143. etapa - Stohánek

1. Zaječí vrch, 336 m, (čas 11:52), Ralská pahorkatina
2. Brada, 406 m, (čas 12:38), Ralská pahorkatina
3. Svébořický Špičák, 425 m, (čas 12:59), Ralská pahorkatina
4. Lanův kopec, 426 m, (čas 13:23), Ralská pahorkatina
5. Ostrovské vrchy, 425 m, (čas 13:45), Ralská pahorkatina
6. Stohánek, 397 m, (čas 14:18), Ralská pahorkatina
7. Doubek, 336 m, (čas 15:04), Ralská pahorkatina

Zbytky hradu Stohánek:

Stohánek je pozůstatek, zčásti kamenného a zčásti dřevěného, skalního hradu a poustevny v bývalém vojenském prostoru Ralsko v okrese Česká Lípa. Od roku 1996 je hrad spolu se skaliskem, na kterém stojí, a se smíšeným lesem v jeho okolí, součástí přírodní památky Stohánek.

Hrad nechali vystavět na počátku 15. století Vartenbergové. Hrad už tehdy stál uprostřed lesů, v podhradí byla malá víska Niederwald, která zanikla po třicetileté válce.

V 1. polovině 15. století jej zakoupil Zdeněk z Valdštejna, ale ten pobýval na hradu Děvín nedaleko odtud a Stohánek zůstal opuštěný. V roce 1444 jej lužická vojska pobořila a brzy byly rozebrány i zbytky dřevěné části hradu. Na počátku 16. století je hrad uváděn již jako pustý.

Od 17. století tu přebývali poustevníci, kteří v pískovcové skále vytesali malé světničky. Jedna z pousteven je zmiňována v povídce Karolíny Světlé Poslední poustevnice.

U Stohánku:

Dne 15. srpna 1950 došlo ve Vojenském výcvikovém táboře Mimoň u obce Hamr na Jezeře poblíž Stohánku ke srážce lehkého vojenského nákladního automobilu Morris s osobním vozem Škoda 1101 Tudor Antonína Sochora, jenž se spolu se svým řidičem vracel z inspekce vojenského útvaru domů. Podle očitých svědků (vojáci na korbě nákladního auta) obě vozidla do sebe v plné rychlosti narazila. Silný boční náraz vymrštil Sochorova řidiče ven z automobilu a nehodu bez vážných zranění přežil, zatímco Sochora našli vojáci zmáčknutého k podlaze auta a s otevřenou frakturou lebky. Následně byl převezen do nemocnice v Jablonném v Podještědí, kde byl odborně vyšetřen primářem nemocnice. Ten se rozhodl povolat na pomoc vojenské chirurgy z Prahy. Okolo třetí hodiny ráno však těžkým zraněním A. Sochor podlehl. V šest hodin ráno mohli přivolaní chirurgové z Vojenské nemocnice v Praze pouze konstatovat smrt. V pondělí 21. srpna 1950 se konal pohřeb zesnulého průvodem z Památníku osvobození v Praze do krematoria v Praze - Strašnicích.

Generálmajor in memoriam Antonín Sochor - velitel motzorizovaného praporu samopalníků 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR.

Po okupaci zbytku Československa Německem v březnu 1939 překročil v létě téhož roku ilegálně hranici do Polska. V polském Krakově na československém konzulátu vstoupil do řad Legionu Čechů a Slováků. Ve výcvikovém táboře v Bronowicích prováděl výcvik přijímaných nováčků. Po vypuknutí 2. světové války v září 1939 se s Východní skupinou z bývalého Legionu dostal na území okupované Rudou armádou. Antonín Sochor prošel internací v táborech NKVD v Jarmolincích, Orankách a Suzdalu. Byl vybrán mezi ty, kteří měli vytvořit jádro budoucí čs. vojenské jednotky v SSSR.

Na počátku února 1942 se stal velitelem výcvikové čety formujícího se 1. čs. samostatného polního praporu v Buzuluku a na podzim velel četě průzkumníků - samopalníků. S nimi se zúčastnil prvního boje u Sokolova a za projevenou statečnost získal svůj první Čs. válečný kříž 1939. Na podzim 1943 se probil se svými samopalníky a s Tesaříkovými a Buršíkovými tanky jako první do centra Kyjeva. Za boje u Kyjeva a Černigova obdržel nejvyšší sovětské vyznamenání Zlatou hvězdu hrdiny SSSR. Během Karpatsko-dukelské operace na podzim 1944 sváděl těžké boje o "krvavou kótu" 534 trvající týden, při nichž utrpěl vážná zranění. Po skončení 2. sv. války působil na štábu 1. divize v Praze.

Od podzimu 1948 se podílel na tajném výcviku brigády židovských dobrovolníků Hagana.

Za své hrdinství a statečnost v bojích 2. sv. války obdržel řadu československých a zahraničních vojenských vyznamenání.