Kapradím neprojdou! Část 1. Příprava

IN REBUS DUBIIS PLURIMI EST AUDACIA
(Publicius Syrus)
Je-li věc nejistá, je nejcennější odvaha

Věnování

Povídku věnuji firmě Festool, výrobci nejlepšího ručního elektronářadí na světě.
Stroje montujeme u nás v České Lípě. I tak nářadí spolehlivě slouží zákazníkům.

Krátká předmluva autora

Čtenář může nabýt dojmu, že nemám rád Němce.
To ale není pravda. Vůbec.
Z mnoha důvodů a ze tří opravdu podstatných.

     Duší a srdcem se cítím být Čech, ale obraz našeho rodokmenu vypovídá o tom, že mnou koluje také německá krev. Konkrétně pět osmin. Když se poraním, pokaždé tajně doufám, že krvácím z mých německých zásob.
     V naší rodině všichni mluvíme výborně německy. Já jsem první a jediná výjimka. Zdědil jsem ale německou hubu, takže umím s dokonalou výslovností pronést německé věty, kterým vůbec nerozumím.
Pokud před Němcem řeknu větu: "Ich bin habe eine Kopfschmerzen zur Blutabnahme mit Harnuntersuchung Oberkörper frei nächste Woche, nicht!" okamžitě si pomyslí dvě věci. Tento můj krajan mluví bez přízvuku a jaká škoda, že je zcela slabomyslný.

     Pracuji pro německou firmu a svou práci miluji stejně jako firmu samotnou.
     Nechodím do práce, abych si jen odkroutil čas, protože nehledě na své postavení jednoduše pomáhám vyrábět kvalitní a užitečné věci pro lidi, kteří nám jimi dokáží vytvořit lepší prostředí pro život. Mám z toho příjemný a hřejivý pocit.
     Jsme rodinná společnost a pro mne tato skutečnost nikdy nebyla jen bezobsažnou floskulí.
     Mohl bych o tom celém klidně i pochybovat, ale sám na sobě vždy vypozoruji, že mám až nezdravý zájem o vše, co se týká elektronářadí nejen naší provenience, ale také konkurenční.
     Nejednou jsem rodinné fakultativní zájezdy, při dovolených v zahraničí, proměnil ze sháňky po uměleckých dílech a historických památkách, na hon po speciálních obchodech s elektronářadím. Čistě, abych se přesvědčil, jaké nářadí, s jakými cenami a v jakých podmínkách je nabízeno. A důstojná prezentace nářadí Festool mi pokaždé vynahradila návštěvu starých chrámů i zamračené výrazy rodinných příslušníků.

     Němce jsem nejlépe poznal během svých předchozích pracovních zkušeností.
     Mým úkolem bylo zajistit Němcům bezpečnost osobní (životy a zdraví jejich a začasté rodinných příslušníků či přátel), zboží, transportu, podnikání, investic a všech peněžních prostředků v zemích bývalého Sovětského Svazu. Nikdy to nebylo snadné. Nehledě na to, zda se jednalo o zajištění občerstvení či placení výkupného ruským raketýrům, jsem vždy dostál svým závazkům. A totéž učinili i Němci, zpravidla velmi velkoryse.
     Pokud se Němci cítili neohroženi a v bezpečí, chovali se často panovačně, odměřeně, přezíravě, povýšeně a arogantně.
     Sblížila mě s nimi pokaždé ztráta pevné půdy pod nohama. A řeknu vám jedno: když jde do tuhého, nechcete nebezpečí čelit s nikým jiným tak moc, jako s příslušníky německého národa.
     Poznal jsem, že Němci jsou odvážní až udatní. Pevní a odhodlaní. Disciplinovaní a důslední. Jsou inteligentní a umí se dobře ovládat. Oddanost oplácejí důvěrou. Bezpečí nejen jejich, ale i vaše, je pro ně důležitější než výdělek a peníze. Navzdory rozšířeným předsudkům vím, že jsou vynalézaví, přizpůsobiví a mají skvělý smysl pro humor.
     Jejich nejcennější vlastností je nicméně plná uvědomělost. Jsou pokročilými edukanty v chápání podstaty rozdílu mezi bytím a nebytím. Jinými slovy ví, že když jde o život, mohou zemřít. Asi si říkáte, že se to rozumí samo sebou, ale není tomu tak. Například Čechům je tato vlastnost v podstatě cizí.
     My Češi ovšem můžeme nabídnout jiné, neméně cenné, vlastnosti. Jejich seznam je velice dlouhý, takže se do krátké předmluvy nehodí.
     Samozřejmě by bylo ideální, pokud by existoval člověk, který by byl vybaven tím nejlepším z povah obou národů. Inu, rád bych se představil, jmenuji se Slávek Jindra a když jsem byl malý, říkali mi Bohoušek. 

Kapitola 1

     Všude kolem je kapradí. Kam až oko dohlédne. Obklíčilo vysoké stromy, které si tu od sebe udržují odstup. Žádná přírodní síla nedokázala kapradinám zabránit v tom, aby zaplavily celý vrcholek hřebenu. Jinde musí tvrdě bojovat o své místo s dřevinami, ale tady ne. Nikdo neví, proč to tak je.
     Dole v údolíčku stojí stromy jeden vedle druhého natěsnané na sobě, ale s každým výškovým metrem hustota dřevního porostu klesá. Na vrcholu horského předělu už se nedotýkají ani jednotlivými větvemi košatých korun. Možná se tu stromy mezi sebou pohádaly. Je to ale čistě jejich věc. Do komplikovaných vztahů mezi dřevinami nemá význam zasahovat, vyřídí si to mezi sebou samy.
     Od lesní studánky dole v údolí vede mořem kapradin na hřeben hliněná cesta, občas lemovaná ošlapanými kameny. V polovině vzdálenosti k vrcholu se z pozvolně stoupající rovné cesty stává strmá klikatá serpentina. Kameny jsou větší, s ostřejšími hranami a trčí z cesty jeden vedle druhého. Výstup do kopce je obtížný, posledních několik desítek metrů dá zabrat i fyzicky zdatným jedincům.

     Cestou vzhůru se krok za krokem posouvá skupina vojáků. Jdou za sebou v řadě a na klikaté pěšince připomíná jejich útvar pohybujícího se hada. Pomalu se blíží k vrcholu hřebenu.
     První dva vojáci určují tempo výstupu a skupině pravděpodobně velí. Postavení ve skupině odpovídají také jejich vojenské hodnosti. V čele jde generálmajor a těsně za ním dokonce generálplukovník.
     Generálmajor si otřel do rukávu lehké letní bundy zpocené čelo: "Nechápu, proč jsme ho s sebou brali, nemůže být nebezpečný?"
     "Nebezpečný určitě není," odpověděl generálplukovník a první část otázky nechal nezodpovězenu.
     "Nemůže nějak omdlít, nebo zkolabovat?" dotazoval se opět generálmajor.
     Generálplukovník nad odpovědí chvíli přemýšlel: "Teoreticky by zkolabovat mohl, ale to nedopustíme. Když dostane záchvat zvědavosti, bude stačit, abychom mu pokaždé pohotově odpověděli. U věcí, které si může ověřit, mu nesmíš nikdy lhát, aby ti nepřestal důvěřovat. Ostatní věci si můžeš vymyslet. Čím konkrétnější údaj mu řekneš, tím je to bezpečnější. Hned jak dostane na všechno odpověď, zase se srovná do normálu."
     "On je blázen?"
     "Není, jen začal být chytrý moc brzy. Jeho organismus si s tím neumí poradit."
     "Mně moc chytrý nepřipadá, na vlakovém nádraží minutu jen stál s otevřenou pusou a koukal na vlak. Musel jsem mu vysvětlovat, jak to na vlakovém nádraží chodí. Že perón, výhybky, nástupiště a výpravčí zůstanou v Novém Boru a bude to vlak, který pojede pryč, jinak by nenastoupil."
     Generálplukovník se pousmál, ale stížnost podřízeného nechal bez poznámky.

     Konečně byli na vrcholu hřebenu.
     Kousek popošli po už rovné cestě, aby udělali místo i pro ostatní vojáky. Ne moc daleko, po dalších dvaceti metrech pěšinka začínala klesat do údolí na druhé straně hřebenu.
     "Zůstaňte na místě, soudruzi," zavelel generálplukovník, "jen se rozestavte tak, abyste na mě všichni dobře viděli a abyste mě i pohodlně slyšeli," povel ještě upřesnil, "nechci zbytečně křičet, nepřítel mohl poslat napřed zvědy."
     Na obličejích některých vojáků vystřídala únavu bdělost, ostražitost a také obavy.
     Začínal poslední měsíc školního roku a sluníčko vycházelo už po čtvrté hodině ráno, takže teď v půl osmé už bylo dobře vidět.
     Tady na řídce zalesněném vrcholku hřebenu si sluneční paprsky snadno nacházely cestu. V kapradí se třpytila rosa zachycená na jemných pavučinách, na stromech se blýskavou žlutí rozsvítily výrony smoly a všude bylo tolik svitu, že si vojáci všemi dostupnými prostředky chránili oči před přímým světlem. Také od mosazných hvězdiček na prýmkách výložek vojáků se paprsky blyštivě odrážely všemi barvami.

     Skupinu tvořili výhradně generálové, důstojníci a praporčíci.
     Generálplukovník Hynek Vlach měl k dispozici svého pobočníka generálmajora Filipa Gutknechta a dále dva plukovníky, majora, kapitána a dva poručíky. Dvěma nejnižšími hodnostmi byly podpraporčík a rotmistr.  Všichni nyní stáli zvědavě v nepravidelném polokruhu kolem svého velitele a očekávali rozkazy.
     "Soudruhu vojíne, co tam hledáte?" zeptal se generál Vlach a zaměřil svou pozornost na vojáka, který stál opodál a přešlapoval z nohy na nohu a zíral upřeně do země.
     Ve skupině byl také jeden vojín základní služby, skoro bych na něho zapomněl.
     "Vojíne Jindro, ptám se vás, co tam hledáte? Ztratil jste něco, vojíne?"
     Tím vojínem jsem byl já.
     "Ne, soudruhu generále. Hledám borůvčí, někde tu musí být. Našel jsem vraní oko, čtyřlisté." řekl jsem po pravdě. Já vždy a za všech okolností říkám pravdu. Ostatně ani neumím lhát, tu schopnost jsem nezdědil a zatím se mi ji nepodařilo si ji osvojit.
     "Proč by tu musely být borůvky?" zeptal se vzdorně kapitán Brož.
     "Protože kde je vraní oko, tam jsou i borůvky," vysvětlil jsem mu trpělivě, "ďábel to tak zaonačil."
     Ze skupiny vojáků se ozvalo tiché remcání a polohlasné projevy nevole. To je ale magor, pako a proč toho blba bereme s sebou.
     "To říká kdo?" pokračoval kapitán Brož tónem, jako by mě vyslýchal.
     Povídala mi to moje babička, když jsme byli společně sbírat v lese klestí, ale to nesmím nikomu říct. Je to součást rodinné smlouvy.

     Já a moje rodina jsme uzavřeli dohodu, že když někde něco plácnu, za žádných okolností nepřiznám, že autorem myšlenky je někdo z naší rodiny. A upřímně, já každou chvíli někde něco plácnu.
     Doma to dlouho neřešili, ale když nám jednou ve školce vypnuli v zimě topení a já všechny překvapil názorem, že jestli se prezidentem stane ta svině Husák, ještě nám tu všem pořádně zatopí, bylo zřejmé, že se mnou udělat něco musí. Já neumím lhát a jediné slůvko, které jsem se v takových případech naučil používat, je "nevím". Teď musím zalhat, nesmím babičku prozradit.
     "Nevím," zvedl jsem hrdě hlavu.
     "To je debil," ocejchoval mě Brož a vojáci se rozesmáli.
     Jediní, kdo se k ostatním nepřidali, byli oba generálové.
     Generál Hynek Vlach se na kapitána přísně podíval. "To stačí soudruhu Broži, zařaďte se do útvaru. A vy také okamžitě všichni přestaňte, rozhlédl se kolem sebe, "nechováte se jako vojáci socialistické armády. Styďte se. Vy, vojíne Jindro, pojďte blíž, po borůvčí se podíváme později. Pomůžeme vám je najít."
     K Hynkovi jsem pociťoval důvěru a věděl jsem, že mi neublíží. Nechtěl jsem ho zklamat. Popošel jsem blíž a zařadil se mezi vojáky.

     Generál Vlach nasadil vážný výraz: "Soudruzi vojáci, jsme na Tábořišti, slavné kótě pět devět čtyři. Pokud dnes nepřítel udeří, aby se pokusil probít do vnitrozemí, bude muset překonat tento hřeben. Bude muset přijít po této cestě a obsadit toto strategicky důležité postavení. Nemá jinou volbu, jinudy cesta nevede."
     Všichni vojáci utichli a byli napnutí. Rozhodovalo se o osudech vlasti a nikdo z nich si nepřál, aby nás znovu obsadili Němci. Nepřál si to dokonce ani Filip Gutknecht, ačkoliv on sám byl Němec.
     Jak často říkával: "Svůj původ nezapřu, jsem Němec. Ale nejsem fašista, to není věc původu, nýbrž volby." Asi to odkoukal z nějakého starého válečného filmu.
     "Tady na kótě pět devět čtyři ponecháme stráž. Bude hlídat cestu, po které jsme sem přišli a bude ručit za to, že nám ostatním nikdo nevpadne do zad, až budeme plnit bojová zadání při osvobozování vězňů z koncentračního tábora ve Svoru."
     Neušlo mi, že se někteří vojáci při zmínce o koncentračním táboru usmívají a pochichtávají. Nechápal jsem proč, o fašistických táborech smrti jsem toho z domova věděl hodně a veselé mi to moc nepřipadalo. Kdo konkrétně mi o koncentrácích vyprávěl, vám říct nesmím. Je tu ta naše domácí dohoda a strýc Karel by byl hodně naštvaný, kdybych ho prozradil.

     "Kótu pět devět čtyři musíme udržet stůj, co stůj," rozhodl generál Vlach.
     "Co je to kóta, soudruhu generále?" zeptal jsem se.
     Slova se ujal rotmistr Vladan Mudroch, nejsilnější voják ve skupině. Chtěl se pochlubit tím, že pro jednou také něco ví: "To je, že nesmíš, protože už máš něčeho hodně. Je to omezení."
     Generál Vlach se nejprve podíval s odporem na Mudrocha: "Omezený jsi leda ty. To, co popisuješ je kvóta. Kvóta je druh omezení."
     Pak se obrátil ke mně a vlídně mi vysvětlil: "Kóta je výraz pro vyvýšené místo."
     "Jako třeba štafle nebo vysoký komín?" potřeboval jsem upřesnění.
     "Ne, myslím vyvýšené místo v terénu. Kopec. V našem případě tento hřeben."
     Ještě něco mi vrtalo hlavou: "A co znamená to číslo pět devět čtyři. To je jméno kopce?"
     Generál Vlach neztrácel trpělivost. Věděl, že dokud nedostanu odpověď na všechny otázky, nezastavím se.
     "Číslo vyjadřuje výšku kopce. Nadmořskou výšku. Hřeben Tábořiště je přesně ve výši pět set devadesát čtyři metrů nad mořem."
     "Jak to," dorážel jsem opět, "vždyť žádné moře nemáme?"
     "Pro tyto účely si vždy půjčíme moře od jiných států. Dříve moře Jaderské a teď si půjčujeme k měření kopců od Poláků moře Baltské. Rozdíl mezi moři je přibližně třicet centimetrů. Jadran je výše."
     Kývl jsem spokojeně hlavou. To mi stačilo, "děkuji, soudruhu generále Vlachu."
     Do debaty se vmísil generálmajor Gutknecht: "Vojíne Jindro, velícího důstojníka jste oslovil nesprávně. Buď můžete říct ´soudruhu generále´, nebo ´generále Vlachu´. Mimo službu můžete říct ´soudruhu Vlachu´. Jen vám připomenu, že teď jsme ve službě."
     "Rozumím, soudruhu generálmajore," řekl jsem vděčně.
     Učil jsem se rychle.

     Rozhodl jsem se, že budu upřednostňovat používání slova ´soudruh´. Strašně se mi líbilo. Druh je kamarád a sou je jako spolu. Takže dohromady vzniká výraz spolukamarád, jen to lépe zní. 
     Doma by mi asi výběr neschválili, protože u nás doma soudruhy nikdo nemá rád.
     Dědeček mi jednou řekl: "Kvůli soudruhům jsme chudí. Naše rodina i celá naše země. Soudruzi jsou verbež. Já se k nim teď dávám a budu jeden z nich. A to všechno, aby ty ses měl jednou dobře."
     Vůbec, ale opravdu vůbec, jsem to nepochopil, protože v jeho vyjádření si všechny věci vzájemně odporovaly a jednotlivé věty si protiřečily.

     "Než se rozhodnu, kdo z vás dostane tu obrovskou čest, hájit kótu pět devět čtyři, musím se na vás obrátit s apelem," řekl generál Vlach, potom se podíval mým směrem a rychle dodal, aby předešel mému dotazu, "apel znamená k někomu se odvolávat. Voják, který zde bude strážit, bude mít nelehký úkol. Bude osamocený a spoléhat se může jen sám na sebe. Bohužel si nemůžeme dovolit tříštit síly a ponechat zde větší vojenský kontingent. Kontingent znamená množství."
     Vojáci poslouchali uvolněně a proslov je nestresoval. Všichni dopředu věděli, kdo tím jedním vyvoleným bude. Já byl napnutý jako struna. Jen jsem neměl jasno, zda bych byl rád tím, kdo tu zůstane. V koncentračním táboře asi půjde o kejhák a boje s fašistickými bestiemi budou kruté, na druhou stranu trčet tady sám v kapradí a modlit se, aby odněkud nevyběhli náckové, také neznělo nijak vábně.
     "A proto jsem se rozhodl, po poradě s členem generálního štábu, soudruhem Gutknechtem, že statečný voják si za své hrdinství zaslouží ocenění a pokud na stráži vydrží až do dvou hodin odpoledne, aniž by i jen na chvíli opustil stanoviště, bude povýšen o dvě hodnosti," řekl generál Vlach a ve skupině vojáků bylo slyšet polohlasné šeptání.
     Byl jsem si jistý, že jsem zachytil povzdechnutí: "takže soudruh magor bude desátník".
     Z toho jsem si vyvodil závěr, že se vojáci domnívají, že vyvoleným strážcem hřebenu budu já. Byl jsem tu totiž jediný magor. Pouze nechápu, proč mě za magora považují. Osobně si myslím, že jsem mnohem chytřejší než například Brož o Mudrochovi ani nemluvě.
     Mudroch chodí do šesté třídy, a ještě si neumí zavázat tkaničky u bot. Od chvíle, kdy jsem vstoupil do armády, musím se mu o ně starat já.

     Kdesi v koruně stromu nad sebou jsem postřehl pohyb. Veverka přeskakovala z větve na větev. Zaujaly mě větve a snažil jsem se představit, že by pro mne znamenaly celý svět. Jaké by to asi bylo, žít tak vysoko. Jak může být ten strom vysoký? Fascinovaně jsem se na něj zahleděl.
     "Vojíne Jindro, kam to zase zíráte?"
     Dál jsem se díval na strom a pokoušel se odhadnout výšku.
     "Vojíne Jindro, vzpamatujte se, jste ve službě. Osud vlasti visí na vlásku."
     Nereagoval jsem.
     "A je to v prdeli," řekl generálmajor Gutknecht, "zacyklil se v poznávacím šoku. Dostal vědomostní záchvat. Co teď?"

     Generálplukovník Vlach ke mně přistoupil, chytil mě za rameno a jemně mnou zatřásl: "Soudruhu Jindro, Bohoušku, co potřebuješ vědět?"
     Dolehl ke mně nějaký vzdálený hlas, nabízel mi odpovědi na otázky. Trochu jsem se vzpamatoval. Hlas jsem znal, patřil Hynkovi a on není zlý. Neublížil by mi.
     Začal jsem kontrolní otázkou, na kterou už jsem znal odpověď. Tím si prověřím hodnověrnost dalších informací: "Co je to za strom?"
     "To je buk lesní," odpověděl bez váhání Hynek.
     Ano, správně. Stále jsem ale pochyboval, musel jsem dát ještě jednu kontrolní otázku: "Kolik je jich odsud vidět? Těch buků lesních?"
     Věděl jsem, že jich je dvacet sedm. Nepočítal jsem je, jen jsem se rozhlédl kolem sebe a číslo mi samo skočilo do hlavy.
     Hynek Vlach se rozhlédl: "Nevím přesně a nechci ti lhát. Jestli chceš, můžeme je společně spočítat."
     Odpověd mě uspokojila. Přesný počet jsem znal a Hynek se mi nesnažil zalhat.
     "Jak je vysoký tenhle buk?" ukázal jsem prstem na šedostříbrný kmen před sebou.
     "To vím přesně," řekl generálplukovník Vlach, "je vysoký třicet tři metrů a dvacet dva centimetrů."
     Zapamatoval jsem si údaj.
     "Jak je starý?"
     "Buk lesní se dožívá až čtyři sta let. Tenhle je ještě mladík, je mu teprve sto padesát let a tři sta šedesát
čtyři dny, zítra bude mít narozeniny."
     To mi připadalo fascinující.
     "Já už jsem narozeniny měl," postěžoval jsem si," v lednu."
     "Tak co, vojíne Jindro, víte všechno důležité?" snažil se mě Hynek postrčit k normálu.
     "Ještě ne. Kolik má tenhle buk větví?"
     "Čtyři sta dvacet šest," řekl bez mrknutí oka generálplukovník Vlach.
     "A kolik je na něm listů?"
     "To je těžká práce, to spočítat. Spočítal jsem všechny, když jsme přišli a bylo jich jedenáct tisíc osm set padesát devět. A myslím, že dva listy upadly. Takže jich bude jedenáct tisíc osm set padesát sedm."
     "Ano," řekl jsem spokojeně, "to souhlasí. Děkuji vám soudruhu generálplukovníku."
     Všichni vojáci se tvářili překvapeně a někteří vyděšeně. Nevěděli, co si o tom mají myslet. Blbců poznali už hodně, ale skutečného nefalšovaného magora viděli poprvé v životě.
     "Výborně, generálplukovníku Vlachu," pochválil kamaráda generálmajor Gutknecht, "to bylo o fous."

Kapitola 2

     Učitelka Heidelinde Scharfová se usmívala na své hosty a připadala si jako ve snu. Konečně se dočkala a své jediné dosud žijící příbuzné po třiceti letech znovu uviděla.
     Byla dojatá, ale hlavně velice šťastná.
     Ve východním Německu nebylo snadné si obstarat výjezdní doložku k cestě do Československa. Dvě její starší sestřenice Barbara a Evelyn Kretschmerové si o cestovní doklady žádaly posledních deset let opakovaně, ale úřady ve Wanzlebenu jim neustále zasílaly odmítavá písemná vyjádření.
     Wantzleben je od oblastního centra Magdeburku vzdálen jen dvacet kilometrů, takže manžela Evelyn, Detleva, napadlo, že by se mohl obrátit na tamní úřady. Byl to výborný nápad, protože jak se ukázalo, v úřadu pro udělování cestovních dokladů pracoval jeho bývalý spolužák a díky jeho přispění obě sestry Kretschmerovy a také Detlev, manžel Evelyn a Uwe, nový partner Barbary, cestovní doklady a výjezdní povolení získali.
     Pro celou čtveřici z Wanzlebenu byl výlet do Československa první výjezdem do zahraničí.
     Cesta vlakem byla náročná a celkem čtyřikrát museli přestupovat. Na hranicích se dočkali podrobných kontrol na celnicích, zejména na československé straně a obě sestry byly dokonce požádány českými celními úřednicemi, aby se vysvlékly. Od Děčína vlak nabíral velké zpoždění, takže do Haidy, jak říkali Novému Boru, dorazili utrmácení, unavení, ospalí, zpocení a hladoví.

     Už na nádraží je ale přivítala s širokým úsměvem, zářícíma očima, zalitýma slzy dojetí, jejich milovaná sestřenice Heidelinde Scharfová. S otevřenou náručí, s kyticí květin pro každou ze sester Kretschmerových a s drobnými dárky pro oba muže.
     Učitelka Scharfová bydlela jen pět minut klidné chůze od vlakového nádraží a doma už měla všechno připravené tak, aby se hosté cítili jako doma. Heidelinde sice bydlela sama, ale byt měla rozlehlý, takže oba páry se mohly ubytovat v oddělených místnostech.
     Nyní už byli cestovatelé z nejhoršího venku. Všichni se postupně osprchovali, uložili si oblečení a věci denní potřeby do skříněk a převlékli se do čistého. Sešli se v prostorném obývacím pokoji, rozsadili se do křesel a velké sedací soupravy. Konečně se začali cítit odpočatě, příjemně a ve své bývalé vlasti, Československu, jako doma.
     Uwe se zeptal, kolik je hodin.
     Učitelka Scharfová ukázala rukou na komodu v rohu místnosti, na níž byl položen budík: "Der Wecker geht genau."
     Bylo devět hodin a čtveřici už bylo podstatně lépe.
     Dnes ovšem měli v úmyslu si hlavně odpočinout. Nebyli nejmladší a prakticky všechny postihly v uplynulém roce zdravotní problémy.
     Evelyn se musela podrobit náročné operaci kyčle ve známé berlínské univerzitní nemocnici Charité a ještě stále docházela na pravidelné rehabilitace.
     Její sestra Barbara měla kolísavý tlak a jedním z nepříjemných následků byl zhoršující se stav sítnic obou očí. Od traumatizujícího zážitku v hřenské celnici měla stále před očima mžitky a nemohla se jich zbavit. Cítila ale, že vnitrooční tlak naštěstí postupně klesá a hvězdiček před očima jí ubývalo.
     Detlev Kriegler byl nejstarším z celé čtveřice, blížil se šedesátce a bylo na něm až příliš patrné, že se nikdy nevěnoval žádnému sportu. Nerad chodil do města nakupovat a už vůbec ne bezdůvodně, jen tak za turistikou, do přírody. Měl řídké kosti a musel se hlídat, aby si i jen pouhým nepozorným došlápnutím nezpůsobil vážné zranění. Trpěl silnou alergií na vosí jed a ke stáří se mu rozjelo astma. Každá fyzická námaha ho stála dvojnásobek sil a těch měl už beztak málo.
     V nejhorším zdravotním stavu byl Uwe Hartmann, nový objev Barbary. Trpěl silnou cukrovkou a každý den si musel píchat do břicha inzulinové injekce. V posledním roce začal dostávat pravidelné silné záchvaty a ataky bylo možno potlačit pouze tak, že do něho lidé z okolí dokázali nějakým přijatelným způsobem vpravit rychlé sacharidy, nejlépe kostku cukru, sladké hroznové víno nebo trochu coca-coly. Rány se mu nehojily, a i po malých škrábnutích zůstávaly velké šrámy. Tři týdny před odjezdem mu lékaři odstranili slepé střevo a Uwe měl v místě invazivního zákroku dosud obrovskou jizvu, která se nehojila. Srážlivost krve měl kriticky špatnou a pokud se bouchl do nosu, reálně mohl vykrvácet během krátké chvíle.

     Nyní ale bylo vše v pořádku, čtveřice odpočívala.
     Uwe vyprávěl nový vtip o Willi Stophovi, předsedovi státní rady a všichni se mu od srdce zasmáli. Detlev zapnul televizi, ale sledování dětských dopoledních programů je brzy omrzelo. Na přetřes se tedy dostalo nové pokračování velkého televizního revuálního pořadu Ein Kessel Buntes. Všem se líbilo a radostně si připomínali vystoupení jednotlivých umělců.
     Z kuchyně přišla učitelka Scharfová, aby jim oznámila, že připravila na posilnění teplou vydatnou snídani: "Das Essen ist schon vertig!"

Kapitola 3 

     Generálplukovník Vlach mi potřásal pravicí: "Blahopřeji, vojíne Jindro. Dostal jste vzácnou příležitost přijmout veledůležitý úkol, který pravděpodobně sehraje klíčovou roli při obraně naší vlasti před vpádem fašistických zrůd, které dle našich posledních zpráv formují nedaleko odsud invazní jednotky."
     "Četař," řekl jsem.
     Generál Vlach mi přestal pumpovat rukou: "Co?"
     "Chci být četař," opakoval jsem rozhodně a dodal vysvětlení: "Slovo četař se mi líbí. Také je krátké, má jen dvě slabiky. Hodnosti svobodník a desátník nechápu a slova mají tři slabiky."
     Do rozhovoru se vmísil generálmajor Gutknecht: "Vojíne, tady jste v armádě, nejste ve škole, kde si můžete dělat, co chcete. Velkou ctí a vyznamenáním už je samo o sobě přidělení obtížného úkolu v náročném terénu. Povýšení je navíc."
     "Taky tě můžeme degenerovat," pohrozil mi kapitán Brož.
     Generál Vlach si promnul oči: "Soudruhu kapitáne, neříká se degenerovat ale degradovat. Přičemž vojín je nejnižší vojenská hodnost, takže už není kam."
     "Můžeme ho vyloučit z naší lidové armády," navrhl podpraporčík Trávníček a ozvalo se souhlasné zabručení několika dalších vojáků.
     "Z naší lidové armády můžeme pro nedisciplinovanost, odmlouvání, remcání a neplnění rozkazů vyloučit kohokoliv, klidně i podpraporčíka," upřel na Trávníčka zrak generál Gutknecht.
     Generál Vlach vrhl na kamaráda krátký vděčný pohled.
     "Zůstanu tady na hřebenu a přijmu čest plnit obtížný úkol v náročném terénu," použil jsem slova generálmajora Gutknechta, "ale chci být povýšen na četaře. Tejkitr lívit," dodal jsem. V situacích buď a nebo to říkává dědeček.
     "To je jako co?" rozchechtal se plukovník Odvářka.
     Podle rodinné dohody nesmím prozradit, kdo je autorem myšlenky.
     "Nevím."
     Důstojnický stav se rozesmál a druhý plukovník Vedral zakroutil hlavou.
     "A jestli nebudu četař, vystoupím z armády sám," sundal jsem umělohmotný samopal a hodil jej na nejbližší kapradinu. Pod tíhou zbraně se nejprve prohnula, ale stonek se opět narovnal a samopal se na kapradině houpal jako v kolébce.
     "........a půjdu domů," dodal jsem výhružně.
     "Vždyť netrefíš, zabloudíš v lese a sní tě ježibaba," zakřenil se rotmistr Mudroch.
     "Sám netrefíš, ty kvóto blbá," utrhl jsem se na něho.
     "Nový Bor je tímhle směrem," mávl jsem rukou, "tudy se jde do Polevska, tudy do Kytlice, tudy do Svoru, tudy do Cvikova a tudy do Sloupu," otáčel jsem se kolem osy a mával rukou do vzduchu.
     "Klidně dojdu až do Liberce, když budu muset," přidal jsem rozhodně.
     Už se nikdo nesmál.
     Mudroch si nebyl jistý, jestli by si se mnou ježibaba věděla rady. Byl jsem sice ve věku Jeníčka a Mařenky, ale Ježibaba možná ještě neměla v životě co do činění s takovým magorem.

     Generálplukovník Vlach věděl, že musí zasáhnout. Plán začínal dostávat trhliny. V žádném případě nesměl dopustit, abych odešel domů, protože to slíbil svému tatínkovi včera večer. To bylo nejdůležitější. Zároveň nepřipadalo v úvahu, abych s nimi šel zachraňovat vězně do koncentračního tábora, protože bych se o tom mohl po návratu domů někdy později zmínit a hrozil z toho pořádný průšvih doma i ve škole.
     Kritickou situaci potřeboval rychle a bezpečně vyřešit a k tomu musel mít jistotu, že zůstanu v kapradí nejméně do dvou hodin odpoledne. A raději déle. Až do chvíle, kdy mě vyzvednou po cestě zpátky z koncentračního tábora.

     Generál Vlach přistoupil až úplně ke mně a přísně si mě měřil pohledem. Vycítil jsem intuitivně, že se budou dít velké věci. Mimoděk jsem z uvolněného pohovu přešel do pozoru.
     "Vojíne Jindro, okamžitě si vezměte samopal a už nikdy jej takhle neodkládejte. Pokud by nás nepřítel překvapil, vy jediný byste byl neozbrojený."
     Shýbl jsem se pro samopal a popruh si přehodil přes rameno. Kapradina se vděčně narovnala do původní výšky a já byl opět bojeschopný.
     "Co vás to napadlo, vojíne, takhle zacházet se zbraní, která vám byla svěřena do péče naším státem, naší lidovou armádou?" přisadil si kapitán Brož.
     "Samopal mi koupil dědeček na pouti. Je to americký model a je nejlepší na světě. Má nejvyšší kadenci a nikdy neselže."
     "To říká jako kdo?" vyjel na mne útočně Brož, který si hýčká přesnou umělohmotnou repliku ruského Kalašnikova.
     "Nevím." Rodinná úmluva je rodinná úmluva.
     "Uklidněte se všichni!" křikl generálmajor Gutknecht, "a laskavě se nemíchejte do jednání mezi vrchním velitelem a vojákem, který bude plnit bojový úkol, na který by mnozí z vás možná nestačili."
     Z toho, že se někteří vojáci rozhihňali jsem pochopil, že je to vše trochu divadélko kvůli mně. Nevadilo mi to.
     Jednak jsem si chtěl prosadit povýšení na četaře a pak se mi tu líbilo. Chtěl jsem si v klidu celé Tábořiště s kótou pět devět čtyři prohlédnout, najít borůvčí a spočítat lístky na některých kapradinách. V kapse jsem měl sladké Lipo a těšil jsem se něj. Kdybych jej vytáhl před ostatními, každý by se domáhal ochutnání a na mne by ani nezbylo.
     Byl jsem malý, ale dobře jsem věděl, že žádní Němci nepřijdou, protože kdyby opravdu hrozilo, že tudy půjdou, nenechávali by mě tu samotného. Potřebovali se mě zbavit a když jsem se podíval, jak prudce klesala cesta ze hřebene na druhou stranu do údolí, neměl jsem jim to za zlé. Byl jsem rád, že nebudu muset šlapat dolů a pak se odpoledne táhnout zpátky.
     "Uděláme to takhle, vojíne Jindro," řekl rozhodně generál Vlach. "Já vás teď ihned, před zraky vašich spolubojovníků, povýším do hodnosti četaře, ale vy vykonáte přísahu, že vyplníte úkol a z kóty za žádných okolností neodejdete. Nedopustíte, aby po této cestě prošel jediný Němec, kromě generála Gutknechta, pochopitelně. Nacistické sběři nedarujete ani píď naší země. Jestli se pokusí jediná fašistická krysa proklouznout, nemilosrdně ji zahubíte. Až vykonáme my své poslání dole v údolí smrti a zachráníme vězně v koncentračním táboře Svor, vrátíme se zpátky. Tady na tomto místě vás vyzvedneme a půjdeme společně do Nového Boru. Pakliže vyplníte rozkaz, pozici neopustíte a přes hřeben neprojdou žádní Němci, kteří by nám mohli vpadnout do zad, budete na důkaz toho, že si vážíme vaší odvahy a oddanosti znovu povýšen, tentokrát do hodnosti v praporčickém stavu, rotný."
     Mezi vojáky se ozvalo nesouhlasné mručení, ale generálmajor Gutknecht mávl jejich směrem rukou a mužstvo se uklidnilo. Mručení ustalo.

     Rrrrrotný Jindra, převaloval jsem spokojeně po jazyku.
     "Souhlasíte, soudruhu Jindro?" ujasňoval si můj názor generál Vlach.
     "Souhlasím, soudruhu generálplukovníku."
     "Nyní složíte přísahu, opakujte po mně."
     "Opakujte po mně," řekl jsem.
     "Až vám řeknu."
     "Až vám řeknu."
     "Ale né teď!"
     "Ale né teď!"
     "Mlčte!"
     "Mlčte!"
     "Okamžitě po mně přestaňte všechno opakovat, vy pitomče!"
     "Okamžitě po mně přestaňte všechno opakovat, vy pitomče!"
     "Ach jo, budu vám muset nechat ublížit."
     "Ach jo, budu vám muset nechat ublížit."
     Generál Vlach se podíval na rotmistra Mudrocha a pokynul mu rukou směrem ke mně: "Rotmistře, buďte tak hodný a vypněte ho a zase zapněte."
     "Rotmistře, buďte tak hodný a vypněte ho a zase zapněte," řekl jsem také Mudrochovi a ukázal na generála Vlacha.
     Mudroch ke mně přistoupil, jednou rukou mi vlepil facku a druhou mi pomohl se postavit zpátky na nohy. Reset proběhl úspěšně, právě jsem obdržel pádnou facku, což byl v sedmdesátých letech předchůdce Control-Alt-Delete.
     Tvář mě pořádně pálila, takže už nezbýval nikdo, kdo by narušoval zdárný průběh mé přísahy.

     "Soudruhu četaři," obrátil se na mne generálmajor Gutknecht hned po přísaze, "nyní si potřebujeme prověřit, zda jsi splnil své domácí zadání a naučil ses některé německé fráze a také slova, která budeš potřebovat, pokud dojde k ozbrojenému střetnutí s nepřítelem a ocitneš se mu tváří v tvář."
     "Jawohl," pronesl jsem rázně, abych ukázal, že jsem domácí přípravu nepodcenil.
     Filip Gutknecht ovládal němčinu stejně dobře jako češtinu a nyní si mě vzal na paškál.
     "Ruce vzhůru, ty německý prase!"
     "Hendehoch, dů dojče švajneraj!" zakřičel jsem.
     Měl jsem výbornou paměť, takže jsem si zapamatoval všech patnáct důležitých frází bez problémů. Také přibližně dvacítku jednotlivých slov jsem byl schopen na povel vychrlit. Kadenci jsem měl jako americký samopal a soudruh Gutknecht mi pochválil výslovnost. Německé výrazy mi zalezly do hlavy samy, po jediném přečtení. Ostatně se říká, že nadávky si každý člověk v cizím jazyce osvojí hned.
     Moji první slovní zásobu v němčině tvořily výhradně vulgární výrazy. Zkoušku z jazyka nepřítele jsem vykonal na výbornou.

Vojáci opět utvořili pochodovou formaci a já se s nimi loučil skandováním: "Krepiere du Arschloch! Krepiere du Arschloch!"
Rotmistr Mudroch se zeptal, jestli mě má znovu resetovat.
Generálplukovník Vlach si promnul oči. "Nechte ho být, rotmistře."

Kapitola 4

     Učitelka Scharfová si v diskuzi se svými hosty lebedila. Cítila se šťastná, protože mohla mluvit svým milovaným rodným jazykem.

     Tady v Haidě občas pohovořila se starousedlíky, kteří zde v pohraničních oblastech zůstali i po odsunu německých obyvatel na základě Benešových dekretů. Dekrety se teoreticky zákonnou formou dotýkaly všech Němců, neboť se v nich uplatňovala takzvaná kolektivní vina Němců za všechny zločiny spáchané během války na území Československa, ale ve velké míře byl předjímán individuální přístup. Domnělá i hmatatelná anticipace nejednotných pravidel pro určování postihů, byla patrná zejména v Haidě, kde se v době nástupu Adolfa Hitlera do funkce říšského kancléře hlásila polovina obyvatel k německé národnosti a žila v dokonalé symbióze s Čechy.
     Nehledě na princip kolektivní odpovědnosti se mohli všichni Němci v pohraničí, kterým nebyla prokázána aktivní spolupráce s represivními vojenskými či policejními složkami z třetí Říše, rozhodnout, zda chtějí odejít po válce do Německa, či zda dají přednost setrvání v novém Československu.
     Mnozí svého rozhodnutí zůstat později litovali, protože místní obyvatelstvo bylo výrazně podněcováno sdělovacími prostředky k protiněmeckým postojům a o několik let později se k moci dostali komunisté, kteří se vůči česko-německému smíření svou politikou příkře vymezovali.
     Učitelk Scharfová postupně navštívila během let všechny Němce a se všemi si promluvila. Vyposlechla si jejich životní příběhy. Některé ji rozplakaly a jiné pobavily. Záhy si ale uvědomila, že němčina v jejich podání trpí odloučením od vlasti a pravidelného kontaktu s Němci v každodenním životě. Byla protkána desítkami výrazů, které zněly počeštěně, nebo byly prokazatelně české. Výslovnost byla špatná až zavádějící.

     Občas se také snažila zavést hovor s Němci, kteří v kolonách přijížděli s Trabanty a Wartburgy na výlet a nezřídka se zatoulali i do Haidy. Ti se s ní ale vesměs odmítali bavit a z jejich reakcí pochopila, že se obávají o svou bezpečnost. Považovali ji za nastrčenou spolupracovnici státní německé policie, která si je prověřuje. Bohužel se jí vůbec neosvědčilo německé turisty přimět k hovoru větou: "Nemusíte se ničeho obávat, můžeme se klidně bavit o čemkoliv, já nejsem žádná agentka Stasi."

     Nyní se jí plnil sen.
     Poslouchala překrásnou čistou němčinu, nádherný dokonalý jazyk filosofů, poetů a spisovatelů Kanta, Hamanna, Eckharta, Goetheho, Nietzscheho, Schillera, Kafky, Manna, Feuchtwangera, bratří Grimmů, Brechta, Morgensterna a desítek dalších.
     Ačkoliv všichni čtyři její hosté žili v Magdeburku, oblastním centru Saska-Anhaltska, každý z nich měl jiný přízvuk, jen ne anhaltský. Podle výslovnosti a způsobu vyjadřovaní si je okamžitě zařadila.
     Její sestřenice měly silný berlínský akcent, na Detlevovi bylo až příliš znát, že pochází z námořnické mecklenburské rodiny od Rostocku, kde vyrůstal a žil až do svých sedmnácti let.
     Úplně nejvíce ji zaujal Uwe, který si roztomile šlapal na jazyk, "ch" vyslovoval jako "š", takže když používal při vyprávění o práci fakturanta slovo "rechnung" vyslovil chrčivé er a š. Výsledkem bylo chrešnung a učitelka Scharfová věděla, že takhle mluví lidé z oblastí kolem Frankfurtu nad Mohanem. Uwe jí to potvrdil a řekl, že jeho rodiče se do Magdeburku přistěhovali z města Hanau v Hessensku.
     Heidelinde právě vysvětlovala svým hostům, že jejich incident s celníky z Hřenska byl zcela náhodný a nemohou podle něj soudit vztah Čechoslováků k Němcům v moderní éře dneška.
     "Řeknu vám upřímně, že Češi Němce milují. Je to vidět na každém kroku a rok od roku je situace lepší. Německé výrobky tu mají nejlepší pověst. Samozřejmě hlavně západoněmecké."
     Heidelinde Scharfová byla přesvědčena, stejně jako její hosté, že se východní Německo, západní Německo a Rakousko někdy v budoucnu opět spojí a vytvoří znovu silný německý stát, který bude tentokrát osnován jako demokratický útvar a bude hrát dominantní roli ve světě vědy, technického rozvoje, kultury a sportu.
     "Jen se podívejte na nárůst vydávané německé literatury, to je úplně úžasné. Obliba stoupá přímo geometrickou řadou. Erich Maria Remarque se loni stal v Československu nejvydávanějším autorem knih s válečnou a meziválečnou tematikou."
     Uwe pokýval uznale hlavou. O Češích si nikdy nemyslel nic pozitivního, ale za poslední hodinku si pozměnil svůj názor.
     Válečná literatura ho vždy zajímala, takže se zeptal: "A co ostatní němečtí autoři, kteří píší beletrii o válce, ti zde asi nemají na růžích ustláno, že? Myslím Thürka, Hofého či Otta?"
     Heidelinde Scharfová popošla ke své knihovně a ukázala na hřbety knih. "Vidíte, tady jsou knihy od Hofého, Thurka, Remarqua i Otta. Vždy kniha v originále a vedle ní český překlad. České překlady jsou vynikající, pochopitelně nemohou být tak dobré jako originál, ale v ničem si v kvalitě nezadají s překlady například do angličtiny."
     Se zalíbením prsty přebíhala po hřbetech. Německé knihy byly vždy tmavé, temné, jako by reflektovaly svou barvou výsledky války a poválečné německé trauma. Oproti tomu Češi se hlásili k vítězné straně, takže přebaly na českých překladech hýřily veselými barvami.
     "U nás v Českoslovenku vychází všechno," pochlubila se učitelka Scharfová, jako by právě ona rozhodovala o edičních plánech místních knižních vydavatelství, "Gunter Hofé vyšel úplně kompletní, stejně tak Harry Thurk. Od Wolfganga Otta zatím vyšla jeho stěžejní kniha Haie und kleine Fische, česky stejnojmenný název zní Žraloci a malé ryby."
     "Šchraloci," zkusil vyslovit Uwe.
     Všechny rozesmál.
     Postupně si celá čtveřice zkusila slovo žraloci vyslovit a náramně se u toho pobavili.
     "A co děti?" zeptala se Evelyn. "Jak místní děti vnímají Německo, jak Němce přijímají? Stále nás tak nenávidí?"
     Učitelka Scharfová zakroutila pateticky hlavou. "Evelyn! Probuď se! Je třicet let po válce, dnešní děti už netuší, že někdy v minulosti stáli jejich dědové proti Němcům na opačných koncích bitevního pole. To je dávno pryč. Místní děti se rády učí němčinu, rády se dívají na německé filmy a obdivují německé sportovce."
     "Které německé filmy mají rádi Češi?"
     "Nejvíce určitě Vinnetoua," měla v tom jasno učitelka Scharfová, "Děti si v lese hrají na indiány a největším vyznamenáním je být Old Shatterhandem."
     "To je krásné, to se tak hezky poslouchá," řekla Barbara Kretschmerová, "já jsem tu půl dne a už jsem si Čechy zamilovala."
     "Já také," přidala se její sestra Evelyn.
     "Musíme sem jezdit častěji," rozhodl Detlev.
     Heidelinde se vzrušením postavila, zaléval ji pocit štěstí. "A to jste ještě neviděli zdejší přírodu. Krásné tiché lesy, plné studánek a pramínků čisté vody, skalní městečka, hrady a zámky. Češi ve své hymně zpívají, že jejich země je jako ráj a mají pravdu, uvidíte, přesvědčíte se sami."
     Uwe promluvil za všechny: "Kolem Magdeburku příroda moc zážitků místním nenabízí. Osobně si myslím, že bychom se odtud mohli přestěhovat blíže k hranicím a jezdit sem pravidelně."
     "To by bylo báječné!" vykřikly obě sestry Kretschmerovy naráz a všechny to opět pobavilo.

     Čtveřici návštěvníků přišla vhod posilující snídaně a nyní si všichni pochutnávali na kvalitní kávě, kterou jim jejich hostitelka Heidi připravila.
     Teď, když se shodli na tom, že jsou zde v Československu vítanými hosty, místní je milují stejně jako oni milují je, cítili se spokojeně a uvolněně.
     Barbaru už přestaly pálit oči a viděla dobře, mžitky se vytratily a prohlásila, že se jí to možná jen zdá, ale pravděpodobně se jí tady v Haidě zlepšil zrak, protože vidí ostřeji.
     Evelyn dnes poprvé od operace kyčle necítila žádnou bolest v boku, která by ji vystřelovala do nohy a před malinkou chvilkou všem předvedla tři dřepy za sebou, aby všechny přesvědčila a ukázala jim, jak dobře se tu cítí.
     Detlev prohlásil, že mu čistý vzduch v Haidě dělá velice dobře na astma a už dlouho se mu tak krásně nedýchalo.
     Uwe se nechtěl nechat zahanbit a s vážným výrazem oznámil, že se před chvílí díval pod košili na jizvu po operaci a krásně se začíná zatahovat. Nerad by to zakřikl, ale ani by se nedivil, kdyby až odsud z Československa bude odjíždět, po jizvě nebylo ani památky.
     Celá pětice se už dlouho necítila tak příjemně.

     Barbara Kretschmerová upila kávu ze svého hrníčku a projevila přání se po obědě malinko projít po okolí.
     Sestra Evelyn se okamžitě ozvala, že by bylo moc hezké zajít k nějakému lesnímu jezírku, když je tak hezké slunečné počasí.
     Detlev se chtěl původně po obědě natáhnout a dát si šlofíka, ale oknem se do místnosti dral svěží voňavý vzduch plný vysokooktanového kyslíku, takže neprotestoval. Také měl chuť se porozhlédnout po okolních lesích a protáhnout si plíce.
     Uwe se ukázal jako muž činu a zeptal se, jestli Heidi nemá nějakou mapu, aby mohli výšlap naplánovat.           Heidelinde Scharfová naštěstí mapu okolí měla, takže jim nic nebránilo v tom, aby ji mohli rozložit na stole a začít vymýšlet kam přesně vyrazit. Učitelka místní základní školy okolí jediná znala, takže ji přenechali iniciativu ve výběru trasy.

     "Moc hezké je to tady," ukázala na mapě na údolí Samoty. "Tady je Jelení skok, skála, ze které podle pověsti nešťastně zamilovaná dívka pádem ukončila své trápení pro milého."
     Obě sestry Kretschmerovy dojatě zavzdychaly.
     "Pak se jde kolem jezírka a vyjde se na Havraních skalách, což jsou zajímavé pískovcové útvary. Podle další pověsti je to sedm zkamenělých zemských knechtů."
     "Paráda, to zní skvěle," vykřikl nadšeně Uwe, "trasu bychom měli, a hlavně je tam také jezírko, ve kterém si můžeme smočit nohy."
     "No, bohužel jezírko má malou hráz a minulý týden vypustili vodu, budou je čistit."
     "Ach, to je taková škoda," posteskla si Barbara, "já bych tak chtěla uvidět opravdové české lesní jezírko."
     Uwe se projevil jako typický Němec, výkonný, důsledný a precizní turista, který se za žádných okolností nevzdává: "Není tu v okolí jiné krásné typicky české jezírko, ke kterému bychom se mohli jít podívat?"
     Barbara se na něho vděčně usmála.
     "Je," potěšeně všem ukázala Heidi modrý flíček na mapě.
     "Hm, není to daleko?" zeptal se Detlev, který by typicky české jezírko rád uviděl, pokud by se nacházelo vzadu za barákem, nejdále však u sousedů přes ulici.
     "Není, maximálně dva kilometry a malý kousek," zalhala učitelka Scharfová. Moc ráda by si se svými přáteli vyšla na procházku do lesa. Čím delší, tím lepší. Chtěla si povídat s Uwem a nemohla si nevšimnout, že ho přitahuje jako žena. Že se mu líbí.
     Heidelinde věděla, že moc krásy nepobrala a v těžké konkurenci hezkých místních dívek, které půvaby zdědily po svých slovanských předcích, měla šanci kloudného muže zaujmout výhradně intelektem, pokud ho vysloveně nepřitahovaly kostnaté ženy s křivýma nohama, zadkem jako scvrklá meruňka a obrýlená tvář s předkusem rámovaná splihlými vlasy.
     Uwe byl nicméně navyklý na německé ženy a mezi nimi by se i Heidi vyjímala jako bohyně lásky Afrodité mezi gorilami.
     "Jde se celou dobu po rovině, jen ke konci se cesta trošku zvedá na malý hřebínek, který je ale nádherný. Je plný zeleně, kapradí a impozantních buků, které zde před staletími vysázeli naši němečtí předkové, aby měli do sklářských hutí topivo, když učili místní lidi tavit sklo. Pak seběhneme opojnou krásou zeleně dolů do údolíčka na druhé straně hřebínku a jsme u jezírka. Místní tvrdí, že je to nejkrásnější jezírko široko daleko."
     "Okouzlující," vyjádřila se Barbara.
     "Dokonalé," uznal Uwe.
     "Velkolepé," nezůstala pozadu Evelyn.
     "Daleko," postěžoval si Detlev a přidal, že stejnou krátkou vycházku budou muset absolvovat i zpět. A to už mu připadá hodně.
     Heidi se nehodlala vzdát. Zavolala svému známému Ulrichovi, muži, který se jí dvořil, ale o kterého by neměla zájem, ani kdyby spolu zůstali jediní dva poslední žijící lidé na Zemi.
     Po chvíli svým soukmenovcům se zářivým úsměvem sdělila pozoruhodně povzbuzující zprávu: "Ulrich pro nás k jezírku přijede svým autem. Pobere nás všechny, má velký český vůz Tatra 603 a když se trochu zmáčkneme, dozadu se vejdeme čtyři."
     "Sedím vepředu," okamžitě se ozval Detlev a dodal: "když nás poveze zpátky, rovnou by nás mohl hodit i tam."
     Sklidil velkou bouři nevole.
     Uwe a Heidi se těšili, jak se na sebe budou mačkat a obě sestry Kretschmerovy bažily vydat se do lůna čarokrásné české přírody.
     "Nemůže to být v tom kapradí na hřebenu nebezpečné?" otázal se ještě Detlev.
     "Ne, Detleve, zlí malí mužíčci, strašící v lese pocestné, žijí jen v pohádkách bratří Grimmů. Není čeho se obávat a já jsem i tak ozbrojena, beru si s sebou vzácnou knihu, jediný exemplář starého vydání básní místního rodáka, našeho krajana, Ernesta Dietricha Wienera. A podívejte na tu záložku." Záložka měla tvar dlouhého kinžálu a velkými písmeny na ní stálo SCHARFmesser, ostrý jako břitva.
Ta je ale ostrá, pomyslel si Uwe o Heidi a představil si, jaké by to bylo, kdyby spolu leželi bok po boku v kapradí. Heidelinde si ve stejný okamžik pomyslela totéž. Den sliboval krásné zážitky a dlouhou řadu překvapení.
     Heidi věděla, že všechny přesvědčila a na cestu se vydají. Malinko se obávala, že jim smlčela náročnost stoupání po kamenité cestě na vrchol hřebenu, a proto jim chtěla darovat pocit, že i samotné namáhavé stoupání bude něco, co si užijí. 
     "Byla to stará hanzovní cesta a od nepaměti Češi s Němci jejím prostřednictvím udržovali dobré sousedské vztahy a čilý obchodní ruch. Dnes je to zázrak přírody. Majestátní kameny jako pozůstatek erupční činnosti blízké hory Klíč, klikatá romantická cestička k modrému horizontu a kolem zelené moře kapradin a borůvčí."
     Učitelka Scharfová právě dokonale poeticky popsala můj bojový operační prostor, ve kterém jsem plnil svou náročnou misi při obraně vlasti.

     Prorocky dodala: "Do konce svého života budete na cestu vzpomínat."

Kapitola 5

     Hlasy vojáků odezněly, ztratily se kdesi v klikatinách prašné cesty do údolí a já zůstal v tichu lesa na hřebenu kóty pět devět čtyři sám.
     Ticho lesa se jen tak říká, protože skutečné ticho v lese není nikdy. Šumí listy v korunách stromů, ptáci se pokouší zalíbit zpěvem, dávají o sobě znát také ostatní drobná zvířátka a když už se zdá, že opravdu nastane ticho, tu a tam se skutálí nějaký kamínek nebo praskne drobná větvička.
     Provedl jsem přesnou kontrolu zásob. Věci jsem rozkládal kolem sebe do trávy. Kromě umělohmotných zbraní, které mi byly, buďme upřímní, k ničemu, jsem měl čutoru s bezinkovým čajem, který mi uvařila babička, tyčinku tureckého medu od strýce Karla a čůuígam od dědečka, protože správný voják ve službě žvýká, aby ho to netáhlo na spánek.
     Snědl jsem turecký med. Byl to úplatek od strýčka za to, že neprozradím, že si vzal s sebou do hospody našeho psa Míšu. Chystal se vyhrávat peníze podváděním v kartách a potřeboval ochranu, kdyby se věci zvrtly. Má to přísně zakázané, protože Míša je prý ten typ psa, který by sežral všechny chlapy v hospodě rychleji než vlk Karkulku.
     Poslední věcí byl kačer Donald, který ale měl z Donalda jen hlavu, místo těla měl zásobník na ovocné lipo. Pokud jsem Donaldovi zvrátil hlavu, ze zobáku mu jedno lipo vylétlo. Chvíli jsem střílel lipa do vzduchu a chytal je pusou, ale pak se mi jedno odrazilo od zubů a zapadlo do trávy. Už jsem je nenašel. Škoda, bylo oranžové, které mám nejraději.
     Měl jsem ještě hlad a chuť na něco sladkého, takže jsem se zvedl a šel jsem hledat borůvčí. Pokud tu bylo vraní oko, muselo tu někde být také. Ďábel to tak zaonačil, tvrdí babička. Našel jsem rychle celé plantáže borůvčí a keříky byly obsypané velikými a sladkými borůvkami. Zatím je nikdo nestačil obrat hřebeny. Natrhal jsem jich vždy plnou dlaň a pak si je narval do pusy.
     Za chvíli se na mne slétly drobné mušky a nejvíce je přitahoval můj obličej. Vedle jsem uviděl nevelkou louži plnou špinavé vody. Aha, proto. Tak tady se vylíhly, mrchy. Snad sto jsem jich zabil plácnutím po obličeji (přesně jich bylo osmdesát devět, pokud jsem některou jen nezranil a neodplížila se do kapradí).
     Neměl jsem u sebe zrcátko, jinak bych věděl, že mám celou tvář plnou borůvkové modře s odstínem do fialova. Vypadal jsem jako náčelník Komančů, který se chystá vytáhnout na válečnou stezku proti bledým tvářím.

     Posilnil jsem se a chvíli se jen tak cíleně nudil.
     Snažil jsem si připomenout vyprávění o jednonohém vojákovi, které jsem slyšel ráno z rozhlasu po drátě. Vyprávění trvalo třicet minut a já jsem ho nyní slovo od slova zopakoval. V jednom místě jsem si nemohl vzpomenout, jestli předčítající říkal: "muž se rozhodl vydat proti proudu řeky nebo muž se rozhodl vydat po proudu řeky". To mě hodně rozladilo.
     Víte, já nejsem hloupý a už vůbec nejsem magor. Jen tak na lidi působím.
     Těžko se mi jim popisuje, co se ve mně děje. Když chci například něco vědět, není to jen tak, že to chci vědět. Drtí mě tak nevýslovně obrovská síla touhy po vědění, že si neumím pomoct a někdy udělám věci, pro které ostatní nemají úplně pochopení. Například něco rozbiji.
     Viděl jsem jednu pohádku a z ní jsem pochopil, co se mi děje. Jsem lahev a uvnitř mám obrovského džina. Džin zná a umí úžasné věci, ale občas je jasné, že je moc veliký na to, aby žil v malé lahvi. To jsem přesně já. Budu se s tím muset smířit nebo poprat. Možná obojí.
     Celé to začalo ve školce.
     Ze tří školek mě vyhodili, protože jsem byl nepřizpůsobivý. Nikomu jsem neubližoval, ale soudružkám učitelkám třeba přišlo divné, že jsem si místo do postele k odpolednímu spánku vylezl na strom do výše trojpodlažní budovy a odmítal slézt dolů. Chtěl jsem spát jako veverky. Nebo jsem šel do sklepa počítat uhlí. Připadalo mi správné zjistit, jak velkou máme zásobu uhlí na zimu.
     A pak ty moje výroky, ty také nikoho nikdy úplně nepotěšily. Třeba když jsem ve školce v Černé uličce prohlásil, že Československo si mohlo po válce vybrat cestu prosperity a místo toho se zavrtalo do prdele ruským bolševikům.
     Učitelky si pak nejen stěžovaly, ale také naléhaly, aby moje rodina přijala nějaká příslušná opatření.
     Slyšel jsem, jak se jedna učitelka bavila s mojí babičkou, když si pro mne do školky odpoledne přišla.
     "Bohoušek je hodně zvídavý," řekla a babička se usmála. Měla pocit, že mě učitelka chválí.
     "Až moc zvídavý," doplnila učitelka důrazně.
     Babička se nadále usmívala a řekla: "Ano, to on je, to my víme."
     "Asi jste mě dobře nepochopila," přitvrdila učitelka a mračila se, "je tak zvídavý, že byste s ním měli okamžitě jít do nemocnice, aby si ho tam nechali na pozorování."
     To bylo ten den, kdy jsem přinutil všechny holky v oddělení pro starší děti se svléknout, abych si je mohl prohlédnout nahé. Potřeboval jsem nutně zjistit, čím se holky liší od kluků. Poradil mi to džin.
     Řekl, že to bude poučné, zajímavé a bude mě to bavit. Ostatní kluky jsem nemusel moc přesvědčovat, ochotně mi s holkami, které se bránily, pomohli. Také oni si holky pozorně prohlíželi.
     K názorovému nesouladu došlo až později, protože všichni kluci svorně tvrdili, že jsem je k tomu navedl já, zatímco já jsem tvrdil, že mě k tomu donutil džin.
     Do té školky už jsem chodit nemusel.

     Brzy jsem se naučil číst.
     Do školy jsem šel v šesti letech čili to muselo být, když mi bylo čtyři a půl roku.
     Prožíval jsem právě jednu školkovou krizi, takže mě doma hlídal strýček Karel. Sledoval jsem ho, jak čte noviny. Zaujal mě jeden obrázek. Když dočetl a noviny odložil na stůl, vylezl jsem si na stoličku, ukázal prstem na obrázek a zeptal se, co to je. Strýček mi řekl, že je to písmeno Š. Vyjmenoval mi abecedu. Potěšilo ho, že jsem ji dokázal ihned zopakovat.
     "Vidíš, všichni si myslí, že jsi úplně hloupý, ale možná se pletou. Počkej tady," řekl a za chvilku mi donesl papírovou tabulku. Ve dvou sloupcích tam byla všechna písmena abecedy, vždy velké a malé písmeno vedle sebe.
     Strýček mi několika slovy objasnil, proč máme velká a malá písmena a kdy která jak používáme. Potom si mě vysadil do klína a na tabulce s abecedou mi pokaždé ukázal na písmeno a řekl název. Začal písmenem A, ale už u písmene č jsem přestal mít o jeho lekci zájem, protože jsem se mezitím jediným pohledem na tabulku všechna písmena naučil.
     Přitáhl jsem si k sobě noviny, ukazoval jednotlivá písmena a říkal jejich názvy.
     "Páni, kdo to kdy viděl, to se podívejme," řekl strýc Karel udiveně a potěšeně zároveň. Vysvětlil mi, jak fungují slabiky. Řekl, že to je obtížné učivo a pak pokračoval vyprávěním o tom, jak s tím mívají žáci problémy často dva i více školních ročníků. Než dokončil svoji úvahu, předvedl jsem mu, že jsem vše pochopil a slabiky mi nedělají sebemenší problémy.
     "Jejkote, mankote," vyhrkl a teď už se netvářil jen udiveně a potěšeně, ale vysloveně zmateně a fascinovaně. Popsal mi, jak se ze slabik tvoří slova, ale to už jsem si v podstatě odvodil sám a když mi hodlal obšírně vysvětlovat větnou stavbu, jen jsem odmítavě mávl rukou. Už jsem strýčka nepotřeboval.
     Šel jsem do obýváku a z knihovny si vytáhl první knihu, která mi přišla pod ruku. Kniha se jmenovala: Lidské, příliš lidské.
     Zpočátku jsem měl při čtení problémy s uvědoměním si obsahu. Poměrně rychle jsem si s tím poradil. Věty jsem přečetl nejprve nahlas, ale ještě jsem se nesoustředil na pochopení myšlenky. Potom jsem větu zopakoval a představoval si, že ji slyším z rozhlasu po drátě. Okamžitě jsem textu začal rozumět.
     O necelých deset minut později už jsem si osvojil dovednost text přečíst a porozumět mu na první pokus.
     Za dalších deset minut už jsem nečetl nahlas, ale jen v duchu. A pak už jsem jen vnímal text, aniž bych si jej musel v duchu říkat.
     Do večera jsem knihu přečetl.
     Připadala mi hloupá, člověk, který ji napsal byl na tom asi ještě hůř než já a měl také víc problémů. Některé části knihy jsem si zapamatoval, takže mi došlo, že ten člověk nenapsal knihu za jeden den, ale psal ji dlouho, protože zkraje knihy tvrdil věci, které na konci knihy sám popíral. A pak tam tvrdil něco, co byla úplná lež. Například: Co tě nezabije, to tě posílí.
     Byl jsem malý, ale i tak jsem dobře věděl, že je to hloupost. V rozhlase po drátě jsem slyšel vyprávění o vojákovi, kterému mina utrhla ruce a nohy. Byl to smutný příběh, protože on už nechtěl žít a chtěl se zabít, jenže neměl jak. Mina ho nezabila, ale určitě ho neposílila. Živořil takto skoro půl roku, než se našla jedna sestřička, která ho vysvobodila a otrávila ho. Šla do vězení a celý příběh vlastně vyprávěla ona.
     Takže nechápu, jak spisovatel mohl vymyslet takovou pitomost.
     Večer za mnou přišel strýček Karel a když viděl, co jsem četl, knihu mi sebral: "Friedrich Nietsche je pro tebe zatím trochu složitý, to až tak ve druhé ve třetí třídě, zatím si čti tohle," podal mi pohádky.
     Pohádky byly také pěkná hloupost, ale alespoň byly zábavné.

     Že mám dobrou paměť a umím rychle počítat se ukázalo až na podzim toho roku, ve kterém jsem začal chodit do školy. Opět u toho byl strýček Karel. Většinu času se mnou trávil on, protože dědeček to odmítal.
     Když jednou tatínek dědečka poprosil, jestli by mě nechtěl začít učit anglicky, děda odpověděl otázkou, zda tatínek ví, že jsem vstoupil mezi Jiskřičky. Až vyrostu, podpálím barák nebo je utluču ve spánku coby třídního nepřítele. Učit malé komunistické slídili nehodlal, to je príty taf, říkával, nebo vysloveně impasibl.       
     Potom pokaždé tátu požádal, ať mu dá jiný, snadnější úkol, například vynalézt během odpoledne nový typ motoru inovativně poháněný vzduchoprázdnem.
     Strýček Karel žádné politické zábrany neměl a vycházeli jsme spolu dobře. Já mu půjčoval drobné na karty a tajil, že si s sebou občas bere našeho pejska. On mi pomáhal pochopit některé knihy, které jsem přečetl a měl hodně trpělivosti, protože já měl hodně otázek.
     Byl tak príma, že jednou dokonce vynechal pravidelnou nedělní partičku mariáše v hospodě u Šoupalů a místo toho mi vysvětloval širší aspekty epistemologie, protože bez zapírání se přiznám, že pochopit všech jedenáct knih Immanuela Kanta mi dalo zabrat.
     Já měl chuť si přečíst nějaké napínavé příběhy o dobrodružstvích v dalekých zemích, ale protože jsme byli divná rodina celkem hloupých lidí, takové knihy jsme neměli. Jedinou výjimku tvořila kompletní sbírka detektivek, o kterých dědeček říkal, že je to hard boiled school. Knihy jsou podle jeho mínění sice škvár, ale jsou geniálně jednoduché a zároveň jednoduše geniální.
     To si nevyberete, takového dědu zdědíte a dělejte s tím něco.
     Strýček Karel a já jsme ve sklepě třídili jablka. Sklep byl hluboký, scházelo se do něj po příkrých kamenných schodech. Když stoupla hladina v potoce, který protékal kolem našeho domu, občas se na zemi objevily loužičky špinavé vody.
     Na dřevěných poličkách podél stěn jsme měli sklenice se zavařenou zeleninou a ovocem, zásobu brambor ze tří pytlů, které jsme každý rok koupili před zimou a také jsme si schovávali hromadu jablek. Strýček tvrdil, že to jsou koženáče, speciální odrůda, která vydrží celou zimu a nekazí se. To ale nebyla tak úplně pravda, protože jsme právě nyní přebírali jablka na dvě hromady. Na větší jsme dávali zdravá a na menší jablka, kterých se chytila hniloba. Zdravá jablka jsme opatrně přendali do velikánského pleteného košíku a strýček řekl, že je raději rozdáme příbuzenstvu, než abychom je museli všechny vyhodit.
     Vrátili jsme se do kuchyně a strýček začal jablka vyndávat na stůl, zatímco já šel přiložit uhlí do kamen.
     Když jsem se vracel ke stolu, strýček řekl, že tato jablka dáme tetě Aničce a zeptal se mě, jestli bych je už dokázal spočítat. Řekl jsem, že to mohu zkusit. Podíval jsem se na stůl a řekl jsem, že jablek je dvacet sedm.
     Strýček na mě pohlédl káravě, požádal mě, abych se je pokusil opravdu spočítat a nezkoušel jejich počet odhadnout. Já jsem zopakoval, že je jich dvacet sedm a jsem si tím jistý. Já nikdy nelžu. Ostatně to ani neumím.
     Otočil jsem se opět ke kamnům a šel dovřít dvířka, která jsem předtím špatně uzavřel a nyní se do místnosti šířil štiplavý kouř.
     Strýček jablka spočítal a zakroutil nevěřícně hlavou. Pak se hrabal v košíku.
     "Kolik je jablek na stole teď?" zeptal se, když jsem si konečně poradil s dvířky kamen. Podíval jsem se na stůl a ihned uviděl, že jablek přibylo.
     "Teď je jich třicet čtyři, musel jsi několik jablek přidat," prohlásil jsem přesvědčivě.
     Strýček Karel na mne vyvalil oči. "Počkej tady a nikam nechoď!"
     Za minutu byl zpátky a táhl tatínka. Tatínek měl na sobě montérky, byl celý umazaný od fermežové barvy. Natíral venku plot.
     "To jsi ještě neviděl," sliboval tatínkovi velkolepou podívanou, ale já na tatínkovi viděl, že mě pozoruje s lítostí a obavami. Pochopil jsem, že si nepřeje, abych tak rychle počítal.
     "Otoč se," poručil mi strýček.
     Poslechl jsem ho a slyšel, jak na stůl bubnují jablka vysypávaná z košíku.
     "Teď se otoč zpátky," natěšeně zavelel strýc.
     Otočil jsem se, podíval se na stůl, všechna jablka z košíku byla na stole. Díval jsem se do očí tatínkovi. Nechtěl jsem mu přidělat starosti, už tak jich měl se mnou spoustu. Byl jsem Jiskřička a to bylo samo o sobě dost špatné.
     "Kolik je na stole jablek?" zeptal se strýc a ruce si zkřížil na prsou. Pohupoval se na patách, dopředu dozadu, sem a tam.
     "Nevím," řekl jsem a uviděl úlevu na tatínkovi.
     "Lžeš," řekl strýc a otočil se k tatínkovi: "Neumí lhát, ale když lhát chce, řekne nevím, to přece víme."
Tatínek se na mne podíval tázavě, jenže strýček Karel na mne už zhurta spustil: "Jestli neřekneš pravdu, dneska nebudeš poslouchat Meteor."
     Vyděsil jsem se. Meteor, vědecko-technický magazín pro děti a mládež, byl mým úplně nejmilovanějším programem v rozhlase po drátě a samozřejmě jsem jej musel poslouchat.
     Zamračil jsem se na strýčka: "To není spravedlivé."
     "Ne, není," potvrdil mi.
     Bylo mi tatínka líto, ale situace se vymykala z pod kontroly a začínala být kritická.
     "Jablek je na stole sedmdesát devět," oznámil jsem. "Původně jsme jich ze sklepa přinesli přesně osmdesát, takže jedno jablko buď zůstalo v košíku nebo jsi je schoval. A Meteor poslouchat budu, je to můj oblíbený pořad."
     Strýček Karel sáhl za sebe do kredence a na stůl položil osmdesáté jablko.
     Bylo ticho a přerušil je až tatínek: "Přepočítáme ta jablka?"
     Strýc se na něho nevěřícně podíval: "Proč bys to dělal, už je za nás spočítal on." Ukázal na mne.
     Strýčka najednou něco napadlo, rychle vyběhl z místnosti a ihned se vrátil. V ruce držel krabičku karet.
     "Karle, to nemyslíš vážně..." vyčítavě začal tatínek a soucitně se na mne podíval.
Strýček mávl odmítavě rukou, jako by říkal: Neruš nás laskavě v provádění epochálního experimentu.
     Obrátil se na mne: "Tohle jsou dvouhlavé karty, chápeš? Víš, proč se jim říká dvouhlavé?"
     "Ano," řekl jsem," když budu mít dvě hlavy, jednu tak jak mám a druhou vzhůru nohama, obě uvidí karty stejně dobře."
     "No, v podstatě máš pravdu," zhodnotil mou odpověď strýček, "jenom to není ten pravý důvod, protože jak jistě víš, lidé mají hlavu jenom jednu. Je to kvůli tomu, že dobří mariášníci poznají, jaké karty máš v ruce podle toho, jak si je otáčíš. Pokud se tedy hraje s jednohlavými."
     Strýček byl nejlepší mariášník široko daleko, vyhlášený nejen pro svou herní intuici ale zejména pro dovednost mistrně podvádět.
     "Řekneš mi, která karta mi zůstala v ruce, dobře? A pak si budeš moct poslechnout Meteor," dodal.
     Vykládal přede mne jednotlivé karty, abych na ně dobře viděl. Když mu v ruce zůstala poslední karta, ukázal ji tátovi a pak se mě zeptal s nadějí v hlase: "Jakou kartu mám v ruce?"
     "Nevím," řekl jsem popravdě. "Jak to mohu vědět? Neviděl jsem ji."
     Strýček se zatvářil zaraženě, věděl že nelžu. Epochální experiment někde selhal. Pak se mu náhle v hlavě rozsvítilo.
     Usmál se a vysvětlil tatínkovi: "Už to chápu. Bohoušek tu kartu ještě neviděl, takže ji nezná. Já mu ji ukáži a celé to zopakujeme."
     Ukázal mi poslední kartu. Bylo na ní dvacet srdíček a uprostřed karty byl středověký hrad.
     "Zapamatoval sis všechny karty? Nechceš si je ještě jednou prohlédnout?" zeptal se mě úplně zbytečně strýček.
     Zakroutil jsem odmítavě hlavou a pohrdavě si odfrkl. Kdyby karet bylo třeba tisíc nebo víc, a byly si podobnější, musel bych se na některé z nich podívat ještě jednou, abych měl jistotu, že vím, jak přesně vypadají. Jenže těchhle karet bylo třicet dva, nedělám si legraci. A každá karta vypadala úplně, ale úplně jinak. Já jsem hloupý a každý den mi to všichni znovu připomínají, ale tak hloupý, abych si nezapamatoval třicet dva karet, zase nejsem.
     Nový epochální experiment mohl znovu začít a já si uvědomil, že bych z toho mohl vytřískat nějakou výhodu.
     "Uděláme to takhle, strejdo," řekl jsem sebevědomě, "karet si nech v ruce klidně pět, já ti je vyjmenuji všechny, ale něco za to budu chtít."
     Strýc Karel vyvalil překvapením oči a tatínek se hlasitě rozesmál.
     Pokračoval jsem než stačí vymyslet nějakou výhružku, kterou postaví proti mým požadavkům: "Koupíš mi polárkový dort a nebudu se muset s nikým dělit, sním si jej sám. A koupíš mi pět plochých baterek do chodícího robota."
     Strýc zvážil nabídku: "Polárku ano ale ploché baterky jen tři, zdražili je."
     "Dobře," shrnul jsem podmínky úmluvy, "máme dohodu, koupíš mi polárku a čtyři ploché baterky."
     Strýc si těžce povzdychl, ale kývnul hlavou na znamení souhlasu. Začal přede mnou postupně po jedné a velice pomalu vykládat karty.
     "Můžeš rychleji a po více kartách," pobídl jsem ho.
     Karty padaly na stůl po trojicích a svižným tempem. Pět karet si strýc nechal v ruce, roztáhl je do vějíře a ukázal tatínkovi.
     "V ruce máš krále na koni, ale králové jsou tam čtyři, tak tenhle má u hlavy list."
     Strýček jednu kartu odložil na stůl. Popsal jsem mu i všechny ostatní.
     "To je viď?" řekl strýc Karel tatínkovi.
     "To teda je," odpověděl tatínek, "víš, co to znamená? Že musíme okamžitě schovat šachy, jinak dopadne jako Boby Fischer!"
     "Bude mistr světa?"
     "Ne, šlehne mu po rozumu."
     Strýček si mě s novým zalíbením prohlížel: "Jsi jeden z nás, jsi výjimečný, jsi prostě Jindra," říkal to s velkou hrdostí a pyšně.
     Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Přemýšlel jsem, co je na mně výjimečného. Byl jsem leda výjimečně hloupý.
     Zamyslel jsem se nad výjimečností ostatních lidí z naší rodiny. Strýček byl výjimečný podvodník v kartách, tatínek výjimečně smrděl od prasat z práce, kvůli čemuž od něho odešla maminka. Babička uměla výjimečně dobře upéct makový závin a dědeček uměl výjimečně dobře nenávidět vše, co alespoň vzdáleně páchlo komunisty. Strýček měl zkrátka pravdu, byli jsme dost výjimečná rodina.
     Strýci Karlovi jsem pohrozil prstem: "Víš, co jsi slíbil? Zajdi, prosím, hned do samoobsluhy a kup mi nanukáč, ten velký za deset korun. Chci si jej sníst, až budu poslouchat Meteor. V elektro je v sobotu zavřeno, takže mi stačí, když mi ploché baterky koupíš až v pondělí."
     Tatínek se opět hlasitě rozesmál a strýček vyrazil, než v samoobsluze zavřou.
     Na jablka jsem zůstal sám. Vrátil jsem je do košíku, odpoledne je zanesu tetě Aničce.

Kapitola 6

     Tatínek mě měl moc rád. Vím to.
     Po rozvodu našich zůstala moje sestřička u maminky a já u tatínka. Podělili si nás.
     Bylo vcelku logické, že tatínek bude chtít dokázat, že se o mne umí dobře postarat. A moje nebývale pozoruhodné schopnosti ho děsily.
     Není to tak, že by tehdy neexistovala diagnóza autismus, jen to nebylo rozšířené téma. Pokud byl rodič někým upozorněn na riziko dětského autismu, slovo autismus vůbec nepadlo. Běžně se nepoužívalo. Rodiče byli zpravidla obeznámeni se situací těmito frázemi: "Vaše dítě špatně komunikuje se svým okolím. Nedostatečná komunikace ho vyděluje z dětského kolektivu. Neumí se soustředit. Ono se sice soustředí velice dobře, ale nikdy ne na to, na co by se soustředit mělo. Pokud by se to zlepšilo a doufejme že ano, mělo by lepší výsledky a snazší život".
     Škola mě velice bavila a soudružka učitelka Scharfová mě měla ráda. Můj tatínek byl její bývalý spolužák ze základní školy.
     O to větším zklamáním pro mne byla známka na pololetním vysvědčení. Dostal jsem jednu deset centimetrů velkou, inkoustem napsanou dvojku.
     Celá třída dostala jedničku a moji spolužáci si ji navzájem s radostí ukazovali.
     Jen já, cikánka Božena Tancošová a Jirka Lenzion, který byl na rozdíl ode mne opravdu hloupý, jsme dostali dvojku.
     Zbylí dva dvojkaři - Lenzion a Tancošová se známkou neměli žádný problém, já s ní měl problém zcela zásadní.
     Lezion už měl polovinu vysvědčení snědenou, takže se reakcí rodičů nemusel obávat, protože do jeho příchodu domů zbývaly ještě nejméně dvě hodiny a hlad ho neopouštěl. Tancošová bude za dvojku nejspíš oslavována, protože lepší známku ze školy domů do maringotky ještě za tři sta let od doby, kdy se tu usadili, nikdo nepřinesl.
     Já osobně jsem byl nejprve vyděšený, pak jsem se rozeštkal, a nakonec jsem dostal hysterický záchvat. Vysvědčení jsem ostentativně odmítl převzít. Pak jsem si je vzal, donesl k lavici Lenziona a zeptal se ho, jestli nechce sníst také to moje vysvědčení. Když odmítl, pohrozil jsem, že skočím z okna ven. Učitelka Scharfová se rozesmála. Měli jsme třidu v přízemí.
     Řekl jsem, že to tak nenechám, dojdu si pro našeho pejska Míšu a poručím mu, aby všechny ve škole sežral.
     Rozbrečel jsem se, a ještě před koncem vyučování jsem bez pozdravu odešel domů.
     Tatínek nejprve do školy nechtěl jít. Zprávu o tom, že jsem dostal dvojku přijal se stoickým klidem a dokonce mě pochválil.
     Donutil jsem ho, aby si vzal nedělní oblek, vyrazil se mnou do školy za soudružkou učitelkou Scharfovou a nechal si vysvětlit, proč letos jsou roční období v pořadí léto, zima, podzim, jaro a proč já dostal na vysvědčení dvojku.
     Učitelka Scharfová nás přivítala ve třídě s úsměvem a hned se ptala, jestli už mám lepší náladu. Dovtípila se, že spíš ne, protože jsem zavrčel jako vzteklý jezevec.
     Můj tatínek a učitelka Scharfová spolu hrají divnou hru, kterou nechápu. Hovor pokaždé začíná u tabule a končí na druhé straně třídy. Dojde k tomu vždy tak, že učitelka Scharfová přijde až úplně k tatínkovi a snaží se mu vlézt do obličeje, tatínek si ustoupí o krok dozadu. Učitelka Scharfová k němu opět popojde blíž a tatínek si odstoupí. Takhle stále dokola. Soudružka učitelka také občas tatínkovi upraví sako, nebo z něj smete rukou vlas, který asi vidí jen ona sama. Pokud spolu mluví déle, obejdou celou třídu a skončí zpátky u tabule.
     Momentálně jsou uprostřed třídy. Soudružka učitelka trpělivě vysvětluje tatínkovi, proč mi dala dvojku na vysvědčení a upřeným zrakem hledá na tatínkově saku stopu po lupech.
     "Víš, on Bohoušek špatně komunikuje se svým okolím a nedostatečná komunikace ho vyděluje z dětského kolektivu. Neumí se soustředit. Bohoušek se sice soustředí velice dobře, ale nikdy ne na to, na co by se soustředit měl. Pokud by se to zlepšilo a doufejme že ano, měl by lepší výsledky a snazší život."
     Tatínek poděkoval a šli jsme domů. 

Kapitola 7

     Vsedě jsem se napřímil.
     Odněkud z dáli jsem uslyšel lidské hlasy. A znovu. Nebylo pochyb, hlasy se postupně přibližovaly. Nějací lidé pomalinku stoupali po cestě vzhůru. Zatím byli ještě daleko.
     Postavil jsem se a podíval na hodinky. Bylo půl druhé odpoledne, ve svých vzpomínkách jsem ztratil ponětí o čase.
     Nebyl jsem hloupý a věděl jsem, že lidé, kteří přicházejí budou obyčejní Češi, kteří si vyšli na borůvky, houby nebo jen na krátkou vycházku po obědě. Než přijdou, schovám samopal, abych je nevyděsil a potom je hezky pozdravím. Popřeji jim příjemný den.
     Jen pokud to ovšem nebudou Němci. Ti by se jistě chystali mým spolubojovníkům vpadnout do zad.               Určitě to Němci nebudou, ale kdyby náhodou ano, musel bych se jim postavit na odpor. Kóta pět devět čtyři by pro ně byla konečnou.
     Kapradím neprojdou!