Kapradím neprojdou! Část 2. Bitva

PULCHRUMQUE MORI SUCCURRIT IN ARMIS
(Vergilius)
Je krásné zemřít v boji

Kapitola 8

     Vojáci leželi rozptýleni po loukách, mýtinkách nebo jako Hynek Vlach u jezírka. Ani jeden z nich nebyl sám, každému se podařilo najít si dívku přiměřeného věku i vzhledu. Nyní si s holkami povídali, smáli se. Některé páry se líbaly nebo možnost líbání probíraly. Filipa Gutknechta právě jeho partnerka klepla lehce přes prsty, když se jí pokoušel rukou zajet pod tričko.
     Do letního pionýrského tábora, který během školního roku slouží jako škola v přírodě, přijely děti z Neratovic, aby vyměnily na čtrnáct dní svůj lachemský a spolanský vzduch za vzduch, který obsahuje kyslík. Přijížděly každý rok, táboru přezdívaly koncentrační tábor smrti a hezkých neratovických holek si brzy všimli místní kluci.
     Vládnoucí komunistické elity nepřetržitě hovořily o nutnosti soudružské družby, utužování přátelských vztahů mezi lidmi ze všech koutů naší republiky a socialistické rodině jako základu státu. Hlasité výzvy a lozungy z posledního komunistického sjezdu děti přijaly za své a tímto způsobem ukazovaly, že se k politice strany hlásí a budou ji dodržovat, i kdyby jejich ochota k budování pokrokové socialistické společnosti měla skončit předčasným těhotenstvím.
     Hynek Vlach poslouchal veselé štěbetání půvabné brunetky Michaely, které říkal Miška, ale z hlavy nemohl vyhnat myšlenky na Bohouška Jindru, čerstvého četaře, kterého s kamarády zanechal nahoře na hřebenu samotného. Doufal, že se nic nestane a Bohoušek se třeba pokusí spočítat všechny borůvky na vrcholu kóty a až to bude mít hotové, pustí se do lístků na kapradinách.
     Původně neměl v úmyslu Bohouška brát s sebou, ale včera večer za ním po večerních zprávách v televizi přišel tatínek.

     PhDr., Ing. Richard Vlach, CSc. se optal, jestli může jít na chvilinku dál a pak vstoupil do pokoje svého syna. Opatrně zavřel dveře.
     Hynek se učil na rozdílové zkoušky, které bude absolvovat ve druhé polovině prázdnin. Pokud v nich uspěje, postoupí ze šesté třídy rovnou do osmé a sedmý ročník přeskočí. Stejným způsobem už vynechal ročník pátý. Přestal s učením, pokynul rukou tatínkovi směrem k pelesti postele, aby se na ni mohl posadit.
     Věděl, že tatínek ho o něco požádá. Už několikrát se to stalo.
     Richard Vlach odmítavě mávl rukou, řekl že i tak celý den prosedí, takže bude vítanou změnou chvíli postát. Hynek se chystal zvednout ze židle, protože se neslušelo, aby tatínek stál a on seděl, aniž by se na tom dohodli. Richard mávnutím druhé ruky naznačil, aby se syn nenamáhal.
     Hynek už znal scénář rozhovoru dopředu. Tatínek se nejprve zeptá, zda se mu stýská po mamince. Potom přejde na školu a na konec si nechá pravý důvod, kvůli kterému za ním přišel.
     "Stýská se ti?" zeptal se Richard syna. Nemusel upřesňovat, koho má na mysli. Jeho žena a Hynkova matka zemřela před dvěma měsíci na rakovinu dělohy. Dostalo se jí nejlepší možné péče, ale ani to nepomohlo. Nemoc rychle přišla, rychle vyřídila všechno potřebné a rychle si ji zabrala.
     "Zdá se mi o ní," zalhal Hynek, protože věděl, že to tatínka potěší. "Vždycky se usmívá. Je na nás pyšná, jak to bez ní společně zvládáme."
     Richard pochopil, že syn nemluví úplně pravdu. "Smutek potřebujeme. Nemáme ho rádi a často ho skrýváme. Nesmíme se ho ale zbavovat, může to být nebezpečné. Čím méně se mu věnuje pozornosti, tím více se zvětšuje. A když ztěžkne, zůstane s námi a neutáhne ho žádná radost na světě."
     "Dobře, tatínku, vezmu si to k srdci."
     "Jak se připravuješ? Rozdílové zkoušky uděláš?"
     "Myslím, že ano. Už mi chybí jen fyzika a mám na ni více než měsíc času. Školní látka v sedmé třídě je zajímavá ale snadná."
     Samozřejmě, že je pro tebe snadná, pomyslel si Richard. Celý školní rok s ní budou dvě třídy plné žáků zápasit, ale ty jsi schopen ji zvládnout samostudiem za dva měsíce. Richard si byl jistý, že by mohli klidně přeskočit i osmou a devátou třídu a Hynka poslat rovnou na střední školu. Vždy ale vystupoval proti tomu a hájil v první řadě zájmy svého syna. Nechtěl, aby přeskočil celé své dětství a přišel o jeho radosti.
     "Těšíš se do osmé třídy?"
     Tahle otázka už byla navíc, cítil Hynek. Tatínek zbytečně ztratil jedno tempo. Pokud by hráli šachy, tímto tahem by prohrál.
     "Ano a ne. Těším se na nové spolužáky i na nové učitele. Ale můj nejlepší kamarád půjde do třídy sedmé. Budeme se vídat jen o přestávkách. Něco tě trápí, tati, s čím ti mohu pomoct? Pomohu ti rád."
     Hynek mluvil pravdu, skutečně rád tatínkovi pomohl. Věděl, že dělá dobrou a užitečnou věc.
     V minulém roce ho o drobnou službu poprosil tatínek několikrát. Pokaždé pomoc spočívala v tom, že měl ve večerních hodinách k někomu zajít a osobně mu vyřídit vzkaz. Vždy se musel textu přesně držet.
     Například zaběhl za panem Vomáčkou se vzkazem: "Dávejte si zítra pozor, na to, co říkáte. Na schůzi bytového družstva přijde člověk, kterého budete zajímat jen vy, a ne výsledky hospodaření."
     Jindy měl vyřídit krátké a lakonické varování: "Nechoď tam, budou tam na tebe čekat."
     Hynek věděl, že lidem pomáhá, protože pokaždé vycítil z jejich reakcí, že jsou mu vděčni. Posílali poděkování jeho tatínkovi a zvali ho dál na čaj nebo něco sladkého. Nikdy nesměl pozvání přijmout.
     Jen přijít, předat, vrátit se. Nic víc.
     "Ano, máš pravdu," řekl Richard. Nemělo cenu se zdržovat, jeho syn ho zná dobře a hned pochopil, že téma maminky a rozdílových zkoušek byly jen záminkou.
     "Jindrovi z domku pod školou za potokem znáš. Mají syna Bohouška, toho znáš taky, viď?"
     Hynek přikývl.
     "Zítra ráno v sedm padesát se v parku u divadla sejdou tři muži. Za dvě minuty dojdou do domku Jindrových. Tam provedou důkladnou kontrolu celého domu a všechno obrátí vzhůru nohama. Pokud nic nenajdou, každého z rodiny budou odděleně vyslýchat. Malý Bohoušek tam v tu dobu nesmí být. Neumí lhát. Oni by na to přišli a našli by způsob, jak toho využít. Nejsou to obyčejní pánové z ulice. Umí vyslýchat jako nikdo jiný."
     Hynek vše pochopil, měl ale několik otázek.
     "Ukrýt Bohouška jednou příliš nepomůže, když ho nenajdou zítra, mohou ho najít příště. Nebylo by snazší, kdyby uměl lhát? On je hloupý tatínku?"
     "Není, jen začal být chytrý moc brzy. Jeho organismus si s tím neumí poradit. On nemá schopnost lhát. Mezi schopností a dovedností je rozdíl. Schopnost je něco, čím nás příroda vybavila, oproti tomu dovednost je něco, co neumíme, ale dokážeme se to naučit, osvojit si to. Rozumíš?"
     "Jistě."
     "Lhát se naučí, ale ne do zítra. Už teď dělá pokroky, umí se vykrucovat tvrzením, že neví. Běžně to stačí, ale na tyhle pány by to nestačilo. Svoji rodinu by zničil, už beztak si zkusili hodně. Musíš ho vzít zítra s kamarády do lesa a nesmí se vrátit domů dříve než odpoledne po druhé hodině. Přesně ve třináct padesát budou všichni tři muži z akce odvoláni a dostanou úkol jinde na okrese."
     Následovaly Richardovy pokyny, jak má jeho syn s Bohouškem jednat a jak si má počínat při vypuknutí početních záchvatů.
     "Dobře tatínku, postarám se o to, můžeš se spolehnout," slíbil Hynek, ale nespouštěl z otce zrak.
     "Jak tatínku pokaždé víš, že lidem hrozí nebezpečí? Odkud znáš všechny detaily, všechny přesné časy?
     Richard dobře věděl, že mu syn dříve či později podobnou otázku položí. Ocenil formulaci i provedení. Syn mu nedal příležitost vyklouznout z hovoru dotazem, zda se ho může na něco zeptat. Šel rovnou na věc. Myšlenku navíc formuloval velice přesně, dovedně a korektně. Nechtěl ho samotnou otázkou dopředu očernit, že se podílí na něčem špatném, pokud neznal pozadí a podrobnosti.
     Jeho synovi bylo jedenáct let, hlubší strategie mu samozřejmě zatím chyběla, ale taktické mistrovství už si přisvojil dokonale.
     "Pamatuješ si seriál Sedmnáct zastavení jara?"
     "Ano, moc se mi líbil."
     "Jakou vykonával Stierlitz práci?" zeptal se Richard a pozorně syna sledoval.
     "Byl ruským agentem v centrále gestapa," nezaváhal Hynek.
     "Ne, přemýšlej."
     "Byl Standartenführer v SS."
     Richard se upřeně díval do očí svého syna. Za jejich leskem, kdesi daleko v hloubi zorniček, viděl nekonečnost nesmírné inteligence, předávané z generace na generaci. Pokud by pátral dále, mohl by nalézt samy fragmenty myšlenek, které daly vzniknout lidskému rodu. Pronikavost a ryzost inteligence jeho syna, ke kterým se zanedlouho přidá nejprve vědění a později moudrost, ho naplňovaly nejen otcovskou pýchou, ale zejména neutuchající nadějí, že pokud se zde budou rodit děti jako je Hynek, tak navzdory tomu, že nám Sovětský svaz vnutil svůj zvrácený systém, nikdy nedopustíme, aby se naše země propadla kulturně, ekonomicky, a hlavně společensky do marastu.
     Jeho syn by mu odpustil všechno na světě. Ne proto, že jsou otec a syn. Umožní mu to úžasný potenciál jeho přirozeného intelektu. S jedinou výjimkou, a tou byla lež.
     "Ano, Stierlitz pracoval jako SS-Standartenfuher. Byla válka. Nyní je mír, ale třicet let po válce boj stále pokračuje. I dnes je potřeba bránit naše lidi. Proto zítra ráno Bohouška vezmeš někam daleko do lesa, dobře Hynku?"
     Když viděl, že jeho syn vše pochopil, dodal: "Neponocuj, synku."
     Hynek měl chuť tatínka silně obejmout, ale jeho otec se už otočil a odcházel.
     Vlezl si tedy do postele, ruce si složil na polštáři pod hlavu a přemýšlel. O Mišce, o Bohouškovi a jeho podivné rodině, o zítřku a nejvíce o tom, jakou funkci asi zastává u tajné policie jeho tatínek, když může občas jediným povelem odvolat z akce estébáky.
     Došel k jasnému závěru: V jednom má tatínek pravdu.
     Nemá cenu ponocovat.
     Z nočního stolku si poslepu vzal pomačkanou fotografii maminky, položil si ji vedle sebe na polštář a okamžitě usnul.

     Nyní se Hynek sice díval na Mišku, která se mu snažila popsat, jak je včera večer vyděsila užovka, ale myšlenkami se zaobíral Bohouškem a nemohl se zbavit nepříjemného pocitu, že se něco nepěkného stane. Neměli ho tam nechávat samotného.
     Co když se vzdá příslibu vojenského kariérního růstu, přestane ho to v lese bavit a vydá se domů? Cestu najde snadno, dneska už jim to všem jednou dokázal.
     Ne, uklidňoval se, to se nestane. Nejprve bude hledat borůvky, protože našel vraní oko. Jakmile je najde, neodolá tomu, aby se je nesnažil spočítat. Bude je počítat rychleji než kdokoliv jiný, ale i tak mu to nějakou dobu zabere. Pak ho pravděpodobně zaujme cosi jiného, třeba kameny a dříve či později se je také pokusí spočítat. Tak stále dokola. A neodejde, nemají to v rodině. Složil přece vojenskou přísahu.
     Než se stačil úplně uklidnit, do myšlenek se mu vloudily dvě z vět, které mu včera řekl tatínek. I dnes je potřeba bránit naše lidi a svoji rodinu by zničil, už beztak si zkusili hodně. Uvědomil si, že existují priority a on má odpovědnost. Tatínek se na něho spoléhá. Musí se okamžitě zvednout a jít nahoru, kluci tu mohou zůstat, ale on musí jít za četařem Bohouškem.
     "Ty mě vůbec neposloucháš," postěžovala si Miška.
     "Promiň, já....," nestačil dopovědět. Miška si sundala tričko, rychle se postavila a sklepala ze sebe sukýnku se spodničkou. Stála před ním nahá.
     "Pojď do vody, než zteplá a bude jako kafe," křikla vesele a ponořila se do jezírka. Vynořila se nad hladinu, dvakrát na něho šplíchla vodu: "Dělej srabíku!"
     "Já ti dám srabíku," rozesmál se Hynek. Poshazoval ze sebe oblečení a ponořil se do osvěžující vody vedle Mišky.
     Okolí přestalo pro Hynka existovat a obavy vytěsnila čirá radost. Miška se pozítří vrací zpátky do Neratovic, takže si jí chce užít dnes a tady. A četař Jindra dostal jasný a výslovný rozkaz, neopouštět kótu pět devět čtyři a až do roztrhání těla ji chránit před německými fašisty.

Kapitola 9

     Byl jsem klidný a vyrovnaný.
     Rozvážně a systematicky jsem se připravoval k boji na život a na smrt. Ze seriálu o partyzánech Na každém kilometru jsem věděl, jak by se měl jeden muž připravit proti přesile.
     Nebylo už žádných pochyb, že po cestičce ke mně stoupá skupina německých vojáků. Byli to werewolfové, němečtí záškodníci. Strýček Karel mi jednou vyprávěl, že slovo werewolf znamená vlkodlak a že to byli svým způsobem také partyzáni, jenže byli zároveň pohůnky Reinharda Gehlena. Dělili se na dva typy. Jedni byli výborně vycvičení váleční veteráni a jejich speciální výcvik vedl Otto Skorzeny, druzí byli jen průměrně vycvičení a byli mezi nimi často i lidé starší a ženy. Přesně jako v tomto případě.
     Oba typy werewolfů ale byly nebezpečné. Jedni bojovníci pro své bojové dovednosti, druzí záškodníci pro svou nenápadnost a moment překvapení.
     Stoupali velice pomalu, neustále se o něčem hlasitě dohadovali a celkově si počínali neopatrně. Hodlal jsem je za jejich aroganci potrestat.
     Už jsem si je podrobně prohlédl. Bylo jich celkem pět, ale dokud jsem je neviděl, myslel jsem si, že jsou podle hlasů jen čtyři. Dvě ženy, vychrtlé, kostnaté žirafy šly vepředu a měly stejný hlas. Předpokládal jsem, že to byly sestry. Gehlen často verboval mezi werewolfy celé rodiny.
     Dva muži průvod uzavírali. Jeden se sotva vlekl a neustále láteřil. Druhý z nich, který šel předposlední, nemohl spustit oči ze zadku ženy, která sice šla uprostřed, ale prokazatelně celé pětici velela. Znal jsem ji, byla to soudružka…Ne, ne a ne, nebudu ji nadále říkat soudružka, byla to paní učitelka Heidelinde Scharfová. Byla proradná zrádkyně a chystala se německým werewolfům ukázat tajnou cestičku přes hřeben, aby mohli vpadnout do zad českým vojákům.
     Nepřipomíná vám to něco? Zradu jistého pána Efialta z Málidy? Asi ne. Určitě nejste tak hloupí jako naše rodina, abyste věděli kdy, kde a co se v historii šustlo.
     To musím ještě vysvětlit.
     Naše soudružka ředitelka Martina Gdaňská sice tvrdí, že mě a moji rodinu má velice ráda, občas jí ale rupnou nervy, když něco řeknu. A pak to naopak vypadá, že mne i naši rodinu lítě nenávidí.
     Když jsem například před celou třídou vyprávěl o válce ve Vietnamu a tvrdil, že Američané nebojovali proti Vietnamcům ale proti ruským a čínským komunistům, kterých tam bylo jen o něco méně než Američanů, rozkřičela se na mne, že to mám od dědy, čímž měla na mysli, že to je tím pádem logicky lež a abych každou hloupost nepapouškoval, protože chodím teprve do první třídy a nemám z toho žádný rozum.
     Když jsem jí tvrdil, že druhou světovou válku začal bolševik Stalin společně s fašistou Hitlerem, kteří si svorně rozdělili Polsko, úplně zbledla, nejprve mě vykázala ze třídy a potom na mě řvala, že jen díky Sovětům se máme tak dobře.
     Nevím jak ona, ale my se moc dobře neměli. Pokud jsme si na něco našetřili, přišla policie a zase nám to sebrala. Děda vždycky říkal, že to nosí Rusákům na ambasádu, aby si to mohli dobře prohlédnout a začít to vyrábět za Uralem.
     Míra nevraživosti u naší soudružky přetekla, když jsem jí řekl, že jen hlupák se nezajímá o historii, protože bude opakovat jednu chybu za druhou. Tehdy mě vytáhla za vlasy k tabuli, smýkala mnou ze strany na stranu, že jsem upadl. Když jsem se postavil, začala do mne píchat prstem tak silně, až to bolelo a křičela na mne před celou třídou, že jen rodina úplných idiotů žije minulostí, a ne v přítomnosti budoucností, která je u nás všech báječná a skvělá, protože o to komunistické straně, vedené Sovětským svazem, jde.
     Nebyl jsem si jistý, jestli má soudružka ředitelka pravdu, ale pokud ano, naše rodina se idioty přímo hemží.
     Dědeček z tatínkovy strany historii studoval, druhý dědeček z máminy strany, kterého jsem nikdy neviděl, byl doktorem historických věd a strýček Karel, když nehrál mariáš a nevysedával po hospodách, přednášel o historii lidem, které by si soudružka ředitelka asi k tělu nepustila.
     Když jsem pak doma strýčkovi Karlovi na ředitelku žaloval, použil tu nesmyslnou větu z knihy pana Nietscheho, že se nic neděje a že to, co mě nezabije, to mě posílí. Někdy mi připadalo, že můj strýček není o moc chytřejší, než pan Nietsche.
     Nad mými rozpaky mávl rukou a aby mě uchlácholil, vyprávěl mi o svém dobrém kamarádovi, který se jmenoval Jacques Cousteau, byl Francouz a strýček ho znal z války, z nucených prací v Německu. A jelikož byl prý námořník a potápěč, rychle jsem na soudružku ředitelku přestal myslet, protože jsem měl rád vyprávění o moři, žralocích a velkých chobotnicích.

     Skupinu německých werewolfů vedla paní učitelka Scharfová a bylo to logické. Bez ní by o cestičce na hřeben neměli ani páru. Efialt z Málidy ukázal cestu perským vojskům kolem soutěsky Thermopyly a Scharfová z Nového Boru ukázala cestu německým werewolfům kolem hory Klíč.
     Ať si soudružka ředitelka říká, co chce, ale kdo se nepoučí z minulosti, nerozumí současnosti a nemá žádnou budoucnost.

     Nesměl jsem zklamat. Strýček Karel mi vyprávěl, že Češi by často v bitvách vyhráli, ale v důležitý moment někdo z nich selhal a vzal do zaječích. Záviš mohl pomoci na císařský trůn Přemyslu-Otakaru druhému, Ján Čapek ze Sán zradil u Lipan a prezident Beneš podlehl tlaku Francouzů a Angličanů, kteří si nepřáli válku s Hitlerem.
     Strýček měl vůbec spoustu zajímavých informací o událostech, které byly v knihách z městské knihovny popisovány úplně jinak. Například o moravském pluku na Bílé hoře vždycky v rozhovoru s našimi příbuznými z Moravy tvrdil, že pluk chtěl utéct z boje jako první, ale nemohl, protože měl za zády letohrádek Hvězda. Také tvrdil, že v moravském pluku nebyl ani jeden Moravák a byli tam samí cizí žoldáci naverbovaní za moravské peníze.

     Skupinu jsem si pečlivě prohlédl, byl jsem schovaný necelých deset metrů od nich v kapradí.
     Nebyli dobře ozbrojeni a nevypadalo to, že mají zbraně poschovávané v oděvu. Vyrazili dost nalehko, jako by si jen vyšli na nedělní procházku někam do lesa a k jezírku. Jedinou nebezpečnou zbraň třímala v ruce velitelka skupiny Scharfová, jednalo se o velký, evidentně velmi ostrý, kinžál. Tím dostat do břicha by hodně bolelo.
     Učitelku Scharfovou si nechám na konec.
     Vrátil jsem se zpátky na vrchol hřebene. Vysoké husté kapradí mi umožňovalo se pohybovat tak, aniž by měli šanci mě zpozorovat. Ostatně dělali takový hluk, že by je nevyrušilo ani, kdybych si pískal.

     Zbývalo mi dost času na přípravu, než se vydrápou nahoru.
     Bojovat jsem s nimi nechtěl na rovince, ale vytipoval jsem si místo asi dvacet metrů od vrcholu, kde je svah velice příkrý. Cestička je tam úzká a asi tři metry stranou od ní, je z cesty viditelná terénní nerovnost, jakási prohlubeň, která připomíná velký pískový bunkr na golfovém hřišti.
     Snažil jsem se vmyslit do pozice werewolfů a došel jsem k závěru, že já na jejich místě, bych se snažil nezůstávat jako nechráněný cíl na cestičce, ale zkusil bych se ukrýt v tom bunkru. A právě tam jsem je chtěl dostat.
     Bunkr jsem si pečlivě prohlédl. Když jsem odcházel, neopatrně jsem kopl do kamene a posunul jej stranou. Ze země okamžitě vyletělo několik vos a začaly se rozhlížet po okolí, zda se tu neobjevil nějaký nepřítel, kterého by mohly potrestat žihadlem za jeho opovážlivost. Byly to české vosy, takže to vypadalo, že možná budu mít alespoň nějaké spojence.
     Na hřebenu, mimo dohled skupiny werewolfů, jsem si začal připravovat zbraně. Ihned jsem zavrhl samopal, byla to hloupá plastová hračka a k ničemu mi nebyla. Proti sobě jsem měl cvičené vojáky, byť s mizerným Gehlenovým výcvikem, kteří by mi neuvěřili, že se jedná o skutečnou automatickou pušku.
     Hledal jsem nějaký dlouhý klacek a musel jsem sejít kousek dolů na opačné straně hřebene, kde končil bukový porost a začínaly zde smíšené lesy. Z jednoho padlého kmínku jsem ulomil větev tak, aby ulomená strana byla ostrá a do špičky. Malou rybičkou jsem provedl finální úpravu. Získal jsem dlouhé ostré kopí pro boj zblízka.
     S werewolfy jsem se ale nemínil prát. Byl jsem malé dítě z první třídy obecné školy a jich bylo pět dospělých lidí, trénovaných zabijáků. Hodlal jsem vést distanční boj na vyčerpání, než dostanu posily z údolíčka, až se budou kluci vracet.
     Rozhlížel jsem se kolem sebe a sbíral vhodné kameny. Zanedlouho jsem jich měl plné kapsy a vysokou hromádku u cestičky do zásoby. Nebral jsem každý kámen, pečlivě jsem si je vybíral. Ne moc velké, ani příliš malé. Velkým kamenem bych nemohl dost silně hodit a hod by ani nebyl přesný. Malým kamenem bych se trefil jistě, ale efekt by nebyl takový, jaký jsem potřeboval.
     Jestli jsem v něčem opravdu vynikal, bylo to házení kameny a šiškami. Na jezírku jsem pokaždé naházel nejvíce žabek a také jsem je jediný uměl spočítat, když se kamínek začínal na hladině zastavovat. Nemá cenu, abych se chlubil svým rekordem, protože byste mi stejně neuvěřili. Házel jsem silně a hlavně přesně.
     Pochválil mě dokonce i dědeček, který mě jinak nechválil vůbec. Řekl doslova, že jsem sice malá ničemná jiskřička a jestli zůstanu na šikmé ploše, vyroste ze mne komunista, házet ale že umím výborně a v Americe by ze mne byl tak nadějný pičr, že by se o mne praly všechny kluby v mejdžru. Netušil jsem sice o čem mluví, ale pochopil jsem, že se jedná o pochvalu.
     Na vzdálenost sedmi metrů jsem uměl spolehlivě trefit tak, aby to zabolelo smrkovou šiškou, o kamenech nemluvě.
     Abych si dodal odvahy, zopakoval jsem si v duchu všechny německé fráze a německá slovíčka, která jsem uměl. Také jimi jsem se chystal nepřátele přivítat, aby věděli, jak je v Čechách nenávidíme a že tu nejsou vítáni.

Kapitola 10

     Skupinka se opět zastavila.
     Cestička před nimi se tu sice úplně ztrácela v kapradí, ale i tak bylo vidět, že už beztak příkrý svah pokračuje dál ještě strměji.
     Učitelka Heidelinde Scharfová už vůbec neměla radost z výletu a trpce litovala rozhodnutí vyrazit se svými soukmenovci na krátkou nedělní procházku k jezírku.
     Ještě u zahrádkářské kolonie se poprvé ozval Detlev, jestli už tam náhodou nebudou, protože má řídké kosti a začíná mít omlácená chodidla od tvrdé kamenité cesty.
     U staré pískovny si těžce vzdychla Barbara, že jí možná trošku zakolísal tlak, protože se jí na malinký moment zamotala hlava z námahy. A Detlev příležitosti využil k tomu, aby připomenul, že podloží je zde evidentně ještě tvrdší, takže by ho ani nepřekvapilo, kdyby zakopl o armaturní výztuž. Ano, už teď má jistotu, že má otlačenou patu a na ní se mu určitě udělá ostruha. A kdyby si sundal ponožku, bylo by vidět, že mu pravý kotník natéká a večer jej bude mít jako bandasku.
     Učitelka Scharfová se je snažila rozptýlit dětskou hrou a nutila je rozpoznávat květiny na přilehlé louce, dřeviny začínajícího lesa a hlasy ptactva. Obě sestry ale nejprve úmyslně pletly názvy, Barbara například ukázala na veliký kámen u cesty porostlý z poloviny brčálově zeleným mechem a řekla, že tohle by mohl být ten beneš nejapný - Benesus stupidus, pak hru sabotovaly a nakonec prohlásily, že je infantilní.
     Kousek za hájenkou Evelyn řekla, že se musí na chvilku zastavit, protože jí píchlo v operované kyčli. Barbara si vytírala prstem koutky očí, pravděpodobně se pokoušela zbavit drobných mžitek podobně jako ospalek.
     Učitelka Scharfová krátké zastávky využila k tomu, aby ostatním přečetla odstavec z knihy místního rodáka Ernesta Dietricha Wienera. V pasáži, kterou četla, Wiener popisoval právě tuto cestu z Haidy pod Klíč.
     Psal o ní s velkou láskou. "Po měkkých poduškách kočičích tlapek, pod baldachýny zelených obrů, jasnou hudbou národa zpěvného a obklopen horlivostí nejmenšího tvorstva božího...." citovala z knihy Heidi svým krajanům, ale Detlev ji hrubě přerušil s tím, že dotyčný Wiener je patrně idiot a měl by být odchycen a převezen do léčebny pro choromyslné. Jestli mluví o této cestě, měl by dostat studené střiky a potom by ho měli nafedrovat silnými sedativy, aby už ho nikdy nenapadlo psát takové pošetilé hovadiny. Cesta je jak vybetonovaná, ze stromů padá nějaké hnusné mazlavé svinstvo, ptáci řvou jako hyeny a nikdo se je o to neprosil a jedno boží tvorstvo ho právě štíplo. Naštěstí to byl jen nějaký aktivní mravenec a ne vosa, protože to už by měl alergickou reakci.
     Heidi se prosebně podívala na Uweho, ale ten ji nepodpořil: "Asi jsem si zapomněl píchnout inzulín," postěžoval si.
     Učitelka Scharfová si s knihou od místního rodáka Ernesta Dietricha Wienera připadala trapně, takže se rozhodla ji schovat pod kámen a vyzvednout si ji následující den. Knihu zabalila do igelitového sáčku, strčila ji pod kámen Benesus stupidus a ponechala si jen záložku ve tvaru ostré dlouhé dýky s nápisem Scharfmesser.
     Až ke studánce pod hřebenem došli mlčky.

Kapitola 11

     U studánky pod Klíčem se celá pětice znovu zastavila a v dlouhé debatě hodnotili jednotliví členové výpravy své naděje úspěšně vystoupat na vrchol hřebenu, který se tyčil nad nimi.
     Vyhlídky nebyly nejlepší.
     Očekávání byla pramalá.
     Uwe se díval na úzkou cestičku, jako by to byla severní stěna Eigeru.
     "To nevyjdeme, na to bychom potřebovali pět místních šerpů, aby nás vynesli na zádech. Nemáme lana, nemáme cepíny ani stoupací železa. Nejlepší bude, když se otočíme a půjdeme zpátky."
     Detlev se na něho nevěřícně podíval: "Uwe, tobě přeskočilo, ne? To chceš jít zase tím peklem? Jestli ano, tak by ti měli dát svěrací kazajku a měli by ti přidělit celu hned vedle toho místního idiota Ernesta Dietricha Wienera. Nedá se nic dělat, musí pro nás poslat vrtulník."
     Učitelka Scharfová měla zkaženou náladu a bylo jí do pláče. Takhle si to nepředstavovala. Doufala, že si budou všichni vesele povídat. S Uwem si budou vyměňovat drobné komplimenty a občas se mimoděk dotknou jeden druhého. Pak spolu zůstanou trošku pozadu, nejprve se budou držet za ruce, smát se jako náctiletí a Uwe už se neudrží a vášnivě ji políbí. Tak zněl plán. Uwe se plánu rozhodně nedržel. Momentálně se celý bledý držel za břicho a skuhral.
     Nejvíce ale Heidi zklamala dvojčata. Obě hudrala jako krůty a už jich měla plné zuby. Evelyn právě imitovala jednu z českých celních úřednic a pak ji ohodnotila jako frustrovanou krávu, které se ale nediví, že je naštvaná, když chodí každý den do práce touhle zarostlou kamenitou cestou přes hřeben.
     "Tak co bude?" zakřičel Detlev, "uvědomí si někdo z vás konečně, že mám astma? Silné astma? Velice silné astma? Že nemohu dýchat? Skoro vůbec dýchat?"
     Heidi se naštvala: "Fajn, Detleve, drž už konečně hubu a šetři si dech! Musíme jít tudy nahoru. Ze dvou důvodů. Zpátky je to mnohem delší cesta než k jezírku. A druhým důvodem je to, že u jezírka nás bude čekat Ulrich s Tatrou 603."
     "Nemůže pro nás Ulrich zajet s Tatrou 603 sem?" zkoušel Detlev.
     "Jak by se sem asi dostal, do lesa?" odpálila ho Heidi.
     "Jednoduše," nevzdával se nápadu Detlev, "může klidně přijet po té cestě, po které jsme přišli. Má pevnější povrch než dálnice do západního Berlína."
     "Prima, Detleve, tak teď už jen zbývá přejít tenhle hřeben a Ulricha poprosit, aby pro nás přijel sem. A klidně nás může vzít s sebou, když už tam budeme."
     "Tak jděte vy," řekl vychytrale Detlev, "já tu na vás počkám."
     "Ne Deti," zavrčela Evelyn, "půjdeš pěkně s námi a taky si užiješ tenhle báječný, parádní výšlap, který pro nás připravila Heidi."
     Detlev nenáviděl, když Evelyn přecházela v oslovení k hypokoristiku .
     "Nasrat, Lyn," ukázal Detlev na svah, "sem mě nikdo nedostane, vypadá to tu jako v amazonským pralese, klidně tu může žít jaguár."
     "Co by tu dělal?" přidala se Barbara, "vždyť by se sem ani nevydrápal. V Amazonii je rovina, aby anakondy nemusely válet sudy."
     "Jdeme, všichni, teď hned," zavelela Heidi, "ty a ty půjdete první, postrčila vpřed sestry Kretschmerovy. Pak půjdu já a Uwe. Detlev nás bude jen zdržovat, takže vždycky na chvíli zastavíme a počkáme, až astmatik s otlačenou patou doleze. Nějaké dotazy? Žádné. Vyrážíme, než se setmí!"
     Kupodivu neprotestovali.
     Takhle se na Němce musí, řekla si Heidi. Rázná ruka, strohý režim. Ten s knírkem a přehazovačkou věděl jak na ně.
     Aby jim alespoň trochu zvedla náladu, připomněla jim: "Na druhé straně je krásné jezírko, kde můžeme smýt z nohou únavu."
     "Jasně," řekl Detlev, "nakrmíme místní piraně."
     Vyrazili.

Kapitola 12

     Během výstupu se skupinka zastavila celkem čtyřikrát a nyní stála znovu.
     Cestička před nimi se tu sice úplně ztrácela v kapradí, ale i tak bylo vidět, že beztak příkrý svah pokračuje dál ještě strměji.
     Učitelka Scharfová odhadovala, že od vrcholu hřebene je odděluje maximálně dvacet metrů. Sama byla unavená, sestry byly vyčerpané, Uwe byl na dně a astmatik Detlev umíral.
     Všichni námahou oddychovali.
     Heidi se rozhlížela. Čekala, až si k nim dotáhne své vetché tělo sípající Detlev.
     Cestička je tu úzká, zarostlá a asi tři metry stranou od ní si Heidi všimla terénní nerovnosti, jakési prohlubně, která jí připomněla velký bunkr na golfovém hřišti. Ano, tak to mělo být. Tak si to vysnila, že bude ležet vedle Uweho, bok po boku, v tom písčitém bunkru a budou slastně a šťastně vzdychat.
     Momentálně ale prožívala horor. Doslova a do písmene.
     Obě sestry nezavřely celou cestu vzhůru zobáky a krákaly jedna přes druhou jako vrány svým otřesným berlínským akcentem, kterého už měla plné zuby.
     Uwe měl zřejmě nízkou hladinu cukru a trpěl halucinacemi, protože se mu zdálo, že v kapradí uviděl malého neandrtálce s oštěpem.
     Detlev byl kapitolou sám o sobě. Vypadal jako někdo, koho před pěti lety předčasně pohřbili a on sám sebe dnes dopoledne exhumoval. Byl sice chronický hypochondr, ale momentálně by ho skutečně nevybrali za model do časopisu o zdravém životním stylu.
     Heidi si v jeden okamžik pomyslela dvě věci. Nic na světě, ani v celém přilehlém vesmíru, nemůže už zhoršit jejich nedělní výlet a pokud nemá pravdu, ať jí někdo dokáže opak. A druhá věc byla také přáním. Jestli by někdo byl tak moc hodný a zavřel alespoň na sekundu té pitomé krávě Evelyn její zatracenou hubu.
     Vesmír potvrdil příjem žádosti a obě přání se jí vyplnila naráz.
     Zčista jasna se objevil veliký kámen a zaletěl Evelyn přímo do pusy. Do očí ji bolestí vhrkly slzy. Před pusu si dala pevně obě ruce, ale i tak jí mezi semknutými prsty protékala krev. Oči obrátila v sloup a začala se kácet k zemi. Heidi rychle přiskočila, aby Evelyn nespadla hlavou na kámen. Evelyn na krátký moment oddálila ruce od úst a Heidi uviděla, že všechny přední zuby, dolní i horní patro, zmizely. Á pomyslela si Heidi proti své vůli, tady k někomu dneska večer přijde víla Zuběnka a bude mít tolik dárků, že se ani nevejdou pod polštář. Bude je muset nechat v kůlně za barákem.
     Evelyn chtěla něco říct, oči měla do široka otevřené a vypadala vyděšeně. Heidi jí nerozuměla ani slovo a tentokrát za to nemohl silný berlínský dialekt. Evelyn zvrátila hlavu a bolestí ztratila vědomí.
     Přiletěl další kámen, větší a letěl ještě rychleji než ten první. Cílem byl evidentně obličej Barbary, jenže ta se právě pohnula směrem ke své sestře, takže kámen se jí jen otřel o tvář a plný zásah nedostala. Rychle si přidřepla. Kámen jí srazil brýle a napříč obličejem se jí objevila strašná tržná rána, hluboká a délky odhadem deseti centimetrů.
     "Ježiši Kriste na nebesích, co se to děje?" hlesla Barbara. Na bílé bavlněné triko jí krev kreslila zajímavý impresionistický motiv.
     Heidi se na Barbaru nevraživě podívala. "Jak to mám asi vědět?"
Možná to budou celní úřednice z Hřenska a chtějí se přesvědčit, jestli nepašuješ nějaké vzácné benesusy stupidusy, měla chuť jí říct.
     V rychlém sledu přiletěly další dva kameny. To znamenalo jediné, buď házelo více lidí, nebo ten kdo házel, kameny nehledal, ale měl připravenou zásobu.
     Heidi neviděla, kdo hází, ale věděla, že to musí být dospělý člověk, protože cílil záměrně, mířil výborně a hody měly strašnou razanci.
     Uwe měl kliku, protože po zkušenostech obou sester si raději dal ruce před obličej. První kámen ho trefil do dlaně a ostrá hrana odvedla na měkké kůži svůj díl práce, druhý kámen vychýlily prsty napřažených rukou tak, že mu kámen neudělal díru do hlavy, ale jen se mu od hlavy odrazil jako kulečníková koule. Čelo mu zalily dva čůrky krve.
     Celá čtveřice se přikrčila k zemi. Všichni kromě Evelyn, protože ta už na zemi v mrákotách ležela.
     Heidi Scharfová si pomyslela, že jejich nejoblíbenějšími autory jsou Hofé, Thurk, Remarque a Otto, kteří psali o nevšedních příbězích německých vojáků ve válce. Právě se v jednom z těch válečných příběhů všichni ocitli. Pochopitelně úvaha o všednosti či nevšednosti příběhu nedávala učitelce žádný smysl, protože z podstaty věci vyplývalo, že všechny válečné příběhy jsou nevšední. Pak si uvědomila, že o válce psali nejen němečtí autoři, ale také spisovatelé jejich nepřátel, takže se klidně může stát, že jsou součástí příběhu, ve kterém je hlavním hrdinou útočník. Ať tak či onak, oni zemřou určitě. Autoři na obou stranách to tak chtěli. Rozdíl je jen v tom, zda budou padlými hlavními hrdiny nebo pobitými nepřáteli v rolích epizodních.
     Učitelka Scharfová měla zato, že už ji dnes těžko může ještě něco překvapit, ale náhle to vypadalo, že co se týče překvapení, tento den zatím ani zdaleka nevyčerpal svůj potenciál a stále má co nabídnout.
     Detlev zakřičel tak náhle a děsivě, že se Heidi bleskově otočila jeho směrem. Okamžitě ztratila chuť Detleva napomenout, aby se choval tiše, neboť je může prozradit. Místo toho s hrůzou v očích pozorovala, jak se do Detleva pokouší zabodnout kopí nějaký malý netvor. Měl pomalovaný obličej, cenil zuby a Heidi uslyšela za sebou postrašené Barbařino vykviknutí: Teufel!
     Uwe se snažil rozeběhnout směrem k zápasící dvojici, ale nečekaně se zhroutil, chytil se za břicho a táhle zavyl: "Aááá, moje jizva!"
     Učitelka Scharfová si právě uvědomila, že spisovatel, ať už to byl kdokoliv, se rozhodl jejich další působení v příběhu zkrátit na minimum a příští kapitolu začít bez nich.
     Drahoušku, víš, jak jsem ti říkal, že mám ve své válečné prvotině zakomponován příběh německého kvintetu? Tak právě jsem se rozhodl, že je vyškrtnu, už mě nebaví. Jenom musím vymyslet, jak se jich elegantně zbavit.
     Heidi si připadala jako divák hororového divadelního představení, kterého právě poprosili, zda by po schůdkách vystoupil z hlediště na jeviště a zapojil se do hry. Interaktivní zábava. Jen se vše odvíjelo rychle a nesprávným směrem. Potřebovali zázrak, nějakou dobrou zprávu.
     Dejte mi dobrou zprávu, poručila nebi nad sebou. Němci mají na dobré zprávy stejný nárok jako jakýkoliv jiný národ.
     Přesně v ten okamžik vedle ní stoickým hlasem prohlásila Barbara: "Nic nevidím, oslepla jsem, to je prostě všechno v prdeli."
     Pomyslela si, že svůj požadavek ohledně zázraku buď neformulovala přesně, nebo něco popletli dělníci v expedičním oddělení zázraků.
     Malý opočlověk zaběhl konečně zpátky do kapradin. Vypadalo to, že je zklamaný, protože zatím nikoho z nich neulovil. Asi nebude mít nic, co by si mohl večer u ohýnku v jeskyni opéct.
     Věděla, že něco musí udělat, něco zlomového, co vyrazí pero z ruky autorovi příběhu. Dokud budou na cestičce, nechráněni, vše se bude odvíjet podle plánu malého netvora.
     Museli ho překvapit. Každý intuitivní krok inteligentního tvora jako je člověk, nutně musí dezorientovat divokého tvora, těžícího z přirozených pudů a živočišných instinktů.
     "Přesuneme se do toho pískového bunkru. To nebude čekat. Tady na cestě jsme moc na ráně a roztaženi," poručila všem a ukázala jim prohlubeň.
     Namáhavě se do prohlubně propracovávali.
     Evelyn se dosud neprobrala, ale dýchala. Ve změti krve, slin a zbytků zubů se objevovaly drobné bublinky vydechovaného vzduchu. Společnými silami ji Heidi s Barbarou dotáhly do bunkru. Barbara byla prakticky slepá, takže co chvíli klopýtla, tiše vzlykala a štkala.
     Uwe a Detlev se podpírali navzájem, za nimi zůstávala dobře viditelná krvavá stopa. Uwe těžce krvácel z ran na hlavě a na dlani. Krvácení bude potřeba převazem zpomalit. Detlev, ačkoliv útok kopím odrazil, utržil dvě bodné rány. Jednu do stehna pravé nohy a druhou zastavila holenní kost jen za cenu toho, že zmizela větší část kůže. Pravidelně měli možnost zahlédnout bělost kosti, vždy poté, co si Detlev otřel stékající krev.
     Heidi jejich snažení připomnělo scénu z válečného filmu. Do lazaretu se vraceli zranění vojáci ze zákopů první bojové linie a vypadali úplně stejně jako oni.
     Teď se ale karta začala obracet v jejich prospěch, spisovatel si nejspíš uvědomil, že někteří čtenáři si je oblíbili. Začali bojovat jako tým, a to bylo důležité. V kritické situaci se Němci umí semknout, zatnou zuby a překonají každou překážku.
     Čistě teoreticky.
     Bojovali proti obrovské přesile a nevedli si vůbec špatně. Získali nové strategicky výhodné postavení těsně pod vrcholem. Zotaví se, naplánují protiakci a udeří.
     Znovu se rozhlédla kolem sebe a snažila se nalézt důvody k optimismu.
     Evelyn dýchala, byla stabilizovaná, a hlavně nemohla pronášet otravným berlínským akcentem své jadrné, štiplavé poznámky na její adresu.
     Barbara držela sestru za ruku a hladila ji. Konejšila tím hlavně sebe. Bez přestání se tiše modlila. To se mohlo hodit. Navíc, jak se zdá, už upozadila nepříjemný zážitek z hřenské celnice. Nové dojmy byly silnější a pomohly jí na traumatizující chvíle mezi celníky zapomenout.
     Uwe ležel vedle Heidi v písku. Tělo vedle těla. Na to se přece tak moc těšila. Hlasitě sténal, a i to bylo součástí jejích snů. Pokud se jim podaří někde tady v lese pod kamenem najít kompletně vybavenou lékárničku a ovázat mu rány, třeba ani nevykrvácí.
     Nejvíc nadějí vkládala Heidi do Detleva. Teď sice napůl seděl a napůl ležel s pískem v puse a snažil se očistit si hlubokou ránu na stehně, ale tělem mu nadále kolovala krev udatných mecklenburských mořských vlků a o válce přečetl tolik knih, že by mohl válečnou strategii přednášet na vojenské katedře. Ona a Detlev byly jejich poslední naděje. Nepřítele budou muset zneškodnit oni dva.
     Pojednou Detlev s nepopsatelnou hrůzou zavřeštěl, nehledě na zranění vyskočil na nohy a divoce kolem sebe mával rukama. Pak padl na zem, zkroutil se do klubíčka a kňučel bolestí. Dostal tři žihadla od horlivého nejmenšího tvorstva božího, jak by se vyjádřil místní rodák Ernest Dietrich Wiener a zaujal pohodlnou pozici, aby si mohl v klidu užít nástup alergické reakce, která ho bez lékařské pomoci zabije.
     "Co se děje? Jak to vypadá? Já stále skoro nevidím," procitla se z apatie Barbara.
     Heidi ji s ledovým klidem vyložila situaci a bez okolků přiznala, že omráčená Evelyn je na tom zdaleka nejlépe. Moc často se neusmívá, takže bude potřeba ji jen probrat, vypláchnout jí ústa dezinfekcí a jako by se nic nestalo.
     Ona, tedy Barbara, patrně přijde z větší části o zrak, ale stále ještě uvidí zřetelně obrysy dvou rakví, až budou pohřbívat Detleva a Uweho, protože ti bez lékařského zásahu spolehlivě zemřou. Kurz na jejich přežití je tak malý, že sázkové kanceláře už nepřijímají sázky. Jejich jedinou nadějí je, že se útočník unaví nebo si najde jinou zábavu ve své honitbě.
     Teoreticky by je mohl jít hledat Ulrich, ale on je tak strašně hloupý, že téměř neexistuje šance, že by ho to napadlo. Mnohem pravděpodobnější je přistání záchranného týmu mimozemšťanů ze spirálové trpasličí galaxie Velkého psa. Oproti Ulrichovi už tu mohou být co nevidět.
     Sotva Heidi dokončila s výčtem rozsahově širokého počtu zranění, den přinesl další překvapení.
     Spisovatel válečných románů si udělal krátkou pauzu, ale nyní se s hrkem horké voňavé kávy opět vrátil k pracovnímu stolu a s velkou dávkou zaujetí se pustil do psaní.
     Drahoušku, dostal jsem skvělý nápad, jak naložit s tou pěticí skopčáků. Je to originální myšlenka a až to uvidí čtenáři, pobaví je to a hodně se nasmějí.
     Doprostřed bunkru přilétl obrovský kámen a dopadl s hlasitým žuchnutím mezi ně. Naštěstí do místa, kde nikdo z nich právě nebyl. Heidi se ani nepokoušela domyslet, co by se stalo, kdyby kámen trefil hlavu někoho z nich. Nyní šlo o holý život celé pětici.
     To ale nebylo vše. Zuřivý dětský hlas spustil neuvěřitelnou rychlostí záplavu německých vulgarit, desítky nadávek a nesmyslných povelů. Jakmile vyčerpal solidní slovní zásobu, rozjel druhé kolo a všechno zopakoval.
     Učitelka Scharfová hlas poznala a když si vybavila znovu malého útočícího netvora, bylo jí vše jasno. Bohoušek Jindra už nejen špatně komunikuje se svým okolím, ale nedostatečná komunikace ho definitivně vydělila z lidské civilizace. Umí se sice soustředit, ale jen na to, aby si obstaral potravu ve volné přírodě. Pokud se to zlepší a doufejme, že ano, udělá si včas zásoby na zimu a bude mít snazší život.
     "Proboha, proč nám tak nadává? Co jsme mu udělali? Říkala jsi, Heidi, že nás tu milují..." divila se Barbara.
     "Pche," odfrkla si Heidi, "to jsem si vymyslela. Ve skutečnosti nás tu všichni nenávidí a nejraději by nám zakroutili krkem. A tohohle já znám, učím ho ve škole, chodí do první třídy. Jmenuje se Bohoušek. Je to dětská verze místního magora."
     "Tvůj žák? To asi nejsi neoblíbenější učitelka, že ne? A proč jsi ho naučila všechna ta sprostá slova? Jsi vůbec normální?"
     "Já? Já ho to nenaučila, neblázni. Tady lidi neumí německy ani slovo, ale nadávat Němcům umí výborně. Dědí se to tu. U nás, když děti učíme v kolébce mluvit, snažíme se, aby řekly mamí, tatí, babí. Tady ne, první, co je učí, jsou nadávky Němcům. Opakuj po mě hezky: dů dojče švajne. Nenávist je jimi prolezlá do morku kosti."
     "Připadám si," fňukala Barbara, "jako naši vojáci u Stalingradu."
     "Přeskočilo ti?" spustila Heidi, "my jsme na tom mnohem hůř než Paulusova šestá armáda. Rusové brali zajatce. Sice je pak odvezli na Sibiř do dolů na olovo, ale šance na záchranu jim zůstala. Tahle malá pionýrská krysa se nás chystá zabít a taky to udělá, já to vím. Bohoušek, když se do něčeho pustí, tak to vždycky dokončí. Je to magor. Jiskry a pionýři jsou k zabíjení Němců cvičeni. Už odmalinka. Na opascích mají nápis: Buď připraven zabít Němce! a Vždy připraven zabít Němce! Honí se po lese jako šílenci a trénují si to. Cvičí se v tom."
     "Říkala jsi, že si hrají na indiány. Že mají rádi Vinnetoua."
     "No jasně, že mají rádi Vinnetoua. Ale jenom proto, že vůbec nevědí o tom, že je to německý film o německém fiktivním hrdinovi. Kdyby se ve filmu nejmenoval Old Shatterhand ale třeba Helmut Gerhardt, raději by fandili Santerovi. Uvědom si, že Vinnetoua hraje francouzský manekýn, Old Shatterhanda americký kulturista a všechny udatné opálené a mužné indiány hrají jugoslávští gastarbeiteři. Jediný Němec je tam ten blbec, který si v katalogu Neckermanna nakoupil kompletní turistickou výbavu a odjel do prérie chytat motýly. Děti mají raději koně Ilčiho a Hatátitlu než jeho. A myslíš, že by Ribannu a Nšo-či mohly hrát Němky jako my dvě? Kdo by asi uvěřil, že se do nás Vinnetou a Old Shatterhand zamilovali? Vzpamatuj se, Barbaro. Měli by nás rádi jen, kdybychom vyhráli válku, protože by jim nic nezbývalo. Udělali jsme chybu a až moc jejich prarodičů jsme spálili v pecích, víš?"
     "Možná jsme udělali chybu, že jsme jich spálili málo," podotkla Barbara.
     Přiletěl další obrovský benesus stupidus. Heidi jej viděla padat, ale nestačila nic udělat. Jen se dívala, jak nejprve nabral výšku a potom padal dolů nabíraje kinetickou energii volného pádu. Dopadl přímo na kotník chudáka Uweho a ozval se nepříjemný hlasitý zvuk, jak si kámen našel cestu k zemi přes odpor kostí, svalů a šlach. Uwe zabědoval, ale více na to ani nereagoval, očividně ho trápily větší bolesti jinde.
     Barbara se zvědavě zeptala, co je nového a Heidi začala dávivě zvracet. Jako odpověď nic moc, ale Barbaře to stačilo.

Kapitola 13

     Když se Heidi dokázala domluvit na krátkodobém příměří se svým žaludkem, rozhodla se pro riskantní podnik. Jedinou variantou bylo vzdát se do rukou protivníka a pokusit se vyjednávat. Ještě stále byla ona třídní učitelka a on byl jejím žákem v první třídě obecné školy.
     "Sundej si tričko," poručila Barbaře, "dělej fofrem!"
     Barbara se na ni nevěřícně dívala nevidoucíma očima: "Nezbláznila ses? Proč bych to dělala?"
     "Protože je bílé, nebo skoro bílé. Musíme se vzdát, jinak nás zabije, všechny. Do bunkru nás zahnal schválně a určitě si připravil celou mohylu kamenů. A pod tou mohylou tady v bunkru ukončíme výlet."
     "Svlékat se nebudu," rozhodla rázně Barbara, "jednou mu stejně střelivo dojde."
     "Na úpatí Klíče," řekla rezignovaně Heidi, "má dost střeliva na to, aby ukamenoval všechny Němce od Lužice až po Rujánu. Ale hraje si na vojáka, takže když se vzdáme, možná bude ochotný vyjednávat. Naval tričko, makej!"
     "Na to zapomeň," zopakovala Barbara.
     Nad nimi se objevil další kámen, jen o málo menší než házenkářský míč. Heidi jej s obavami sledovala. Uhýbat nemělo význam a nemělo ani smysl se modlit. Doba letu byla vždy kratší než jakákoliv modlitba v němčině. Kámen zahučel do písku těsně vedle hlavy Barbary. Kdyby měl rozměr volejbalového míče, Heidi by se s ní už nemusela dohadovat a bílé tričko by stáhla z její mrtvoly.
     Barbara kámen sice neviděla, ale došlo jí, že právě unikla o fous ztrátě některých dalších smyslových orgánů. Bez dalších okolků přetáhla rychle přes hlavu bílé tričko s krvavým batikovaným motivem a natáhla ruku ve směru, odkud k ní promlouvala Heidi.
     Odhalená Barbara si připadala trapně a uboze. Její bílé vychrtlé tělo se třáslo a toužila se vrátit do chvíle, kdy Detlev přišel za ní a Evelyn se skvělou zprávou, že cestovní doklady mají, takže budou moci podniknout cestu do Československa za dobrodružstvím. Skopla by ho bývala ze schodů a dole by si mu sedla na hlavu a pomočila ho. Pak by spálila doklady a popel by v Magdeburku vysypala do Labe.
     Heidi tričko navlékla na špičku kartónového kinžálu a zhluboka se nadýchla.

     S průběhem bitvy jsem byl zatím spokojený. Skoro vše probíhalo podle plánu. Němci leželi v pískovém bunkru, přesně jak jsem očekával a setrvávali v pasivitě. Lízali si rány. Pokud by se některý z werewolfů pokusil z bunkru vzdálit, byl jsem připraven ho za pomoci kopí zahnat zpátky.
     Mezitím jsem prováděl ostřelování pozice municí velkého kalibru. Největší kousky jsem měl teprve připraveny. Potřeboval jsem se dobře rozházet a zajistit si spolehlivý nástřel. Pokaždé jsem se přesvědčil, kam kámen dopadl. Házel jsem oběma rukama a nemínil jsem riskovat, že až přijde na řadu těžká průbojná munice, nějaký šutr mi skončí na hlavě.
     Právě jsem se chystal k další kanonádě, když jsem uviděl zrádkyni paní učitelku Scharfovou. Vzpřímeně stála, tvářila se naprosto vyděšeně jako voják stojící u zdi, odsouzený k trestu smrti zastřelením a mávala bílým hadrem. Buď se vzdávali, nebo připravovali úskok.
     "Bohoušku, slyšíš mě?" volala a dívala se asi dvacet metrů ode mne.
     Vyčkával jsem v kapradí a pozoroval ji. Stejně bedlivě jsem sledoval i vše kolem bunkru, abych byl připraven vhodně zareagovat na jakoukoliv léčku werewolfů.
     "Bohoušku," volala učitelka nejspíš povzbuzena tím, že jí zatím nepřiletěl do obličeje žádný kámen, "já vím, že mě slyšíš. Proč jsi na nás tak zlý? Proč nám tak ubližuješ? Je to kvůli té dvojce na vysvědčení?"
     Jasně, kvůli takové prkotině vás, pět německých vlkodlaků, zabiji. Teď si představte, co bych asi Němcům udělal, kdybyste mi dala trojku.
     Byl jsem nadále potichu a kontroloval jsem situaci.
     "Bohoušku, my se teď vzdáváme. Máme ve svých řadách lehce i velmi těžce raněné. Nejméně dva zranění bez pomoci zemřou. Existuje vojenský kodex, podle kterého se musíš řídit. Jmenuje se Ženevská konvence. Chrání bezmocné vojáky. Máš povinnost na nás dále neútočit, a naopak nám poskytnout první pomoc, abychom nezemřeli. Pokud jsi opravdový voják, nebudeš na nás nadále útočit, protože jsme se vzdali."
     Přemýšlel jsem nad tím, co mi učitelka Scharfová právě řekla.
     Jestli se nejedná o past, měla pravdu. Strýček Karel mi na toto téma jednou udělil sáhodlouhou lekci. Vyprávěl, že vojáci z civilizovaných zemí nikdy neublíží těm nepřátelským vojákům, kteří se ocitli v obklíčení, nebo jim dojde munice a dobrovolně se vzdají. Nadále zůstávají nepřáteli, ale vždy zůstávají lidmi a cení si lidského života. Jedinou výjimkou jsou Rusáci, kteří vždy a za všech okolností zůstávají bandou barbarů s chováním tupých hovad.
     Já jsem tehdy do diskuze se strýčkem přispěl tím, o čem nám povídala soudružka ředitelka Gdaňská. Totiž, že nejlépe se ke svým protivníkům vždy chovali vojáci Sovětského svazu, protože byli rudoarmějci, což v překladu znamená laskaví lidé. Oni vždy podali pomocnou ruku svým protivníkům nehledě na to, že se jednalo o německé fašistické okupanty. Postarali se o ně, dali jim najíst a čisté oblečení. Dělili se s nimi o poslední stravu a často se stávalo, že raději sami nejedli, než aby fašisti zůstali o hladu. Poskytli jim nejen přístřeší, ale přímo pohodlná bydlení v hezkých domech, o kterých se Němcům mohlo akorát tak zdát. Ty Němce, kteří neuměli číst, psát a počítat, rudoarmějci trpělivě doučovali, takže nakonec nezůstal žádný Němec negramotný.
     Většina Němců se po válce odmítla vrátit, protože si nový domov našli v Sovětském svazu. Uvědomili si, jak krásný je život v socialistickém ráji ve srovnání s kapitalistickým peklem v západním Německu. Ti Němci, kteří se vrátili, pochopitelně okoukali spoustu užitečných věcí od Sovětů. Naučili se od Sovětů vyrábět auta, hodinky, kola, turbíny a vlastně všechny užitečné věci. Také jim Sověti vysvětlili, k čemu lze užitečným způsobem využít plyn i mimo koncentrační tábor.
     Sovětští vojáci, rudoarmějci, jsou vzorem pro každého správného vojáka na celém světě. Tudíž se nemusíme ničeho bát, protože nás brání a přijde den, kdy správnému chování naučí celý svět.
     Když jsem skončil, chvilku to vypadalo, že strýc Karel vstane, uškrtí mě holýma rukama a moje tělo pověsí na půdě na trám vedle králičích kůží, které jsme tam nechávali na vysušení. Neudělal ale nic, jen se na mne nevěřícně díval a pak polohlasem poznamenal, že vůbec není špatně, abych si něco takového o rudoarmějcích myslel. Alespoň do té doby, než mi s lety do hlavy doklopýtá mozek.
     Rozhodl jsem se být rudoarmějsky velkorysý a začít vyjednávat.
     "Já vás slyším, paní učitelko," oznámil jsem.
     Okamžitě se otočila mým směrem a zaostřila na mně svůj zrak. Jedno sklo v brýlích měla prasklé a druhé chybělo úplně. Ruce měla od krve, ale nemohla být její, protože jsem ji dosud šetřil. Patrně patřila muži, kterého jsem poranil na noze.
     "Bohoušku, proč jsi tak pomalovaný? Skoro jsem tě nepoznala," řekla plačtivě.
     "Nejsem pomalovaný, asi jsem se umazal od borůvek. Snědl jsem jich hodně. Celkem dva tisíce tři sta čtrnáct borůvek." Na důkaz jsem zvedl ruce, aby si mohla prohlédnout moje fialové dlaně, pokud by dohlédla.
     "Proč na nás útočíš? Co jsme ti udělali špatného? Vždyť my jsme šli jen na výlet."
     Překvapeně jsem zamrkal. "No, jste Němci. Všichni. Takže jste fašisti. Tak nám to říkala soudružka ředitelka."
     Barbara rozuměla slovu fašisti a hned se jala radit Heidi: "Řekni mu, že nejsme žádní fašisti. Jsme z východního Německa a jsme také komunisti jako on."
     "Drž hubu, Barbaro," usadila ji Heidi, "pro ně jsou všichni Němci fašisti. V životě by nešli na rentgen, kdyby zjistili, že jej vynalezl Němec."
     Učitelka Scharfová přemýšlela, jak dál vést vyjednávání. V první řadě musí zrychlit.
     Uwe už ztratil tolik krve, že přestal bědovat. Jen ležel na boku, zíral upřeně do země a asi v klidu rozjímal, kteří příbuzní si rozeberou jeho pozůstalost. Zanedlouho ztratí vědomí a už ho nic neprobere.
     Detlev utěšeně kynul, alergická reakce se měla čile k světu. Ležel na zádech, těžce, nepravidelně sípal a skelným zrakem pozoroval čilý život pod baldachýny zelených obrů a netečně poslouchal jasnou hudbu národa zpěvného. Možná snil o tom, že jednou potká v centru Magdeburku svého oblíbeného autora Ernesta Dietricha Wienera, rodáka z Haidy.
      Pozve ho domů, dají řeč, připijí si na úspěchy fotbalového týmu Dynamo a až ho bude v podvečer zakopávat na zahradě, povypráví mu o jedinečných zážitcích z jeho oblíbené cesty mezi Haidou a Klíčem. A poprosí ho, aby úmrtní oznámení v novinách přepracoval do slohově stylizovanější podoby, až je bude jednou posmrtně zaznamenávat do městské kroniky.
     Evelyn na první pohled nejevila známky života, upadla do komatózního spánku. Její škoda, když to celé prospí, nic si neužije a úplně přichází o to nejzajímavější.
     Barbara vypadá jako aktivní člen hry na slepou bábu. Otáčí hlavu za každým zvukem. Je nahá, takže třeba jen ostražitě naslouchá, zda se neblíží její oblíbená švadlena ze Schleibnitzu, aby jí vzala míry na nové šaty.
     "Bohoušku, už jsi nám ublížil hodně. Nechceš nám doufám ublížit víc?", zeptala se a sama se podivila, že nepřidala další otázku: Nechceš nás zabít a vykuchat, viď že ne?
     "Jak se to vezme," řekl jsem popravdě. Ostatně neumím ani lhát. "Rád bych vás zabil, ale pochopte, paní učitelko, že to není tak snadné. Je vás pět a já jsem sám. Jste v přesile, jste ozbrojeni a máte vojenský výcvik. Mne přepere náš kohout, když ho ráno vypustí se slepicemi. Ale budu se snažit vás držet v šachu. Třeba budu mít štěstí a trefím vás kamenem."
     Pane na nebesích, pomyslela si Heidi. Něco takového se ještě nikdy nestalo a už se to děje zase. V hlavě se jí roztočil myšlenkový kolotoč. Pět Němců lezlo po poušti a když už se zdálo, že zemřou žízní, zemřeli horkem. Hlavně si nesmím myslet, že když se silně štípnu, probudím se a místo nedělního odpoledne bude úterý ráno.
     Drahoušku, pojď si poslechnout, jak jsem s těmi nácky v posledních odstavcích kapitoly zamával.
     Já ti něco řeknu: Dolehla na mne tvůrčí krize, ale udělala jsi mi kávu v našem novém kávovaru a cítím se jako rybička. Osvěžený a políbený tvůrčí múzou.
     Tři už jsem prakticky nechal zhebnout a teď zatočím i s těma dvěma husami. Je to k smíchu. Jedna nemá brýle a druhá nevidí, ani kdyby je měla. Myslím, že jsem to napsal opravdu hezky. Tak nějak chytlavě. Při vší skromnosti, kniha má napínavý děj, podmanivý příběh a je zároveň poučná. Tohle je nejsnazší způsob, jak se vypořádat s nacisty v lese, pokud je člověku šest let a je tak trochu malý magor.
     Řekl bych také, že kniha splňuje běžná očekávání a měřítka: pět mrtvých Němců je zlatá střední cesta. Když nechám umřít i Ulricha, který na Němce čeká pod kopcem, bude to už moc. Jestli nechám vyklouznout Scharfovou, bude to málo. Pět je fajn, každého čtenáře pět mrtvých Němců potěší.
     Miláčku, kotě moje, tahle knížka se stane bestsellerem. Schválně všeho nech a poslechni si, jaký osud jsem pěti Němčourům přichystal.
     První nechám zhebnout Evelyn, to je ta s rozbitou hubou, abych byl přesný. Sám si ta dvojčata neustále pletu, a to jsem autor. Už jen kvůli tomu je potřebuji co nejdříve dostat z knihy ven.
     Takže, malý magor už se zastřílel a začíná používat těžkou munici ráže čtyři kilogramy plus. Úplně stačí, aby na tebe z výšky tří metrů jedna patrona spadla a bude tě bolet hlava víc než ve středu večer, když si jdeme do postele užít náš jediný k tomu určený den. Kámen letí, kámen padá a teď zvrat, těsně před tím, než dopadne, Evelyn se probere. A co nevidí? Řítí se na ni šutr, takže ví, že je konec. Chystá se promítnout si před očima celý svůj život. Opona je doširoka roztažena, plátno se bělá, promítačka je nažhavena a první kotouč z dětských vzpomínek, s názvem Grossdeutsche Jugendbewegung, je nasazen. A v tom žuch, bác, šmytec, vymalováno, basta fidli, rozumíš? Trochu poetiky pro jemnější povahy, jak krev stéká po listech kapradin a vpíjí se do písku. Také dodám ždibec naturalismu pro sadisticky založené čtenáře, když popíši, jak jí vytéká mozek a má konzistenci řídké krupicové kaše. Dobré ne? Silné téma.
     Následovat bude Barbara. Ta je vážně otravná. Řekl bych, že je dokonce stránku od stránky otravnější. Čtenář mi bude doslova vděčný, když ji bude mít z krku. Představ si, že jí úplně přeskočí a těsně před smrtí začne vyprávět německé anekdoty. Stačí říct dvě: tu o té mrtvé mouše, která plave v polévce a pak tradiční německou vojenskou o tom, že vojenské operace jdou přesně podle plánu, ale zatím nevíme, kdo a kde přesně plány napsal. Učitelka Heidelinde, mimochodem, jak se ti líbí jméno, které jsem jí vybral, už to nevydrží, protože Barbara neumí anekdoty pořádně vyprávět, a zabije ji sama. Jak? To zatím nevím. Možná tou záložkou na knížky.
     A teď dávej pozor, teď to přijde. Určitě si celou dobu kladeš otázku, jak se zbavím Uweho. Jasně, má solidně našlápnuto, aby jako těžký cukrovkář v klidu, spokojeně a ve vší skromnosti vykrvácel. Ale to také může trvat dvě hodiny, chápeš? Krvácení musíme popohnat a nejlépe toho dosáhneme erekcí, což je vlastně jiný výraz pro zapnutí krevního turbodmychadla. Co se ti na tom nezdá? Čtenáři budou nadšeni. Lehce lascivní téma je zaujme a budou si klást otázku, co Uweho vzrušilo. Ono to zajímá i tebe?
     Drahoušku, teď opravdu ne. Nechápu dobře, jak jsme se od Uweho erekce dostali k mým problémům s erekcí a k varování tchyně, že až mi bude třicet, nebudu už nikde tvrdý, budu jen beznadějně natvrdlý. Ano, kousavá být umíš a samozřejmě sis nenechala ujít příležitost mi sdělit, že v polomrtvém Uwem je stále mnohem silnější erotický náboj než ve mně, ale já se teď nehodlám s tebou hádat. Snaž se opět být vnímavou čtenářkou a s chladnou hlavou hodnoť děj. Nic víc od tebe momentálně nepotřebuji. Kávu za tebe připravil kávovar, který jsme kupovali za mé peníze a jídlo nechci, protože vaříš ještě hůř než tvoje maminka. Takže se laskavě soustřeď.
     Uwe vykrvácí, dávám mu tak patnáct minut, nejvíc dvacet.
     Další na řadě je Detlev. To je oříšek. Nehledě na alergickou reakci je obtížné ho vystrnadit z děje. Dostal tři žihadla, ale to mi připadá málo. Jak má čtenář uvěřit, že meklenburský mrož, pravý mořský lev, umře na vosí štípnutí? Co kdyby ho ještě uštkla třeba zmije?
     Jak to myslíš, kde by se tam vzala? Prostě by lezla kolem, no. Hledala by potravu, nebo nějaký nový pěkný plochý kámen, na kterém by se mohla vyhřívat. Těkala by, migrovala. Zmije tyhle věci dělají, baví je. Nemá cenu o tom zbytečně diskutovat, Detleva uštkne zmije do.... do nohy. Ne, ne do nohy, to je málo, do krku, konkrétně do krkavice, latinsky do arterie carotis. Detleve, Detleve, tohle bude bolet, to ti můžu odpřisáhnout. Bolestí se normálně po.. Jau! Jau! Ty jsi mě štípla do krku? Víš, jak jsem se lekl? Už to laskavě nedělej, drahoušku.
     Tak a teď učitelka Scharfová. Ta měla na dnešek jiné plány, ale dostala se do kolizní dráhy s magorem magorů. Původně si chtěla hrát u vody na jezerní paní, ale teď stojí na autobusové zastávce směr hřbitov, s mezizastávkami tunel s bílým světlem a do pece nám spadla v krematoriu.
     Mohu nechat z křoví vylézt medvěda, ale obávám se, že to mi neprojde. Posledního tady ulovili v roce 1726 a těžko mi budou čtenáři věřit, že se sem nějak dostali medvědi z konopišťského příkopu. Přímé spojení veřejnou dopravou sem není a dvě přestupování z vlaku na autobus a zase opačně medvědi nezvládnou. Ani ti z Konopiště, kteří jsou civilizovaní.
     Hm, nemáš nějaký nápad? Jaké letadlo? Co letadlo? Zřítilo se na ni dopravní letadlo letící do Miami? Okamžitě si přestaň dělat legraci z vážných věcí. Je to klíčová kapitola knihy. Čtenáři si na ponurém příběhu party Němců vyléčí své předsudky. Je to způsob odplaty. Za Mnichov, za protektorát, za Husa, za Karla Havlíčka a za špatné počasí, které nám posílají na hlavu ze západu a ze severu.
     Mám dojem, že nastává čas, abych čtenáře postrašil. Umístím do knihy dvojitý zvrat. Tak se to dělává.             Magor ji nejprve propíchne kopím, ale netrefí žádný životně důležitý orgán. Z rány vytryskne krev jako z lázeňské fontány, ale ve skutečnosti je to jen povrchové škrábnutí, nic víc. Scharfová se jako zhroutí. Smrt ale jen předstírá. Cuká nohou a vydává dávivé zvuky. Hraje divadlo, rozumíš? Magor je ostražitý, ale když vidí, že mu nic nehrozí, začíná ohledávat mrtvoly. Hledá drobné peníze na odpolední kino a turecký med. A přesně na ten moment čeká Scharfová, popadne magora kostnatou rukou za nohu a....
     Tebe to nebaví? Počkej, miláčku, važ slova. Ne, to mi nevyčítej! Chtěl jsem po tobě jen podporu, abych mohl napsat svůj první román v klidu z domova a nemusel chodit do práce. Nevyhrožuj mi rozvodem! Ano, vím, kávovar si nemůžeme dovolit, když žijeme jen z tvého platu a já jej půjdu hned v pondělí do obchodu vrátit.
     Jestli chceš, Scharfová může zůstat naživu? Ostatní musí ale zemřít, chápeš, že? Jak se říká, ani Bohové nemohou pomoct s tím, co už se stalo. Je ti to komplet u prdele? Aha, tak to je pro mne novinka.
     Nezlob se, ale tvoje nedůvěra v mé spisovatelské schopnosti mě zraňuje. I to je ti u prdele? Fajn, fajn.
     Barbie a Ken mají evidentně další manželskou krizi, takže počítám, že dneska si mám zase ustlat v obýváku, že?