305. etapa - Na valech

1. Na valech, 435 m, (čas 13:14), Ralská pahorkatina
2. Schillerův kohoutí kopec, 410 m, (čas 13:45), Ralská pahorkatina
3. Černá hora, 811 m, (čas 14:37), Ještědsko-kozákovský hřbet
4. Ještěd, 1.012 m, (čas 15:24), Ještědsko-kozákovský hřbet
5. Černý vrch, 950 m, (čas 15:36),  Ještědsko-kozákovský hřbet
6. Černý kopec, 887 m, (čas 15:44), Ještědsko-kozákovský hřbet
7. Hlubocký hřeben, 850 m, (čas 16:47), Ještědsko-kozákovský hřbet

Okolí Osečné

Na jaře roku 1912 došlo v Osečné k tragické události - volský povoz, plně naložený pytli mouky se v lese za hřbitovem propadl do bažin a zmizel v rašelině. Osečenský mlynář a člen Okrašlovacího spolku v Osečné Donald Enterich tím utrpěl značnou finanční ztrátu a měl chmurnou náladu....

Týden po této hrozné příhodě se v obci objevil neznámý vandrovník. Pronajal si u Entericha malou cimru a vypomáhal ve mlýně za stravu. Nikdo neznal jeho jméno a lidé o něm říkali: "Dies ist der Mann aus dem Zimmer von Enterich". Enterich se s Mannem brzy spřátelil a když se dozvěděl, že se ten člověk vyzná (mimo jiné) i v zeměměřictví, dostal nápad...

Zavedl Manna do nebezpečného lesa za hřbitovem a začali tam zkoumat, jak by se dalo bažinami projít bezpečně. Enterich zapojil do akce i své dva přátele - Bibbera z Reichenbergu a Mikolause z Kratzau. Tito průkopníci byli známí tím, že museli být vždy všude první a toho Enterich využil...

Práce na bezpečné cestě vypadaly tak, že Bibber s Mikolausem byli vysíláni do bažin a když se nepropadli, šel za nimi Mann, který cestu krokoval a zaměřoval. Enterich pak všechno zakresloval do mapy. Průkopníci zapadli celkem 50x, ale vždy byli vytaženi pomocí lana zapůjčeného adjunktem Koglerem. Výsledkem bylo potom vytýčení bezpečné trasy bažinami...

Slavnostní otevření cesty přes bažiny se konalo 1. června 1912 a zúčastnilo se ho velké množství obecenstva. První pokusnou jízdu provedl chalupník Baer z Druzcova s chotí, pokyn ke startu dal lesní adjunkt Kogler. Pomocná učitelka Rauberová a nadlesní Kokrčíková zazpívaly rakouska-uherskou hymnu., známý zahradník Pepsch z Bohlmische Eiche rozdával divákům lekníny ze své zahrádky a davy nadšeně tleskaly - provoz projel bez problémů. Oslava úspěšné jízdy se potom konala večer v Bergrestaurantu Schillerhohe.

Enterich s Mannem pak začli s mapou na obecní radu s tím, že by bylo dobré vylepšit cestu ještě nějakými prkny. Pukrmistr (starosta) však jejich návrh zamítl - nejsou prý na to peníze. Mann tenkrát pronesl záhadnou větu: "No to se nedá nic dělat, ale třeba vám jednou ta prkna zaplatí Brusel". Nikdo však nerozuměl, co tím chtěl říci...

Cesta byla tedy používána i bez prken, lidé si ji pochvalovali a tomu dříve nebezpečnému lesu se začalo říkat Mannův les. Samotný Mann na podzim zmizel tak, jak se objevil - Enterich pak od něho dostával často zprávy a v Bergrestaurantu Schillerhohe vyprávěl, čím se tento člověk z jeho cimry zase proslavil...

Nyní je v lese cestička z prken, která pokud namoknou, nedá se po nich vůbec chodit, protože hrozí, že si člověk zláme nohy. Prkna zaplatil Brusel...