Kapradím neprojdou! Část 3. Příměří

MANIBUS PURIS
Čistýma rukama, s čistým svědomím

Kapitola 14

     Stál jsem nehnutě se svěšenýma rukama, poslouchal pozorně paní učitelku, no možná soudružku učitelku, Scharfovou a cítil zvláštní směsici studu, zděšení, strachu, obav, lítosti a dalších pocitů, které možná ani nemají jméno anebo jsem je nedokázal k žádnému označení přiřadit.
     Popisovala mi dnešní den od brzkého rána, kdy přivítala své hosty z Německa. Jak se těšili na procházku po okolí. Jak si přála jim ukázat naše krásné lesy, jezírka a tiché pěšinky. Vyprávěla mi o svých přátelích tolik hezkého, že jsem o nich proti své vůli přestal smýšlet jako o Gehlenových vlkodlacích. Stále více a více jsem nabýval dojmu, že to nejsou nacističtí uchvatitelé, kteří by nás bez mrknutí oka spálili v pecích, ale nám podobní lidé, kteří se jen chtěli nadýchat čerstvého vzduchu a osvěžit chladnou vodou studánek.
     Jedním z mých vězňů byl nějaký Uwe, který stavěl modely vláčků. Těch větších H nula, ne těch malých tétéček, upřesnila po mém dotazu. Doma v Magdeburku celý jeden pokojík vláčkům věnoval a v jeden okamžik může po jeho stavebnici projíždět svou trať jedenáct vlaků. Pět osobních a šest nákladních.
     To musí být krása, pomyslel jsem si. Také jsem toužil stavět modely železnic, ale strýček Karel řekl, že to ani nemá cenu. Byly by to vyhozené peníze. Sice bychom vlastnili jediné vlakové spojení, které během normalizační pětiletky nenabere pokaždé půlhodinové zpoždění, ale pošahaní estébáci by nám při první příležitosti rozšlapali nádraží, vytrhali koleje a vláčky by věnovali dětem v pionýrské táboře Artěk.
     Druhým z mužů byl jakýsi Detlev. Má obrovskou sbírku cínových vojáčků. Sám navrhuje a vyrábí formy na jejich odlévání. Staví velké výpravné modely slavných světových bitev.
     To mi připomnělo dědečka, který měl dříve stovky cínových vojáčků, které měl na stole uspořádány do pravidelných útvarů. Říkával, že je to plán bitvy u Gettysburgu, což byl údajně bod obratu války severu proti jihu. To mi neříkalo sice nic, protože jsem si neuměl představit, že by se mezi sebou popraly dvě světové strany, ale jednotlivé cínové vojáčky jsem si půjčoval moc rád. Bylo zajímavé, že ačkoliv vojáčků se na plánu nacházelo stovky, dědeček si pokaždé všiml, že některý z nich zmizel.
     Vždy mě vyhuboval: "Generálu Leeovi vojáky neber, už tak jich má málo ve srovnání s generálem Meadem."
     Také cínové vojáčky nám při jedné návštěvě sebrali. Včetně desky, na které byly vymodelovány kopce, skály a říční koryto.
     Dědeček byl nejprve smutný, ale později jen mávl rukou a rezignovaně všem sdělil: "Ať si to klidně vezmou a odvezou do Ruska. Pokud si na desku nachčijí, mohou si v pohodě sestavit plán bitvy na řece Jalu, ve které dostali na prdel od Japonců. A ani nemusí u cínových panáčků, představujících Rusáky, měnit zbraně, před 40 lety je měli Američané u Gettysburgu lepší."
     Já si o zbraních a válkách povídal rád. Jenže dědeček a strýček Karel měli v každé diskuzi se mnou jiný názor než já a tvářili se vždy, že má pravda je menší než jejich pravda.
     Ze školy jsem například od soudružky ředitelky věděl, že rudoarmějci měli ty nejlepší zbraně na světě. Sovětský svaz měl nejchytřejší vojenské inženýry a konstruktéry.
     Také jsem věděl, že Sověti nikdy nechtěli válčit a pouze se bránili, když je někdo napadl. Sověty stále někdo napadal. Rumuni, Finové, Poláci, Litevci, Lotyši, Estonci, Japonci, Číňané. A tak Sověti raději vynalezli atomovou bombu. Nejstrašnější zbraň ze všech. Američané jim ji záviděli, takže ukradli plány a hned ji použili. Dvakrát. Dědeček sice říkal, že nám ředitelka plete hlavy, ale já věděl, že v tomto případě má soudružka ředitelka pravdu.
     Strýčka Karla jsem usadil také. Nejlepší samopal na světě byl rudoarmějský Kalašnikov, to věděl každý. Každý kromě strýčka Karla, který neustále opakoval své: Bez Hugo Schmeissera by měli Rusáci hovno a ne samopal. Tenhle podvodník Míša Timofejevič Kalašnikov rozuměl konstrukci zbraní jako on, strýček, botanice. Nikdy v životě žádný samopal nenavrhl, jeho jedinou zásluhou na vzniku samopalu Kalašnikov bylo to, že hlídal německého zbraňového konstruktéra Hugo Schmeissera v ruských vězeních v Iževsku a Kovrově. Když Schmeisser předal své plány na nový samopal Kalašnikovovi, za odměnu směl odjet domů.
     Tomu jsem se pokaždé zasmál. Sověti byli lepší konstruktéři než Němci. Sověti by také nikdy nic neukradli. A hlavně, žádný Němec by se dobrovolně nevrátil do západního Německa, kdyby mohl zůstat v Sovětském Svazu. Strýček Karel byl občas se svými teoriemi k smíchu.
     Teď jsem ale řešil jiný problém. Soudružka učitelka Scharfová mě víceméně přesvědčila, že její přátelé jsou sice Němci, ale jsou to skoro stejní lidé jako my. Ještě stále jsem si nebyl úplně jistý a nechtěl jsem padnout do léčky.
     "Já bych vám i věřil, soudružko učitelko," začal jsem opatrně, "ale jak mi vysvětlíte, že jste si vzala do lesa ten dlouhý nůž, který máte v ruce? K mazání sádla na chleba asi nebude, že?"
     Z písčitého bunkru se ozvalo krátké hysterické zasmání a vzápětí se ve vzduchu objevil letící předmět. Byl to dlouhý lesklý nůž a snášel se ke mně pomaleji, než by bylo normální. Dopadl necelé dva metry ode mne a zůstal viset na listech kapradin. Při bližším ohledání jsem zjistil, že je papírový, potažený lesklou měkkou fólií. Jednou ranou bych jím nezabil ani mouchu na stěně. Prvním zásahem bych ji v lepším případě omráčil a pak bych ji musel opakovanými ranami umlátit.
     "Jste Němci. A Němci jsou zlí. Lidé jsou v podstatě dobří a Němci jsou v podstatě zlí," citoval jsem ředitelčin verdikt, ale sám jsem slovům nevěřil už ve chvíli, kdy směrem k bunkru z mých úst vylétala.
     "To říká kdo?" zeptala se učitelka Scharfová.
     Už jsem chtěl říct, že nevím, ale pak jsem si vzpomněl, že naše soudružka ředitelka není členem naší rodiny.
     "Tvrdí to soudružka ředitelka," řekl jsem popravdě. Ostatně, já nikdy nelžu.
     "Bohoušku, přemýšlej," zavolala na mne po chvíli naléhavě učitelka Scharfová, "jak by to mohla být pravda, když obě tvoje babičky jsou Němky a tvůj dědeček z matčiny strany, ten historik z Prahy, je Němec napůl? Znamená to, že jste také špatní lidé?"
     Nad tím jsem uvažoval. Je možné, že jsem i já Němec? Jako třeba generálmajor Gutknecht?
     Pak jsem ale připadl na řešení, které bylo tak trochu výmluvou.
     "My jsme ale Češi, mluvíme všichni česky a když hrají fotbal Čechoslováci proti Němcům, fandíme našim, tedy Čechoslovákům. Vy mluvíte německy."
     V hlase soudružky učitelky jsem zaslechl slzy. To tak říká občas tatínek, abych na něj nemluvil přes slzy, že se hraním na city ničeho nedomůžu. Většinou to ale zafunguje celkem spolehlivě. A podařilo se to i soudružce učitelce.
     "Bohoušku, i ty mluvíš německy. Dobře jsme to slyšeli. Já ti nachystala k vysvědčení samé jedničky, protože jsi ten nejchytřejší kluk, jakého jsem kdy učila. Mluvím s tebou česky, protože jsem Češka. Srdcem i duší. Kdybych byla Němka, po válce bych odešla do Německa. Chtěla jsem žít tady, protože to tady miluji. Přírodu, lidi, všechno kolem sebe. Mám tady přátele a kamarády o které bych nikdy nechtěla přijít a život bez nich si neumím vůbec představit. Mým kamarádem je přece i tvůj tatínek, chodili jsme spolu do jedné třídy.
     Tihle Němci nejsou těmi, o kterých mluví soudružka ředitelka. Upřímně, já ani nevím, které Němce má přesně na mysli. Pokud nám nepomůžeš, moji přátelé zemřou."
     To, co řekla soudružka učitelka Scharfová, mělo hlavu a patu. Samé jedničky bych bral a hrozilo, že kdyby jeden nebo dva Němci zemřeli, měl bych sice samé jedničky, ale z chování bych mohl dostat dvojku.
     Najednou jsem zčista jasna všechno viděl ve skutečných barvách. Není žádná válka, nehrozí žádná invaze, já nejsem voják a ani kluci nejsou žádní důstojníci. Čert ví, co na druhé straně hřebene podnikají. Z Německa přijeli kamarádi naší soudružky učitelky, šli se projít do lesa a já je všechny pozabíjel. Skoro. Tohle zavánělo pořádným průšvihem. Nejen pro mne, ale také pro celou naši rodinu. Prostým ´nevím´ se z toho tentokrát nevysekám.
     Rozhodl jsem se.
     "Soudružko učitelko, moc mě mrzí, co se stalo, co jsem udělal. Já vám pomůžu, jen mi řekněte, co a jak mám udělat."
     Učitelka Scharfová učinila rychlým pohledem povšechnou inventuru.
     Obě sestry Kretschmerovy byly v deliriu, neschopné komunikovat. Podobně na tom byli také oba muži.
     Uwe ležel bledý a natažený jako vzorná mrtvola, ruce si držel na břiše a pod nimi triko zásobovala čerstvou krví mokvající otevřená jizva. Oči měl zavřené a pravý oční důlek měl zalitý krví, která mu nadále stékala z rány na hlavě. Jeho krevní tělíska byla viditelně bandou neschopných lenochů.
     Detlev přestával připomínat dobře vycpanou jitrnici a začínal se měnit na alpský kynutý knedlík, jen místo chutné polevy měl u pusy hustou pěnu.
     Heidi se bleskově rozhodla. Všichni čtyři nutně potřebují lékařský zásah.
     Nejbližší telefon je v blízkém pionýrském táboře, ale není jisté, že bude v tuto chvíli dostupný. Pokud by do tábora šla ona, k telefonu by se dostala za každou cenu, i kdyby měla dovnitř vlézt rozbitým oknem. Po Bohouškovi podobnou věc chtít nemůže a sama nemínila opustit své bezmocné přátele. Zbýval Ulrich.
     To samo o sobě nebylo dobré znamení. Ulrich byl, tak to jen říci, prostě Ulrich. Dlouho a marně byste chodili po světě a hledali někoho, kdo by byl tak ulrichovitý jako právě tento, její, Ulrich. Nicméně to byl jenom on, a pouze on, kdo jim byl schopen poskytnout jakousi pomoc. Ulrich. Objektivně zhodnotila jejich vyhlídky na přežití s přihlédnutím k faktu, že Ulrich je Ulrich a došla rychle k závěru, že skoro určitě zemřou. Ulrich byl totiž blbec.
     Ulrich byl blbec v tak čisté formě, že jinde v přírodě tolik blbosti v pevném skupenství nemáte možnost najít. V podobné ryzí sytosti se běžně nevyskytuje.

     Poslouchal jsem soudružku učitelku Scharfovou a nevěřil vlastním uším.
     Doufal jsem, že uslyším pokyny k záchranné akci a místo toho mi moje třídní učitelka připomínala jednu pohádku, kterou jsme si společně ve třídě asi před měsícem četli. V té pohádce žili byli král, královna a jejich dcera princezna. Ti tři měli problém. Nejen oni, celé království mělo problém. Problém se jmenoval hloupý Honza.
     Už to tak vypadalo, že po mně chce, abych našel hloupého Honzu a přiměl ho k tomu, aby přišel sem a pomohl jim. Nebude to snadné, ba naopak to bude mnohem větší fuška, než jaká stála před královskou rodinou. Několikrát zdůraznila, že náš hloupý Honza je mnohem, ale opravdu mnohem, hloupější, než Honza z pohádky. Honza z pohádky by našeho Honzu přechytračil raz dva. Ve škole by měl o dost lepší známky a princezna by neváhala ani na chvíli, kterého Honzu si vzít za ženicha.
     Kdyby měl král našemu Honzovi odkázat polovinu království, raději by odvolal svůj slib a celou zem by nechal rozparcelovat na třináct částí, z nichž každou jednu by odkázal hlavě třináctihlavé saně. Ostatně, náš Honza by saň nepřemohl ani náhodou. Dobrovolně by se nechal sežrat, a ještě by si s sebou vzal do sloje hořčici a kečup místo zbroje.
     Náš Honza se jmenoval Ulrich.
     "Budeš mu to možná muset vysvětlit stokrát," řekla se zoufalou naléhavostí a pak dodala, "a raději ještě dvakrát nebo třikrát zopakovat."
     "Já mu to vysvětlím, soudružko učitelko, buďte bez obav," snažil jsem se jí uklidnit, ale zároveň jsem také chápal, jak situaci vnímá ona. Vyhlášený třídní magor se právě chystal přesvědčovat největšího blba v celém království, aby šel klikatou lesní cestou do kopce zachraňovat lidské životy.
     Heidi Scharfová si těžce povzdychla: "Nebudeš to mít snadné, Bohoušku. Asi by bylo jednodušší přesvědčit tu saň z pohádky než pana Ulricha. Víc hlav, víc ví."
     Chtěl jsem svou třídní učitelku nějak povzbudit, aby neztrácela naději, ale nevěděl jsem jak.
     "Soudružko učitelko, nechcete abych vám nasbíral borůvky, než půjdu za panem Ulrichem? Mohu jich nasbírat třeba šest set pro každého z vás. To je dohromady celkem tři tisíce borůvek," nabídl jsem a zároveň se pochlubil svou znalostí počtů. "Nemusíte se bát, odpočítám to úplně přesně a nikoho neošidím."
     "Ježíši Kriste, my tu zemřeme," uslyšel jsem svou třídní učitelku.

Kapitola 15

     Po cestičce dolů do údolí na druhé straně strážného hřebene jsem seběhl rychle. Skákal jsem z kamene na kámen, ačkoliv to bylo nebezpečné, protože některé kameny se sice tvářily, jakože pevně stojí, ale přitom se mohly kdykoliv zhoupnout a vetřelce shodit. Bylo mi to jedno. Dneska už jsem špatných věcí udělal tolik, že jsem nutně potřeboval vykonat dobrý skutek.
     Strýček Karel občas říkával, že na sebe člověk musí být přísnější než na ostatní. Ignoscas Aliis Multa, Nihil Sibi. Já tomu nerozuměl, protože latinsky jsme se ještě ve škole neučili.
     Nemuselo mě to ale mrzet, protože tomu nerozuměla ani naše soudružka ředitelka, když jsem strýčkovou myšlenkou nahlas okomentoval přestupek Jirky Lenziona proti školnímu řádu. Snědl celou houbu na mytí tabule a soudružka ředitelka mu oznámila, že ji budou muset jeho rodiče zaplatit. Přednesl jsem latinskou větu, kterou v podobných případech říkává strýček Karel a soudružka ředitelka prohlásila, že jen hlupák používá slova, kterým nerozumí a můj přestupek je ještě o dost horší než Lenzionův. Já rozvracím socialistickou morálku, zatímco on jen rozkrádá socialistický majetek. A to je velký rozdíl.
     Já jsem ale oznámil, že vím, co jsem řekl. A ještě dříve, než mě stačila soudružka ředitelka zastavit, jsem význam myšlenky celé třídě předal.
     "Znamená to, že když někdo něco někde posere, nestačí jen, aby si utřel do čista svoji prdel, musí také všechno po sobě uklidit a všem se pěkně omluvit. Na sebe musí být tvrdší než na ostatní."
     Několik dětí ve třídě se rozesmálo, protože je pobavila sprostá slova. My máme totiž zakázáno je používat. Běžně. Samozřejmě, v tomto případě jsem musel doslova citovat strýčkův překlad, protože jak už jsem řekl, já, soudružka ředitelka a Lenzion latinu neznáme, zatímco strýček Karel latinu dříve vyučoval ve škole.
     Soudružka ředitelka dlouho seděla úplně nehnutě a vypadala docela překvapeně. Asi jako zákazník u pultu v obchodě, který očekával, že zboží dostane skoro zadarmo a teď se dozvěděl, že má zaplatit o dost víc, než kolik má v peněžence.
     Její oči těkaly mezi mnou a portrétem našeho prezidenta, soudruha Ludvíka Svobody, který visel na stěně u tabule. Tak to vidíš, soudruhu Svobodo, jaký materiál mám k dispozici. S tímto mám postavit základy nové socialistické společnosti? Osobně obdivuji tvoji odvahu, s jakou jsi došel z Buzuluku až do Prahy, ale tenhle magor by ti dal víc zabrat než německé tankové divize. Ty jsi měl po ruce schopné soudruhy: Jaroše, Buršíka, Nálepku, Vajdu, Tesaříka, Sochora a další. Ale koho mám já? Bohouška spasitele a jedlíka Jiříka.
     Soudružka ředitelka nakonec vstala, podrobně nám popsala, že idiotismus není nadávka ale cizí slovo, které označuje snížené duševní schopnosti lidí chovat se socialisticky způsobile. Na závěr dodala, že jen rodina idiotů může předpokládat, že pro socialistickou společnost má přínosnou hodnotu znalost mrtvého jazyka, kterému dnes na celém světě rozumí už jen několik bláznů.
     Příhodu ze školy jsem doma převyprávěl strýčkovi. Od srdce se rozesmál. Vsedě se nakláněl dopředu a dozadu a plácal se rukama po stehnech. Když viděl, že se mračím, prohrábl mi rukou vlasy a řekl, že naše paní ředitelka je hodná, chytrá a krásná, ale neví a nezná úplně všechno. A ještě dodal: "Institia Mater Arrogantiae". Chystám se to naší soudružce ředitelce předat co nejdříve.
     Celý zadýchaný jsem seběhl až na křižovatku lesní cesty k jezírku a silnice spojující Svor s Polevskem. Stál tam pan Ulrich a ihned jsem ho poznal. Těžko jsem se mohl mýlit, protože popis seděl dokonale, a navíc byl široko daleko sám, kdo zaparkoval svoji Tatru 603 uprostřed největší a možná úplně jediné louže v celém lese.
     Právě nesmyslně poskakoval na jedné noze, druhou bosou nohu měl vysoko ve vzduchu a z boty si vyléval vodu. Aby procesu pomohl, rozšněroval ji a vytáhl tkaničku, takže voda mohla nyní vytékat i prázdnými dírkami. Nadával a cílem jeho zloby byli ti, kteří umístili hlubokou louži právě do místa, které on si vybral pro zaparkování svého vozu.
     Jakmile mu bota připadala dostatečně odvodněná, nazul si ji. Zkusil učinit pár kroků, ale bota se mu z nějakého nepochopitelného důvodu vyzouvala. Pokýval rameny a došel k závěru, že dnešní boty už nejsou to, co bývaly dříve. Pokud se namočí, ztratí formu, roztáhnou se a přestávají držet na noze. Strašné, opravdu strašné. To jsme to dopracovali, pomyslel si.
     Všiml si, že se mu do ruky dostal nějaký pruhovaný provázek. Jak to se stalo? Rozhlížel se a hledal odpadkový koš. Když žádný nenašel, provázek pohodil do trávy vedle cesty.
     Pan Ulrich, osobně.
     Bez okolků se přiznám, že mě napadlo otočit se a jít do lesa hledat saň. Když je tady hloupý Honza, někde poblíž tu musí žít i ona. A bude užitečnější. Ono, těžko může být méně užitečná než pan Ulrich. Přinejmenším dokáže hravě zpopelnit čtyři těla dříve, než se začnou rozkládat a nasládlým smradem zamoří celou kótu pět devět čtyři.
     Přiběhl jsem až úplně k panu Ulrichovi a teprve když jsem se ho skoro dotýkal, zaregistroval mě.
     "Uf, to jsi mi dal, chlapečku," polekaně vykřikl, "kde ses tu najednou tak vzal?" Rozhlížel se po okolí, jestli náhodou neuvidí přistávací modul rakety nebo korpus teleportu.
     Pan Ulrich vypadal dost podivně. Byl vysoký, usměvavě zamračený a zvláštním způsobem příjemně naštvaný. Tak nějak soustavně dobrácky rozhněvaný. Všechny jeho rysy v obličeji byly rozmazané, autor si na nich nedal extra záležet. Hlavu měl lysou všude v těch místech, kde všem ostatním mužům vlasy až do pokročilého věku zůstávají, a naopak mu nechyběly vlasy nad čelem a vzadu uprostřed hlavy. Pravděpodobně držel vzhůru nohama příručku, když si četl metodické pokyny pro plešatění. Jiné vysvětlení nedávalo smysl.
     Pan Ulrich také neustále pohyboval všemi končetinami. Asi aby se přesvědčil, že je má pod kontrolou, protože nejsou původně jeho. Na dnešní odpoledne si je zřejmě půjčil do pronájmu a teprve si na ně chce zvyknout.
     Stále se tvářil vyděšeně, neboť dosud nedokázal úspěšně vysvětlit záhadu mého náhlého příchodu. Komicky mrkal očima vysokou mrkací frekvencí. Podobný výraz už jsem u někoho viděl, ale nemohl jsem si vzpomenout u koho. Vzápětí mi vše došlo. Gulliver. Ano, přesně takhle se tvářil Gulliver, když jsem si na něho po dvou týdnech vzpomněl. To bych měl vysvětlit.
     Tatínek mi jednou v pátek odpoledne řekl, že na víkend zabije králíka, toho velkého černého, takže jestli chci, smím se s ním jít rozlučkově pomazlit. Králík se jmenoval Gulliver. Já, králík Gulliver, kocour Aramyš a náš pes Míša jsme byli nerozlučná čtveřice tří mušketýrů. Králík mě sice na rozdíl od psa občas kousl a škrábal bolestivěji než Aramyš, ale jinak byl dobračisko.
     Já měl samozřejmě nade vše rád králičí játra na cibulce, ne ovšem z Gullivera. Popravu přítele jsem nesměl připustit. Králíka jsem zavřel na půdě do staré bedny s nářadím, kterou u nás po sobě zanechali Jugoslávci, kteří stavěli novoborskou sklárnu. Tatínkovi jsem řekl, že králík v kotci není. To byla pravda. Ostatně, já ani neumím lhát.
     Odpoledne hráli hokej, Kanada proti Cécécépákům, takže se vše neobešlo bez emočních projevů jako nadávání, dupání a bouchání do skříní. Na Gullivera jsem si vzpomněl až za dva týdny. Když jsem otevřel bednu s nářadím, tvářil se přesně jako pan Ulrich. A hned mě kousnul.
     Raději jsem od pana Ulricha o krok ustoupil.
     "Ahoj, chlapečku, ty jsi se ztratil v lese?", zeptal se pan Ulrich.
     "Ne, přišel jsem za vámi, neztratil jsem se. Byl jsem nahoře na hřebenu a pěšinkou jsem seběhl dolů. Přesně dva tisíce tři sta dvanáct kroků přes sto devadesát šest kamenů."
     Vyvalil oči. Zřejmě nečekal, že informace o mém náhlém zjevení bude tak přesná.
     "Vy jste pan Ulrich, viďte pane Ulrichu?", neztrácel jsem čas. Nahoře na hřebenu umírali lidé, třebaže Němci.
     "Tak to je náhodička," roztáhl ústa do širokého přátelského úsměvu, "já jsem také Ulrich. Moc mě těší."
     Začal jsem chápat obavy soudružky učitelky z toho, že se mi nepodaří ho přimět k záchranné akci.
     "Pane Ulrichu, potřebuji, abyste šel se mnou zpátky po té cestičce, odkud jsem přišel a pomohl lidem, kteří jsou nahoře zraněni. Je mezi nimi také soudružka učitelka Scharfová. Posílá mě ona."
     Díval se na mne a stále se usmíval. Asi jsem ho pobavil.
     Ve škole jsme zatím neprobírali zlomky ani procenta, ale tak nějak jsem chápal, že kdybych měl dejme tomu sto jablek a vsadil se, že je budu moci všechna sníst, pokud pan Ulrich pochopí, o čem mluvím a co od něho potřebuji, moc bych si nepochutnal. Na těch maximálně třech jablkách, která by mi zbyla.
     "Svět je malý," udělal si z mé žádosti o pomoc pan Ulrich vlastní závěr, "jaká je pravděpodobnost, že se v neděli odpoledne, uprostřed lesa, sejdou dva Ulrichové, kteří znají Heidi Scharfovou? Nejsme my dva nakonec příbuzní? Nepřišel jsi ze Šumperku?"
     Dvě jablka. Přinejlepším.
     Koutkem oka jsem zavadil o Tatru 603. Bylo to jistě zázračné auto, kouzelné. Když ho dokázal řídit pan Ulrich. Stálo tiše a smutně v jediné kaluži ústeckého kraje a asi by mohlo vyprávět o stovkách společných zážitků s panem Ulrichem. V hřejivých paprscích květnové neděle nabíralo čerstvé síly do motorových válců a snilo o klidných dnech na autovrakovišti.
     "Ne, já nejsem ze Šumperku. Šumperk je odsud daleko. Přesnou vzdálenost bohužel neznám. My dva nejsme příbuzní a já se nejmenuji Ulrich. Pane Ulrichu, prosím, soustřeďte se. Soudružka učitelka Scharfová je má třídní učitelka. Šla na procházku se svými přáteli, kteří za ní přijeli z Německa. Všichni jsou nahoře na hřebenu a jsou zraněni. Potřebují vaši pomoc," a naléhavě jsem dodal: "Pojďte, prosím, se mnou,"
     Pan Ulrich se nadále uvolněně shovívavě usmíval. Měl dobrou náladu a byl rád, že nemusí čekat sám. S dětmi si povídal s potěšením a dobře s nimi vycházel. Dokázaly ho pobavit svou bezprostředností a naivitou. Vybavil si nakrátko své dětství u babičky a vzpomínky přinesly vůni opojného období jinošství a bezstarostných chvil prázdninových radovánek.
     Vrátil se do přítomnosti. Chlapec před ním se tvářil netrpělivě a evidentně od něho očekával odpověď, možná dokonce nějakou reakci.
     "Ještě ale nejsou prázdniny, chlapče," řekl pan Ulrich a v duchu počítal. "Než budeš moct jet k babičce do Šumperku, musíš si ještě pět týdnů počkat. A jen jestli budeš mít na vysvědčení dobré známky," pohrozil s hranou přísností prstem, "pojedeš vstříc zážitkům. A co se týče těch zranění, musíš si dávat pozor. V lese bývá nebezpečno. Můžeš zakopnout a odřít si koleno jedna dvě. Já si jednou málem vyrazil oko. Tohle," namířil ukazováčkem na svůj nos.
     Takže legendy nelhaly.
     Když tvrdily, že pan Ulrich je úplný blbec.
     Na jablečný závin mohu zapomenout. Z jednoho jablka se toho moc nenapeče.
     Je opravdu škoda, že pan Ulrich nemá třináct hlav jako saň. Mezi ostatními hlavami by tato jeho určitě nebyla nejostřejší tužkou v penálu. S každou jinou bych dokázal najít společnou řeč rychleji.
     Postavil jsem se před pana Ulricha tak, aby mě nemohl nevnímat. Vyplnil jsem i jeho periferní vidění, aby ho ani pohled koutkem oka nezavlekl do vzpomínek na Šumperk a prázdnin u babičky.
     "Cestička lesem nahoru na hřeben," ukázal jsem rukou za sebe. Dvě sekundy jsem počkal, až vstřebá složitou informaci.
     "Je tam soudružka učitelka Heidelinde Scharfová." Nezbytná dvousekundová pauza.
     "Jsou s ní její přátelé z Německa," řekl jsem a zariskoval dodatkem: "přijeli na návštěvu."
     Okamžitě jsem si uvědomil, že to byla chyba, protože pan Ulrich mi začal vysvětlovat, že vzájemné návštěvy příbuzných jsou velmi důležité. Pokud totiž člověk ztrácí kontakt se svými rodnými, vytrhává kořeny svého původu. Příbuzní se odcizí a člověk zůstane sám. Dokud je mladý, s osaměním si poradí, jakmile zestárne, samota ho dožene a drží se ho jako věčný stín.
     Začal jsem znovu od začátku a tentokrát jsem sdělení o přátelích z Německa a příjezdu návštěvy oddělil pro jistotu třísekundovou mezerou významného ticha.
     Opatrně jsem pokračoval v dávkování sdělení. Bylo mi jasné, že nesmím udělat chybu a pana Ulricha nepředávkovat nadměrnou dózou informací. Například nemělo smysl v jedné větě popisovat prostředí a zároveň jmenovat lidi. S tolika daty najednou by si mozek pana Ulricha určitě neporadil. Rozpálil by se mu jako elektrická plotýnka a musel by si jít hlavu ochladit vodou z kaluže. Připadal jsem si jako pyrotechnik a zdravotní sestra dohromady.
     Sled kusých informací o těžce zraněných lidech, zbytečných ztrátách času a riziku z prodlení jsem zakončil jednoznačným doporučením.
     "Takže musíte jít okamžitě se mnou!"
     Pokýval souhlasně hlavou. Už se neusmíval a bylo vidět, že k němu informace našla cestu, přijal ji a konečně vše pochopil. Viditelně pookřál a z hloupého Honzy se stal rázný Ulrich, muž činu.
     Proto mě dost překvapilo, když řekl: "Jsi ještě malý hoch, a to jediné je pro tebe omluvou. Spojuje nás dětství v Šumperku, totožné jméno a čekáme tu dokonce na stejné lidi. Ale rozdíl mezi námi je propastný. Já jim přeji krásné nedělní odpoledne, zatímco ty jim přeješ jen to nejhorší."
     Už je to jasné, na těch sto jablek mohu zapomenout, zůstane mi červy prolezlý ohryzek.

Kapitola 16

     Pan Ulrich mě zklamal a také naštval. Abych řekl pravdu, ostatně já ani lhát neumím, tak mě hlavně naštval. A to neměl dělat, protože nehledě na to, že je mi šest let, umím být celkem vynalézavý, zákeřný a dost nebezpečný.
     Pětice Němců na kótě pět devět čtyři už na to přišla a mohla by o tom vyprávět, kdyby ovšem mohla mluvit. Hodlal jsem o tom přesvědčit i pana Ulricha, korunovaného hloupého Honzu zdejších příhraničních hvozdů.
     Bylo mi líto, že tu se mnou není rotmistr Vladan Mudroch. Požádal bych ho, aby pana Ulricha vypnul a znovu zapnul. Když to fungovalo u mne, třeba by to nahodilo i jeho.
     Bezmocně jsem zaťal pěsti. Pan Ulrich byl sice hubený, ale vysoký, a hlavně byl dospělý. Určitě měl větší sílu než já a hravě by mě přepral. Asi by to ani nebyla rvačka, ohnul by mě přes koleno a naplácal mi na zadek. Nebylo vyhnutí, musel jsem začít improvizovat.
     Rozkročil jsem se a ruce jsem si zkřížil na prsou.
     "Můžete si za to sám, pane Ulrichu. Budete na mne naštvaný a budete zuřit, ale jak říkám, je to vaše vina. Soudružka učitelka Scharfová měla pravdu, když říkala, že jste jako hloupý Honza. Vlastně jste ještě hloupější. Popravdě jste úplný blbec. Ostatně, já bych vám nelhal, protože to ani neumím, víte?"
     Zíral na mne a patrně přemýšlel, kde při mé výchově udělala babička z Šumperku chybu.
     "Jasně, přiznávám, že jsem to trochu přehnal s těmi Němci," pokračoval jsem ve vysvětlování, "ale jistě dobře víte, že Gehlenovi vlkodlaci si lepší zacházení ani nezaslouží. Já jsem zpočátku nevěděl, že to nejsou wehrwolfové a že ten ostrý nůž je jen záložka do knížky. Chápete?"
     Nevypadalo to, že by něčemu z toho, co jsem říkal, rozuměl. Babička z Šumperku zřejmě zavedla do výchovného procesu jisté inovativní metody a celé se jí to krapet vymklo z rukou. Vychovala malého vlkodlaka. Slyší na jméno Ulrich, je drzý a co nevidět bude potřebovat výchovnou lekci staré osvědčené školy holého zadku a koženého opasku. Pan Ulrich jeden takový měl po ruce, držel mu kalhoty.
     "Já vám nesmím říct jméno, protože bych porušil rodinnou úmluvu, ale od jednoho člověka vím, že pokud někdo ničí hezké věci, nejvíce ubližuje sám sobě. Já si teď budu muset hodně ublížit. a to kvůli vám. Protože jste hloupý. Nemám z toho žádnou radost, jenže tahle situace nemá žádné jiné řešení. Sám jste to tak chtěl. Rovnou vás upozorňuji, že se vám to nebude líbit. Já těch sto jablek chci, rozumíte? Všech sto. Mám rád štrůdl, takže se o něj nenechám připravit vaší hloupostí."
     "Štrůdl?" protáhl pan Ulrich, "myslel jsem, že babička nikdy nepeče z listového těsta..."
     "Ty jsi ale blbec, Ulrichu!" ukončil jsem vysvětlování a rozhodl se přistoupit k akci.
     Otočil jsem se a šel k autu. Po cestě jsem se několikrát shýbl a nabral si slušnou zásobu kamenů. Nezapomněl jsem také sebrat tkaničku od bot, kterou tam Ulrich pohodil.
     Ležela v trávě jako tenká čerstvě narozená zmije a asi vůbec nechápala, čím se provinila proti tkaničkovému kodexu. Momentálně se mi hodilo, že Ulrich nebude běhat dost rychle v botě, která mu nedrží na noze. Botu si vyzout ho nenapadne. Možná ano, ale po strašných zážitcích z dětství, při kterých si odřel koleno jedna dvě a málem přišel oko, si netroufne riskovat záděru v palci u nohy. A až přijde okamžik slavných tkaničkových návratů, vrátím ji Ulrichovi a tím ho opět zrychlím. Strčil jsem si ji do kapsy. Byla ráda, že je zase mezi lidmi.
     Krátce jsem se otočil a zkontroloval narůstající rozestup mezi mnou a Ulrichem.
     Stál na cestě, ruce svěšené a ve tváři se mu znovu uvelebil přihlouplý úsměv. Patrně se snažil přijít na to, proč sbírám kameny a asi došel k závěru, že je potáhnu domů, abych jimi ozdobil zahradní skalku s květinami. Viditelně si nevšiml, že sbírám hlavně ty kameny, kterými se mi bude dobře házet. Po dvou dalších krocích jsem našel tak krásný šutr, že jsem jej okamžitě určil kapitánem všech kamenů. Bude ten, jež poletí první a tím zavelí k útoku.
     Tři metry od kaluže jsem se zastavil. Uprostřed vodní plochy stál mohutný černý vůz a já vnímal, jak se mu v předtuše špatných událostí roztáhly nozdry čtyř válců. Trochu jsem čekal, že Tatra 603 vyskočí z kaluže a poběží se schovat do lesa, nebo se na mne naopak vrhne jako divočák. Stála ale klidně a nehýbala se. Šetřila síly do dalších dní v Ulrichových službách. Dvoulitrový motor si jistě vzpomněl, kdo je jeho majitelem a došel k závěru, že k něčemu podobnému muselo dříve či později tak jako tak dojít.
     Strýček Karel mi vždycky říkal, že československé automobily musíme mít ve velké úctě, protože jsou dobrá, kvalitní a krásná, ačkoliv vznikají v podmínkách, ve kterých by na západě vyráběli tak leda trakaře. Vedl jsem to v patrnosti.
     Obrátil jsem se směrem k Ulrichovi a vystavil mu poslední ultimátum.
     "Pane Ulrichu, buď půjdete se mnou do kopce zachránit soudružku učitelku Scharfovou a její kamarády, nebo si budu muset sám sobě moc a moc ublížit. Tak moc, jak jsem si ještě nikdy neublížil. Protože když člověk ničí práci ostatních, kteří dělají technické zázraky v podmínkách bolševické tajgy, ubližuje hlavně sám sobě."
     Raději jsem nic nedodával o stovce jablek a jablečném závinu, abych Ulrichovi zbytečně nemotal hlavu. Na to ale už bylo příliš pozdě, bohužel se na sladkém ovoci definitivně zafixoval a informaci vyhodnotil jako klíčovou.
     "Běž sám, chlapečku. Já si na štrůdl od Heidi počkám tady dole. Tak jsem se s ní domluvil, a tak jsem jí i slíbil. A nemysli si, že ti projdou nadávky dospělým lidem. Kam bychom to dopracovali? Zjistím si, zda jsi mi nelhal o tom, že se také jmenuješ Ulrich. Pokud jsi lhal, zajdu do školy. Znám osobně soudružku ředitelku Gdaňskou a zasadím se o to, abys dostal na vysvědčení ředitelskou důtku. O letních prázdninách nepojedeš za babičkou do Šumperku, budeš sedět doma zadku a zpytovat svědomí."
     Žádná změna, pořád kvoká...pořád kvoká.
     Tak jsi slyšel páníčka, pronesl jsem směrem k 603. Ředitelská důtka, ceteris paribus.
     Podle technického průkazu nesmíš být vybaven jinými ručičkami než těmi na budících přístrojové desky. Kdybys měl skutečné ručičky, mohl bys svého páníčka přivést k rozumu tím, že bys mu vymáchal rypák v kaluži. Bohužel, na podobné technické vylepšení konstruktéři nepamatovali a ručičkami určenými k uškrcení řidiče při nesprávné obsluze či údržbě tě nevybavili. Budu ti muset udělat bolístku čili defekt.
     Po hmatu jsem našel v zásobě kamenů Kapitána a prakticky bez míření ho vyslal kolíbavým sinkrem vpřed do průzkumu bojem. Zpětné zrcátko se rozletělo po okolí jako hejno vyplašených vrabčáků. Slyšel jsem bolestné zakvílení bubnových brzd 603.
     A také Ulricha: "Chlapče nešťastná, víš, co jsi udělal?"
     Ano, Ulrichu, vím. Já a 603 v tom máme jasno. Teď je řada na tobě. Až ti všechno docvakne, otočí se v tobě klíček zapalování a nastartuje ti poháněcí jednotku myšlení, bude nám všem dobře. Bohužel, v tvém případě hovoříme spíše o vznětovém motoru než o zážehovém, takže tě budeme muset nejprve trošičku nažhavit. Dá nám to zabrat, protože místo karburátoru máš v hlavě štrůdl od babičky z Šumperku.
     Z kapsy jsem vytáhl baňatý kámen bez hodnosti. Raději jsem se držel při zemi a hodil na jistotu slider. Trefil jsem roh zadní části vozu. Ve sloupci nad sebou jsou levý blinkr, pod ním reflektor pro couvání a úplně nejníže brzdové světlo. Já sejmul prostřední část, takže je mi líto, ale až budeš couvat, milá 603, uvidíš jen na jedno oko.
     Ulrich hleděl vyplašeně a údivem otevřel pusu. Čupřina vlasů nad čelem se mu bojovně naježila.
     Žhavíme.
     Třetí kámen profičel vzduchem a odrazil se od kufru. Ocenil jsem aerodynamický tvar, umožňující Tatře 603 zaujmout dobré obranné postavení. Kámen po sobě sice zanechal v karosérii prohlubeninu, ale odrazil se a skončil v nedalekém roští mezi stromy.
     Vybral jsem si další kámen a přidal na razanci. Bohužel jsem udělal začátečnickou chybu. Soustředil jsem se na rychlost hodu na úkor přesnosti. A sami jistě dobře víte, jak to v takových případech s changeupy chodívá. Podaří se pořádná šlupka, která letí někam, kam vůbec letět neměla. Mířil jsem znovu na kufr, ale changeup ne a ne klesat, takže pokud si dobře vybavujete Tatru 603, tak nad kufrem jsou vedle sebe dvě zadní okna, z nichž to pravé bude potřeba opravit. Kámen si je vybral, proti mé vůli, za přistávací plochu.
     Jejda!
     Nyní se kámen nacházel kdesi v útrobách auta a jistě tam zpytoval své černé svědomí. Nechám jej tam napospas Ulrichovi. Bude mít, na kom si vylít zlost.
     Ulrich se konečně procitl a otočil klíčkem v zapalování. Mozek mu zatím fungoval jen na sytič, ale i to byl slušný pokrok.
     Nejprve přemýšlel, zda ho v prodejně auto-moto nepodvedli, když mu prodali drahý vůz, který není schopen se sám ubránit malému chlapci. Jestli mu náhodou neprodali vadný kus. Pak si uvědomil, že pokud osobně nezasáhne a nepůjde svému automobilu na pomoc, v přestřelce kameny na střední a blízkou vzdálenost nemá Tatra 603 nejlepší vyhlídky na výhru, a i pokud mu skutečně neprodali poškozený kus, zanedlouho se z něj nepojízdný vrak spolehlivě stane.
     "Okamžitě přestaň, to není tvůj automobil! Je to příliš drahá věc, abys na ni mohl házet kameny," rázně vyšel našim směrem.
     Černý lak na karosérii se blyštivě zaleskl. Přichází můj páníček, teď uvidíš ty malý ničemo!
     Došel jsem až k autu, zkusil otevřít dveře a vida, bylo otevřeno.
     Dveře u řidiče jsem otevřel dokořán. Z dlaní jsem si udělal hlubokou misku, nabíral vodu z kaluže a házel ji na přední sedadlo řidiče. Než se ke mně zuřící Ulrich přiblížil na nebezpečnou vzdálenost, na předním sedadle se utvořila druhá největší loužička v lese. Kontrolu nad vozidlem převzala neochvějně vodoměrka, kterou jsem omylem také nabral. Možná by neřídila auto o moc hůř než Ulrich, ale určitě neměla řidičské oprávnění třídy B, takže v autě neměla co pohledávat a já ji smetl na místo spolujezdce. Pořádek musí být.
     Ulrich pospíchal, ale bota bez tkaničky se mu vyzula a on klopýtl. Upadl na prašnou cestu a odřel si koleno jedna dvě. Začínal zuřit a proklel všechny malé vlkodlaky v celém okolí.
     Rozepnul jsem si poklopec u kraťasů a stáhl si trenýrky na půl žerdi.
     "Ulrichu, "křikl jsem jeho směrem, "nikde tu není kabinka a já se potřebuji vymočit. Doufám, že ti nebude vadit, když se vyčůrám na ty gumové nepromokavé koberečky. Snad se trefím."
     "Prase! Ty jedno malé pitomé prase," ryčel a snažil se obout a zvednout zároveň.
     Měl jsem čas se vymočit, v klidu zavřít poklopec a umýt si ruce v kaluži. Ulrich vypadal, jako by ještě stále neměl plnou moc k používání všech čtyř končetin současně. Buď hýbal rukama nebo nohama. Levou stranou nebo pravou stranou. Diagonální vztahy měly jeho končetiny jednoduše zakázané. Ulrich by něco podobného považoval za končetinovou mesalianci. Když neudělá v motorice zásadní pokroky během výstupu, nedohnal by mě nejen v zašněrovaných botách, ale ani v běžeckých tretrách.
     Konečně se Ulrich zvedl. Byl celý zašpiněný a takový neupravený.
     Pokud by v tomto stavu chtěl jít na páteční dětské představení do arnultovického biografu, uvaděčka by ho nepustila. Musel by prolézt tajným vchodem přes dívčí toalety a dostat se do kina tajně. Nás jednou uvaděčka na dívčích záchodech chytla a byl z toho průšvih. Dost dobře si neumím představit, co by se dělo, kdyby na dívčích toaletách chytli jeho.
     Už se neusmíval.
     Ani trochu.
     Vypnul sytič, sladil předstih, snížil brus, zapnul turbo a přepnul na dodávku vysokooktanového benzinu přímým vstřikem.
     Rozeběhl se s takovou energií a nečekanou rychlostí, že jsem málem rozjel druhé kolo močení do trenýrek. U auta se Ulrich zastavil jen na chvíli. Zkontroloval letmým pohledem škody, vymetl předloktím většinu vody z předního sedadla a s největším odporem se zahleděl na loužičku na koberečku.
     Vrhl nenávistný pohled mým směrem a zařičel vztekle: "Chytím tě. Neutečeš mi a tvoji rodiče ti zmalují prdel do fialova, protože z nich vysoudím každou korunu, kterou mě bude stát oprava a vyčištění mého auta. To si piš, ty mrňavý hajzle!"
     Stál jsem pod svahem v místě, kam ústila klikatá kamenitá cesta vzhůru a připadal si jako ve startovních blocích na atletické dráze. V lýtkách jsem cítil drobné poškubávání, jak se mé svaly těšily do akce. Byl jsem netrpělivý a nedočkavý.
     Až potud plán vycházel, jen se nesmím nechat chytit. Ulrich by mě bez okolků zmlátil a v zubech donesl zpátky do auta. Jel by se mnou na policii, což jako plán neznělo špatně, protože policistům bych mohl vysvětlit vše o zraněných Němcích. Také by se mnou ale na policii hned jet nemusel a v tom případě už bychom později na policii mluvili o mrtvých Němcích. Nedělní podvečer bych strávil v policejní cele čekáním na tatínka a vysvětlování doma by mi moc radosti nepřineslo.
     Určitě by přišla řeč na to, proč jsem zabil čtyři Němce. A znáte to, jakmile zabijete čtyři lidi, nehledě na to, že to jsou Němci, ztrácíte na oblibě v kolektivu.
     Ne u všech členů rodiny, pochopitelně. U strýčka by mi to prošlo, protože ho za války Němci donutili pracovat v továrně na munici v jedné směně s Francouzi a strýček dodnes váhá určit, co bylo horší. Jestli práce na patronách, které vám mohly kdykoliv explodovat pod rukou, nebo přítomnost pěti nesnesitelných Francouzů, kteří se mezi sebou nepřetržitě překřikovali svou hatmatilkou.
     Dědeček by se určitě zeptal, jestli to byli východní Němci nebo západní a kdyby zjistil, že východní, celá záležitost by pro něho byla uspokojivě uzavřena.
     Babička byla Němka, takže ta by se zabíjením Němců ve větším počtu nesouhlasila. Měla Němce nadále ráda a tvrdila, že Němci jsou národem talentovaných, pracovitých, inteligentních, mírných a laskavých lidí, kteří ale mají smůlu, protože jednou čas, zpravidla dvakrát během století, přijde někdo, kdo v nich probudí pocit křivdy a krvežíznivost. A Němci, kteří jsou zejména poslušní a disciplinovaní, ho bez remcání následují. Takže, co se týče jí, tedy babičky, ona zabití čtyř Němců na procházce v lese hodnotí jako neuvážené, ukvapené a možná, tedy nechce dělat unáhlené závěry, i neopodstatněné a tedy nesprávné.
     Tatínek by se tolik názorově jako babička nevymezil, ale určitě by mě spráskal.
     Celkově by nebylo, na co se těšit a po rodinném výslechu by se se mnou asi nebavil ani pes Míša. Potřeboval jsem běžecký závod, se startem u velké lesní kaluže a cílem u bunkru s pomlácenými Němci, těsně vyhrát.
     "Za všechno zaplatíš, smrade!" zahulákal Ulrich, zabouchl dveře auta a zamkl je.
     Podíval se mým směrem, z očí mu sálal oheň a zorničky metaly blesky, šel z něho strach: "Pojď sem, dobrovolně. A nenařežu ti..."
     "Nasrat, Ulrichu. Nasrat!"
     A tak jsme vyrazili na přespolní běh, kterému se tak sice běžně říká, ale v našem případě šlo spíše o dlouhý lesní výběh klikatou prašnou cestičkou, vzhůru na hřeben kóty pět devět čtyři.
     Touto dobou ji obývala pětice Němců, která si za svůj základní tábor vybrala písčitý bunkr, vzdálený necelých dvacet metrů od vrcholu. Němci nelenili, nemají lenivost v povaze, neztráceli čas a organizovaně umírali.
     Učitelka Heidelinde Scharfová je stále více a více oplakávala, než opatrovávala. Už se vzdala naděje na pomoc.

Kapitola 17

     Zpočátku se zdálo, že Ulrich bude těžkým soupeřem. Hnal se jako vítr a rychle se na mne dotáhl. Ve čtvrté zatáčce ubral na temp. Těžce, sípavě dýchal a bylo znát, že měl zvolit umírněnější začátek závodu.
     Svůj poznatek jsem si nenechal pro sebe:
     "Ulrichu, ty tele hloupý, pitomý, přepálil jsi začátek a teď se vlečeš jako želva. Jestli nepřidáš, už se nikdy neuvidíme. Uteču ti a máš smůlu. Budeš muset rozbít prasátko s úsporami od babičky ze Šumperku, aby sis nechal opravit auto."
     Zalapal po dechu a já přesně vím, co mi chtěl sdělit. Jako bych ho slyšel.
     "Šetři si dech, Ulrichu," poradil jsem mu.
     Vzteky zrychlil, ale po krátké chvíli opět zvadl.
     "Dýchej nosem, Ulrichu, pomaleji se unavíš," poradil jsem mu. "Strýček Karel říkal, že je to vědecky dokázáno."
     Ulomil jsem několik větviček a odkopl z cesty překážející kámen. O Ulricha jsem se musel pečlivě starat. O kámen volně se povalující na cestě mohl zakopnout a opět si poranit koleno jedna dvě. Větvičky jsem ulamoval, aby si nevypíchl oko, což se mu už jednou málem povedlo u naší babičky v Šumperku. My Ulrichové musíme držet při sobě!
     Zmínka o strýčkovi Karlovi ho přeci jen vyprovokovala k reakci. Zastavil se, v předklonu se vydýchával a z námahy se mu začaly objevovat obličejové rysy. Ze vzdálenosti pěti metrů teď připomínal normálního člověka. Jen hodně unaveného.
     "Až, až tě," zkoušel ze sebe vyždímat myšlenku, "tě chytím, zmlátím tě tak, kolik se do tebe vejde, spratku. Pak zbiju i tvého strýčka a chytím ho. Já mám..." funěl, "mám...."
     Chvíli jsem čekal, jestli se dozvím, co má. Něco měl, ale nevíme co. Já jen doufal, že nemá infarkt.
     Každopádně začínal nápadně uvadat a jeho chuť si nedělní odpoledne zkrátit během do vrchu se vytrácela. Entuziasmus bylo potřeba trochu přiživit.
     "Poslyš, Ulrichu, nebuď si tak jistý, že bys mého strýčka přepral. Za války se v Německu musel každý den prát s žabožrouty o příděl jídla. Během dvou let přibral skoro jedenáct kilo, takže se rvát určitě umí. Ty umíš leda kecat. Přeprat někoho hubou, to ti jde náramně. Babička ze Šumperku mi jednou vyprávěla, že tě přeperou i holky. Jedna prťavá pihatá tě vyválela po zemi, takže ti odřela kolena jedna dvě a pak ti pěstičkou málem vyrazila oko. Tohle," ukázal jsem vztyčeným prostředníčkem na svůj nos.
     Ulrich mé gesto viděl. Mezitím si trošku odpočinul a nyní vyrazil s novou energií vzhůru do kopce. Poradil jsem mu, aby nedělal tak dlouhé kroky, protože ho to zbytečně vysiluje, ale mou radu přijal s nevraživostí.
     Stíny v lese se polehounku začaly protahovat, když jsme vpadli já a Ulrich téměř současně do pískového bunkru mezi Němce. Panovalo by tu mrtvolné ticho, nebýt všudypřítomné hudební produkce národa zpěvného, jak by se vyjádřil místní rodák Ernest Dietrich Wiener, autor tak oblíbený mezi sudetskými Němci a nově také v okolí Magdeburku.
     Ulrich se postavil na nohy, šokovaně se rozhlédl kolem sebe a když zachytil pohled učitelky Scharfové, hlesl nevěřícně:
     "Proboha, Heidi, co jsi to udělala? Ty jsi je všechny pozabíjela kvůli jednomu štrůdlu?"
     Učitelka Scharfová se těžce zvedla, ruce rozhodila kolem sebe v bezmocném gestu a tiše řekla: "Vili, prosím tě, mlč a dělej něco. Všichni jsou zraněni a musíme je co nejrychleji odvézt do nemocnice..."
     Ulrich se zatvářil dotčeně: "Heidi, samozřejmě. Doufám, že se mnou počítáš? Mám tady dole pod svahem auto, takže ať máš jakýkoliv záchranný plán, klidně jej můžeš škrtnout a pojedeme mým autem. Je dost velké a všichni se do něj vejdeme. Vůbec nechápu," dodal mým směrem káravě, "proč mi ten hoch nic neřekl, pospíšil bych si."
     Heidi na mne obdivně pohlédla: "Děkuji, Bohoušku, už jsem nevěřila, že to dokážeš."
     "Ani já, soudružko učitelko," přiznal jsem popravdě. Ostatně, já nikdy nelžu. "Sotva jsem pana Ulricha uviděl, ocitl jsem se v té vaší pohádce až po uši. Jen to bylo o dost horší, než jste mi vyprávěla."
     Ulrich se mezitím pokoušel pobízet jednotlivé Němce k činnosti: "Tak vstáváme, panstvo, odvoz je tady. Pošupajdíte pěkně do nemocnice, dostanete teploměr s acylpirinem, horký bylinkový čajík a bude vám zase hej."
     "Tohle patří panu Ulrichovi," podal jsem učitelce Scharfové tkaničku od bot, "podstatně ho to zrychlí. Ale asi mu budete muset zašněrovat botu sama. Už to tak vypadá, že zatím úplně nepronikl do tajů dírek na tkaničky."
     Vděčně převzala drobné klubíčko.
     "Jestli vám, soudružko učitelko, mohu poradit, nechte se rovnou odvézt do krajské nemocnice v Ústí nad Labem. Jeden člověk, kterého znám, ale nesmím říct, kdo to je, tvrdí, že do Lípy se jezdí nechat si vytisknout parte, a ne se léčit. A já ani nevím, jestli by v Lípě uměli vytisknout parte v němčině."
     "Ty s námi nepojedeš, Bohoušku?"
     "Ne, už jste si mě dneska užili dost a já už mám na oplátku plné zuby pana Ulricha. Kdyby vám něco vyprávěl o babičce ze Šumperku nebo o jablečném závinu, nevěřte mu ani slovo. Je svým způsobem o dost hloupější než Jirka Lenzion z naší třídy, čímž je asi řečeno vše. Já už spěchám domů, možná už se o mne bojí. Ještě jsem chtěl říct," rozpačitě jsem přešlápl z nohy na nohu, "že se moc omlouvám. Nevím, co to do mne vjelo. Já jsem prostě chránil vlast, soudružko učitelko. Nikdy jsem úplně neuvěřil, že jste Skorzenyho wehrwolfové, ale nechtěl jsem zradit a nebyl jsem si jistý, že když vás Němce nechám projít, nebude to vlastně proradnost. My Češi jsme prohráli kvůli zradě několikrát a já se bál, aby to tentokrát nebylo na mně. Asi jsem opravdu magor, jak o mně všichni tvrdí."
     Přísně na mne shlédla. Měla ráda tatínka a svým způsobem i mne. Neomluvitelné věci ale nadále zůstávaly neodpustitelnými.
     "Jedna tvá omluva vše nespraví, Bohoušku, to víš, viď? Bude to mít dohru, vše bude vyšetřovat policie a vyjádřit se k tomu bude chtít i školská komise prostřednictvím naší soudružky ředitelky. Je ti to jasné, že?"
     "Ano," řekl jsem s těžkým srdcem, "já jsem sice magor, ale zdaleka nejsem tak hloupý jako Jirka Lenzion a už vůbec ne jako pan Ulrich."
     "Ne, to nejsi. Jsi naopak velice chytrý. Dost na to, abys pochopil a uměl se vypořádat s tím, proč trest bude tak vysoký. Už běž," pohladila mě po hlavě.
     Rozběhl jsem po cestičce ke studánce směrem domů, a ještě chvíli jsem slyšel povely pana Ulricha: "Tak honem, hezky jste si odpočinuli a teď pro změnu chvátáme, chvátáme! Copak, bolí bříško? To budou zaražené prdíky. Jablečný štrůdl může nadýmat.
     A co vy? Nedělejte, že nevidíte. Teď není čas si hrát na slepou bábu.
     Alergie? Jak alergie? Já mám například alergii na laktózu a nikoho tím neotravuji. Nepiji mléko a basta. Jestli máte alergii na včelí jed, a to asi máte, jak vás tak vidím, nechápu, proč jste lezl ke včelám do úlu. Med se dá koupit v každé Jednotě, stačilo počkat do pondělí.
     Vy, vy to vyplivněte. Jako u zubaře. Zoubky vás asi teď budou nějakou dobu bolet, než vám udělají můstky. Vyhýbejte se sladkostem a úplně vynechte ořechy. Já vám nechci radit, ale doporučuji vám po určitou dobu přijímat kašovitou stravu. Co se týče kaše, výborná je krupicová. Moje babička ze Šumperku...."
     Více jsem neslyšel, pospíchal jsem domů. Dostal jsem chuť na krupicovou kaši.

Kapitola 18

Hynek Vlach obdivoval hvězdy na obloze.
     Šel tiše nočním městem, našlapoval zlehka v tmavých sportovních botách s vysokou měkkou podrážkou. Držel se hlavně ve stínech a pokaždé, než měl přejít osvětleným místem na křižovatkách nebo pod lampou městského osvětlení, opatrně a pečlivě se rozhlédl. Od tatínka dostal příkaz předat zprávu panu Jindrovi a bylo důležité, aby ho nikdo neviděl. Nepotřeboval baterku ani jiné umělé světlo. Zorničky měl doširoka otevřené a jeho oči už si přivykly na tmu. Úzký srpek měsíce sice moc světla neodrážel, ale hvězdami bylo nebe tak rozzářené, že si mohl vykračovat stejně jistě, jako by stálo na obloze polední sluníčko.
     Hynek miloval hvězdy a rád si o nich četl. Fascinoval ho sám fakt, že na stejné nebe se dívali lidé před několika tisíci lety. Už naši dávní předkové mohli obdivovat krásný tvar souhvězdí Zajíce, nad ním zářivý pás Orionu pod gigantickými hvězdami Aldebaranem a Betelgeuzem. Nalevo od nich nerozlučná dvojice hvězd Castor a Pollux a napravo směšné hejno jiskřivých plejád, které se pevně držely u sebe, jako by si dodávaly vzájemně odvahu. Hynek dobře rozeznával také další souhvězdí, Lva, Hydru, Velrybu, Persea a další. Všechna, které nabízela noční obloha na severní polokouli. Doufal, že jednou bude moci hvězdy studovat.
     Blížil se k malému domku u potoka, ve kterém žila rodina Jindrových. Byl nyní obzvlášť opatrný. Tatínek ho nabádal k ostražitosti.
     Hynek slezl do koryta potoka a vyškrábal se na druhém břehu. Stál na zahradě a vyhlížel okno, na které by mohl tiše zaklepat. Rozhodl se, že domek obejde a zkusí se doklepat z druhé strany.
     Našel okno, které mu vyhovovalo, protože přes skleněné tabulky a zatažené rolety nepatrně prosvítalo světlo. Někdo měl v místnosti uvnitř rozsvícenou lampičku, nebo světlo vycházelo dvířky v kamnech. V každém případě ještě všichni Jindrovi nespali, a to bylo štěstí. Tatínek mu přikázal, aby vyšel až za úplné tmy pozdě večer či spíše v noci. Pokud by v domku už všichni ulehli ke spánku, byla by to zbytečná komplikace.
     V tu chvíli sebou Hynek leknutím trhl. Za jeho zády se ozvalo tiché zavrčení. Otočil se a pohlížel do žlutých očí obrovského černého vlčáka. Míša. Největší německý ovčák, který kdy v Boru žil.
     Hynek před měsícem dočetl detektivní příběh o anglickému detektivu Sherlocku Holmesovi a pokaždé, když v knížce padla zmínka o bájném psu baskervillském, Hynek si v duchu představil právě Míšu.
     "Hodný pejsek," řekl bojácně.
     Pes naklonil hlavu do strany a číhavě ale klidně si Hynka prohlížel. Nespěchal s rozhodnutím, kam Hynka zařadit. Jestli mezi hosty nebo vetřelce.
     O žádném psu se ve městě mezi kluky nemluvilo s takovým respektem a úctou jako o Míšovi. Jeho renomé ho předcházelo. Byl největším štěnětem prvního vrhu věhlasné policejní feny Asiry a legendárního psa pohraniční služby Prince. Aniž by si to Hynek uvědomoval, z hlediska inteligence byl Míša jeho obdobou v psím světě. Osmdesát kilogramů černé, smrtelně nebezpečné lstivosti a úskočnosti.
     Pan Karel v hospodě u karet údajně tvrdil, že on a Míša vždy hrají rovinu. Tvrdě, trumfovými kartami a špičatými zuby napřed, ale férově. Hynek o tom měl své pochybnosti. Pan Karel příliš často vyhrával nehledě na to, jak mu šla karta a jednou prý chlapi dohrávali a až při míchání si všimli, že ve hře byly dvě trumfové devítky. Hynek doufal, že alespoň polovina jeho tvrzení byla pravdivá.
     Pes pomalu prošel kolem Hynka, když byl na jeho úrovni, drcl do něho přátelsky hlavou a popošel až k zadním dveřím domu. Mlčky se otočil na Hynka a tázavě se na něj zadíval. Tak co, jdeš dovnitř?
     Hoch si vzpomněl, co jednou o Míšovi vyprávěl Bohoušek před ostatními dětmi. Míša je prý nejlepší hlídač na světě. Pokaždé rozezná spolehlivě kamaráda od nepřítele. Asi po čichu.
     Když je to nepřítel, Míša nikdy neštěká, jen vrčí a cení zuby. Přinutí jít zajatce před sebou a zajme ho. Když nejsme nikdo doma, přinutí ho otevřít dveře do sklepa a drží ho v zajetí tam. Naopak, kamaráda nechá jít za sebou a ukáže mu cestu dovnitř. Kamaráda taky nechá, ať si chodí po domě, jak chce. Nikdy ale nesmí jít ke mně. Mne Míša chrání i v domě. Před všemi. I před naší rodinou. Jednou se prostě rozhodl, že by mě měl chránit a od té doby se na mne nikdo nesmí ani ošklivě podívat. Zatím nevíme, co by mu Míša udělal, protože to ještě nikdo nezkusil.
     Umí otvírat dveře, nosí poštu ze schránky nebo ji převezme od listonoše, také nanosí dřevo z přístřešku, když dojde u kamen. Naučil se to sám. On se všechno naučil sám. Učí se dost rychle.
     Hynek si vše vybavil a nyní mohl uklidněný následovat psa. Pod žebry ho pobolívalo od přátelského šťuchance Míši a zítra tam bude mít modřinu. Raději si nepředstavoval, co by se stalo, kdyby si ho Míša zařadil mezi nepřátele.
     Chlapec se zastavil hned za prahem místnosti a čekal. Míša na chvíli zmizel v útrobách domu a když se znovu objevil, v jeho patách šel pan Jindra. Byl v domácím, na nohách měl veliké ochozené pantofle, kterými po dlažbě na chodbě klapal jako lopatkami mlýnského kola. Tvářil se sice vlídně ale ne příliš přátelsky. A neusmíval se jako obyčejně.
     Bor byl malé městečko, takže už se mu jistě doneslo, že jeho šestiletý syn v lese pod Klíčem zmasakroval pětici dospělých Němců. Také mu muselo být jasné, že v tom nemohl mít prsty jen Bohoušek.
     "Dobrý večer, pane Jindro," pozdravil hoch upejpavě, a ačkoliv se snažil dívat panu Jindrovi do očí, moc se mu to nedařilo a stále trochu zrakem uhýbal, "donesl jsem vám zprávu od tatínka. Mám vám ji vyřídit přesně a doslova. Tatínek vám v té zprávě tyká."
     Pan Jindra zastavil metr od něho a pozorně si ho prohlížel. Možná se to Hynkovi jen zdálo, ale připadalo mu, že pan Jindra by se možná i začal usmívat jako obvykle, ale násilím se snaží mračit, aby působil více výchovně.
     "Buď zdráv, Hynku. Rozumím, povídej."
     Pes Míša seděl nalepený na noze svého pána a snažil se vypadat, že všemu rozumí a co nejdříve si vytáhne zápisník a bude si dělat podrobné poznámky těsnopisem.
     "Před měsícem jsi se mě ptal na jedno jméno. To jméno je Magda a je všude. Zítra půjdeš do školy na pohovor s ředitelkou a všechno ti dojde."
     Zprávu vyřídil přesně slovo od slova. Bylo to z nějakého důvodu vždy důležité a tatínek na tom trval. Tentokrát si raději nechal namemorovaný text od syna zopakovat dvakrát. V první verzi bylo: "To jméno je Magda." Do druhé verze přidal tatínek "a je všude".
     Pan Jindra měl soustředěním přimhouřené oči. Pokýval spokojeně hlavou.
     "Rozumím."
     Míša znuděně zívl. To je všechno?
     Nastalo rozpačité ticho. Hynek si chtěl ještě vyříkat dnešní události, ale nevěděl, jak začít. Doufal, že mu pomůže Bohouškův tatínek.
     Ticho přerušil pan Jindra: "Oběma vám děkuji, Hynku, vyřiď to, prosím, tatínkovi."
     "Dobře, vyřídím," řekl hoch a pak konečně našel odvahu pohlédnout panu Jindrovi přímo do očí, "já mám ještě něco na srdci, co bych vám rád řekl sám za sebe."
     "Aha," řekl Bohouškův táta, "nechceš se na to posadit?"
     "Ne, já se nikdy nesmím dlouho zdržet, tatínek by měl strach."
     "Dobře, pusť se do toho", řekl pan Jindra a když viděl, že chlapec stále váhá, dodal: "mám poslat pryč Míšu, aby u toho nebyl žádný svědek?"
     "Ne," rozesmál se Hynek. Pochopil, že drobným vtipem se pan Jindra pokouší pro něho vytvořit příjemnější podmínky pro to, aby se mu snadněji říkali věci, o kterých se mu bude mluvit těžko. Pan Jindra jistě velmi dobře věděl, o čem bude řeč.
     "Na ničem z toho, k čemu dneska v lese pod Klíčem došlo, nenese vinu Bohoušek," začal chlapec pomalu, ale jakmile byla první slova pronesena, veškeré zábrany zmizely, "je to vše moje vina. A Bohoušek za to nesmí být potrestaný. On jen, on, on jen plnil rozkaz, který jsem mu výslovně dal. Nechal jsem ho v lese samotného a sám jsem šel za svým děvčetem do letního tábora ve Svoru. A pak," hlas mu proti jeho vůli klopýtl a selhal, "pak, potom jsem na něho zapomněl."
     Do očí mu vhrkly slzy.
     Pan Jindra a veliký černý pes Míša se na něho tiše dívali a svým mlčením mu udíleli výchovnou lekci. Míša se na svého pána tázavě zahleděl. Tak co, mám ho kousnout? Mohu mu třeba ukousnout ucho, co ty na to?
     "Je to celé moje vina, pane Jindro," sebral se Hynek, "až zítra půjdete do školy, Bohouška braňte, plnil vojenský rozkaz, který jsem mu já blbec dal. A ředitelce Gdaňské řekněte, že je to celé moje vina a Bohoušek za to nesmí pykat."
     Když pes Míša uslyšel slovo Bohoušek, zareagoval tichým zakňučením.
     Pan Jindra pokýval krátce hlavou a pak řekl:
     "Ano, Hynku, to udělám. Syna ochráním. Jestli je to všechno, Míša tě vyprovodí. A tatínka nezapomeň pozdravovat a poděkovat mu."
     Hoch se otočil. Na jednu stranu se mu ulevilo a na druhou přitížilo. Svěsil ramena a pomalu vykročil ztemnělou chodbou k zadním dveřím domu. Bohouškův tatínek na něm svár pocitů asi vypozoroval, protože se náhle zeptal:
     "Jak se Hynku těšíš do osmičky? Slyšel jsem, že opět přeskočíš jeden ročník. Jestli to tak půjde dál, zanedlouho budeš vystudovaný inženýr nebo doktor jako tatínek."
     Hynek se nakrátko pootočil: "Těším, pane Jindro, děkuji."
     "Hodně úspěchů v osmičce, Hynku. Dobrou noc."
     "Dobrou, pane Jindro," rozloučil se s dvojicí, která zatím postávala v polostínu přízemní chodby.
     Hynkovo srdce ale drtil těžký balvan. Nemělo žádný smysl panu Jindrovi vysvětlovat, že pokud zítra bude bránit Bohouška tím, že všechnu vinu svalí na něho, už nikdy žádný ročník nepřeskočí. Ředitelka Gdaňská ho nenáviděla, nikdy nesouhlasila s tím, aby měl výjimečné zacházení a když měl poprvé přejít ze čtvrté třídy rovnou do šesté, postavila se proti celou autoritou svého postavení.

     Na zpáteční cestě Hynek hvězdy ignoroval, měl dojem, že se mu svým chladným svitem posmívají. Doma předal pozdravy a podělil se s tatínkem o své obavy ze zítřka. Převyprávěl mu slovo od slova celý rozhovor s panem Jindrou.
     Richard Vlach svého syna sledoval a přemýšlel, kolik by mu toho měl říct a zda by mu neměl vysvětlit, proč nesdílí stejné obavy.
     "Bylo to tvoje rozhodnutí, Hynku a musíš být připraven nést následky," řekl Richard.
     Jeho syn měl na krajíčku a seděl v kuchyni u stolu jako hromádka neštěstí. Večeře se ani nedotkl.
     "Já vím, tati, já vím," potáhl nosem. Rukáv lehké sportovní mikiny si přetáhl přes prsty ruky a vytřel si zaslzené oči. Při té příležitosti si do rukávu vytřel i nos. Je to ještě kluk.
     Richard se rozhodl synovi zvednout náladu. Za normálních okolností by ho nechal, ať se v sebelítosti klidně vykoupe, protože v první řadě nedodržel svůj slib. Ale před dvěma měsíci přišel o maminku a Richard nehodlal syna vystavit zbytečně tlaku, který by ho mohl zlomit.
     "Proč myslíš, Hynku, že až zítra bude Bohouškův tatínek mluvit s ředitelkou Gdaňskou, hodí celou vinu na tebe?"
     "Protože mi to řekl, tati," a přiznal, "já ho o to poprosil. Aby vina nezůstala na Bohouškovi."
     Starost jeho syna o kamaráda Bohouška Richarda dojala a částečně pobavila. Z toho, jak mu syn svůj rozhovor s jeho dlouholetým přítelem Bohoušem popsal, si vyvodil zcela jiné závěry.
     "Hynku, zamyslel ses nad tím, proč ti pan Jindra popřál hodně úspěchů v osmé třídě? Přemýšlej a nech si na to chvilku času." Richard si byl stoprocentně jistý, že synovi malá nápověda postačí.
     Hynek si na kuchyňské stoličce dvakrát poposedl, potom se napřímil a rozjasnily se mu tváře.
     "Pan Jindra mě zítra ředitelce nepráskne. Kdybych měl takový průšvih, rozdílové zkoušky bych dělat nesměl. A on to ví."
     "To je všechno?" zeptal se Richard zklamaně, "na koho teda padne vina?"
     Syn opět přemýšlel. Tentokrát si nechal na rozmyšlenou více času. Tatínek mu napovídal, ale chtěl, aby si na všechno přišel sám. Bylo to jako hra a Hynek ji nechtěl pokazit.
     Po chvíli si byl jistý, že přišel na správnou odpověď. Ale jednu věc si zatím i při nejlepší snaze neuměl rozumně odvodit, takže se ji chystal řešit pomocí intuice. Doufal, že mu tatínek potom vše dodatečně vysvětlí.
     "Tak znovu," řekl Hynek a byl rád, že se jeho otec posadil k němu ke stolu. "Pan Jindra a ředitelka Gdaňská spolu nejsou kamarádi, ani trochu. Tím jsem si po dnešku jistý. Vztahu mezi nimi se týkal i vzkaz, který jsem panu Jindrovi předával. On je tvůj přítel a ty ředitelku Gdaňskou také moc v oblibě nemáš."
     "Ano, Hynku, tentokrát na to jdeš správně," povzbudil ho otec a usmál se.
     "Pan Jindra mě zítra nejen neprozradí, on mě spíše ani nezmíní. Možná ode mne dokonce odvede pozornost jinam."
     Jeho otec se nepřestával spokojeně usmívat a pokyvoval hlavou. Hynek věděl, že je na správné stopě a šel po ní jako vlčák Míša.
     "Vina by v tom případě padla na Bohouška, ale pan Jindra mi jasně dal najevo, že to nepřipustí. Aniž by poškodil mne, podaří se mu očistit i Bohouška."
     Pokračuj, pobídl ho otec pobaveným pohledem. To ještě není konec.
     "Na někoho ale vina padnout musí, bude to...?" Hynek se tázavě zadíval na otce, jestli se nedočká nápovědy. Bohužel.
     Jeho otec Richard zvolna otáčel hlavou ze strany na stranu. Opět zvážněl. Musíš si na to přijít sám, synu.
     Teď nastal čas pro intuici.
     "No, já nevím, co se stane a jak se to stane," přiznal se Hynek, "jak to pan Jindra zařídí a jak mu v tom ty pomůžeš, ale vina padne podle mne určitě na ředitelku Gdaňskou. Ještě o tom ani neví, ale šeredně si to odskáče."
     Richard se chvilku tvářil, jakože samá voda, samá voda a s odpovědí nespěchal. Pak ale odsouhlasil synovi jeho úvahu s malou výhradou.
     "Ano, přesně tak se to stane, jenže je tu jedno ale. K pohovoru, který bude víceméně výslechem, půjde i Bohoušek. To je důvod, proč ti pan Jindra nemohl nic otevřeně slíbit. Bohoušek neumí lhát, ředitelka Gdaňská o tom dobře ví a sama umí lhát lépe než kdokoliv jiný."
     "V tom případě je vše ztraceno," hlesl smutně Hynek.
     "Ne, není," odpověděl mu klidným hlasem otec, "pan Jindra si s ředitelkou Gdaňskou poradí, neboj se."
     To byla další věc, která Hynkovi vrtala hlavou. Proč on, tatínek, tak věří panu Jindrovi?
     "Jenže ředitelka Gdaňská je moc chytrá," řekl pochybovačně, "má vysokou školu a pana Jindru přechytračí. Pan Jindra se staral o prasata a teď jezdí buldozerem a bagrem, takže je zvyklý jednat s každým na rovinu a prostě. Naše ředitelka umí být zákeřná. Však víš, co všechno vymýšlela, když jsem měl vynechat pátou třídu."
     "Jo, to máš pravdu" souhlasil jeho otec spokojeně, "ředitelka umí být zákeřná. Ale chytrá zase tak není. A určitě není ani zdaleka tak chytrá jako kdokoliv z rodiny Jindrů. Bohouše nevyjímaje. V jiné zemi, s jiným politickým zřízením, by pan Jindra měl vysokou školu. Mnohem lepší, než má ředitelka Gdaňská. A ona by možná pásla na louce husy. Teď jez, ať ti to nevystydne."

     Večer si Hynek pootevřel dveře na balkón, aby do pokoje vpustil svěží, májový vzduch. Opět vzal na milost oblohu a prohlížel si hvězdy Velkého vozu, které se mu zářivě podbízely.
     Ukazoval na ně prstem a šeptal k nim: "Ty jsi Alkaid, ty Mizar a tobě říkáme Alioth. Vy tři utvoříte oj velkého vozu. Megrez a Dubhe budou sajtny, Phekda a Merak kola. Už zbývá jen sto světelných let a budete doma. Anebo přiletíme my za vámi, to se ještě uvidí."
     Do pokoje nakoukl jeho otec a popřál mu dobrou noc.
     "Dobrou noc," odpověděl Hynek a dodal: "Zítra musíme držet palce Bohouškovi a jeho tatínkovi."
     "Nedělej si starosti. Znám ho dlouho, takže spi bez obav. Zadupe ji do země."
     Hynek si vzal z nočního stolku zmuchlanou fotografii své maminky a přitiskl si ji pevně k sobě. Chvíli přemýšlel o Bohouškovi a jeho zvláštní rodině a pak snil o hvězdách. Nejprve v představách, později v hlubokém pokojném snu.