Kapradím neprojdou! Část 4. Vyšetřování

CONSCIA MENS RECTI FAMAE MENDACIA RIDET
(Ovidius)
Mysl znalá pravdy se směje pověstem lživým

Kapitola 19

     Pondělní ráno probíhalo u nás doma jako obvykle. Včerejší události na naše ranní rituály neměly žádný vliv.
     Jen tatínek nešel do práce, ale chystal se, že se mnou půjde na pohovor k soudružce ředitelce. Stál u zrcadla a holil se břitvou. V umývadle měl horkou vodu a na malé štětce čepici mýdlového barbusu. Pomalu přejížděl břitvou po svém obličeji. Bude hladce oholen a použije novou vodu po holení, kterou mu dovezl z Německa jeho kamarád Walter, takže bude krásně vonět.
     Tatínkovi vůbec nevadilo, že se mnou musí do školy. Přiznal, že je naopak rád. Skála v polevském kamenolomu byla necelý týden po komorovém odstřelu a dvou dodatečných clonových odstřelech neklidná a hrozila zřícením. Bagrista Vršecký se pokaždé hodil marod, protože se pod skálu po odstřelech bál, takže si tatínek alespoň jedno dopoledne v bezpečí odpočine.
     Doma už všichni věděli, co se včera na hřebenu pod Klíčem stalo, ale nikdo mi nic nevyčítal. Můj pokus o pětinásobnou vraždu neřešili a nepovažovali ji za důvod ke znepokojení. Jen pes Míša cítil odlišné vibrace a nehnul se ode mne na krok. Držel se mě jako klíště.
     "Míšo," řekl jsem mu s předstíranou zlostí, "takhle se v klidu nenajím. Nech mě, prosím, nasnídat. Potřebuji k tomu trochu prostoru, takže se laskavě posuň kousek stranou. Dám ti ještě jedno kolečko salámu, ale už tě nebudu drbat za ušima. Pokaždé, když tě podrbu, musím si pak jít umýt ruce. Už by to bylo popáté. Když jsem doma, nemusíš mě tolik hlídat, nic mi tu nehrozí. Potřeboval jsem tě včera, ale to jsi prý zase raději honil slepice."
     Míša se o půlkrok posunul, sklepl z čumáku kolečko gothaje a ještě dříve než dopadlo na podlahu kuchyně, jej zblajzl. Bedlivě pozoroval babičku, která mi ke stolu přinášela konvičku, aby mi z ní dolila horké kakao.
     "Prosím tě, co jsi tam včera v lese jedl?" zeptala se mě, "musel jsi mít hlad. To tě tam nechali v kapradí na stráži bez jídla? Myslela jsem, že v armádě jsou nějaké přísnější předpisy. Asi v té vaší bojové jednotce nemáte pořádek. Kdo velí provianťákům?"
     "Právě, že nikdo, babi," přiznal jsem, "my ani žádné skutečné provianťáky nemáme. Měl jsem osmnáct kousků lipa, ale jeden kousek jsem ztratil. Zrovna ten nejlepší, oranžový. A jinak jsem si natrhal borůvky. Snědl jsem jich hodně. Celkem dva tisíce tři sta čtrnáct borůvek. To mi stačilo."
     "Je v lese hodně borůvek?" zeptala se babička od kamen.
     "Babi, posloucháš mě? Zrovna jsem ti řekl, že je tam tisíce borůvek. Možná víc. Milión."
     "Já jen, že jestli chceš," řekla babička smířlivě, "můžeme tam v sobotu dopoledne zajít a natrhat borůvky do bandasky. Upeču koláč."
     "Tak jo," souhlasil jsem, "ale půjdeme až po Meteoru. Chci slyšet o dinosaurech, bude o nich pořad. Věděla jsi, babi, že archaeopteryx je mezičlánkem ptáků a ještěrů?"
     "Ano," řekla babička, aniž by vzhlédla od plotny, "bavily jsme se o archaeopteryxech nedávno s paní Šaumanovou. Moc ji mrzí, že vyhynuli. Když byla malá, pokaždé drželi archaeopteryxy doma na zahrádce. Míchaná archaeopteryxí vajíčka jsou velká pochoutka, věděl jsi to? A malá archaeopteryxí ještěří kuřátka jsou tak roztomilá...."
     "Nech toho, babi, nejsi vtipná, nejsi. Nerozeznala bys stegosaura od plesiosaura. A Gorgosaura od paní Šaumanové. Navíc nemám náladu, jestli Němčouři umřou, půjdu do vězení."
     "Dobře," řekla babička, "zapeču ti do borůvkového koláče pilník na mříže."
     Nechal jsem to bez komentáře.
     Do kuchyně vstoupil děda a také on chtěl vědět, jak jsem si včera vedl.
     "Házel jsi na ně kameny?" šel rovnou na věc a myslel tím Němce.
     "Jasně, jak jinak? Na ně i na jedno auto. Myslím, že jsem si vedl dobře."
     "Fajn. Z jaké vzdálenosti?" zajímal se děda.
     "Na Němce z osmi yardů a na auto tak z pěti, odhadem," uvedl jsem dědovi v amerických mírách, protože kdybych použil ty naše, děda by nepoznal, jestli jsem jim stál pod nosem, nebo jestli jsem házel z hájenky na kraji lesa.
     "Co jsi házel?" zajímal se děda.
     "Mířil jsem jim hlavně do obličeje, takže dá rozum, že jsem používal především fastbally."
     "Four-seamové nebo two-seamové?" chtěl upřesnit děda.
     "Děláš si srandu, dědo? Jasně, že two-seamové. Házel jsem dost na jistotu a potřeboval jsem, aby je to bolelo a abych je vyřadil ze hry. Musel jsem je vyautovat. Nepotřeboval jsem, aby jim rána sklouzla někam pod límec."
     "To je logický," přitakal děda. Bral jsem to jako pochvalu.
     "Na auto jsem házel dost zblízka, takže jsem dal jednoho sinkra a jednoho slidera. A taky jsem hodil changeup, ale netrefil jsem se."
     Děda se zarazil a hned mi bylo jasné, že jsem s hody na auto ani neměl začínat.
     "Nech mě hádat," řekl děda naštvaně, "dal jsi moc velkou ránu a míček se ti nepropadl?"
     To jsem si zbytečně zavařil.
     "Neházel jsem míčkem, ale šutrem, dědo. Neseděl mi dobře v ruce. A ano, máš pravdu, zbytečně jsem to přehnal s razancí. Poslal jsem kámen těsně nad plato. Ve skutečnosti jsem místo kufru trefil okýnko. Každopádně to nebyl strike ale ball."
     "Zase, zase a zase," naštvaně pokřikoval děda, "děláš ty samé chyby. Zkoušel jsi hodit curve ball?"
     Dědovi bylo očividně jedno, že jsem házel kameny po lidech, pokud to byli východní Němci. Důležité byly technika hodu a výsledek.
     Nevěděl jsem, jak se z toho vykroutit. Místo pochvaly, že jsem všechny lidi trefil krásně do obličeje, to nakonec schytám za netrefené zpětné zrcátko riskantním curve-ballem. Rád bych viděl jeho.
     "Místo fastballu jsem na jednoho Němce šoupnul splitter," zkoušel jsem se z nepříjemné situace dostat.
     "Nechoď na mě se splitterem," pohrozil mi děda, "ptám se tě jasně a naposledy. Hodil jsi nějaký curve ball?"
     "Nehodil, dědo. Opravdu mě to mrzí," přiznal jsem popravdě. Ostatně, já ani lhát neumím.
     Děda máchl zklamaně rukou. Přestával o mne a mou příhodu jevit zájem.
     "Dědo, jenže ty nechápeš, jaká tam byla napjatá situace. Ty nervy. Nesměl jsem udělat chybu. A dobře víš, že s každým curve-ballem jde člověk do rizika."
     Děda obrátil oči v sloup a vyfoukl vzduch.
     "Láry, fáry. Místo abys trefil Němce pěkně do hlavy hezkým točeným curve ballem, hraješ to splitterem na jistotu. Kdyby Michelangelo hrál na jistotu, v Sixtínské kapli by nenamaloval strop, ale podlahu. Jestli budeš tímhle způsobem proplouvat životem, vybírat si jednoduchá řešení a na všechno hledat desítky výmluv, ani se nenaděješ a skončíš jako komunista."
     Míša tiše zakňučel. Nevěděl, co má dělat, protože když se dědeček rozezlil na bolševiky, bál se ho i on.
     Musela přijít od kamen babička, aby mě osvobodila. Ukázala na škrábanec na ruce, řekla, že by se mi to mohlo zanítit a odvedla mě do ložnice, aby mi nepatrnou ranku dezinfikovala.
     Poslední se přišoural do kuchyně strýček. Posadil se ke stolu, začal si pochutnávat na šunkoflecích od včerejška, které mu ohřála babička na plotně a také se zajímal, jak jsem si v boji vedl.
     Zevrubně jsem mu průběh bitvy popsal.
     Pochválil mou strategii a ptal se, jestli jsem chtěl všech pět Němčourů zabít.
     Řekl jsem, že nejprve ano, ale pak jsem se rozhodl ušetřit soudružku učitelku Scharfovou.
     Strýček připustil, že to je chytrý tah, protože bych ji mohl vydírat ohledně známek ve škole.
     Ubezpečil jsem ho, že přesně to jsem měl v úmyslu. Aktuálně jsem si zajistil samé jedničky a trojku z chování.
     Strýček Karel se zasmál, řekl že trojka je dobrá a pokud z chování nepropadnu, není potřeba zbytečně panikařit. Zeptal se, jak se cítím a jestli se těším na setkání s paní ředitelkou.
     Já řekl popravdě, že ano. Ostatně, já lhát ani neumím. A přidal jsem, že čekám od soudružky ředitelky pochvalu, protože jsem si vedl stejně statečně jako rudoarmějci, o jejichž hrdinství nám vždy vypráví.
     Strýček dodal s veselým úšklebkem, že nesmím zapomenout, že jsem si vedl i stejně chytře jako rudoarmějci. A když si všiml, kolik jsem toho nadrobil, zeptal se mě, jestli vím, kolik drobků leží na stole.
     "Ano," shrnul jsem diskuzi, "očekávám dneska v ředitelně velkou slávu, pochvalu a moc se těším. Drobků je sedmdesát tři."
     Strýček Karel řekl, že šunkofleky byly jedním slovem vynikající a že si mne neumí představit v lepší formě a lépe připraveného k převzetí medaile za hrdinství.
     Já a děda jsme zůstali vážní, ale babička, tatínek a pes Míša se rozesmáli. Míša jediný nehlučně, jenže já na něm stejně poznám, když se směje, protože dokořán otevře hubu, jazyk nechá viset úplně volně přes zuby jako kus hadru a pod zářícíma očima se mu udělají vějířky, stejně jako se dělají lidem.
     Byl jsem po snídani a tatínek finišoval s přípravou. "Tak kterou?" zeptal se a v ruce držel dvě krásné kravaty. Všichni jsme se shodli, že úzká tmavě modrá se mu k obleku od Alfreda Dunhilla a košili Zenga bude hodit více.
     Tatínek se takhle hezky ustrojí jen výjimečně, zpravidla když někdo z rodiny zemře a vyrážíme na funus. Pro jistotu má lepší oblečení uschované u sousedů. Říká, určitě žertem, že doma má jen tepláky a kdyby si tu nechal lepší oděv, ukradli by mu jej a brzy bychom mohli vidět slušně oblečeného i soudruha Vasila Bilaka.
     Pečlivě si uvázal kravatu uzlem, kterému říká plný Windsor a broukal si u toho písničku od Boba Dylana. Měl stejně jako já dobrou náladu a určitě se těšil, až mě uvidí, jak přebírám z rukou soudružky ředitelky vyznamenání za chrabrost.
     Už připravený se naposledy zkontroloval v zrcadle.
     "Tak, můžeme vyrazit," řekl vesele.
     Moc mu to slušelo. Vůbec byste neřekli, že je pasáček prasat, čerstvě povýšený na buldozeristu. Vypadal jako americký diplomat. Babička k němu přišla blíž, zálibně si ho prohlížela a úplně zbytečně mu límce saka ještě jednou uhladila.
     "Připomínáš mi dědečka před válkou," potvrdila mou teorii o americkém diplomatovi, "zlomte vaz."
     Tohle přání jsem nikdy úplně dobře nepochopil. Komu bychom jej měli lámat?
     Ale když strýček dodal: "Nakopejte té krávě prdel!", přání jsem pochopil okamžitě. Rodina si přeje, abychom soudružce ředitelce nejprve nakopali zadek a pak jí zlomili vaz.
     "Přesně to máme v úmyslu," řekl spokojeně tatínek.

Kapitola 20

     Ředitelka obecné školy v Arnultovicích, Martina Gdaňská si večer nařídila budík na pátou hodinu ranní a vstala po prvním zazvonění. Dnes byl její velký den a potřebovala si ještě několik věcí v klidu zařídit, aby mohla s Jindrovými vytřít podlahu, až se objeví v její pracovně.
     Vše měla do detailu připravené. Každé slovo.
     Fotr magora Bohouška přijde v montérkách, pokud si nezapomene sundat pyžamo. Celou dobu se bude klanět a lísat, aby zachránil svému fakanovi prdel. Trochu si s ním pohraje a ukáže mu, na kterém hnojišti je jeho místo a kdo je tu pánem hromů a blesků. Při první příležitosti shodí Jindra všechnu vinu na tu malou podlou krysu Hynka Vlacha, a to je přesně, o co tu ve skutečnosti jde. S Vlachovými má neuzavřený účet a ona neměla ráda, pokud se z jejího vlivu vymanil někdo bez placení. Kasírka byla prázdná a hladová.
     Až s Jindrovými dnes skončí, budou před ní klečet na kolenou. Ponížení a nicotní. Ona bude mít dost materiálu z jejich doznání a rovněž cenných informací, které bude moci předat školní inspekci a také příslušníkům veřejné bezpečnosti.
     Případu se ujme její dobrý kamarád, major Rostík Maleček, který už má určitě plné zuby té své staré kostnaté nány a uslintá se při pomyšlení na pevnější tělíčko.
     Po dnešku může Hynek Vlach klidně zapomenout na další studia, o to se osobně postará. A až se vyučí instalatérem nebo opravářem televizí, najde si ona v budoucnu čas i způsob, jak mu zavařit život u zaměstnavatele. Takový opravář televizí, který je přistižen nejprve při krádeži a později u pokusu o znásilnění zákaznice kvůli osobní pomstě, může klidně skončit v léčebně pro mentálně postižené. A nemusí mu pomoci ani vlivný přemoudřelý tatíček.
     S Bohouškem magorem měla ředitelka jiné plány. Až dopoledne procedí své kamarády a zítra dosvědčí všem policistům Hynkovu účast na likvidaci Němců, navrhne jeho přechod do zvláštní školy. Jestli není dost zvláštní už teď, v novém školním prostředí se zvláštním zaručeně stane.
     Důsledně dohlédne na to, aby k přesunu došlo. Zdůvodnění bude samozřejmě potřeba opatrně zformulovat, protože objektivně vzato, je Bohoušek asi nejchytřejší ve třídě, ne-li na škole. Ale na druhou stranu je nebezpečím pro své okolí. Velkým nebezpečím, smrtelným, jak se nyní ukázalo.
     Zároveň pochází z politicky nestabilní rodiny a svými názory rozvrací morálku nejen třídy, ale celé školy. I k tomu bude muset komise přihlédnout.
     V nejhorším se vyspí s ředitelem komise školním inspektorem Koškem, který je sice odporný, smrdí od hlavy až k patě jako leklá ryba, ale během každé schůze jí třikrát svlékne očima a pokud by si mu jednou sedla do klína, byl by ochoten Bohouškovi nejspíš zařídit školní docházku do terezínské malé pevnosti.
Každou chvíli jí píše zamilované dopisy, a dokonce jí skládá básně. Jeho úřední kariéra jí nezajímala. Zároveň mohla vyloučit, že z něho někdy bude Pierre Verlaine. Hezčí verše jí složí i Jiříček z první třídy, synáček vychovatelky Lenzionové, až se za pár let naučí číst a psát.
     Uvažovala, co si vezme na sebe a napadlo jí, že by si mohla vyzkoušet ten nový béžový kostým, který dostala darem od obchodního ředitele oděvního podniku v Prostějově, Miroslava...nebo Jaroslava? Jméno nebylo důležité. Kostým jí padl dokonale a podle obchodního ředitele se materiálem, kvalitou práce a designem opět přiblížili konkurenci západních konfekčních výrobců.
     Z postele za ní se ozvalo rozespalé: "Ty už vstáváš, drahoušku? Proč tak brzy?"
     "Jo," odpověděla přes rameno, "ty taky vstáváš. A neříkej mi drahoušku, na to je brzy."
     "Tak to se pleteš, Martinko. Tvůj Muclík si ještě poleží a bude tě pozorovat, jaká jsi po ránu krásná," opravil ji hlas vycházející zpod přikrývky.
     Otočila se jeho směrem a založila si ruce v bok.
     "Vstaň, Váňo a švihni sebou. Dneska máš na starosti jen dvě důležité věci. Tak to neposer, Muclíku. Teď hned zavoláš svým otrokům a zjistíš, v jakým stavu jsou Němci. Doufej, že minimálně dva z nich natáhli brka. Jinak pojedeš do nemocnice a osobně dohlédneš na to, že v lékařských zprávách bude uvedeno, že sice nezhebli, ale moc k tomu nechybělo a že jejich záchrana byla dílem zázraku socialistického zdravotnictví. Mne hodíš domů. Počkáš, až se převléknu a pak mě odvezeš ke škole. Ve zbytku dne už nic důležitějšího v itineráři nemáš. Klidně můžeš dělat to velký hovno, které máš v popisu práce."
     "Martinkó," ozvalo se koketně, "mně se ale moc vstávat nechce. Nepomůžeš mi s postavením? Abych stál pevně a tvrdě?"
     "Ráda," řekla ředitelka Gdaňská. Shýbla se k podlaze a z kalhot, které tam večer ve spěchu nechal její spolunocležník, vytáhla velký kožený pásek. Obešla postel, rázně strhla z muže přikrývku a dvakrát ho vší silou švihla páskem přes nohy. Na stehnech se okamžitě objevily dvě velké rudé skvrny. V jednom místě dopadl pásek na bílou vrásčitou pokožku hranou a prořízl ji. Ven si našlo cestu několik kapek krve.
     Muž zakřičel bolestí. Do řevu se mu podařilo přimíchat také překvapení, ponížení a zlost. Byl to dokonalý ranní koktejl, namíchaný tak, aby povzbudil morálku lidí, kteří mají problém s vyhrabáním se z postele.
     "Je to lepší, Váňo?" zeptala se Gdaňská starostlivě. "Jestli ne, otočím pásek a vezmu tě kovovou přezkou přes ksicht. Třikrát. Takže laskavě vstaň, Muclíku, přestaň myslet na kraviny a makej. Zavolej do nemocnice, uvař mi kávu, udělej snídani, obleč se a čekej v předsíni na další povely."
     MUDr. Ivan Galina, ředitel krajské nemocnice v Ústí nad Labem, se neochotně posadil na posteli. Když zachytil pohled ředitelky Gdaňské, zrychlil. Rudé skvrny už se začínaly krásně vybarvovat a stehna ho dosud pálila.

     Ředitelka Gdaňská dorazila do školy těsně před osmou. V novém béžovém kostýmku se cítila skvěle. Halenku s hlubokým výstřihem si zavřela na všechny knoflíčky tak nahoru, jak jen to šlo. Své poprsí nehodlala předvádět žádné pakáži, bylo určeno výhradně pro VIP klientelu. Jindra byl zvyklý pást prasata a kozy, ovšem na těch jejích kozách se pást nebude. Na to může zapomenout.
     Prošla špalírem dětí a mířila k ředitelně do prvního patra. Ze všech stran slyšela uctivé pozdravy, ale nereagovala na ně. Kdyby měla každému fakanovi odpovídat, uhnala by si zánět hlasivek.
     Vystoupala po schodech a ihned uviděla, že před dveřmi do ředitelny už na ni čekají Jindrovi. Starý Jindra na sobě měl směšný starý baloňák a pod ním nejspíše bude mít sportovní šusťákovou bundu, malý Bohoušek měl na sobě chudinskou klasiku: ošoupané kraťasy a pruhované námořnické tričko, které už si od rána stačil umazat. Bosé nohy mu trčely ze sešmajdaných sandálů.
     Když přišla blíž, všimla si, že z pod baloňáku starému Jindrovi vyčuhují pravidelné ostré puky kvalitních kalhot a na nohou měl kvalitní, velice kvalitní, ne, dokonce neuvěřitelně kvalitní polobotky. Mahagonově černé, kožené, ručně šité. Byl oholený, učesaný a voněl.
     Hezky voněl. Tu vůni měla ráda a znala ji, jen si nemohla teď hned vybavit, odkud. Á, už si vzpomněla. Stejnou používal určitou dobu její ex-milenec, doktor Víšek, primář dětské chirurgie z Thomayerovy nemocnice. Když ho požádala, aby parfém používal stále, odmítl to a argumentoval tím, že nemíní utratit čtyři své výplaty za jednu mrňavou lahvičku, jen aby jí udělal radost. Po těch slovech se s ním rozešla, jeho výcvik se jí nepodařil.

Kapitola 21

     "Dobrý den, soudruhu Jindro," pozdravila naše soudružka ředitelka přátelsky tatínka, "doufám, že tu nečekáte dlouho. Ahoj, Bohoušku, dobré ráno, jak ses vyspal?" zářivě se usmála na mne.
     Měl jsem radost. Naše soudružka ředitelka byla úžasná. Chytrá a krásná. A já jí měl opravdu moc rád.
     Pozdravil jsem jí, jak nejlépe jsem to dokázal, a ještě jsem jí řekl, že jí to moc sluší a že je krásná. Ubezpečil jsem jí, že jsem se vyspal báječně a že jsem se už od večera velice těšil do školy.
     Nedůvěřivě se na mne podívala, ale jediným pohledem zjistila, že mluvím pravdu. Ostatně, já vždy mluvím pravdu a ona to věděla.
     Tatínek jí oplatil přátelský tón a také ji pozdravil. "Dobrý den."
     Ředitelka Gdaňská se zarazila a vyzývavě se na tatínka podívala. Čekala, až tatínek pozdrav dokončí. Dala najevo, že do ředitelny smíme vstoupit teprve, když pochopíme pravidla slušného chování a naučíme se je respektovat. Oba. Bohoušek už to zvládl a teď je řada na jeho tatínkovi.
     "....paní ředitelko," dokončil tatínek, ale z postoje ředitelky bylo jasné, že se netrefil přesně do středu.
     "Zkuste to ještě jinak, soudruhu Jindro," poučila ředitelka Gdaňská tatínka. Trpělivě čekala, jestli si tatínek s úlohou bude vědět rady a při třetím pokusu o pozdrav bude úspěšný.
     "....soudružko ředitelko," zmákl zadání tatínek a široce se usmál.
     Nejen ředitelce Gdaňské, ale také mému tatínkovi to moc slušelo. Byli by hezký pár a já si na okamžik představil, jaké by to bylo, mít za maminku soudružku ředitelku Gdaňskou. Už bych se nikdy nemusel učit a stále bych měl samé jedničky. Uměla by určitě také zařídit, abych nedostal trojku z chování ale třeba jenom dvojku.
     Můj strýček Karel se o ředitelce Gdaňské vyjadřoval jako o největší šťabajzně široko daleko. Uměla prý chlapům tak zamotat hlavy, že se rozváděli, zadlužovali a páchali sebevraždy.
     Občas o ní vyprávěl pohádku O Šípkové Růžence a pokaždé přidával nové detaily. Babičce se pohádka líbila, ale neměla ráda, když jsem ji slyšel já. Myslím, že to bylo kvůli slovu opíchat. Babička se bála zbytečně, protože starší kluci už mi vysvětlili, co slovo opíchat znamená a že nemá nic společného s píchnutím se do prstu a už vůbec ne s růžemi.
     Brož navíc podotkl, že princezna byla panna, což ředitelka Gdaňská není. Měl určitě pravdu, protože ostatní kluky už jen ta představa rozesmála.
     Poslední strýčkova verze pohádky zněla takto:
     Ředitelka Gdaňská je jako Šípková Růženka z pohádky. Také o jejím životě rozhodly sudičky. Byly čtyři. Tři z nich měly komunistickou partajní příslušnost, jen jedna ze čtveřice volila ve čtyřicátým šestým národní socialisty. První sudička ji přisoudila krásu, druhá sudička ještě větší krásu a třetí krásu úplně největší. Poslední sudička ji proklela strašnou sudbou: "Až se ti naplní rok dvacátý tvého života, drahá Martinko, někoho opícháš, vstoupíš do komunistické strany a stane se s tebe úplně blbá kráva. "
     Sudba se naplnila až po okraj. Bohužel nebude mít štěstí jako Šípková Růženka a nikdo ji z tenat sudby neosvobodí. Všichni příhodní rytíři skončili v Gulagu, nebo je popravili v politických procesech.

     Ředitelka Gdaňská pokývla uznale hlavou a novou variantu pozdravu tatínkovi schválila.
     Ano, tak je to správně, soudružka ředitelka, bylo správné řešení. Bílá laboratorní myš by to sice zvládla na dva pokusy, ale i tak paráda. Nemá cenu z toho dělat velkou vědu, nechystáme se štěpit atomová jádra. Naším úkolem bude přichystat hezkou kariéru opraváře televizí pro Hynka Vlacha a přestupní papíry pro vašeho syna z klubu ZŠ Arnultovice do klubu ZŠZ Náměstí Míru.
     Tatínek ale pozdravem neskončil, pokračoval dál:
     "Víš, soudružko, já jsem se nejprve trochu ostýchal. Nechtěl jsem hned tak po soudružsky, jako ty. Začít ti tykat a tak podobně. Ale jsem rád, že hovor bude soudružsky lidský, neformální. Po našem, po socialistickém. Ať má i Bohouš dobrý příklad. Tak to má být. Tak to chtěli soudruzi Marx, Engels a náš milovaný soudruh Lenin. Já osobně si myslím, že k oslovení soudruhu a následnému vykání se uchylují jen ti soudruzi, kteří stranu v duchu nenávidí a filosofií marxismu-leninismu opovrhují."
     Potom zcela nečekaně chytil zkoprnělou ředitelku za ruku a začal jí s ní pumpovat nahoru a dolů. Viděl jsem na něm, že se sice stále usmívá, ale v očích mu zle blýsklo.
     Tatínek měl velkou sílu. Když bylo potřeba přivydělat si peníze, chodíval vykládat vagóny. Velké pytle cementu vydržel nosit celé hodiny po dvou. V kamenolomu se nevyhýbal těžké dřině a dříve chodil boxovat k panu Velíškovi, který o něm tvrdil, že má talent. Námahou mu zbělely klouby prstů, soudružka ředitelka bolestí vyjekla a sesunula se na kolena.
     "Promiň, promiň, soudružko," pomáhal tatínek ředitelce s hranou starostlivostí vstát. "To je přesně ono, o tomhle soudruh Zápotocký mluvil. Síla dělnické pěsti. Občas nad ní dělnická třída ztratí kontrolu a třebas nechtěně, může ublížit pracující inteligenci. Pochopitelně nechtěně, doba třídního boje, kdy jsme vám, takzvané inteligenci, museli ukazovat, kde je vaše místo v socialistické společnosti, už dávno pominula. Nemám pravdu, soudružko? Neublížil jsem ti, doufám?"
     Ředitelka se narovnala a snažila se vzpamatovat. Postiženou ruku držela volně podél těla, druhou rukou si upravovala kostýmek. Zdrženlivě projevila přání, aby se oslovovali po soudružsky, ale aby si zároveň vykali.
     Tatínek řekl, že to není problém a že mu klidně může vykat, neurazí se. On sám dává přednos ryzímu soudružskému přístupu, protože nehodlá opovrhovat učením soudruhů Marxe, Engelse, a hlavně Lenina čili jí bude nadále tykat.
     Ředitelka Gdaňská nechápavě zavrtěla hlavou, pozvala nás oba do ředitelny a poprvé si pomyslela, že Jindra bude možná trochu tvrdší oříšek.
     Nebylo ale potřeba propadat panice, ještě stále měla několik trumfů.
     Pohmoždil ji sice ruku, takže jí Váňa bude muset zajistit rentgenové vyšetření, ale i jednou rukou držela situaci pod pevně pod kontrolou.

     Vešli jsme do ředitelny. Na podlaze byl světle zelený koberec. Představoval jsem si, že jdu chvojím a jehličím po měkké lesní cestičce. Kolem stěn stály velké skříně plné knih s ozdobnými hřbety a já doufal, že mi soudružka ředitelka možná za odměnu dovolí sem přijít a některou z těch krásných knih si půjčit domů na přečtení. U okna byl rozhlehlý pracovní stůl s širokou deskou. V několika sloupcích na ní ležely desky s papíry, dva otevřené šanony, a ještě pár samostatných papírů.
     Soudružka ředitelka stůl obešla, papíry shrnula ke straně pracovní desky stolu a vytáhla jeden na poznámky. Tatínkovi řekla, že si může udělat pohodlí, baloňák ať si pověsí na věšák u dveří.
     Já se mezitím usadil na židli a zvědavě jsem se rozhlížel, abych si udělal podrobnější představu, kolik, čeho v místnosti přesně je.
     Gdaňská už se vzpamatovala z prvního šoku a nyní se těšila, že uvidí na Jindrovi vatovaný pracovní kabát a že z kapsy mu možná bude ještě čouhat zapomenutý skládací metr. Místo toho se dočkala dalšího šoku.
     Starý Jindra měl na sobě nádherný dvouřadý ručně šitý oblek, jaký ještě nikdy v životě neviděla. Nemohla si z hlavy vybavit ani žádný zahraniční film, ve kterém by hlavní hrdina byl tak skvěle oblečen. Jindra se v něm pohyboval přirozeně a s nečekanou lehkostí. Došel ke stolu, počkal až ona se posadí a pak si sedl sám. Židli si přisunul blíže k synovi, asi aby ukázal solidaritu se svým mentálně zaostalým potomkem.
     Všimla si, že na jednom vnitřním límci Jindrova obleku je drobným písmem všit název výrobce, stálo tam: Alfred Dunhill. Přemýšlela, kde už ten název slyšela. Pak si uvědomila, že o značce Alfred Dunhill neslyšela, ale četla v časopise 100+1 zajímavostí ze zahraničí. Článek se jmenoval: Deset nejluxusnějších značek světových výrobců zboží, které si průměrný Angličan nikdy nedovolí koupit. Oděvní průmysl byl v článku zastoupen právě luxusním londýnským zakázkovým krejčovstvím na míru Alfred Dunhill.
     Ale to ještě nebylo všechno, začala si připadat jako na šokové terapii. V rukávech měl Jindra vetknuty lesklé manžety a ona zděšeně zaznamenala, že jsou briliantové. Ve špercích se vyznala jako žádná jiná žena, protože za svou přízeň zpravidla od svých fanoušků očekávala drobné pozornosti. Nezřídka to byly právě drahé šperky.
     Nezbývalo než připustit, že kdyby se suma sumárum chtěl podobně obléct Váňa Muclík, musel by buď v nemocnici ukrást tomograf a prodat jej na černém trhu, nebo by musel zorganizovat únos Štrougalovy dcery a požadovat za ni výkupné.
     Nechápala, jak je možné, že chlapci ze státní bezpečnosti, které opakovaně žádala o prověrku Jindrových, oblek a šperky nenašli. Věděla, jak jsou důslední, takže žádná tajná domácí skrýš by neobstála a vysvětlení se nabízelo jediné: Jindrovi měli některé dražší věci uschovány u svých známých nebo příbuzných. Sepíše o tom podrobnou zprávu, upozorní v ní vysloveně na oblek a drahé manžety. Zprávu předá soudruhům ze státní bezpečnosti. Oni si s tím poradí a Jindra si příště bude vykračovat v montérkách, které se k němu mnohem více hodí.
     Jindra se tvářil spokojeně, skromně a jí připadalo, že si vše náramně užívá. Jako by si jen se synem vyrazili na Matějskou pouť a nyní přemýšleli, na kterou atrakci se ještě půjdou podívat a těšili se, co zábavného jim pondělní dopoledne přinese. Rozhodla, že oba Jindry vezme do strašidelného domu, tam ještě dneska nebyli.
     Bylo zapotřebí zasáhnout. Mladšího Jindru rozmluvit a staršímu Jindrovi srazit hřebínek. Ukázat mu místo u kolečka vedle hnojníku.

     Na židli se mi sedělo výborně. Měla kožené polstrování a vysoké opěrky, takže jsem se mohl podle libosti zaklánět i předklánět, nebo vyklánět doprava i doleva. Ruce jsem si mohl složit v klíně nebo odložit na opěrky. Rád bych se zkusil na židli zhoupnout, ale před tatínkem, a hlavně před soudružkou ředitelkou jsem si netroufl. Nechtěl jsem ji pozlobit, protože už takhle mi připadalo, že se cítí nesvá.
     Tatínek i soudružka ředitelka se na sebe nepřestávali usmívat, ale já viděl dobře, že vzájemnou náklonost jen předstírají. Panovalo mezi nimi zvláštní napětí, jisté soupeření.
     Ještě jsem se nerozhodl, na čí straně budu. Ale spíše jsem se přikláněl k tomu, že budu přát soudružce ředitelce. Zatím prohrávala.
     Vůbec se mi nelíbilo, že tatínek jí prve mačkal silně ruku. Ublížil jí a jí to bolelo. Kluky a holky příroda vybavila schválně odlišně. Klukům dala sílu a holkám něhu. My uměli čůrat ve stoje a holky si zase uměly česat dlouhé vlasy a malovat krásné oči.
     Soudružka ředitelka měla ruku položenou na desce stolu. Začínala jí natékat. Měla by hned jít k nám domů, aby babička připravila octanový obklad.
     Také se mi nelíbilo, že si tatínek prosadil tykání. Byl to jeho naschvál a soudružku ředitelku tím nepotěšil. Naopak ji každým tyknutím přivedl do rozpaků.
     Už jsem se rozhodl. Budu přát soudružce ředitelce a až přijdeme s tatínkem domů, otevřeně mu řeknu, co si o něm myslím. Nic se mi nestane, když u toho budou moji kamarádi Aramyš, Gulliver, a Míša. Hlavně Míša. Gulliver a Aramyš nejraději kousali a škrabali mne. V nejhorším případě dostanu domácí vězení.
     "Soudružko ředitelko," řekl jsem přičinlivě, abych jí udělal nějakou radost, "na stole máte celkem dvacet šest věcí, kterými je možno psát. Osmnáct fixů různých barev, čtyři propisky a tři tužky. To je celkem dvacet pět. Ale také tam máte kovové točítko, kterému se říká kružítko a dělají se s jeho pomocí na papíře kolečka, pardon kroužky. Jeden konec kružítka je ostrá špička a ve druhém je tuž. A já nevím, jestli započítat kružítko do věcí na psaní."
     Soudružka ředitelka se na mne podívala jaksi soucitně, což jsem nechápal, protože výpočet byl bezchybný a pak se s předstíranou starostlivostí optala tatínka: "Konzultovali jste Bohouškův zdravotní stav s nějakým odborným lékařem? Specialistou na to...?" Před čelem udělala zdravou rukou dvě kolečka, pardon dva kroužky.
     "Ne," řekl tatínek, "není to potřeba. Nebo myslíš, že udělal při výpočtu chybu? Chceš si to přepočítat, soudružko?"
     Možná přeci jen nebudu přát nikomu. Chtěl jsem udělat soudružce ředitelce radost, ale ona mě považuje za blázna.
     Soudružka ředitelka Gdaňská se náhle rozzářila, jako by si na něco úžasného vzpomněla a na převodovce ovládající motoriku úsměvů, přeřadila ze dvojky přímo na čtyřku.
     "Doslechla jsem se," spustila, "že jste hodně povýšil, soudruhu Jindro, přestal jste pracovat u prasátek a jezdíte traktorem."
     "Ano," přiznal tatínek prostě, "soudruzi v živočišné výrobě mě vyhodili kvůli politické neangažovanosti, a tak jsem se na ta prasata vykašlal a odešel pracovat do kamenolomu. Jezdím buldozerem, bagrem a nově dělám také střelmistra. Mám pochopitelně mnohem více peněz."
     Na chvíli se odmlčel. V očích mu znovu hněvivě blýsklo.
     "Když už jsem zmínil peníze, k jedné věci se ti musím přiznat, soudružko. Já vím, že naše socialistická společnost spravedlivě ohodnocuje podle vážnosti a důležitosti práce zaměstnance mzdou a výplatou odlišné výše. Ale abych dostával já, řidič buldozeru, třikrát více peněz než ty, ředitelka školy, mi přijde až přehnané."
     Bezradně si povzdychl.
     "Jasně, vím, co chceš říct. Strana se nikdy nemýlí, takže pokud mou práci považuje o tolik prospěšnější a důležitější než tvou, měl bych to bez remcání akceptovat. Jenže já vím, že i tvá práce není jen odpočinek," rozhlédl se po ředitelně a roztáhl do široka ruce, "jednou za čas se věnuješ i dětem, a ne každé pochopí učební látku tak rychle jako tady Bohouš. Ty se snažíš najít správný přístup i k hloupým dětem. To všechno prakticky zdarma. A při tom všem nemáš ani možnost, koupit si z té almužny něco hezkého na sebe," tatínek soucitně ukázal na béžový kostýmek, vlajkovou loď státního oděvního podniku Prostějov.
     Má míra trpělivosti právě přetekla. Nehodlal jsem přihlížet tomu, jak tatínek ponižuje soudružku ředitelku, která už v obličeji znovu začínala připomínat králíka Gullivera.
     "Tatínku," řekl jsem káravě, "to od tebe není vůbec pěkné. Říkat takové věci soudružce ředitelce. Ona je chudá a ty se jí vysmíváš, že nemá, co na sebe. Kdybys byl chudý ty, měl bys na sobě také staré hadry. A mně se náhodou její oblečení docela líbí," usmál jsem se na soudružku ředitelku povzbudivě, "hodí se barvou k tomu koberci."
     Soudružka ředitelka se zvláštními pohyby celá rozkmitala, jako by na krku měla ne hlavu, ale mozek ve spreji a jí se nedařilo přes všechny pokusy výrobek zprovoznit. Opuchlá ruka sebou dvakrát škubla.
     "Ta ruka vám začíná natékat," oznámil jsem a poradil jí, "příště byste se měla soudružskému pozdravu raději vyhnout. Když si nedáte pozor a nebudete si je držet od těla, soudruzi vás úplně zmasakrují."
     Vyvalila na mne oči. Přesně jako Gulliver, už stačilo jen, aby zastřihala ušima.
     Asi jsem nějak své myšlenky na králíka přenesl do reality, to se mi občas stává, protože jsem soudružce ředitelce nezištně nabídl, že jestli chce, může jít s námi domů, my ji nakrmíme čerstvou mrkví a může si u nás odpočinout na seně.
     Opět zatřepala hlavou.
     Znovu zavládlo ticho a přerušil je až tatínek. Zeptal se soudružky ředitelky, zda ve škole byly cítit otřesy, když naposledy stříleli v lomu komorový odstřel.
     Vypadalo to, že dotaz ředitelku probral. Ihned otázky využila a začala si stěžovat na hlasitost rány. Řekla, že se všechny děti polekaly. Drnčely výplně oken a učitelky prý dokonce uvažovaly o tom, že budou muset školu evakuovat. Ředitelka dále prohlásila, že se podobná věc nesmí víckrát opakovat, protože v opačném případě by musela vše nahlásit veřejné bezpečnosti, aby se událostí zabývala. Ona není sice specialistka v oboru odstřelu skal, ale pozná, že nebyly dodrženy standardní postupy a základy bezpečnosti práce, pakliže hrozilo zřícení školní budovy.
     No, já v tu dobu ve škole byl, tak jsem si celou událost pamatoval jinak. Rány jsme se nepolekali vůbec, protože všichni dopředu věděli, že k odstřelu dojde a v naší třídě dokonce všechny děti společně se soudružkou učitelkou Scharfovou odpočítávaly sekundy do výbuchu. Podle Jirky Lenziona mělo k explozi dojít dříve, protože vynechal sedmičku a osmičku, ale jinak vyšlo vše krásně a podle plánu.
     K mému překvapení tatínek se soudružkou ředitelkou souhlasil. Řekl, že takové provedení komorového odstřelu bylo velké šlendriánství. Došlo k mnoha chybám a přehlédnutím. Liberecké ředitelství krajského podniku Kamenolom ale přijalo příslušná opatření a starého střelmistra za tuhle fušeřinu vyhodilo z práce. Ničemu nerozuměl a byl hloupý. Ve skutečnosti to byl úplný pitomec a asi ani neuměl číst a psát. Jediné, co dělal správně, bylo vylepování členských známek do stranického průkazu.
     Teď je ale novým střelmistrem on, tatínek, takže už se nemusíme bát, že nám při odstřelech spadne střecha školy na hlavu. Tatínek si na všechno dohlédne sám, na pomoc si vezme jen nestraníky. Ty partajníky, o kterých má podezření, že jsou analfabety, k důležité práci vůbec nepustí.
     Ředitelka nejprve zmateně zamrkala a pak tiše bez hnutí seděla.
     Já se před soudružkou ředitelkou na tatínka tak přísně zamračil, že se neudržel a vyprskl smíchy.
     Soudružka Gdaňská to také nevydržela, vstala, šla otevřít okno a chvíli se mlčky dívala do zahrady. 

Kapitola 22

     Jakmile se soudružka ředitelka vrátila zpátky ke stolu, byla jako vyměněná. Okno nechala pootevřené, aby dovnitř mohl proudit čerstvý vzduch. Venku bylo krásně, pofukoval lehký větřík. Na obloze si pohrával s několika malými obláčky, honil je modří sem a tam.
     "Tak, abychom se dostali k tomu, kvůli čemu jsme přišli," řekla ředitelka energicky, "včera jsme zažili dost rušnou neděli. Hodně se toho stalo."
     Tatínek její slova souhlasně odkýval hlavou. Řekl, jak je rád, že už se to k ní doneslo a dodal:
     "Hele, soudružko, naše rodina se z toho bude ještě dlouho vzpamatovávat. Bylo to pro všechny velké překvapení a nepříjemná zkušenost. Zatím ani nevíme, jak si s tím poradíme. A nejvíc, nejvíc to psychicky odskáče tady Bohouš," hodil tatínek pohled mým směrem.
     "Tak, tak," řekla velice spokojeně soudružka ředitelka, "když se děti ocitnou v takové stresové situaci, může je to poznamenat na celý život. Nejednou se stává, že je taková věc úplně vydělí z kolektivu. Řešením pak bývá změna prostředí. Pokud byste měl zájem, naše škola by vám v tomto směru mohla být nápomocna."
     Tatínek si položil pravou ruku na srdce a poslal děkovný pohled soudružce ředitelce.
     Soudružka ředitelka mu úsměv vrátila. Přestala připomínat králíka a vypadala spíše jako náš kocour Aramyš, když se chystá pod plotem ke skoku do výšky, aby ulovil neopatrnou sýkorku.
     Ředitelka si těžce povzdychla a s hlasem plným dojemné sounáležitosti řekla: "A zatím ani pořádně nevíme, jak to s nimi dopadne. Pochopitelně, Bohouškův budoucí osud je od toho logicky odvislý a jestli dejme tomu zemřou, celou záležitost to ještě více zkomplikuje."
     Tatínek to soudružce ředitelce opět odkýval, ale já ho dobře znám, takže jsem nepřehlédl jeho chladnou odměřenost a vypočítavost. Náhle jsem pochopil, že sýkorkou není on, ale soudružka ředitelka. Tatínek je kocour Aramyš, sýkorku už před půl hodinou chytil, prokousl jí křídla a teď si s ní, bezmocnou, hraje v trávě. Přesvědčil mě o tom i pohled na ruku naší soudružky ředitelky, začínala barvou nápadně připomínat sýkorčino křidélko. Zanedlouho jí bude ladit s kobercem ještě lépe než kostýmek.
     "Víš, soudružko Martino, možná to bude znít krutě, ale já si myslím, že takoví lidé si zaslouží ve skutečnosti smrt. Nebo alespoň přísné potrestání. Hodně ublížili mé rodině a mému malému synovi. Hlavně jemu. Bude se z toho dlouho vzpamatovávat a potřebuje naopak stabilitu. Aby k němu bylo přátelsky naladěno prostředí, které je mu důvěrně blízké. Doma se o to bude snažit naše rodina a já doufám, že se osobně přičiníš o to, aby se o totéž, zejména tvým prostřednictvím, postarala také škola."
     Soudružka ředitelka se vítězoslavně ušklíbla. Takový výraz v obličeji jsem u ní ještě nikdy neviděl. Moc se mi nelíbil.
     "Vy jim přejete smrt, soudruhu?"
     "No, možná ne smrt, to jsem se trochu unáhlil, ale rozhodně jim nepřeji nic dobrého a ani si nemyslím, že v naší spravedlivé, morálně čisté, socialistické společnosti, je pro ně místo."
     Ředitelka Gdaňská se ale už chytla své stopy a vyrazila po ní: "Soudruhu Jindro, řekl jste právě, že bychom si měli přát smrt německých soudruhů?"
     Obrátila se ke mně, dobře věděla, že vždy mluvím pravdu. Ostatně, já ani neumím lhát.
Jen jednou jsem zalhal a vůbec to nedopadlo dobře. Naše teta ze Skalice u České Lípy, vesničky táhnoucí se kolem staré silnice mezi Novým Borem a okresním městem, má dceru Irmu. Ona sama se také jmenuje Irma. Mají to v rodině. My jsme Bohuslavové a ony jsou Irmy. Teta k nám jednou v neděli přijela s dcerou na návštěvu. Jak se u nás říká na poobědový poklábos.
     Malá Irmička byla v mém věku a k narozeninám dostala nové šaty, které měla poprvé na sobě. Mohu vás rovnou ubezpečit, že z Irmičky v žádném případě nevyroste tak krásná paní, jako je naše soudružka ředitelka. Už teď má ztrátu, kterou nedožene. Určitě se jí nezmenší uši, nezúží nos a oči se jí samy nepřesadí v obličeji dál od sebe. Irma měla mít původně asi jenom jedno oko, ale pak si to v porodnici rozmysleli a na poslední chvíli z něj udělali dvě. Jedno oko měla veliké, hnědé a druhé těsně vedle, šedivé malinké. Pusu jí v porodnici zapomněli udělat pořádně a soustředili se rovnou na bradu, která by vystačila pro čtyři děti. Zbytek Irmičky ani nedokáži popsat. Ještě nemám dost širokou slovní zásobu a v češtině možná příhodná popisná slova ani neexistují. Pro každý případ se přidržím konstatování, že strýček Karel o Irmičce nikdy neprohlásí, že je to šťabajzna.
     Celá naše rodina stála v kruhu kolem mne a Irmičky. A všichni se dívali na mne, když mi teta položila otázku, jestli se mi Irmička líbí a jestli jí sluší nové šatičky.
     Čestně? Irmička vypadala, jako by ne Archaeopteryx, ale právě ona byla vývojovým mezičlánkem ptáků a ještěrů. Šatičky jí sice zčásti zakrývaly, což bylo dobře, ale výsledný dojem extra nevylepšovaly.
     Byl jsem pod obrovským tlakem. Celá rodina se těšila, že jí šaty pochválím, Irmička udělá roztomilou piruetu oni budou moci nadšeně zatleskat. Já neuměl lhát, takže jsem se snažil udržet na pevné zemi a postěžoval si, že pokud budeme otálet, roztaje zmrzlina a jim vychladne káva. To byla pravda.
     Teta ale nadále trvala na tom, abych svou sestřenici vyhlásil princeznou roku.
     Do takového dobrodružství se mi nechtělo a nechápal jsem, proč mě všichni nutí jít zkratkou přes vřesoviště, když mohu kráčet po pevné, dobře prošlapané cestě. Nehodlal jsem ustupovat z chodníčku a prohlásil, že na šatech je celkem osm knoflíčků, dvacet dva různě širokých stužek a třicet šest volánků. Rozpačitě jsem připustil, že šaty jsou tudíž hezké.
     Doufal jsem, že mi teta dá pokoj, ale mýlil jsem se. Obvinila mě, že se vyhýbám odpovědi a já měl radost, že konečně mohu říct něco pravdivého.
     "Ano, teti," potvrdil jsem její teorii, "snažím se vyhnout odpovědi. Půjdeme si sníst zmrzlinu?"
     Kupodivu to tetě stále ještě nestačilo. Neustále dorážela, a dokonce mi začala vyhrožovat tím, že mou zmrzlinu dostane Irmička.
     Tak jsem kapituloval a aby byl klid, rozhodl jsem se zalhat.
     Zpětně vím, že jsem to neměl dělat. Měl jsem říct, že sestřenice vypadá jako diluviální ptakoještěr a jestli se budu na ni muset dívat u stolu, zmrzlina mi stejně chutnat nebude. Místo toho jsem se zhluboka nadechl, zrudl v obličeji, ruce sevřel v pěst, zatáhl břišní svaly, přimhouřil oči, zvedl ramena, vytrčil bradu, cvakl naprázdno zuby, naklonil ke straně hlavu, zhoupl se na patách a řekl: "Moc ti to sluší v těch nových šatech, Irmičko."
     Irmička udělala piruetu, všichni se roztleskali a já šel na záchod zvracet. Když jsem se vrátil zpátky, Irmička právě dojídala mou porci zmrzliny, ale mně to bylo jedno. Točila se mi hlava a bylo mi špatně ze lhaní.
     Celé odpoledne jsem ležel pod stolem, Míše ležel vedle mne a kňučel. Nevečeřel jsem a když mě babička ukládala ke spaní, položila mi ruku na čelo. Řekla všem, že mám zvýšenou teplotu a příště by mě už neměli nutit lhát. Mohl bych lhaní odstonat.
     Já sám sobě přísahal, že už nikdy lhát nebudu, nicméně dělám poslední dobou pokroky a už umím každou lež nahradit výrazem "nevím", aniž bych se poblinkal.

Teď se ke mně obrátila soudružka ředitelka s dotazem, zda jsem slyšel, že si tatínek přál smrt německých soudruhů a jestli bych jí byl ochoten to potvrdit.
     Bohužel jsem jí nemohl vyhovět.
     Popravdě jsem jí řekl, že tatínek o smrti německých soudruhů vůbec nemluvil. Mluvil o smrti nějakých lidí, kteří ublížili naší rodině a nejvíce mně. O smrti německých soudruhů začala hovořit ona. Přesně to jsem ochoten komukoliv říci a na pravdivost přísahat. Já nikdy nelžu, ostatně to ani neumím.
     Soudružka ředitelka se zatvářila velice nervózně a začala mi důrazně vysvětlovat, jak důležité může mé svědectví být.
     "My jsme se ale přece bavili o rušném včerejšku. Rozumí se samo sebou, že byla řeč o těch Němcích. A o přání jejich smrti. Je to přece Bohoušku logické," naléhala na mne. Připomněla mi tetu Irmu. Nehodlal jsem lhát a dal jsem to jasně najevo.
     "Soudružko ředitelko, já vám nechci pozvracet tenhle krásný koberec. Nepřestal by vám ladit s oblečením, ale pohled by to hezký nebyl. Také si nepřeji, aby se mi točila hlava a už vůbec nechci mít večer teplotu, protože bych si nemohl vypít kakao a babička by do mne nalila neslazený bylinkový čaj, který mi vůbec nechutná. Jen zopakuji, že tatínek o smrti žádných Němců nemluvil. O smrti Němců jste nám začala vyprávět vy a teď naposledy jste přidala také informaci o tom, že si jejich smrt vysloveně přejete."
     Ředitelka Gdaňská vyskočila na nohy, nahnula se přes desku stolu až ke mně a vztekle zasyčela: "Mlč, jak se opovažuješ? Ty lháři, lháři prolhaný."
     "Tak dost!" řekl rozhodně tatínek a ačkoliv nekřičel, zazněla jeho slova jako hlasitý vojenský povel. Otevřenou dlaní bouchl do stolu a soudružka ředitelka si sedla zpátky na židli.
     "Ty, Martino, okamžitě přestaň nadávat mému synovi do lhářů. Protože on, na rozdíl od mnoha jiných lidí, nikdy nelže. Ostatně, on to ani neumí. A ty to dobře víš.
     Vy dva mi teď okamžitě vysvětlete, o co tady jde. O kom to mluvíte? Jací Němci? A co mají Němci společného s tou včerejší šťárou estébáků u nás doma?
     Dobře přemýšlejte, co řeknete. Platí to pro vás oba. Jestli chcete za ta udání estébákům vinit nějaké Němce, prosím, ale lhaním si neposloužíte. A já poznám, že lžete. Ty pozvracíš koberec," ukázal prstem na mne, "a ty, Martino, při lhaní pokaždé uhýbáš pohledem. Takže než něco řeknete, oba mějte na paměti, že jsem naštvaný. Pořádně naštvaný. To-tál-ně," vyslabikoval důrazně.
     Soudružka ředitelka se celá chvěla, nevěřícně se na tatínka dívala a tvářila se opět po gulliverovsku zmateně. Zmateně zamrkala. Potřebovala moji pomoc.
     Nejhorší by bylo, kdyby se snažila tatínkovi nějak odporovat, jak se říká, stavět se proti němu na zadní. Já už tatínka několikrát zažil rozzuřeného a něco vám povím, to nechcete.
     S klidem se vypořádáte, když vám sněhová bouře provalí střechu, větrné tornádo odnese roubenou přístavbu domu nebo rozvodněný potok vyplaví domácnost. To je všechno v pohodě a můžete být v klidu, protože ve srovnání s rozzuřeným tatínkem se nic neděje. Nejde o život.
     Židličku jsem si posunul až úplně k pracovnímu stolu a skoro šeptem jsem řekl:
     "Soudružko ředitelko, jestli vám mohu poradit, už tolik nelžete. Já tatínka znám, on je hodný, neubližuje lidem jako třeba komunisti nebo tak, ale když se rozzlobí, protože mu někdo ustavičně lže," udělal jsem významnou pomlku, abych naznačil, koho mám na mysli, "umí být....," hledal jsem správný výraz..., "velice nepříjemný. Bojí se ho i náš pes Míša a toho se zase bojí i všichni estébáci."
     Když jsem viděl její vyděšenou tvář, dodal jsem konejšivě: "Nebojte se, tatínek není estébák, on by s těmi grázly nikdy v životě nespolupracoval."

     Soudružku ředitelku moje upřímná rada a vyznání neuchlácholily. Nadále se nacházela ve stavu transu a zmateně mrkala. Měla by si tady v místnosti vybrat nějaký pevný záchytný bod a toho by se měla držet. Teď se zdálo, že jejím záchytným bodem byla moucha, která poletovala po celé místnosti, nahodile měnila směr letu a nikde neposeděla déle něž několik sekund.
     Ředitelka se na chvilku zadívala ven a určitě se jí honilo hlavou, že by mohla opět vstát ze židle, přistoupit k oknu a potěšit se pohledem na zahradu, kde se všechny stromky a keře obsypaly květy.
     "Asi jsme si nerozuměli, soudruhu Jindro," řekla tatínkovi poněkud uklidněná "Já měla na mysli incident tady Bohouška s Němci, který se odehrál odpoledne pod Klíčem."
     "Aha, to jste ale měla říct rovnou," kontroval tatínek, "protože o tom nic nevím. Já měl na mysli ten incident, při kterém státní bezpečnost vpadla po ránu do našeho domu, obrátila vše vzhůru nohama, ukradla nám řadu věcí a potom nás všechny po jednom až do odpoledních hodin vyslýchala."
     Soudružku ředitelku informace o estébácích nepřekvapila a patrně ani nezajímala. Ale já jsem byl překvapený hodně. Když jsem se včera vrátil z lesa domů, nic jsem nepoznal. Babička s dědou určitě museli celý dům uklidit a vše dát na své místo.
     Estébáci pokaždé udělali nepopsatelný bordel. Vytahali všechno ze skříní a uprostřed místnosti navršili pyramidu. Schválně shazovali i věci, které mohli vidět, aniž by je museli odněkud vyndávat. Například gramofon. Také rádi lámali gramofonové desky. Jeden z nich se postavil k stojánku, rozbil jej a potom vytahoval jednu desku po druhé, trhal obaly a lámal vinylové desky. Kontroloval, jestli jsme do desek se Spejblem a Hurvínkem něco protistátního neschovali.
     Vždy následovaly výslechy, které probíhaly odděleně, abychom se nemohli vzájemně domlouvat. Každý odehrál svůj divadelní part. Bylo potřeba pochválit komunistickou stranu za to, jak všechno dobře řídí. Souhlasit s tím, že na světě neexistuje lepší země než Sovětský Svaz a nikdo ve vesmíru není tak talentovaný, krásný a moudrý jako průměrný ruský mužik. Také jsme museli všichni souhlasit s tím, že Spojené státy jsou přesným opakem Sovětského Svazu, touží po našem bohatství a průměrný Američan je osel, který neumí nic jiného než hloupě hýkat. Přiznával to i dědeček, aby byl pokoj.
     Dříve dělal, že nerozumí, ale to na estébáky nezabíralo. Odvezli ho s sebou do Ústí nad Labem, tam ho zmlátili do bezvědomí a když se probral, rázem všemu porozuměl.
     Když už bylo doma uklizeno, babička musela zajít k našim sousedům, kteří bydlí až vzadu za parkem a přivést domů psa Míšu, protože ho tam pokaždé někdo z nás musel odvést, aby estébáky nesežral a aby nám ho pak nezastřelili.
     Já byl malý a zatím mě z výslechů vynechávali. Rovnou ale řekli, že jakmile začnu chodit do školy, přijde můj čas. Celá naše rodina se té chvíle děsila. Já mluvím pravdu. Ostatně ani neumím lhát. A to se jim prý bude náramně hodit.
     Nedělní dopolední návštěva estébáků byla pro mne nepříjemným překvapením. Ještě nikdy z toho nic dobrého nevzešlo. Já nevím, jakou mají zkušenost s návštěvami státní bezpečnosti jiní, ale nám se zatím nikdy nestalo, že by kromě špatné nálady něco přinesli. Naopak se nestávalo, že by od nás odcházeli s prázdnýma rukama.
     "Sebrali nám tatínku zase něco?" zeptal jsem se s obavami.
     "To víš, že jo," řekl tatínek smutně, "je na ně spolehnutí. Sebrali ti chodícího robota na baterky. Udělají z něj hlavní cenu do tomboly v pionýrském táboře Artěk. A taky sebrali televizi."
     Tatínek se díval na mne, ale bylo znát, že to ve skutečnosti říká naší soudružce ředitelce. Pozorovala nás chladně a skoro jako by nám to hoře, které s estébákami máme, přála.
     Já měl svého robota rád, ale nevadilo mi, že si s ním teď bude hrát jiný kluk. Od toho robot na baterky byl. Doufal jsem, že si estébáci nezapomněli odnést náhradní baterky. Ta, která v robotovi zůstala, už byla skoro prázdná.
     S televizí to bylo jinak. Nedíval jsem se často, ale měl jsem své oblíbené pořady. Budou mi chybět. A ještě více bude televize chybět tatínkovi, rád se díval na sportovní přenosy. Úplně nejraději na hokej. Chtěl jsem ho potěšit.
     "Neboj, tatínku, koupíme si novou televizi. V té staré stejně nic zajímavého nedávali. Samé lživé zprávy. Teď, když pracuješ v lomu a jsme bohatí, našetříme si na ni rychle. Ušetříme za jídlo, nebudeme jíst. Soudružka ředitelka," usmál jsem se na ni, "mám vyprávěla, že rudoarmějci nejedli třeba rok."
     "To ano," souhlasil s úsměvem tatínek, "ale oni byli zocelení komunisti a ti vydrží nejíst klidně dva roky."
     Soudružka ředitelka sebou cukla a už zase vypadala, jako by nebyla úplně spokojená s tím, kam se diskuze ubírá.
     Mne teď tatínek opravdu naštval. Přišli jsme o chodícího robota na baterky, televizi, možná i další věci a on sedí, hloupě se usmívá a navíc lže. Tatínek na rozdíl ode mne lhát umí. Já tomu nehodlal přihlížet.
     Vstal jsem ze židle a otočil se přímo k němu: "Tati, okamžitě přestaň! Uvědom si, že tě oba dobře slyšíme, já i soudružka ředitelka," zakřičel jsem, aby se vzpamatoval. "Jakým právem házíš do jednoho pytle statečné rudoarmějce s komunisty? To už bys mohl klidně říct, že rudoarmějci jsou jako estébáci. Pochop laskavě, že estébáky a komunisty lidé nenávidí, ale rudoarmějce milují. Protože nás osvobodili. Od Němců. Němce musíme zabíjet, jak nám radí soudružka ředitelka, ale rudoarmějce bychom měli mít rádi. Byli stateční a odvážní. Je škoda, že už nejsou, už vyhynuli. Kdyby tu byli a znali estébáky, moc by se s nimi nepárali. Kdybys ve škole dával pozor jako já a měl tak dobré učitele jako je soudružka ředitelka, věděl bys to. Ale ty místo toho koukáš v televizi na hloupé budovatelské kraviny a tam ti nakukali, kdovíjak komunisti nejsou lepší než rudoarmějci. Viďte, soudružko ředitelko?"
     Soudružka ředitelka zavrtěla hlavou. Asi také úplně nechápala, jak může tatínek stavět statečné rudoarmějce do jedné řady s proradnými komunisty. Zamrkala na znamení toho, že tatínka nechápe a je zmatená.
     Tatínek bezradně pokrčil rameny a řekl: "Televize. Nejspíš je dobře, že nám ji sebrali. Stejně se na ni díval hlavně Bohouš a vidíte, kam to vede. Přes všechen oslavný patos a matoucí balast z televize už nerozezná lež od pravdy. Celý víkend dávají od rána pořady, které dětem jen pletou hlavy."
     Nesouhlasil jsem: "To není pravda, tatínku. Já se dívám hlavně na pořady pro jiskřičky a pionýry, s komunisty to nemá nic společného, tak si nevymýšlej. Dívám se například na Vlaštovku."
     "No právě," řekl tatínek tónem, jako by to vše vysvětlovalo.
     Soudružka ředitelka si nervózně poposedla a opět prudce zamrkala. Jestli s tím nepřestane, vymrká si barvu z duhovek a v očích jí zůstane jenom bělmo. Pořád by jí to sice slušelo víc než Irmičce, ale už by to nebylo ono.
     Pomalu vstala a šla znovu k oknu, aby se uklidnila výhledem na školní zahradu. K uším nám doléhalo tiché zurčení vody v potoce, který tvořil jednu z hranic školního pozemku.
     "Venku je krásně, soudružko ředitelko," snažil jsem se ji potěšit. Na tatínka jsem se zadíval, co nejpřísněji jsem to dokázal.

Kapitola 23

     Martina Gdaňská zhluboka dýchala a uklidňovala se.
     "Venku je krásně, soudružko ředitelko," přerušil její úvahy vemlouvavý, protivný hlas magora Bohouška. Přemýšlela, jestli bude chtít mít někdy své vlastní děti, pokud hrozilo riziko, že by se jí narodilo takové malé tupé monstrum, jako je Bohoušek. Asi sotva.
     Představovala si, jak k ní po porodu přistoupí s vážnými výrazy v obličeji zástup lékařů v dlouhých bílých pláštích, místo toho, aby jí porodní sestry přinesly k pochování její dítě, jak bývá zvykem.
     "Bohužel máme pro vás špatnou zprávu, maminko. Dítě se sice narodilo fyzicky zdravé, všechny životní funkce jsou v pořádku, ale obáváme se, že trpí takzvaným bohouškovským syndromem. Jedná se o poměrně vzácné onemocnění a my ještě provedeme všechna nezbytná vyšetření, abychom si byli stoprocentně jisti. Veřejnost není s touto chorobou z běžných zdrojů dobře obeznámena, takže vám v krátkosti a zjednodušeně vysvětlíme, o co se jedná. Váš syn trpí akutním zápalem mozkových buněk v důsledku rozsáhlého zánětu inteligence. Obrazně řečeno vypukl v jedné mozkové hemisféře rozsáhlý požár. Uhasili jsme jej včasným podáním kortikosteroidů, ale shořela bohužel amygdala. Od střechy až do sklepa. Levá hemisféra, odpovědná za racionální uvažování, bude nyní zcela dominantní.
     V praxi se to bude projevovat tak, že když u vás v rodině někdo umře, bohouškovský syndrom zapříčiní, že vašeho syna to pravděpodobně velice pobaví a místo truchlení nad hrobem všem pozůstalým oznámí, kolik napočítal na hřbitově náhrobků. Pozitivní na tom je, že se určitě nesplete."
     Rozhovor s Jindrovými se zatím nevyvíjel tak, jak potřebovala. Jako by jela autem polní cestou s vyjetými kolejemi. Snažila se odbočit, ale kola se vždy vrátila do původní polohy.
     Nutně potřebovala převést hovor na Němce a co nejrychleji vytáhnout z Bohouška přiznání, že za vším stojí mladý Vlach se svými kamarádíčky. Snadné to nebude, protože velice levně utratila svou autoritu. Bohouškův fotr jí nyní tykal a už si na to zcela zvyknul. Choval se k ní tak důvěrně, jako by se nedávno zasnoubili. Samozřejmě hrál komedii. Lhal o sto šest i co se týče Němců. Vůbec nepochybovala o tom, že o masakru pod Klíčem věděl už včera. Vědělo o tom celé město.
     Teď se potřebovala hlavně uklidnit a vychladnout.
     Jednou se už neovládla a začala na Bohouška křičet. To se nesmí opakovat. Evidentně se ještě v celé věci nezorientoval a stojí na její straně. Toho by měla umět využít. Když na něho půjde chytře, dostane vše, co potřebuje. Měl dobré srdce a na té slabině ho nachytá. A nebyl ve skutečnosti ani hloupý.
     Vše, co řekl o komunistech byla pravda. Ona sama samozřejmě byla straník a angažovaný komunista. Nebyla ale blbá a věděla, o co jde. Komunisti táhli společnost ke dnu. Dala se k nim pouze z vypočítavosti. Pokud by nebyla politicky aktivní, a hlavně nevyužívala své ženskosti už od patnácti let, neměla by dneska ani střední školu, natož vysokou. A nebyla by ředitelkou školy. Pokud by ve škole pracovala, leda jako svačinářka.
     Obrátila se a zamířila ke svému pracovnímu stolu. Oba Jindrové ji sledovali. Bohoušek s nepředstíraným soucitem a starý Jindra na ni hrál, že ho sexuálně vzrušuje. Svlékal ji očima a dychtivě pozoroval její boky. Komediant.
     Dostala chuť si vzít kružítko a vypíchnout mu oči. Dvě oči, dvě píchnutí. Bohouškovi by se to lehce počítalo. S úlohou by si hravě poradil i Jirka Lenzion.

     "Tak," řekla ředitelka a posadila se zpátky do křesla, "nejprve k té kontrole příslušníky státní bezpečnosti. Oni jen dělají svou práci a jistě vědí, proč ji dělají a jak ji dělat správně. Vy umíte odstřelit správně skálu a oni vědí, jak mají chránit naši bezpečnost a bezúhonnost z hlediska dodržování elementárních základů socialistické morálky. Jak všichni víme, vaše rodina je potenciálně politicky výbušná. Váš otec je Američan," řekla tónem, jako by byl můj dědeček malomocný a mohl nakazit svým americkým původem lidi kolem sebe, "a to znamená, že musí být pravidelně kontrolován, zda se nesnaží zorganizovat nějakou protistátní aktivitu. Já se vám snažím vždy pomoci a mám dobrou radu po ruce i tentokrát."
     Ruka soudružky ředitelky ležela na stole jako mrtvá ryba a já byl zvědavý, jestli nám dobrou radu pro dědečka podá právě touto rukou. Moc velká rada to asi nebude.
     "Váš otec není jediný, kdo je v naší zemi odkázán na informace ve svém rodném jazyce. V případě vašeho dědečka je to angličtina. Je zde mnoho zahraničních studentů, pracovníků v diplomatických službách a také zástupců cizích firem, kteří tu mají trvalý pobyt, protože zde pracují na obchodních zastoupeních. Přijíždějí také turisti, aby si prohlédli krásy naší země a historické památky, protože Americe taková historie chybí.
     Ti všichni mají samozřejmě enormní zájem si o úžasných úspěších našeho hospodářství a celé naší společnosti něco zjistit. Také se chtějí vše dozvědět o dalších cílech komunistické strany. A to by se nejlépe dozvěděli z materiálů, které by byly napsány v angličtině."
     Hrdě se zapýřila.
     "Proto se naše stranická buňka rozhodla vypracovat rozsáhlý materiál, který důkladnou a přesto snadno přístupnou formou, přináší osvětu o všem dění v naší socialistické zemi. Vašemu otci by studium tohoto materiálu pomohlo. Několikrát si jej přečte a věřím tomu, že alespoň část z něj pochopí a udělá si obrázek o tom, co se kolem něho děje a ve které oblasti by mohl být naší společnosti užitečnější, než je dosud.
     Materiál je navíc velice dobře přeložený. Podařilo se nám zajistit si služby rodilého mluvčího a ačkoliv v textu budou možná složitější odborná slova, se kterými si váš otec asi nebude umět poradit, obecný rámec publikace pochopí."
     Tatínek soudružce ředitelce poděkoval a řekl, že jeho otec už materiál viděl a udělal si o něm už také konkrétní představu. Je prý to ta největší snůška blábolů a nesmyslů, které kdy v životě četl. A co se týče plánů, tak pokud se jich strana bude důsledně držet, do třiceti let naše země vyhlásí bankrot, úpadek a naše firmy přestanou být ve světě konkurenceschopné. Pozitivní na celém je jen to, že takovou věc už si lidi nenechají líbit, a ještě do konce století vyjdou do ulic a vynutí si změnu režimu.
     Soudružka ředitelka poslouchala netrpělivě a nejraději by tatínkovi skočila do řeči. Hned, jakmile se odmlčel, přezíravě se usmála a výsměšně tatínkovi odporovala.
     "Samozřejmě si vymýšlíte, soudruhu Jindro. Váš otec materiál ještě nemohl číst, protože text teprve prošel korekturami a byl zaslán do tiskárny. Publikace budou vyrobeny až za čtrnáct dní. Naše stranická buňka obdrží z první série dvacet výtisků a nemusíte mít nejmenší obavy, jeden výtisk pošlu vašemu otci po Bohouškovi," a jízlivě dodala, "připojím vám na předsádku své osobní věnování."
     Tatínek chvíli seděl mlčky a nechával ředitelku vychutnávat si svůj první triumf.
     I já jsem byl osobně rád, že soudružka učitelka také jednou pro změnu zaskórovala a netahá stále jen za kratší konec provazu. Nechtěl jsem, aby zase vstala a šla k oknu. Přesunula se k parapetu už dvakrát a v obou případech jsem viděl, že ji něco trápí.
     Byl jsem samozřejmě soudružce ředitelce také vděčný za dědečka, protože on skutečně ocení informace o naší zemi ve svém rodném jazyce, ačkoliv svou neznalost češtiny většinou hlavně předstíral. Ve skutečnosti jsem si několikrát ověřil, že umí česky dost dobře. Nemluví, ale rozumí. Hlavně když našel nějaký článek nebo viděl pořad, ve kterých byla haněna Amerika. To najednou rozuměl každé slovo.
     Tatínek ještě skoro půl minuty počkal, dokud se soudružka ředitelka dostatečně nenabažila vítězného pocitu a pak předvedl, že si připravil solidní protihru. Tady v ředitelně byl kocour Aramyš on a soudružka ředitelka, chtě nechtě, plnila do posledního puntíku roli sýkorky koňadry s polámaným křidýlkem.
     "Poslyš, soudružko Martino," začal tatínek s rozmyslem ale důrazně, "předně si vyprošuji, abys o mne tady před mým synem říkala, že si vymýšlím. To zaprvé. A za druhé, ty přece dobře víš, že můj otec je členem vaší stranické buňky. Vlastně to pravděpodobně nevíš, můj otec chodí na každou schůzi a ty se přijít na schůze nikdy neobtěžuješ. Ani tě tam neznají. Čili ani nemůžeš vědět, že komunistická strana přilezla po kolenou za mým otcem, aby jim s překladem pomohl. V celém ústeckém kraji se nenašel jediný komunista, který by uměl alespoň za mák anglicky. Angličtina těch nejlepších je na úrovni amerického žáka základní školy, který si nedělá hlavu s docházkou.
     Můj otec řekl, že dotyčný elaborát je kompilací kravin a pitomostí, ale když viděl, že v nástřelu prvního překladu připadá na jednu větu deset gramatických chyb, prohlásil, že nedovolí, aby nějaký rudý nedouk prznil jeho rodnou řeč a celý materiál přeložil.
     Nenarazil na žádné slovo, kterému by nerozuměl, naopak v několika případech prý autoři použili slova nesprávně a patrně si špatně vyložili jejich význam."
     Tatínek se znovu odmlčel a nechal soudružku ředitelku, aby v klidu vstřebala nové okolnosti. Na první pohled bylo patrné, že s nimi malinko zápasí a byla by nejraději, kdyby svůj souboj s okolnostmi mohla svést u okna, otevřeného do zahrady. Bylo mi jí moc líto a asi opravdu potřebovala krátký výdech co nejblíže zahradní zeleni.
     "Jestli chcete, soudružko ředitelko," řekl jsem jí povzbudivě, "můžete si zase zalézt k oknu. Jen se prosím moc nenaklánějte, abyste nevypadla. Jsme v prvním patře a klidně byste si mohla poranit i druhou ruku."
     Prostřednictvím soudružky ředitelky už se na mne opět díval králík Gulliver. Všiml jsem si, že si potichu něco mumlá a došlo mi, že si pro uklidnění počítá do deseti.
     Došla do desítky a upřeně se na tatínka zadívala. Měla zvláštní tvrdý pohled, který jsem u ní dnes zatím neviděl. Naposledy to bylo, když nám vysvětlovala, proč občas nesvítí městské osvětlení a já řekl, že hlavním využitím kandelábrů není to, aby nám z nich večer svítilo světlo, ale abychom na ně mohli věšet komunisty, až přijde správný čas.
     "Soudruhu Jindro, nemíním se tu s vámi přetahovat ve slovíčkaření, když oba víme, jak váš otec socialistické zřízení v naší zemi nenávidí. A pokud to víme my dva, ví to samozřejmě i ostatní. Ve skutečnosti to vědí všichni. Nemůžete se divit, že státní bezpečnost je nejen ostražitá, ale také se vašemu otci snaží život zkomplikovat. Jedná se o klasickou souvislost příčin a následků. Nemáš nás rád, fajn, jednou za čas dostaneš za uši."
     Tatínek pokýval souhlasně hlavou.
     "Ano, soudružko, to máš pravdu. Rozumíme tomu, že je to určitý druh pomsty, nebo chceš-li, ať je po tvém, spravedlnosti. Je to férová a vyvážená rovnice, můj otec ji zná a je s ní smířen. V tom není žádný problém.
     Dvě hodnoty ale do rovnice nezapadají, to ti řeknu rovnou.
     Můj otec je dospělý člověk a o každém svém činu sám rozhoduje. Pokud udělá přestupkem proti pravidlům režimu chybu, vědomě tím podstupuje riziko potrestání. To je jasné a srozumitelné. Co mi hlava nebere je, proč trestáte také ostatní, hlavně Bohouše? Co z toho máte? Jaké jiné pocity k vám může dříve či později chovat, než lítou nenávist?
     Druhá věc je ještě mnohem horší. Estébáci k nám nechodí sami od sebe. Už dávno by nám dali pokoj, protože kromě robota na baterky a malé černobílé televize stejně nikdy nic nenajdou. Už nám dávno všechno sebrali. My už si ani nic nového nepořizujeme, nemá to význam. Kdyby nám dali svoji adresu, zkusíme se s nimi domluvit, že jakmile si něco koupíme, ani to nebudeme nosit domů. Ulehčíme jim práci, sobě uklízení a nově zakoupené věci jim rovnou doneseme."
     Napjatě jsem tatínka sledoval a všiml jsem si, že také jemu pohled ztvrdl. Tvářil se zle, zarputile a nesmlouvavě. Pokud byl pohled naší ředitelky ocelově tvrdý, pohled mého tatínka byl z korundu. V takovém stavu bylo lepší se mu vyhnout velkým obloukem.
     "My jsme totiž zjistili," zakončil svou řeč tatínek, "že estébáci k nám přichází na udání. Udává nás člověk s krycím jménem Magda. Zatím nevíme, kdo to je, ale až to zjistíme, dozví se to celé město. Magda neubližuje jen nám, je to největší a nejaktivnější udavač v celé kraji."
     Soudružka ředitelka zbledla jako smrt a na sekundu jsem měl obavy, že spadne z křesla. Se zeleným kobercem už jí, kromě kostýmku a ruky, ladila i barva v obličeji. Očima se vpíjela do desky stolu, nejspíš tam měla napsaný tahák, ze kterého vyčte, co by měla říkat dál.
     Tatínek nemínil ztrácet další čas a pobídl ji: "Ale to jen na okraj, neber si to moc do hlavy. Chtěla jsi určitě probrat tu záležitost s Němci a já ti tady vyprávím o našich problémech, se kterými ty nemáš nic společného. Pověz mi, prosím, co se tam pod Klíčem Němcům stalo. Bohouš je tajnůstkář, nechal si všechno pro sebe. Doufám, že něco neprovedl."
     Soudružka ředitelka se na tatínka dlouho pátravě dívala a četla ve výrazu jeho tváře, co si ve skutečnosti myslí. V tatínkovi se nečte moc snadno. Je to jako by si myšlenky promítal do obličeje v tajném písmu. Každý váš krok předvídá, na vše má odpověď a většinou vás pořádně překvapí.
     Soudružce ředitelce se poněkud vrátila barva do líček. Obrazně řečeno obrátila list a začala tím novou kapitolu našeho pohovoru.

Kapitola 24

     "Jak jsem prve začala, než jste mě přerušil s informací o namátkové kontrole," řekla ředitelka, dívaje se na tatínka, "zažili jsme rušnou neděli. Zejména tady Bohoušek a čtyři němečtí turisté, vedení na krátkou odpolední procházku pod Klíč soudružkou učitelkou Scharfovou."
     Tatínek ředitelku pozorně sledoval. Nepřerušoval ji.
     "Bohoušek šel do lesa s partou chlapců. My se domníváme, že skupinu vedli Hynek Vlach s Filipem Gutknechtem. Chlapci Bohouška ponechali na úpatí Klíče a sami odešli pryč. Bohouškovi poručili, aby cestičku chránil proti Němcům, takže když se objevila soudružka učitelka Scharfová s doprovodem, plnil rozkaz a snažil se je zabít," ředitelka zvědavě přenesla svůj pohled z tatínka na mne, "doslova zabít."
     Tatínek nijak nereagoval a já už vůbec ne. Situaci popsala přesně. Neměl jsem k tomu co dodat.
     Ředitelka Gdaňská tedy pokračovala. Její proslov byl dlouhý a vyčerpávající. Aby řekla vše přesně, otevřela si malý zápisník.
     "Němečtí přátelé soudružky Scharfové jsou v pokročilém věku a trpí řadou zdravotních neduhů, v nerovném boji neměli proti Bohouškovi šanci, a hlavně mu nechtěli ublížit. Bohoušek na ně házel kameny, poštval na ně lesní vosy," tady se tatínek poprvé za delší dobu trochu usmál, "bodal je kopím a zahnal je do pískového bunkru.
     Od jisté smrti je zachránil až soudruh Vilibald Ulrich, který Bohouška usměrnil, poskytl německým soudruhům první pomoc a poté je odvezl svým soukromým vozem značky Tatra 603 do krajské nemocnice v Ústí nad Labem. Tam se jich ujali lékaři pod vedením tamního ředitele soudruha Ivana Galiny. A vysekali je z nejhoršího."
     Otočila stránku v zápisníku a pokračovala: "Všichni jsou nyní na jednotce intenzívní péče a již mimo nebezpečí smrti. O událostech bylo informováno východoněmecké velvyslanectví v Praze, které vyjádřilo prostřednictvím svého vyslance hluboké znepokojení. Případ byl předán k vyšetření zkušenému pracovníkovi kriminálního oddělení veřejné bezpečnosti v Ústí nad Labem, soudruhu Rostislavu Malečkovi," zakončila výhružným tónem.
     Věděla, že pouhý výčet faktů působí depresivně a hlavně hrozivě.
     Nyní se neupřímně usmívala na nás oba, kývala hlavou a vytahovala obočí. Tak, tak, hoši a teď si můžete zase přijít s nějakým duchaplným komentářem o dělnické pěsti, která drtí hloupé komunistické soudruhy. Ještě se uvidí, kdo se bude smát poslední.
     Já se na soudružku ředitelku usmíval. Zdvihl jsem ruku, naznačil jí, že si vede dobře a že jí držím palec. Chladně mi úsměv oplatila.
     "Jak já to vidím, soudruhu Jindro, máte nyní jen jednu možnost. A to pokusit se, aby vina nezůstala tady na Bohouškovi, ale označit jasně hlavního viníka celé události, Hynka Vlacha. Vaše rodina je částečně německá, takže Bohouška nikdo nebude podezírat z toho, že by si přinesl z domova předsudky vůči německým soudruhům. Bohoušek má možnost z celé záležitosti vyjít s čistým štítem a já ani nevidím důvod, proč mu kazit vysvědčení sníženou známkou z chování či ředitelskou důtkou."
     Znovu jsem se na ředitelku vycenil zuby. Všechno bylo na dobré cestě. Ne kvůli tomu, co říkala soudružka ředitelka, ale proto, že tatínek ji nechal vymluvit a určitě měl nějaký plán. Po mně jistě chtěl, abych se držel zpátky a moc nemluvil. Občas totiž něco plácnu a tím někomu z rodiny zavařím. Teď by se nám to moc nehodilo.
     Já jsem magor, ale nejsem hloupý. Strýček Karel říká, že jsem až moc chytrý.
     Z toho, co vyprávěl prve tatínek, jsem pochopil, že udavač Magda je naše soudružka ředitelka. Jmenuje se Martina Gdaňská a byla by to divná náhoda, kdyby začáteční písmena jejího jména a příjmení netvořily slovo Magda. A tatínek to řekl jasně: Zatím nevíme, kdo to je, ale až to zjistíme, dozví se to celé město. Řekl pravdu, jen vynechal jediné slovo: všichni. Věta a pokračování měly správně znít takto: Zatím to nevíme všichni, ale dozví se to celé město. Já už to vím, jsi to ty, MArtino GDAňská.
     Věděl jsem to já, a protože soudružka ředitelka nejprve hrozně zbledla, rovněž vše pochopila. Rozuměl jsem tomu tak, že vůbec nebude vadit, když budu nadále předstírat, že jsem na její straně. Možná i to je součástí tatínkova plánu.
     Jeho plány ale bývají často dost komplikované. Podle jednoho jeho plánu jsme loni zorganizovali rodinný výlet do Liberce, města, které všichni dobře známe. Jeli jsme se podívat na Liberecké výstavní trhy, v areálu jsme se rozešli, protože každý chtěl vidět něco jiného a tatínek vymyslel plán, podle kterého jsme se měli opět všichni setkat na jednom, dopředu určeném místě. Asi byl příliš komplikovaný, protože já čekal u hlavního vchodu do areálu výstavních trhů, dědeček u tramvajové zastávky, babička u vchodu do zoologické zahrady, strýček na schodech krajského muzea a sám tatínek nás vyhlížel před vchodem do budovy hlavního vlakového nádraží. Doufal jsem, že jeho dnešní plán bude srozumitelnější.
     "To mi připadá velice rozumné," řekl tatínek, "jsi hodná, že se nám snažíš pomoct, Martino, určitě chápeš..."
     Ředitelka tatínka přerušila odmítavým mávnutím ruky a zeptala se přímo mne:
     "Stalo se vše tak, jak jsem popsala?"
     Pak ještě dodala k tatínkovi s vychytralým úšklebkem na vysvětlenou: "Ticho, ticho, ticho. Nejlepší bude se pravdu dozvědět přímo od Bohouška. On osobně tam byl a nikdo jiný z nás. Nikdy nelže a pokud má lhát, řekne nevím. Podle toho ho případně snadno odhalíme. Mám pravdu, viď Bohoušku?"
     "Ano, soudružko ředitelko." Byl jsem připraven na křížový výslech a lichotilo mi, že se na mne tatínek díval s klidem. Věřil, že si poradím.
     "Tak Bohoušku, povídej, stalo se všechno tak, jak jsem popsala?" naléhala na mne ředitelka.
     "Ano a ne, soudružko ředitelko," prohlásil jsem nejasně. "Ve spoustě věcí jste měla pravdu, ale v některých vůbec."
     "Aha," řekla potěšeně ředitelka. Očekávala radostně záplavu kompromitujících detailů, které bude moci poskytnout Rostíkovi k vyšetřování.
     "K boji nedošlo na úpatí Klíče, nýbrž na kótě pět devět čtyři, to je hřeben pod Klíčem. Kóta znamená vyvýšené místo, takže ji nemůžeme považovat za úpatí jiného kopce," poučil jsem ji.
     "Dobře, Bohoušku, popiš nám, prosím, podrobnosti."
     "Na hřebenu je malá plošina. Roste na ní dvacet sedm buků lesních. Tato dřevina se běžně dožívá až čtyři sta let. Jeden buk má dnes narozeniny, je to oslavenec."
     Ředitelka se dívala vyděšeně, ale nepřerušovala mě.
     "Včera měl čtyři sta dvacet šest větví a na nich měl jedenáct tisíc osm set padesát devět listů. Kdybychom předpokládali, že ostatní stromy mají stejný počet větví a listů, mohli bychom větve a listy vynásobit dvaceti sedmi a věděla byste, kolik bylo na plošince celkově větví a listů. Myslím, že to dokáži z hlavy. Chcete, abych to spočítal, soudružko ředitelko?"
     Soudružka ředitelka řekla, že to je imponující, ale zbytečné.
     "Rozumím, soudružko ředitelko. Vy se bojíte, že výsledek nebude přesný. Některé stromy jsou větší a jiné menší. Byl by to jen odhad."
     Řekla, že jí nezajímá ani odhad.
     "V tom případě je to asi všechno," řekl jsem spokojeně. Všechny důležité věci jsem popsal.
     Unaveně vydechla. Už zase, strojek Jindra, verze 2.0, ročník výroby 1965, se zasekl a přestal fungovat.
     "Co nám řekneš Bohoušku o tom, jak jsi Němce přepadl?" zeptala se a připravila si papír na poznámky.
     "Němci vzdorovali. Nebylo snadné je pobít, ale s vývojem bitvy jsem byl spokojený. Měla byste radost, soudružko ředitelko. Zahnal jsem je do pískového bunkru a ostřeloval jsem je jako skutečný rudoarmějec."
     Ředitelka se nepokojně ošila a tatínek si drobně odkašlal. Pochopil jsem, že si vedu dobře a přesně tímto směrem bych měl nadále vypovídat. Začínal jsem vnímat obrysy tatínkova plánu.
     "Já bych na ně už ani neútočil, soudružko ředitelko. Ale nechtěl jsem vás zklamat. Vzpomněl jsem si, jak jste nám popisovala všechna ta zvěrstva a krutosti, které Němci páchali na našich soudruzích."
     Ředitelka mi skočila rychle do řeči: "Naštěstí přišel soudruh Vilibald Ulrich, zastavil tě, vše ti vysvětlil a Němcům pomohl."
     "On se pan Ulrich jmenuje Vilibald?" zeptal jsem se zvědavě.
     "Ano, Vilibald. Soudruh Vilibald Ulrich," upřesnila.
     "Tak to dost vysvětluje," řekl jsem, "popravdě to bylo tak, že nepřišel, nezastavil mě a nic mi nevysvětlil, musel jsem ho nahoru na hřeben vylákat lstí. Vilibald Ulrich je blbec, soudružko ředitelko. Možná je to soudruh, ale hlavně blbec."
     "Je to komunista..."
     "No, nejen kvůli tomu. On je blbec celkově," přemýšlel jsem, jak míru jeho hlouposti nejlépe popsat a zalitoval jsem, že neexistuje žádná měrná jednotka, "kompletní balení," vyjádřil jsem se nouzově.
     Ředitelka na mne ukázala rukou, ale pohled přenesla na tatínka: "Slyšíte ho? Co říká? A vy se tady potom divíte, že se u vás jednou za čas staví soudruzi ze státní bezpečnosti na namátkovou kontrolu. To není na udání žádné vaší fiktivní Mařeny, ale na upozornění vašeho syna, který se takhle na adresu komunistů vyjadřuje naprosto běžně, a ještě to považuje za normální."
     Tatínek řekl, že soudružka ředitelka trefila hřebík do hlavičky a že jsem na vině opravdu já, konkrétně moje pravdomluvnost.
     "Moc se za Bohouše omlouvám," řekl tatínek, "my mu stále dokola opakujeme, že o komunistech nesmí říkat pravdu. Ale znáte ho. Nedá si pokoj. Nechápe, že pokud se nenaučí lhát, nikdy se nemůže stát opravdovým komunistou."
     Soudružka ředitelka rozhořčeně zaprotestovala: "Komunisté nelžou!"
     "Vidíš," řekl tatínek a obrátil se ke mně: "takhle se to dělá. Soudružka ředitelka to umí dobře a ty se to musíš naučit."
     Tatínek ještě nakreslil rukama do vzduchu veliké děkovné srdíčko a foukl jej směrem k soudružce ředitelce.
     Toho jsem využil a hned si přisolil: "Tati," řekl jsem naoko rozhořčeně, "děláš nám všem ostudu. Neposílej žádná vzdušná srdíčka soudružce ředitelce, ona takové jako ty nemá ráda. Kluci z páté třídy říkali, že má ráda doktory a oni mají rádi ji. Už ji měli všichni v celém kraji. O buldozeristech nepadlo ani slovo. Soudružka ředitelka, viďte, soudružko ředitelko," horlivě jsem mlel, "nemá o buldozeristy zájem."
     Ředitelka zmateně zamrkala, zvedla se ze židle a šla k oknu zkontrolovat, zda se na zahradě něco nezměnilo. Jestli už během našeho pohovoru náhodou třeba nedozrálo nějaké ovoce.
     Opět si pro uklidněnou počítala a já si všimnul, že tentokrát se zastavila až na dvacítce. Když se pohledem z okna ubezpečila, že na zahradě nedošlo k žádným zásadním změnám, vrátila se k nám a posadila se za stůl.

     Martina Gdaňská se rozhodla, že zatlačí na pilu a výslech povede cíleně. Věčné uhýbání obou Jindrů před tvrdými ranami a realitou ji přestávalo bavit.
     "Do lesa jsi nešel sám, že ne, Bohoušku?"
     "Ne," prohlásil jsem spokojeně, aby viděla, že si umím najít kamarády a nejsem žádný vyděděnec z kolektivu, jak se o mne povídá, "šel jsem do lesa s partou kluků."
     Tatínek se do diskuze rychle vložil: "Kluci Bohouše ráno vyzvedávali kolem sedmé hodiny. Naštěstí se minuli s estébáky. V opačném případě by určitě vyslýchali i všechny chlapce," postěžoval si.
     Ředitelka se mi pronikavě zavrtala pohledem do očí. Nanesla úder: "Byla to parta kluků ze školy na náměstí? A vedli skupinu Hynek Vlach s Filipem Gutknechtem?"
     Zasáhl opět můj otec a já mu byl vděčný.
     "Ne," zalhal bez okolků, "to nebyli kluci z náměstí. Asi to byli kluci ze školy od lesa. Prohlédl jsem si je všechny a Hynek s Filipem mezi nimi nebyli určitě. Poznal bych je."
     Ředitelka se na tatínka ani nepodívala, všechnu pozornost soustředila na mne. Zopakovala mi otázku a dodala, že prostor k odpovědi musím dostat hlavně já.
     Uvažoval jsem, co bych měl udělat. Tatínek se rozhodl na obchod naší ředitelky nepřistoupit. Chtěl vyhrát na celé čáře. Mínil očistit nejen mne, ale nechtěl ublížit ani Hynkovi. Totéž jsem chtěl i já, takže jsem se rozhodl, že naší ředitelce zalžu.
     Zhluboka jsem se nadechl, zrudl v obličeji, ruce sevřel v pěst, zatáhl břišní svaly, přimhouřil oči, zvedl ramena, vytrčil bradu, cvakl naprázdno zuby, naklonil ke straně hlavu, zhoupl se na židli a řekl přidušeně:           "Nevím."
     Bohužel, nic lepšího jsem ze sebe nedostal S Irmičkou, princeznou roku, to tehdy vyšlo, ale tentokrát se mi lež nepodařila. Přešlap. Do vzduchu okamžitě vyletěly rudé vlaječky rozhodčích. Neplatný pokus.
     Ředitelka spokojeně pokývala hlavou a vítězoslavně prohlásila: "Lže!"
     Tatínek řekl, že možná moje nevím znamená, že skutečně nevím, ale přesvědčivě to neznělo.
     Ředitelku úspěch povzbudil a osmělila se. Tatínkovi přikázala, ať je laskavě zticha a že všichni víme, že vždycky mluvím pravdu a jen když chci zalhat, použiji slovo nevím. Obrátila se na mne, abych jí řekl, jestli to tak není.
     "Nevím," vypadlo ze mne.
     "Prosím," ukázala na mne ředitelka obrácenou dlaní vzhůru, "například."
     Následoval krutý výslech se všemi znaky jezuitské tortury. O děsivých praktikách náboženských fanatiků mi vyprávěl strýček Karel a pokaždé mě dovedl k závěru, že náboženství a víra v Boha jsou dvě věci, které nejen nemají nic společného, ale naopak stojí na nejvzdálenějších pólech proti sobě.
     Říkával: "Lidé chodící do kostela věří v existenci Boha, ale nic víc. Jistí si nejsou. Stoprocentně vědí jen to, že musí zaplatit pravidelné poplatky církvi a představitelům její místní diecéze. Pak jsou lidé, kteří nevěří, nýbrž vědí, že Bůh existuje. Ti nepotřebují chodit do kostela, aby tím o své víře přesvědčili sebe, ostatní i Boha samotného. Nejsou pozéři a své peníze raději věnují potřebným."
     Do které skupiny patřila naše ředitelka Gdaňská přesně nevím, ale jelikož strýček Karel říkal, že komunismus je jen odlišným typem náboženství, řekl bych, že do té první. Věřila v komunismus jen tak, aby o své víře přesvědčila ostatní a věděla, že musí hlavně včas platit pravidelné poplatky straně a její místní buňce.
     Na následujících pět dotazů jsem si připravil pět hlasitých, jasně znějících "nevím".
     Potom jsem konečně řekl něco pravdivého. Že musím nutně čůrat a potřeboval bych si odskočit. Ředitelka mou žádost razantním gestem zamítla a dále mě grilovala přesně cílenými dotazy.
     Má další tři "nevím" v naší situaci nepomohly. Momentálně jsme dostávali na frak.
     "Já mám v celé věci jasno," řekla ředitelka. "Svoje poznámky předám vyšetřujícímu kriminalistovi a zdůrazním také, jaký konkrétní význam má v Bohouškově slovníku výraz "nevím". On zařídí zbytek. Rozumím tomu tak, že je to přesně to, co chcete?"
     Tatínek řekl, že nevidí jiné východisko, protože se nenabízí jiné řešení.
     Ředitelka Gdaňská si byla jistá sama sebou. Překonala krizi, ovládla situaci a může v klidu přejít do fáze vydírání.
     Aby svou dominanci demonstrovala co nejpřesvědčivěji, začala tatínkovi také tykat.
     "Tak hele, soudruhu Bohouši, ty máš teď dvě možnosti. Je na tobě, aby sis jednu vybral. Buď tvůj synátor teď přizná a později policii potvrdí, že to celé spískali Hynek Vlach s Filipem Gutknechtem, a v tom případě všichni víme, že Bohoušek nikdy nelže a coby šestileté dítě je v tom zcela nevinně, nebo zůstane vina na něm a bude potřeba případ Bohoušek řešit. Navrhnu pro něho nejprve ústavní péči a později přestup do školy se speciální výukou. Do zvláštní školy, jestli si soudruhu Bohouši nejsi jistý, jakou školu mám na mysli. Jak se rozhodneš?"
     Tatínek kupodivu neztrácel klid, ale já začínal vážně panikařit. Do zvláštní školy se mi vůbec nechtělo. Chodily tam vesměs hloupé děti a kdybych tam měl z naší třídy někoho poslat, byl by to Jirka Lenzion. Tamní děti by snadněji přesvědčil, že je užitečné sníst houbu na mytí tabule.
     Tatínek se krátce zeptal, jaký postih by čekal Hynka Vlacha a ředitelka, která už úplně ztratila soudnost a opatrnost, na rovinu vykreslila budoucí osud mého kamaráda.
     Potom se s blahosklonným úsměvem obrátila ředitelka ke mně a povolila mi odejít na záchod.
     Řekl jsem popravdě, že už to není potřeba. Neumím dvě věci, lhát a zadržet moč na příliš dlouhou dobu.
     Tatínek se mi podíval do klína a viděl, že mám mokré kraťasy. Moč mi stekla po nohou také do sandálů a celý jsem se chvěl. Studem, strachem a ponížením.
     Dopředu bych rád podotkl, že můj tatínek je klidný, velice vyrovnaný, a i v situacích, ve kterých drtivá většina lidí hněvivě vybuchne, on se maximálně ušklíbne nebo povytáhne obočí. Teď jsem ale na něm viděl, že se v něm nastřádalo střelivo k velkému komorovému odstřelu. Tuhle školu srovná se zemí. Musel jsem tomu stůj, co stůj zabránit.
     To ale nebylo všechno, vyposlechl jsem si, jaké plány má ředitelka se mnou, a hlavně s Hynkem Vlachem. S Hynkem, chápete to? Hynek byl můj kamarád. Možná jediný, kterého jsem měl. Můj kamarád. Proboha, můj kamarád.
     Vybavil jsem si ho, jak stál včera večer na chodbě a chránil mě před hněvem mého tatínka. Hynek s tatínkem neměli tušení, že jsem potichu vstal a šel si potají poslechnout, o čem se budou bavit. Jediný, kdo to věděl byl pes Míša. Byl cvičený, takže když si mě všiml, jen tiše zakňučel a neprozradil mě. Pochopil, že mám nějaký dobrý důvod, proč nechci být prozrazen.
     A Hynek mě chránil. Byl ochotný vzít vše na sebe. Protože je kamarád. Kamarádi to tak dělají.
     V těžkých chvílích pomáhají jeden druhému.
     Nezradí kamaráda kvůli vlastnímu prospěchu. Nikdy.
     Kamarád je prostě kamarád.
     A můj tatínek je zase můj tatínek.
     Když ho nezastavím, za chvíli to tu bude vypadat, jako by nepřišel do školy v elegantním dvouřadém obleku Alfred Dunhill, ale přijel sem se svým buldozerem. Obrátí školu vzhůru nohama a přijde si pro něho policie.
     Na ředitelce Gdaňské jsem viděl, že vzrušeně a dychtivě očekává, jak se situace vyvine. Trochu se bála, ale mnohem více se těšila, že tatínkovi ujedou nervy a provede něco, co nepůjde vzít zpátky.
     Vstal jsem ze židle a postavil se proti ředitelce Gdaňské. Stoje jsem mohl hledět přímo do jejích zářivých očí. Byli jsme si rovni.
     Za tatínka a za kamaráda.
     "Já vám teď soudružko ředitelko řeknu pravdu, jak to celé bylo," řekl jsem a už mi bylo úplně jedno, jestli tu všechno pozvracím a doma budu muset večer vypít hektolitry neslazeného bylinkového čaje.
     Spustil jsem úplně novou písničku, zatím dosud nehranou. Z vinylové desky, kterou se nepodaří zlomit žádným estébákům.
     V té nové písni jsme všichni byli někdo jiný. Já měl už skoro rok kamarády odněkud z České Lípy a těm jsem slíbil, že je v neděli povedu na Klíč. Já znám cestu dobře a oni potřebovali průvodce. Ráno mě vyzvedli a šli jsme. Pod Klíčem jsme se rozešli. Oni pokračovali na Klíč a já jedl borůvky. Snědl jsem jich dva tisíce tři sta čtrnáct. Pak přišli Němci a vylekali mě. Slyšel jsem od ní o Němcích tak strašné věci, že jsem se bál, aby mi neublížili. A tak jsem se bránil, nic víc. 
     Když jsem měl jistotu, že po mně nepůjdou, šel jsem k nim blíž a zjistil, že je mezi nimi soudružka učitelka Scharfová. Tu mám velice rád. Nejen já. Je tatínkova spolužačka a my ji máme rádi doma všichni. Přece si ona, soudružka ředitelka, nemůže vážně myslet, že bych chtěl něco nepěkného udělat své oblíbené soudružce učitelce. Zaběhl jsem pod hřeben pro Vilibalda Ulricha a přiměl toho blba komunistického, aby pomohl Němcům. To je vše.
     Ředitelka mě nenávistně pozorovala a čekala, zda se nezačnu dávit zvratky.
     Nic se nedělo, hleděl jsem jí vzdorně do očí a nemínil jsem sklopit zrak. Nehodlal jsem ani mrknout.
     Stál jsem vzpřímeně jako voják na čestné stráži, ačkoliv mnou lomcovaly dva silné pocity. Nesmlouvavá nenávist ke všemu, co představovala naše ředitelka a hluboká oddanost mé rodině, tatínkovi a kamarádu Hynkovi.
     "Nemůžeš jen tak odvolat svá "nevím"," protestovala dost nesmyslně ředitelka. Tučná kořist jí začala unikat.
     "Mohu, právě jsem to udělal" řekl jsem prostě, "když jsem předtím říkal, že nevím, chránil jsem ty kluky z České Lípy, nebo odkud jsou. Až teď jsem si uvědomil, že zbytečně. Za masakr Němců nemohou oni, nýbrž vy, soudružko ředitelko."
     "Lháři!" zaječela nevraživě, "všechno si vymýšlíš, abys ochránil ty hajzly, Vlacha s Gutknechtem. Tohle ti neprojde!"
     Tatínek se na ředitelku výhružně zadíval. Rychle zmlkla. Sklopila zrak.
     "Ticho, ticho, ticho," řekl tatínek a zopakoval slova ředitelky: "Nejlepší bude se pravdu dozvědět přímo od Bohouše. On osobně tam byl a nikdo jiný z nás. Nikdy nelže a pokud má lhát, řekne "nevím". Podle toho ho případně snadno odhalíme. Mám pravdu, viď Bohouši?"
     Kývl jsem na souhlas, ale dál se díval ředitelce Gdaňské přímo do očí. Byl to můj záchytný bod v místnosti, aby se mi nezačala točit hlava.
     "Nesnaž se vlastní hloupost omluvit cizí chybou," syčela ředitelka a snažila se uklidnit, "Já navíc vím, že lžeš."  
     "Řekl jsem pravdu pravdoucí. Ostatně, já ani lhát neumím."
     A přidal jsem: "Kdybyste nám o Němcích pokaždé nevyprávěla strašné příběhy, nepopisovala nám, jak s tanky přejížděli po hlavách dětí a netloukli s novorozeňaty o stěny domů, nic by se jim nestalo. Já bych nikdy takovou věc neudělal, kdyby mi ji přikázali nějací cízí kluci. Ale vaše příkazy jsem vyplnit musel. Sama jste nám ve třídě jednou řekla, že Němce bytostně nenávidíte a že jsme jim tady v pohraničí jen vraceli půjčku za oplátku, když jsme je při odsunu vraždili."
     "Vymýšlí si," prohodila ředitelka k tátovi. Snažila se vypadat pobaveně, ale bylo znát, že má spíše na kahánku.
     "Nevymýšlím," řekl jsem a cítil se na pevné cestičce pravdy, "můžeme teď hned jít a zeptat se dětí ve třídě. Já z ředitelny odejdu beztak rád, už se mi zase chce čůrat."
     Ředitelka mě varovala, abych podobné hlouposti zítra při výslechu na policii vůbec nezkoušel říkat.
     "Byla by to nejkratší cesta k ředitelské důtce. Pravděpodobně i dvojce nebo trojce z chování."
     Tatínkovi zahrozila a neomezila se jen na pár slov.
     "Pokud syna do zítra neumravníte, váš otec si asi od dozoru neodpočine. Osobně se mu postarám o pravidelnou společnost. Na hrubý pytel hrubá záplata. Jste celá rodina jako vzteklí psi, ale naše společnost musí vzteklé psy lovit a musí být proočkovaná. Váš otec vás nakazil buržoazní vzteklinou, všechny. Připravte se, že k nápravě zvolí zástupci naší většinové části společnosti, té rozumné, socialistické, prostředky, které se vám nebudou dvakrát zamlouvat. Bude-li to mít dopad i na vašeho syna, přičítat vinu budete moci jen sám sobě."
     Tatínek se postavil, vzal si baloňák a připravil se k odchodu. Naposledy se otočil k ředitelce Gdaňské.
     "Můj otec není žádný hloupý vzteklý pes. Ale máte pravdu, že je v naší společnosti nepřizpůsobivý. To nepopírám. Vystudoval na výbornou Princetonskou univerzitu ve Washingtonu a na život v naší společnosti křivých povah by ho mnohem lépe připravilo studium vašeho Vysokého učení marxismu-leninismu."
     Ředitelka ke mně zlostně sykla: "Přemýšlej, co jim zítra povíš, nebo poletíš do zvláštní školy."
     "Řeknu jen pravdu. Nic jiného ani neumím."
     "To si netroufneš."
     "Netroufnu si lhát, víte?"
     "Ne, řekneš jim skutečnou pravdu," rozkázala.
     "Samozřejmě, přesně takový jsme měli s tatínkem plán. Říct vám pravdu. Budu se plánu držet i zítra. A ukliďte si tady, soudružko ředitelko," ukázal jsem na koberec, kde zůstal flek po loužičce moči.

Kapitola 25

     Ještě po cestě ze školy jsem dvakrát zvracel. Domů jsem přišel v hrozném stavu a páchl jsem tak, že se ode mne odvracel i pes Míša. Tatínek mi dal čas, abych se umyl a přivedl do pořádku. Potom svolal do obývacího pokoje celou rodinu.
     Přišli také kocour Aramyš a pes Míša. Králíka Gullivera jsem nechal v kotci, dnes jsem si jeho výrazů v obličeji užil dost.
     Tatínek počkal, až se všichni utiší.
     "Dneska byl velký den," začal slavnostně a ukázal na mne, "Bohouš se předvedl jako skutečný bojovník, bránil celou naši rodinu a svého nejlepšího kamaráda. Lhal tak dovedně, až se mu od pusy prášilo. Můžeme na něho být velice hrdí."
     Všichni začali radostně tleskat a kdyby měli po ruce konfety a petardy, už by létaly vzduchem a vybuchovaly.
     Strýček se příhodně zeptal, jestli jsem se při lhaní pozvracel a tatínek pyšně řekl, že jsem vydržel se nepozvracet a poblil jsem se dvakrát až doma, před naší zahrádkou. Strýček prohlásil, že jsem nefalšovaný Jindra, dobrý kamarád a neohrožený hrdina.
     Babička si mě k sobě přivinula, pohladila mě a slíbila mi, že mi uvaří bylinkový čaj na uklidnění žaludku. Poprosil jsem jí, aby mi jej osladila, ale řekla, že jestli mi má ulevit, musí být hořký. V tom případě jsem nechápal, proč mám titul hrdiny, když jsem nezískal ani privilegium oslazeného bylinkového čaje. Být hrdinou není velká výhra a nepřináší to žádnou konkrétní výhodu.
     Dědeček všemu rozuměl a počastoval mě označením hekovagrejtdjůd, což jsem si vyložil jako pochvalu. Slíbil mi, že když nám Rusáci zase sebrali televizi a odvezli si ji do Komsomolska, bude mi večer vyprávět o tom, jak Aldrin a Armstrong chodili po Měsíci a jak Američané natrhli v závodě o Měsíc Rusákům prdel. Na to jsem se moc těšil a pes Míša radostně zavyl, protože se těšil na vyprávění o Měsíci neméně.
     Ještě asi půl hodiny projevovali všichni ohromnou radost z toho, že jsem začal konečně lhát. Pokud si to vybavuji správně, bylo to naposledy, co měli z mého lhaní upřímnou radost. Už na druhém stupni základní školy jsem se totiž naučil lhát tak přesvědčivě a s takovou bravurou, že jsem se rychle stal mistrem v oboru.
     Po obědě jsme společně vymýšleli novou strategii pro zítřejší výslech na stanici veřejné bezpečnosti. Dohodli jsme se udělat v týmu jednu personální změnu. Zítra převezme kapitánskou pásku babička a tatínek zůstane doma. Já bohužel jet musel, v týmu jsem měl stabilní místo jisté a tým by se beze mne neobešel.
     Večer mi dědeček vyprávěl o projektu Apollo a já měl oči navrch hlavy. Než jsem šel spát, slíbil mi ještě překlad jedné hezké písničky od Beatles, která se jmenovala Včera. Nekecám, mluvím pravdu. Ostatně, já lhát skoro neumím.
     Děda mi popřál, abychom byli zítra na své misi úspěšnější než Apollo 13.
     To nebude problém, Houstone.

Kapitola 26

     Na stanici veřejné bezpečnosti jsme přišli v devět hodin.
     Babička měla na sobě staromódní šaty a kolem hlavy měla ovázaný barevný šátek. Vypadala jako hodná babička z Ladových pohádek.
     Od recepce, které říkali strážnice, nás poslali dovnitř budovy na vyšetřovnu.
     Strážník ve službě zakřičel:
     "Rosťo, máš tady toho kluka, co mluví pravdu," a dodal, "s doprovodem."
     Vyznělo to tak, že já jsem výjimečný se svou aurou pravdomluvnosti, zatímco na doprovod si musí dát všichni příslušníci sakra majzla.
     Vstoupili jsme s babičkou do vyšetřovny. Já myslel, že bude vypadat jako ordinace u lékaře, ale byla to obyčejná kancelář, ve které byl pracovní stůl s velkou lampou a před stolem stály dvě židle, které byly připraveny pro nás.
     Z druhé strany stolu seděli dva příslušníci veřejné bezpečnosti a zvědavě si mě prohlíželi. Nikoho, kdo mluví pravdu, možná ještě v životě neviděli. A že se k nim na vyšetřovnu nikdo pravdomluvný dosud na předvolání nedostavil, tím si byli jisti úplně.
     Jeden z policistů byl mladý, tvářil se přísně, ale dobré, laskavé oči se na mne smály. Druhý byl starší, tenké rty měl jako na zip pevně stažené. Usmíval se, ale jeho oči mě varovaly: "Dostanu to z tebe, ty malý slizký hade."
     Vzájemně jsme se všichni pozdravili. Zjistil jsem, že ten starší muž je Rosťa, celým jménem a hodností major Rostislav Maleček.
     "Tak ty jsi ten kluk, co umí říkat jen pravdu, viď?" zeptal se Rosťa, když jsme se s babičkou posadili.
     "Ano," řekl jsem prostě.
     "Zatímco já," řekla vesele babička, "lžu na každém kroku. My se vzájemně doplňujeme," a přidala: "Máte to tady moc hezké chlapci, takové útulné."
     Mladší policista, kterému kolega přezdíval Majk se rozesmál. Rosťa babiččin smysl pro humor neocenil. Rovněž já ne.
     Majk se podíval na mne a optal se: "Máme to tu pěkné, Bohoušku?"
     Nechtěl jsem říct pravdu, abych je neurazil, ale lhát jsem si netroufl. Ostatně to skoro neumím.
     "Nevím," pípl jsem tiše.
     "Slyšíš?" zeptal se Majk potichu Rosti, "přesně jak ti Martina Gdaňská říkala. Funguje dokonale."
     Rosťa se na mne upřeně zadíval: "My se tě teď budeme na různé věci ptát a ty nám budeš říkat jen pravdu, rozumíš chlapče?"
     Horlivě jsem přikývl: "Buďte bez obav, já to zvládnu hravě. Jenom mě nesmíte nutit lhát, to neumím a zklamal bych vás. Na babičku si naopak dejte pozor, ona bude lhát nepřetržitě. Od samého rána jí to jde výborně. Slíbila mi snídani, a ještě jsem nic nejedl. Kručí mi v břiše. A žaludek mě bolí do teď z toho, jak jsem musel včera poslouchat ty nenávistné řeči naší soudružky ředitelky o Němcích."
     Oba policisté mě udiveně poslouchali. A udiveně se na mne dívala i babička, protože jsme sice včera společně vypracovali podrobný plán, ale já se jej evidentně nedržel. Situaci jsem přehrával a nepůsobil jsem právě věrohodně. Brzdila mě pohledy, ale na to, aby mě zastavila, musela by použít ruční brzdu čili vstát a násilím mi ucpat pusu dlaní.
     "Moje babička je Němka, takže jsem trochu také Němec. Bál jsem se, že mě soudružka ředitelka ublíží. Měla na stole několik ostrých předmětů. Například kružítko, kterým by mi mohla vypíchnout obě oči. Hlavně mě tedy nenuťte, abych chválil naši soudružku ředitelku, nebo o ní říkal, že není pravda, že nenávidí Němce. Je mi líto, ale všechno bych vám tady pozvracel. Byla by to škoda, máte to tu.... ehm, nevím."
     Ukázal jsem prstem na babičku: "Bacha na ni, umí slibovat snídaně a každé slovo, které od teď řekne, bude lež."
     Babička si povzdechla zcela v duchu myšlenky "my babičky to s vámi chlapci máme těžké" a na vysvětlenou pronesla: "Neberte ho vážně, už snídal, při jeho váze by mu těch pár doušků svěžího vzduchu od řeky stačit mělo. A soudružka ředitelka je podle mne mírná, laskavá a dobrá žena, která miluje děti."
     Majk se tvářil pobaveně a spokojeně, Rosťa se ušklíbl a dal nám znát, že na něho jsme žádný velký dojem neudělali: "Potlesk na otevřené scéně, secvičili jste si to hezky. Komediální scénky si ale nechte na doma, tady jste u výslechu. Nejste v divadelním kabaretu."
     Já jsem řekl, že je nám to jasné a hned jsme to poznali. V divadle jsem byl a vypadá to tam jinak. Světlo je na stropu a je ještě větší než jejich lampa na stole. Nesvítí ale tolik do očí. V divadle je tři sta dvanáct sedadel a tady je jen pět židlí, když započítám i tu rozbitou pod oknem. Asi z ní někdo spadl, když byl vyslýchán. Bezelstně jsem se na oba příslušníky zadíval.
     Babička sáhla do síťovky, vytáhla zabalený štrůdl a řekla, že jsem opravdu nesnídal a alespoň kousek bych si dát měl, jinak se vyšetřování potáhne dlouho, protože jim budu všechny věci ve vyšetřovně počítat. Výpočty budou přesné, ale omrzí nás. Když se v klidu najím, mám menší zájem o výpočty. Jak se zdá, je prý můj matematický talent živen hladem.
     Babička nabídla štrůdl také oběma příslušníkům. Majk si vzal a Rosťa podle očekávání odmítl. Teď jsme si my tři tiše pochutnávali na vynikajícím štrůdlu, jen Rosťa polykal sliny a mezi prsty nervózně otáčel tužku.
     Babička se Rosti zeptala, jestli už snídal, nebo jestli pocitem hladu také náhodou nepohání nějaký svůj skrytý talent. Majk vyprskl smíchy, od pusy mu na stůl popadaly drobečky, já vzápětí prohlásil, že jich je dvacet dva a pak už jsme se smáli všichni čtyři. Rosťa to nevydržel a poprosil tedy laskavě babičku o jeden kousek štrůdlu. Přiznal se, že opravdu nesnídal. Nacpal si jej celý do pusy a dojedl první.
     O své babičce bych vám mohl vyprávět hodiny, ale teď na to není čas, protože dojídám poslední sladké sousto z jablečného štrůdlu a pak mě čeká výslech. Babička se tváří vážně, protože život vážný je a ona se s ním nemíní mazat. Řeže život hlava nehlava a dává životu jednu ránu za druhou. Když se právě nepere s životem a nedává mu zabrat, je vtipná. Baví ji dělat veselé věci, z lidí si v dobrém utahovat a její bratr, můj strýček Karel, říká, že je rozverná a nikdy v duši nepřestala být rozpustilou holkou.
     "Tak, hoši," řekla rozhodně, "jdeme na věc. Posíleni a v dobré náladě."
     "Fajn, soudružko Jindrová," souhlasil Rosťa, přitáhl si k sobě velký fascikl a spustil: "Ta věc, na kterou jdeme, se má takhle: váš vnuk šel v neděli do lesa pod Klíč a tam zmasakroval pět Němců."
     "Německých dětí?" zeptala se na vysvětlenou babička.
     "Ne, dospělých Němců," řekl Rosťa a když se na mne podíval, jak tam sedím, mávám nohama ve vzduchu a utírám si nos hranou ruky, samotnému mu to připadalo absurdní.
     "To nemůžete myslet vážně, chlapci?" zaprotestovala babička.
     "Smrtelně vážně," podotkl Rosťa, "ostatně je skoro zabil."
     "Ale nezabil?"
     "Ne, přizabil," upřesnil Rostík.
     "Takové slovo neznám, chlapci" vysvětlila jim babička. "Z přizabitých králíků jsem ještě nikdy králičí na smetaně nevařila. Postupuji tak, že vyberu jednoho králíka, toho zabiji a sníme ho už mrtvého, přizabité nejíme."
     "Rozumím," souhlasil Rosťa, "budeme používat slovní spojení vážně zranil, souhlasíte soudružko Jindrová?"
     "To je lepší," odkývla babička a rychle přidala: "úplně nejlepší by bylo věc nekomplikovat a používat jen jednoslovný výraz, například poranil."
     Rosťa se na židli prudce napřímil: "Ne, to v žádném případě. Slovo poranil není na místě. Uvědomte si, že jedna z obětí," zalistoval rychle v papírech, "soudruh Detlev Kriegler, měl silnou alergickou reakci, dostal šest žihadel od vos a ještě včera nad ránem bojoval o život."
     "Aha," řekla babička, "a vy mi chcete předpokládám namluvit, že mu alergii na vosí jed způsobil můj vnuk. Nějak se mu podařilo ho alergií nakazit. Napadlo vás, hoši, že si tu alergii už možná dovezl s sebou z Německa? Víte, kontroly na hranicích jsou velice přísné, ale ani kdyby ho soudruzi pohraničníci nechali svléknout se do naha, to že s sebou přes hranici pašuje alergii, nemusí zjistit."
     "To určitě ne, soudružko. A laskavě si odpusť ten zlehčující tón. Podobné manýry tady nebudeme trpět. Držme se toho, co je reálné a co reálné není. Tvůj vnuk mu pochopitelně nezpůsobil alergii, to reálné není. Připusťme. Ale poštval na soudruha Krieglera lesní vosy."
     "Cože reálné je?" požadovala objasnění babička.
     "No," zaváhal Rosťa, "v principu ano. Byl s vosami v kontaktu před objevením se Němců a narafičil vše tak, aby vosy čekaly na jejich příchod do pískového bunkru a pak vpadly soudruhu Krieglerovi do zad. Domluvil se s nimi, aby Němce přepadly ze zálohy."
     Majk to už nevydržel, položil svou dlaň na Rosťovu ruku a trochu ho mírnil: "No, možná to nebyla přímo domluva, ale můžeme hovořit o záměrně nachystané pasti."
     Babička požádala o detaily paktu mezi mnou a vosami. Zda měl podobu ústní dohody, či se jednalo o písemný kontrakt. A pokud byl uzavřen v písemné formě, požadovala k nahlédnutí notářsky ověřenou kopii.
     Soudruh Rostislav zmateně zamrkal očima, což asi při nějaké příležitosti odkoukal od soudružky ředitelky a spustil na babičku: "Jak vás tak poslouchám, ty vaše teorie, vůbec se už nedivím, že máte jako rodina neustále nějaké problémy."
     Babička vzápětí pohotově kontrovala podobnou myšlenkou, že jak poslouchá ona soudruha Rostislava a jeho konspirační teorie o vosích spiknutích, také už se vůbec nediví, že máme jako rodina neustále nějaké problémy.
     Rosťa se zvedl od stolu a přešel k oknu. Mrkal si do kroku.
     Neměl zdaleka tak hezký výhled jako včera soudružka ředitelka, ale respektoval, že se jedná o tradiční rituál soudruhů komunistů v nesnázích a držel se jej.
     Přes zašpiněné tabulky skla sledoval dění na dvorku. Nic se nedělo, takže jen stál a tiše si počítal do deseti.
     Soudruzi komunisté to tak dělávají.

     Já se mezitím nenudil. Povídal jsem si s Majkem a zajímal se o to, jak se mu v práci líbí a zda vyslýchá jen takové lidi jako jsme my s babičkou, nebo už někdy vyslýchal podezřelé, kteří byli později obviněni z toho, že opravdu něco nepěkného provedli.
     Rosťa si pohrdavě odfrkl a zase se k nám připojil. Ve čtyřech nám bylo nejlépe.
     "Tak co tam máme dál?" zeptala se babička, "nepoštval můj vnuk na někoho mravence nebo třeba veverky?"
     Soudruh Rostislav byl pohledem zakleslý do fasciklu a přemýšlel, jak by měl postupovat ve výslechu dál. Byl příliš zkušeným policistou na to, aby si nevěděl rady a také si byl jistý, že na starou bábu a malého kluka vyzraje.
     Základním úkolem bylo odvést pozornost svého kolegy od skutečnosti, že se řídí návodem své rádoby milenky Martiny Gdaňské a že postupuje vůči chlapcům z party Hynka Vlacha poháněn osobní podjatostí. A to se zdálo být problémem, protože v příštích chvílích bude ona zaujatost do očí bijící.
     Času měli dost, ale i tak měl dojem, že se krátí.
     Babička Jindrová mu byla sympatická, připomínala mu jeho babičku, která už bohužel nežila. Ve vyšetřovně se nesmělo jíst a přijímat jídlo od vyšetřovaných osob bylo zakázáno dvojnásob. Hrozilo, že babička v síťovce zaloví a vytáhne čtyři porce španělských ptáčků na smetaně. On neodolá a nechá si dvakrát přidat. Rozhodl se pro frontální útok.
     "Do lesa jsi nešel sám, že?" zeptal se mě vyšetřující a já byl rád, že se něco děje. Včera odpoledne mě strýček Karel zasvětil do umění lhaní formou odříkání neúplné pravdy. Po šesti důkladných lekcích jsem se podle něj dostal na úroveň absolventa střední školy v oboru částečných pravd. On sám dosáhl ve vzdělávací hierarchii nejvyššího zenu.
     "Nešel, soudruhu příslušníku, šel jsem tam s několika chlapci. I se mnou nás bylo jedenáct," řekl jsem a pohyboval se záměrně na vycementované cestě pravdy.
     "A všichni chlapci, kromě tebe, byli ze školy Na Náměstí?"
     "Ne soudruhu příslušníku, to určitě nebyli," našel jsem skulinu v jeho dotazu. 
     Přesně dle metodické příručky ze středního odborného učiliště Karla Fridricha Šnokhause. Strýček se totiž jmenuje Šnokhaus a nejlepší na tom je, že moje babička se za svobodna také jmenovala Šnokhaus. Občas mě zajímalo, jestli až jednou smeteme komunisty a já budu svobodný, budu se také jmenovat Šnokhaus.
     Ani bych se nedivil, u nás v rodině se každou chvíli jmenujeme jinak. Můj dědeček změnil jméno čtyřikrát. Když odjížděl z Ameriky do Británie, podruhé, když přijel s panem Wilsonem z Anglie do Československa, těsně, než nás zabrali Němci a naposledy před začátkem okupace komunisty.
     Soudruh Rosťa mi položil dotaz tak, že jsem mohl využít přítomnosti Milana Chuděry v partě kamarádů. On dříve sice chodil do školy Na Náměstí, ale protože jeho maminka je učitelka a přemístili ji do druhé novoborské měšťanky, následoval ji. Nyní tedy není Náměsťák ale Lesák.
     Milan se občas na maminku zlobil, protože přišel o každodenní kontakt se svými nejlepšími kamarády, ale mně se teď velice hodilo, že jeho maminku vyhodili kvůli krádežím oblečení v šatnách. Budu jí muset poděkovat a vyřídit jí, že byla sice potrestaná vyhazovem, ale krádeže se určitě vyplatily, protože posloužily dobré věci. A za dobré skutky by měl být člověk veleben.
     "Aha," řekl soudruh Rosťa," takže ty jsi šel do lesa s kluky, které neznáš?"
     "Ne, soudruhu příslušníku, já je znám. Ale ne moc dobře, protože chodím na jinou školu. Ředitelkou naší školy je soudružka Gdaňská, která nám vždy hezky vypráví o rudoarmějcích."
     "Moc pěkně se k tobě chlapci nezachovali, viď? Je pravda, že tě nechali samotného pod Klíčem a odešli? Nevíš, kam šli?"
     "Ale mně to nevadilo, soudruhu příslušníku. Přikázali mi, abych tam zůstal a bránil kótu pět devět čtyři. Kóta je vyvýšené místo. Měl jsem jen lipo, ale o hladu jsem nebyl. Nasbíral jsem si borůvky a celkem dva tisíce tři sta čtrnáct jsem jich snědl. Kam úplně přesně šli, to nevím. Mohli jít kamkoliv."
     "Chlapče, znáš Hynka Vlacha ze šesté třídy školy Na Náměstí?"
     "Ano, soudruhu příslušníku, znám ho dobře a dalo by se říci, že je to můj kamarád."
     Babička si nervózně poposedla na židli. Doma dostala konkrétní pokyny a v nejhorším bude muset zatáhnout za záchranou brzdu. Přemýšlela, jak má správně vypadat penzistka, umírající na náhlou cévní příhodu, v úterý třináctého května dopoledne, během vyšetřování. Nebyla si jistá, že chlapci zaberou. Co nám to tu vykládáte, soudružko babičko? Už žádné triky se štrůdlem ale rovnou vás ranila mrtvička? Nebudou jí věřit a v nouzi možná bude muset hrát mrtvou až ke krematoriu.
     "Byl mezi chlapci Hynek Vlach, když došlo k tomu, ehm incidentu, s Němci?"
     Otázka zazněla tak, že jsem nemusel opustit zpevněný povrch pravdivých odpovědí.
     "Hynek Vlach tam nebyl," řekl jsem s úlevou prostě.
     Rosťa si mé úlevy povšiml, uvědomil si, že mi svou nejednoznačnou otázkou umožnil se vysmeknout z požadované odpovědi a chystal se dotaz přeformulovat:
     "Tak jinak," soustředil se, "byl ve skupině chlapců, kteří s tebou šli v neděli do lesa, Hynek....?"
     V tu chvíli se stalo několik věcí najednou.
     Majk položil ruku na rameno svého kolegy a moje babička zachroptěla a svalila se ze židle na zem.
     Když si všimla Majkovy paže, položené na Rosťově ramenu, zvedla se ze země, očistila si šaty a posadila se způsobně zpátky na židli. Potom se všem omluvila, že na chvilinku usnula. Už je to v pohodě, krátký spánek jí prospěl a nebude se to opakovat. Cítí se naprosto báječně.
     Majk se nahnul až úplně k Rostíkovi a tiše mu pošeptal: "Rosťo, tohle jsme si ale nedomluvili. Neříkal jsi, že půjdeš po krku mladému Vlachovi. Ty vole, víš doufám, že je to syn velkého Richarda, starého Yorka? Richard třetí si dá jeden přesčas a zruší tě jako pomlčku ve slově hov-no."
     "Ve slově hovno žádná pomlčka není," zareagoval Rosťa.
     "No právě. Ale dříve tam byla," ujistil ho Majk, "někdy v minulosti asi taky nasrala starého Yorka."
     Soudruh Rostislav se krátce zamyslil a dotaz nedokončil.
     Já si oddechl, protože bych nedokázal zalhat dva dny po sobě ani náhodou. Určitě bych to zkusil, ale z lži by mě usvědčil štrůdl, který bych babičce vrátil v takové podobě, v jaké by jej v sobě ani její síťovka neudržela.
     "Dobře," rozvedl odlišnou myšlenku Rosťa, "jestliže je Hynek tvůj kamarád, bavili jste se někdy o Němcích? O vojácích? Nabádal tě někdy k tomu, abys byl vůči Němcům agresívní?"
     "O Němcích jsme se s Hynkem bavili," přiznal jsem. "Kdyby na nás zaútočili, bylo by potřeba je zastavit a ubránit se jim."
     Rosťa se na Majka významně usmál. Vidíš?
     "Nikdy po mně ale nechtěl, abych Němce nenáviděl nebo jim ubližoval. My si totiž na vojáky hlavně hrajeme, víte soudruhu vyšetřovateli? Jsme ještě děti, soudruhu majore."
     Rostík se mě snažil přerušit další otázkou, ale já se nedal.
     "Hynek dobře ví, že já jsem částečně Němec. Tady moje babi," ukázal jsem na babičku, která nyní vypadala po krátké mozkové mrtvici opět čile a se zájmem sledovala diskuzi, "je Němka. A Hynkův nejlepší kamarád, Filip Gutknecht, je Němec jako poleno."
     Vyšetřovatel Rostislav se tentokrát nedal a ke slovu se protlačil: "Musel tě ale nějak ovlivnit, protože jsi byl velice agresívní a moc nechybělo a naši soudruzi z východního Německa za to zaplatili životem."
     Souhlasně jsem kýval hlavou, už když byl v polovině své úvahy.
     "Ano, to máte pravdu, ale neovlivnil mě on, nýbrž naše soudružka ředitelka Martina Gdaňská. Vyprávěla nám o Němcích tak hrůzné a děsivé věci, že jsem z nich opravdu dostal strach. Tušil jsem, že buď zabiji já je, nebo oni mne.
     Soudružka ředitelka nám vysvětlila, že tak to ve válce s Němci chodí. Uřežou vám hlavu, než se nadějete. Nehledě na to, že jste dítě. Protože podle naší soudružky ředitelky Němci úplně nejraději zabíjejí děti. Napíchnou si dětskou hlavu na dřevěný kůl. Proč to dělají, nám soudružka ředitelka neřekla, asi je to jejich obyčej jako u nás chodit s pomlázkou a koledovat vajíčka.
     Takže jsem se rozhodl, že udělám soudružce ředitelce radost a přinesu jí v pondělí do školy pro změnu jejich hlavy. Mohli bychom s nimi ozdobit stromky na naší školní zahrádce. To by jí potěšilo.
     Soudružku učitelku Scharfovou jsem měl v úmyslu ušetřit, ještě nejsou prázdniny a ona je sice Němka, ale zároveň je naše třídní učitelka. Kdo jiný by nám měl předávat vysvědčení?"
     Vyšetřovatel Rostislav měl náhle pokažené úterní dopoledne. Tvářil se jako by mu porce štrůdlu neudělala dobře.
     Babička se ke mně otočila. Ona mi zatím žádný dotaz nepoložila. Prostor se svými otázkami dostával jen Rostislav a vyšetřování začínalo být pod jeho vedením nudné. Zbylo to tedy na ni, aby s celkovou úrovní zábavy něco podnikla.
     "To by mě moc zajímalo, Bohouši, co všechno vám soudružka ředitelka o nás, německých komunistech, říkala? Nenech se pobízet, povídej. Velice rádi si to poslechneme, viďte kluci?"
     S tím jsem neměl žádný problém. Dočista jsem ztratil zábrany a vyrazil za křišťálově čistou pravdou nikoliv po cestičce, ale po čtyřproudé dálnici. Spustil jsem vodopád informací s omračující vervou. Rosťa se mě pokusil několikrát zastavit, nebo alespoň zpomalit, ale s malým účinkem. Mluvil jsem současně s ním a když bylo potřeba, překřičel jsem ho.
     Usměrňoval ho také Majk, který si všechno chtěl poslechnout bez přerušování, a dokonce si začal dělat písemné poznámky.
     Také babička jednou zdvihla ukazováček a vztyčila jej pod nosem přes ústa v jasném a srozumitelném gestu: Rostíku, chlapče zlatý, drž kušnu a poslouchej. Do žlutého trikotu mezi podezřelými se právě převléká ředitelka Gdaňská, takže nesabotuj závod a nesnaž se jí propíchnout galusky.
     Když jsem po dvaceti minutách skončil, zavládlo doslova hrobové ticho. Z chodby dokonce nakoukl do vyšetřovny strážný ve službě, aby se přesvědčil, že je vše v pořádku.
     V šoku byli všichni. Slzy v očích měla dokonce i babička, které ač Němka, své krajany nemá úplně ráda. Za to, že ztratili soudný rozum a podle ní se slepě nechali zatáhnout svými politiky do dvou krvavých válek.
     Hlavní vyšetřovatel, soudruh Rostislav Maleček vstal od stolu, přešel k oknu a opět začal kontrolovat, zda se na dvorku neudály nějaké zásadní změny. Mrkal jako zběsilý a počítal v duchu do dvaceti.
     Soudruzi komunisté to tak dělávají.

     Major Rostislav Maleček uvažoval, jak postupovat dál. Když se na to zeptal svého mladšího kolegy Majka, nedostal žádnou rozumnou radu, jen ujištění, že neví, co by měl udělat. Ale on, Majk, udělá to, že až do chvíle, než uslyší nějaká nová, převratná svědectví, bude ředitelku školy Martinu Gdaňskou považovat za hlavního viníka celé události.
     Nemohl než se svým kolegou souhlasit.
     Věděl sice, že malý Bohouš evidentně zatajuje některé informace a že Hynek Vlach je do případu zatažený více, než se zdá, ale konkrétní důkazy neměl a upřímně, už se je ani nesnažil získat.
     Byl nejen kriminalistou ale také bývalým vojákem a nyní vyšším důstojníkem v záloze. Miloval svou zemi nade vše a není to tak dlouho, kdy začal mít pocit, že mladá generace začíná být odtažitější od vlasteneckých citů. Obrana země se pro ně stala nepohodlným tématem.
     Tady, na židli vyslýchaných, před ním seděl malý kluk, který by byl schopen položit při obraně vlasti život. V určité chvíli pro něho hra na vojáky přestala být hrou a začal boj na život a na smrt. On se neobrátil na útěk a nevzal nohy na ramena. Pět dospělých Němců zastavil a zlikvidoval. Kdyby se včas nevzdali, spolehlivě by je utloukl. Podle předběžné výpovědi učitelky Scharfové je považoval za vycvičené wehrwolfy.
     Rostislav Maleček byl ale zároveň špičkovým vyšetřovatelem a svou práci hodlal dotáhnout do konce. Včera večer ho kontaktovalo několik jeho známých, včetně ředitelky Martiny Gdaňské. On dal slib, že vše vyšetři a nyní hodlal svému slibu dostát. V celé záležitosti stále zůstávalo několik věcí nevysvětlených.

     Soudruh vyšetřovatel Rostislav se vrátil od okna, jednou rukou pohladil desku stolu a tím naznačil, že až doteď jsme postupovali špatně a měli bychom vše smést ze stolu.
     On a jeho kolega Majk, obhájci titulu vyšetřovatelé bez rozdílu vah, na jedné straně ringu a vyzyvatelé, kluk mluvící pravdu plus doprovod, na straně druhé, jsme se připravili ke třetímu kolu titulového zápasu. V přestávce mezi druhým a třetím kolem jsme se neobčerstvovali, babička se tvářila skoupě a utkání pro ni začínalo být dlouhé.
     Třetí kolo. Gong! Do střehu!
     Rosťa se na mne nuceně usmál, otevřel zip na ústech a předvedl mi parádní sbírku svých řezáků.
     "Chlapče, ty jsi v neděli ráno vstal a všechno dělal jako normálně? Oba víkendové dny začínáš pravidelnými rituály. V sobotu ráno od osmi hodin posloucháš týdeník vědy a techniky pro mládež Meteor a v neděli máš přece také zase jinou zvyklost, chodíte si s dědou zaházet míčkem, není to pravda? Pokud je mi známo, v neděli jsi trénink vynechal, proč?"
     My o tobě, chlapečku, víme všechno, naznačoval mi svým tónem hlasu.
     Zatím jsem nevěděl, kam svými dotazy směřuje, ale periferním viděním jsem zaznamenal, že babička už opět sedí na kraji židle.
     "Vždyť to víte, soudruhu vyšetřovateli, trénink jsem vynechal, protože se stavili kluci a šli jsme do lesa pod Klíč," snažil jsem se, aby to neznělo popuzeně.
     "Začínáte s dědečkem trénink pokaždé v osm hodin, viď?" pokračoval vyšetřovatel a mně stále unikal smysl.
     "Ano, začínáme tím, že vyženeme slepice z prostoru pro nadhazování a kohouta z první mety. Náš kohout se jmenuje Kyklop a je zlý. My mu říkáme Kyklop. Má sice dvě oči, ale dívá se na nás vždycky jenom jedním. Druhé má na odvrácené straně obličeje v záloze. Pokud hlídá první metu, bojím se ho a utíkám rovnou na druhou. Přeběh se mi nepočítá a dědeček získá automaticky aut. Ta hra se jmenuje baseball a má dost složitá pravidla, soudruhu vyšetřovateli, takže se tady v socialistických zemích raději neprovozuje. Určitě byste je nepochopil."
     "Určitě ne," řekl Rosťa nevrle a pokračoval, "takže tě kluci vyzvedli už před osmou hodinou? V opačném případě byste hráli s dědečkem baseball proti slepicím, mám pravdu?"
     "Skoro bych řekl, že ano," odsouhlasil jsem.
     Babička se tvářila napjatě a o výslech se začal intenzívněji zajímat i Majk. Rosťa si určitě připravil nějaké překvapení.
     "Aha," řekl potěšeně vyšetřovatel. Prstem jel po řádku na stránce v zakladači před sebou.
     "Tady se totiž píše, že v neděli v dopoledních hodinách se parta přibližně deseti výrostků významně kamarádila s děvčaty, která přijela z Neratovic do školy v přírodě a byla ubytována v lesním pionýrské táboře ve Svoru. Pod Klíčem. Kousek od místa, kde tě chlapci nechali na stráži.
     Koupali se v jezírku nazí a nepočínali si příliš opatrně. Učitelský sbor posléze zasáhl, omladinu odvedl do tábora a provedl zevrubný výslech. Většina rošťáků utekla, ale některé se podařilo chytit, protože byli nazí a učitelé jim zabrali na břehu oděv."
     Tentokrát bylo na mně, abych si řekl pro sebe aha, jenomže ne zrovna potěšeně. Rychle jsem pochopil, o jakých vězních kluci na hřebenu mluvili, když popisovali hrůzy koncentračního tábora a strádání nebohých obětí represivního fašistického režimu. Mučení bylo nelidsky kruté a spočívalo v několikahodinové každodenní školní výuce. Děsivé na tom bylo jen to, že jsem klukům uvěřil.
     Soudruh vyšetřovatel nezakončil svou řeč otázkou, takže jsem si v klidu rovnal věci v hlavě do přihrádek a trpělivě čekal na pokračování.
     "A co je na tom úplně nejlepší," zvesela trylkoval Rosťa, "mezi zadrženými uličníky byli také Hynek Vlach a Filip Gutknecht. To mě osobně připadá jako úplně dokonalá náhoda. Už to tak vypadá, že do lesa pod Klíč přilákalo krásné květnové počasí dvě přibližně desetičlenné klučičí party. Co ty na to?"
     Pokud byl dotaz směrován na mne, tak já osobně na to nic.
     Ozvala se ale babička: "Takové náhody se dějí dnes a denně," zamudrovala, "nedávno se například stalo, že na stadión Slávie přilákalo krásné květnové počasí padesát tisíc lidí. Fotbal je nepřilákal určitě, protože ten skončil nula nula."
     Majk ocenil pohotovou odpověď mé babičky a krátce se zasmál. Navíc fandil odmalička Spartě.
     Rosťa se na svého parťáka vyčítavě podíval. Ve vyšetřování docházelo k zásadnímu obratu a včerejší pokyny od svých známých usazoval do živné půdy. Martina Gdaňská by měla konečně radost.
     Vyšetřovatel se rozhodl změnit opět námět hovoru a ukázat, že dokonalé náhody nejsou v celém případu jedinou komplikací.
     "Záchrannou akci organizoval, prováděl a také jí obrazně řečeno velel, soudruh Vilibald Ulrich," uvedl nové téma vyšetřovatel Rosťa.
     "Soudruha Ulricha tu teprve přivítáme, ale víme od něho, že jsi ho chlapče úmyslně zdržoval, bránil jsi mu, aby mohl svým přátelům pomoci a úmyslně jsi mu kameny demoloval jeho vozidlo značky Tatra 603. Proč jsi to dělal? Ty sis nepřál, aby se pomoc dostala k obětem tvého útoku včas?"
     To byl konkrétní dotaz na konkrétní situaci a takové já mám rád. Umožní mi držet se důsledně vyasfaltovaného povrchu čisté pravdy.
     Popsal jsem celé trojici podrobně své martýrium s blbem Ulrichem a nevyhýbal se ani tak citlivým tématům, jako je naše údajné příbuzenství, prázdniny u babičky v Šumperku, odřená kolena jedna dvě, pokyny od soudružky učitelky Scharfové ohledně hloupého Honzy a můj komplikovaný vztah s Tatrou 603, na které jsem si nejprve zkoušel svůj arsenál nadhozů a pak jí přenechal na předním sedadle vzorek mé ranní moči.
     Ocenil jsem, že mě nikdo nepřerušoval.
     Když jsem skončil, oba příslušníci veřejné bezpečnosti se znovu tvářili šokovaně, jen babička se tvářila tak, jako by mě obdivovala za to, že jsem se kromě pětice lidí na kopci, nepokusil zabít také blba Vilibalda s rozvázanou botou. Vždyť náš soucit potřebují nejen princezny, kvůli kterým hrdinové zabíjejí saně, ale také motorová vozidla s osudy rukojmí, násilně držených řidiči typu Ulricha.
     "No," ocenil mou výpověď vyšetřovatel Rostík, "soudruh Ulrich je komunista, ale ty ho ve svém vyprávění popisuješ jako úplného blba, který je téměř nesvéprávný."
     Poděkoval jsem za pochvalu a zdůraznil, že přesně to jsem měl v úmyslu. Jsem rád, že se mi záměr vydařil.
     Do diskuze se náhle vložil Majk a řekl, že si vzpomněl, v jaké souvislosti už o soudruhovi Vilibaldu Ulrichovi slyšel. Neuvěřitelné příhody o jeho stylu parkování dávali k dobrému kolegové z libereckého dopravního oddělení veřejné bezpečnosti. Jednou zaparkoval na otočné plošině v budově autosalónu a podruhé v cestě lanové dráhy na Ještěd. V obou případech prý přivolaným příslušníkům tvrdil, že se domníval, že obě místa jsou veřejnými parkovišti.
     Popsal jsem jim, že v neděli se mu podařilo najít k zaparkování jedinou kaluž v Lužických horách a horší už by bylo jen, kdyby si našel místo přímo uprostřed lesního jezírka. Takže nepochybně mluvíme o tom samém komunistovi, soudruhu Ulrichovi a mýlka je vyloučena.
     Soudruh vyšetřovatel Rostislav Maleček tradičně zmateně zamrkal a pak, rovněž v duchu tradice, vyrazil k oknu zjistit, jestli je na dvorku vše při starém.
     Sledoval jsem, že počítá v duchu do třiceti. Sázky se zvyšovaly.
     Soudruzi komunisté to tak dělávají a Rostík nebyl výjimka. 

Kapitola 27

     Hlavní vyšetřovatel major Rostislav Maleček se díval ven skrz mříže, ale po očku sledoval dění za sebou. Všiml si, že malý Bohoušek odpočítává pro uklidnění s ním. Odečítal mu ze rtů a těšil se, že překoná početní rekord. Nechtěl chlapce zklamat a napočítal až do třicítky.
     Ve vyšetřovně panovala uvolněná nálada na úkor čtyř těžce zraněných Němců, soudružky učitelky Scharfové, blba legendárních rozměrů Vilibalda Ulricha, soudružky ředitelky Gdaňské a v konečném důsledku také komunistické strany a celého socialistického zřízení.
     Celá čtveřice přítomných se dobře bavila.
     Zdaleka nejlépe se bavil major Rostislav Maleček.
     Maleček byl nejschopnějším a také nejuznávanějším vyšetřovatelem v severočeské kraji. Nestal se jím náhodou. Byl nejen pronikavě inteligentní a talentovaný, úspěchů dosahoval hlavně z toho důvodu, že ho práce bavila a rád přicházel věcem na kloub. Každou záhadu nebo rébus musel vyřešit a vysvětlit.
     Práce pro něho byla odreagováním od života ve společnosti, která ho svým vývojem nekonečně zklamala. Ještě do léta šedesátého osmého roku se politicky angažoval, ale po ruské agresi položil členství ve straně a stal se společensky zcela netečným. Kdyby bylo po jeho, Rusákům bychom vzdorovali a svou zemi bránili.
     Maleček ale zároveň připouštěl, že by to byla velká chyba. Dobře věděl, že Rusáci byli připraveni na válku díky rozsáhlé propagandě, která dlouhodobě označovala Čechoslováky za fašisty a nacisty, kteří zradili své předky, odklánějí se od Ruska a Rusy nenávidí. Na ruštinu údajně Čechoslováci hledí jako na cizí jazyk a v budoucnu by mohli přestat s výukou ruštiny u dětí na prvním stupni škol. Pražské jaro ruská propaganda označovala za protistátní puč, při kterém byla odstraněna legitimní vláda. Do vlády pronikli protiruští štváči, fašisti a nacisti.
     V Rusku byly promítány filmy, ve kterých Čechoslováci zdivočeli, byly zde mučeni komunisté, s malými dětmi komunistických rodičů sadističtí revanšisté mlátili o stěny a prohnilý západ stál připraven na hranicích, aby svobodné Československo obsadil a okupoval.
     Nezbývalo než Československo od nacistického revanšismu osvobodit dříve a postarat se o to musela výhradně Sovětská armáda. Jedině Rusové mohli zajistit Čechoslovákům klidnou budoucnost a šťastný život i za cenu toho, že pokud by se bránili, bylo by potřeba zabít statisíce, v horším případě milióny lidí. Vojáků i civilistů, mužů, žen i dětí. Bez rozdílu. Čechoslovákům bylo potřeba Ruský mír demonstrovat silou, pásy tanků, drtících vše na padrť a kobercovými nálety, které zpustoší celá města. Bratrskému národu bylo potřeba pomoci vyhnat z hlav nacistické myšlenky nejlépe dírou po kulce ze samopalu.
     Maleček svou zemi hluboce miloval a věděl, že vzdor by Rusové utopili v naší krvi. Československo nemínili pustit ze své sféry vlivu a nejzazším, ale i tak řešením, byla případná genocida Čechoslováků.
     Kulturní dědictví českého a slovenského národa neznamenalo pro východní hordu barbarů vůbec nic. Bylo jim jedno, že Pražský hrad s chrámem svatého Víta měl větší hodnotu než většina všech ruských historických památek dohromady. To je vůbec nezajímalo, z Pražského hradu by si pravděpodobně udělali sklad střeliva, z Karlovy univerzity kasárenské ubikace a na Vyšehrad by umístili parkoviště vojenské techniky.
     Major Rostislav Maleček přijal případ těžkého ublížení na zdraví v neděli navečer jako bokovku, na výslovné přání svého přítele Richarda Vlacha, též zvaného Richard třetí, čili York.
     Momentálně v Liberci vyšetřoval dvojnásobnou vraždu a do České Lípy si jen odskočil. Pracoval intenzívně, ale většinu myšlenek stejně věnoval případu úkladných vražd, který ve vlnách strachu rezonoval libereckou veřejností.
     O celé věci, která se udála pod Klíčem si udělal dobrý obrázek už v neděli. Včera se ve všech směrech pouze o své první představě utvrdil.
     Vše se trochu zkomplikovalo, když mu včera odpoledne zavolala jeho známá, Martina Gdaňská, která mu slibovala nepřetržitou řadu projevů náklonnosti, pokud zajistí, že vyšetřování dokáže vinu Hynka Vlacha, jako úhlavního strůjce neštěstí a roli malého Bohouška coby tupého nástroje agrese. Rychle pochopil, že pro mladého Vlacha by si Gdaňská přála nejméně elektrické křeslo a pro malého Jindru pobyt v ústavu pro choromyslné.
     Již včera dopoledne Maleček bezpečně znal každý detail nedělních událostí. Přesné časy a přesný sled událostí. Věděl o šťáře estébáků u Jindrových, znal čas odchodu Vlachovy klukovské party. Také probíral celou událost s učitelkou Heidelinde Scharfovou a všechny podrobnosti si srovnal do logických souvislostí a časového harmonogramu.
     Podle předběžné dohody s Yorkem nemínil oficiálně vyřešit případ sám. Případ vyřeší jeho kolega Majk, k řešení ho Maleček jen postrčí. V první fázi bylo potřeba zajistit, aby veškeré sympatie věnoval Majk Jindrovým a Bohouškově snaze chránit svého kamaráda Hynka. To se podařilo, Majk stál jednoznačně na straně babičky malého hocha. Ředitelka Gdaňská mu byla z duše protivná, ostatně stejně jako jemu, Malečkovi. Její včerejší vydírání dalo všemu korunu. Případ bude mít jediného hlavního viníka a tím bude ředitelka Gdaňská. A případ vyřeší jeho mladší kolega, sklidí za to uznání a možná bude povýšen.
     Major Maleček dopočítával do třiceti, dění na dvoře vůbec nevnímal a jediné, co ještě zvažoval, bylo, zda babičku s jejím vnukem ještě trošku poškádlí výslechem, nebo zahraje komedii, ve které jim přizná, že je na ně krátký a dopřeje jim pocit výhry z toho, že přechytračili ty hloupé příslušníky veřejné bezpečnosti.

     Soudruh vyšetřoval Rosťa dopočítal do třiceti, čímž překonal všechny soudružské rekordy a vrátil se ke stolu. Plácl zlobně dlaní do desky stolu, asi aby ukázal, že nás doteď šetřil, ale jestli si s ním chceme zahrávat, je to jako bychom koukali do hubice plamenometu a kontrolovali, jestli není ucpaná.
     "Začínám mít takový nejasný pocit, že mi stále něco tajíte a upozorňuji vás, že všechno nechám prověřit a bude-li to potřeba, tvrdě si na vás došlápnu."
     Došlo mi, že mele z posledního. Velká trojka Íček soudruha vyšetřovatele Rosti se zmítala v agónii. Invence, inspirace a inteligence byly společně kdesi na dovolené a Rostík se jim nebyl schopen dovolat.
     "Ty Majku," otočil se na svého mladšího kolegu, který nám už nyní zcela nepokrytě stranil, "zavolej na toto telefonní číslo. Patří jedné z neratovických dívek, které byly v pionýrském táboře. Jmenuje se Michaela Marková. Zjisti, v kolik hodin do tábora Hynek Vlach se svou partou kumpánů přišel."
     Soudruh vyšetřovatel se tvářil zarputile. Bylo znát, že neprohrává rád a já si při vší skromnosti radostně uvědomoval, že dneska jsme s babičkou vytvořili lepší a sehranější dvojici. Vyzyvatel měl soupeře s odkrytým solarem plexus na dosah a stačila jediná poslední rána z milosti, která ukončí titulové utkání.
     Z vyšetřovatele Rostíka už nešel strach, za psacím stolem se shrbil. Naposledy se vyčítavě zadíval na moji babičku. Pohledem jí vytkl způsob výchovy, na které se podílela. Má pravdomluvnost v konečném důsledku zapříčinila nedořešení kriminálního případu těžkých ublížení na zdraví.
     "Můžete jít," řekl Rostík.
     Knockout.
     Radostně jsem se zašklebil na babičku, která se snažila tvářit neutrálně.
     Rozloučili jsme se s vyšetřovateli a vykročili ven z vyšetřovny. Cítil jsem na zádech jejich pohledy. Vstřícný Majka a zlobně nenávistný Rosti.

     Major Maleček pozoroval odcházející dvojici a uvědomil si, že si ji oblíbil. Babička tak vroucně milovala svého vnoučka, že byla ochotná předstírat mozkovou mrtvici, aby ho ochránila a možná by se kvůli němu nechala i pohřbít zaživa.
     O malém Bohoušovi tvrdila ředitelka Gdaňská, že je dementní tím starým dobrým, osvědčeným způsobem, pro který by bylo ideální umístit ho do zamřížované cely v psychiatrické léčebně, ve které by mu byli schopni ošetřovatelé poskytovat pravidelné osvěžení chladnou vodou z hadice. Maleček ale nabyl přesvědčení, že malý Bohouš je chytřejší než Gdaňská.
     V každém případě byli Jindrovi pro společnost větším přínosem než politický predátor v rouše beránčím.
     Majk odešel do služebny zavolat mladé slečně Michaele Markové, se kterou se Maleček včera dohodl na malé výpomoci. Zanedlouho Michaela, která si přála, aby jí Maleček oslovoval Miška, potvrdí, že Hynkova parta přišla do lesního tábora už kolem osmé hodiny ráno, čímž poskytne Hynkovi alibi a dokáže, že Hynkova parta nemohla Bohouška na hřeben přivést a ani ho nijak instruovat k agresi vůči německým návštěvníkům, vedeným učitelkou Scharfovou.
     Maleček měl Majka rád, ale věděl, že mu chybí důslednost dobrého vyšetřovatele. Nebude mít zájem podstoupit diskuzi s další nezletilou a alibi si u jiné dívky nebo neratovického učitele neověří. Bohužel a bohudíky zároveň.

     Když jsme ráno s babičkou přicházeli na stanici veřejné bezpečnosti, připadala mi temná až ponurá. Teď už to bylo lepší a když jsme procházeli kolem strážnice, vesele jsem dozorčího příslušníka ve služně pozdravil.
     Ve vchodu jsme se míjeli s dvojicí chlapců, Hynkem Vlachem a Filipem Gutknechtem. Hynek pozdravil babičku ale mne ne. Dělal, že mě nezná. Zato Filip se ke mně nahnul a spiklenecky prohodil: "Odpoledne ve dvě v lomu, soudruhu kapitáne."
     Kapitáne!
     Pochlubil jsem se novou hodností babičce. Měla obrovskou radost.
     Podle mne to maličko hrála, protože o vojenských hodnostech nemá ani páru a když jsem jí posledně zkoušel, tvrdila, že poručník musí být určitě víc než major, když smí každému radit, co má dělat.

Kapitola 28

     Němci si v ústecké nemocnici poleželi ještě celý týden. Dovolená jim hezky utekla a nemám žádné zprávy, jestli se těšili domů a zda ještě někdy přijedou do Československa na návštěvu. Pokud ano, pochybuji, že si naplánují výpravy do místních lesů, jejichž krásy tak působivě a věrně popisuje ve svých dílech jejich krajan, nedoceněný písmák Ernest Dietrich Wiener.
     Na vysvědčení jsem dostal samé jedničky, a to včetně chování. Vysvědčení mi předávala osobně naše soudružka třídní učitelka Heidelinde Scharfová, která mě přede všemi dětmi pochválila za velkou statečnost, díky které jsem v lese zachránil skupinu zraněných německých turistů. Většina dětí se u toho pochechtávala, protože jsem jim těsně před tím podrobně popisoval, jak jsem s Němci v lese zatočil a bezmála je utloukl.
     Soudružce učitelce jsem za vysvědčení předal kytku v květináči, kterou jsem babičce narychlo sebral z okna. I tak jsem jí udělal dárkem radost, protože od dvou předchozích žáků pořádnou květinu nedostala. Jirka Lenzion všechny tři bílé růže snědl a Růžence Tancošové zapomněli rodiče nakrást večer kytky u sousedů, takže stačila po cestě do školy natrhat jen pugét z kopřiv hluchavek.
     Celá třída jsme také soudružce učitelce popřáli hodně štěstí v nové práci. Bude nás sice nadále učit i ve druhé třídě, ale zároveň se také stane novou ředitelkou školy. Soudružka ředitelka Gdaňská odešla a ani se s námi osobně nerozloučila.
     Strýček Karel okomentoval dění, že ta kráva tu nasrala na pastviny tolik, že ji poslali pást se zase jinam.

     Vyšetřování případu závažného ublížení na zdraví převzal soudruh Majk a protože byl mladší, chytřejší a šikovnější než soudruh Rostík, brzy přišel na to, jak se věci mají. Soudružka ředitelka Gdaňská do toho nebohého chlapce zasela klíček nesmiřitelné nenávisti vůči německým soudruhům, kterou nedozrálý, nezletilý hoch promítl do svého agresívního počínání. Předpokládám, že tím nebohým nedozrálým, nezletilým hochem jsem byl já.
     Kam odešla soudružka Gdaňská, jsme nějakou dobu nevěděli, ale později se městem začalo proslýchat, že dobývá srdce lékařů na Královských Vinohradech. Kluci z páté třídy, kteří vždy všechno vědí a také umí okomentovat svým specifickým, osobitým způsobem, říkali, že nyní plaší ptáky v Praze. Oni říkali, že je tam nyní honí, ale já mám za to, že se jen spletli, protože člověk ptáky nehoní, jen straší nebo plaší.
     Hynek úspěšně vykonal rozdílové zkoušky a postoupil do osmé třídy. Nevím už přesně, jakou zásluhu jsem na tom měl já, ale Hynkův tatínek mi po svém synovi poslal nového krásného robota na baterky.

     Já osobně jsem k Němcům nadále pociťoval nedůvěru. Už před tím, než mi bylo šest let a začal jsem chodit do první třídy, jsem je dlouhodobě, dalo by se říci celý svůj život, podezíral z plánování nové okupace našich zemí, zejména prostřednictvím sil jednotek wehrwolfů, vycvičených Skorzenym. Po událostech pod Klíčem se přidala obava z toho, že se za mnou Němci z Magdeburku, jakmile dosáhnou důchodového věku a budou mít více volného času, rozjedou a pomstí se mi.
     Okolí mým pocitům nevěnovalo žádnou pozornost a pokud ano, nepřikládalo jim velkou váhu a nikdy mě neocejchovalo žádným společenským stigmatem germanofoba.
     Později můj vztah k Němcům nabral podobu jisté rozpolcenosti, která kopírovala dokonale tehdejší německé státní uspořádání. Západní Německo bylo bohaté a my si je idealizovali. Z východního Německa přijížděly dlouhé kolony Trabantů a Wartburgů, které spalovaly benzín normal, což samo o sobě bohatě stačilo na to, abychom je minimálně na horských silnicích proklínali.
     Přítrž niterní krizi ohledně Němců jsem definitivně učinil o letních prázdninách mezi osmou a devátou třídou. V březnu toho roku jsem vyhrál krajské kolo matematické olympiády a tím jsem se kvalifikoval nejen k účasti v celostátním kole, kde jsem později utržil notný debakl, ale za odměnu také k pobytu na mezinárodním dětském letním táboře ve východním Německu. A tam, kousek od Erfurtu, jsem se zamiloval do Gabi Rudel.
     Nejpřitažlivější na štíhlé, hezké blondýnce nebyla ona sama, nýbrž skutečnost, že jsem o ni musel tvrdě bojovat s ostatními kluky. Zcela na rovinu, byla jedinou hezkou holkou ze sta. Německá děvčata měla jistě řadu skvělých vlastností, které jsme ale my kluci netoužili hledat. Rádi jsme šli na jistotu a hezké holky u nás bodovaly už na dohledovou vzdálenost. Gabi v tomto směru neselhávala.
     Letní tábor v Erfurtu nebyl politickým kolbištěm jen z toho důvodu, že jsme ještě stále byly děti. Obstál by ovšem popis dětský politický cvičný polygon.
     A mne od prvního do posledního dne znepokojoval a tížil pohled na to, jak hluboce byly ponižovány německé děti. My, potomci obětí druhé světové války, jsme byli protěžováni a lecjaká lumpárna nám byla promíjena. Oproti tomu německé děti platily od rána do večera psychickou daň za morální selhání svých prarodičů. V praxi to vypadlo tak, že když jsme odcházeli z návštěvy koncentračního tábora v Buchenwaldu, my jsme se spokojeně tetelili, protože konečně jednou nebyly všechny ty průšvihy na nás a německé děti do posledního polykaly slzy hořkého pokání.
     Když jsem viděl, jak kolem mne prochází Gabi Rudel, s košilkou promáčenou pláčem a studem ode mne odvrací zrak kvůli něčemu, s čím nemá nic společného, praskla ve mne pružina spravedlnosti. Povolí pokaždé, když jsem svědkem velké nespravedlnosti, které nemohu jen přihlížet a musím zasáhnout, protože bych v opačném případě zradil svou rodinu a zásady principů, vštěpovaných mi od dětství.
     K ukončení letního tábora byla uspořádána velká společenská akce všech dětí a vedoucích v plné pionýrské polní. A přesně na tu chvíli jsem si naplánoval své motivační vystoupení, kterým jsem chtěl dodat trochu sebevědomí, a hlavně důstojenství našim novým německým kamarádům. Přesvědčil jsem k tomu také naši překladatelku, která ale neměla ponětí, do čeho se hodlám pustit, protože jsem jí dopředu řekl jen, že bych rád řekl pár slov všem a že to bude celkem fajn.
     Ke konci společného večera, už po písničkách od Ivana Mládka, kterými jsme se nebohým německým dětem odvděčili za pohostinnost, jsem se přihlásil s tím, že bych rád řekl několik slov a nic netušící překladatelka mě s naivním úsměvem následovala doprostřed staré tělocvičny, proměněné na společenský sál.
     Stoupl jsem si na žíněnku, abych byl stejně vysoký jako má tlumočnice a spustil jsem.
     Začal jsem nenápadně, upřímným poděkováním německým přátelům za krásné zážitky, které nám připravili.
     Bylo pěkné, že mi celý sál zatleskal.
     Řekl jsem, že jsme si německé děti oblíbili a našli si mezi nové kamarády.
     Potlesk se ozval ještě o trochu hlasitěji.
     Pak jsem jim všem oznámil, že děti na tomto táboře morálně vysoce převyšují všechny dospělé.
     Zatleskaly výhradně děti a dospělí čekali na pointu, aby se mohli po adresných slovech k potlesku přidat.
     Nechtěl jsem je zklamat, takže jsem jim následující myšlenku skutečně adresoval. Ubezpečil jsem je, že způsob, jakým jednají s německými dětmi je politické znásilňování, které se jen málo liší od toho, aby děti zatáhli někam do křoví a tam je zprznili. Vysvětlil jsem jim, že si počínají neobyčejně krutě, když separují děti údajných obětí od dětí údajných viníků, s odstupem času dvou generací.
     Ke cti mé tlumočnice musím říct, že pochopila záhy, o co se snažím a až do konce mého projevu stála po mém boku a trpělivě překládala, ačkoliv jí už muselo být jasné, že všechny linie politické korektnosti byly překročeny. A překládala nadále i ve chvíli, kdy jsem se už neudržel a dospělým v sále prachsprostě vynadal. Nazval jsem je licoměrníky, pokrytci a také stádem tupých hovad, která vykračují po vyšlapaných stezkách každý den za žrádlem a mají radost, když jim u toho svítí sluníčko.
     Na závěr jsem řekl, že největší nespravedlností je segregace dětí, které nemají žádnou možnost ovlivnit postojem a skutky své zařazení mezi ostatní. Na základě, jaké nedozírné hlouposti, vymyslel nějaký idiot, že všechny děti ze socialistických zemí mohou nosit rudé šátky a jen německé děti na ně nemají nárok a kolem krku si musí ovázat šátek modrý?
     Jak dlouho to bude trvat? Sto let? Kdo rozhodne, že německé děti získaly konečně nárok na rudý šátek? Rusáci? Ta morální žumpa?
     Z dospělých netleskal nikdo, ačkoliv bylo zřejmé, že by se ráda k potlesku od dětí přidala většina.
     Svou řeč jsem zakončil konstatováním, že pro mne osobně si moji němečtí kamarádi zaslouží rudé šátky už dneska, teď hned. Já mám jen jeden rudý šátek a nemohu ho tudíž věnovat všem.
     Uznal jsem, že beztak holkám více sluší červená barva a klukům barva modrá. Přešel jsem ke krásné Gabi Rudel, klekl si před ní, podal jí svůj rudý šátek a zeptal jsem se, zda mi výměnou za můj šátek, věnuje svůj modrý. Že mě tím poctí, udělá mi velkou radost a já jej budu hrdě nosit.
     Pak podle naší předběžné domluvy vstali všichni naši kluci a každý si poklekl před německé děvče s nabídkou výměny šátků. Všechna děvčata přijala.
     Pateticky šťastný závěr nakonec zlomil i ideové trilobity, takže mi zatleskali úplně všichni, děti freneticky, němečtí vedoucí s radostí a naši vedoucí s neblahou předtuchou dohry.
     Průšvih z toho byl velkolepý a k vedení naší školy doputovala žaloba. Ředitelka školy rozhodla, že budu přísně potrestán a já navrhl, že by mi škola mohla zatrhnout účast v okresním kole matematické olympiády. Ředitelka mou výhružku pochopila a připustila, že o tak přísném trestu neuvažovala.
     Mně ale bylo moře po kolena a budoucí tresty mi drbání hlavy nezpůsobovaly. Večer po společenské události jsem měl s krásnou Gabi Rudel rande, které mi všichni kluci záviděli.
     S Gabi Rudel si dodnes píšeme. Po shození berlínské zdi se přestěhovala do Mnichova, takže až na sebe v semifinále ligy šampiónů narazí Slovan Liberec a Bayern Mnichov, budu mít kde přespat.

Kapitola 29

     V Krakovské ulici v Praze sídlí malá pobočka ruské letecké společnosti Pulkovo air a já tu už dobrou půlhodinu nejprve čekal ve frontě a poté diskutoval s jejich zaměstnankyní, půvabnou Ruskou Klaudií.
     Sama mi nabídla, že konverzaci povedeme v anglickém jazyce, ale náš rozhovor narážel na to, že její vyjadřovací schopnosti byly v angličtině jen o malinko lepší než žádné. K vyjádření všech časů používala slovesa zásadně v tvaru infinitivu, nedělala rozdíl mezi mužským, ženským a středním rodem, pletla si jednotné číslo s množným a všechna slova pronášela s výslovností leningradské potrhlé narkomládeže, při které je důležité, aby žádné slovo nemělo ani začátek ani konec.
     Představil jsem si, jak by na mne mluvila při sexu a trochu mi to zvedlo náladu.
     "Ty, chlapečka, přirážet, přirážet, já držet, skoro končit, ještě, už, ještě, už být, hotovo. Vytáhnout penisy. Děkuji pěkně, že jste s námi měli sex, doufáme, že jste byli spokojeni a těšíme se na shledanou příště."
     Rozhodl jsem se jí přestat mučit a přejít na ruštinu.
     "Nebude pro vás snazší mluvit rusky?" zeptal jsem se.
     "Kurva," začala naštvaně, "nejsem tu lidem pro legraci, rovnou jsi měl říct, že jsi Rus. Myslíš, že se tu nudím a nemám nic na práci?"
     Uraženě jsem se ohradil: "Bůh mě má rád, takže nejsem Rus. Jsem Čech. A teď mi okamžitě zavolej vedoucí, ale švihem, než ti zařídím zkrácení trvalého pobytu."
     Pohrdavě si odfrkla. "Kdo si myslíš, že jsi? Umím hvízdat na prsty. Chceš to ukázat? Jestli písknu, přiběhne Arťom a zlomí ti úsměv."
     "Víš, kdo jsem já?" zeptal jsem se s převahou a sám si odpověděl: "Zákazník. Platící zákazník."
     Pro méně chápavé jsem vytáhl zákaznickou kartu. Diamantovou. Nebyla vystavena na mé jméno, jen na firemní, ale krásně se leskla a měla výborné přesvědčovací schopnosti. Vyjadřovala se s efektivní jadrností a nesnesla odmlouvání. Zlatá karta také nebyla špatná, ale občas jí bylo potřeba podpořit argumenty. Diamantová karta byla argument sama o sobě. Byla ztělesněním argumentu. Její držitel mohl být slepý, němý a hluchý, a i tak měl vždy pravdu. Každé diamantové přání bylo dopředu splněno.
     Klaudie si upravila vlasy, koketně se na mne usmála, vysvětlila mi, že je v Praze krátce, takže se ještě nenaučila pořádně anglicky a jestli náhodou neznám nějakou dobrou restauraci, kterou bych jí mohl doporučit eventuálně ukázat. Také nabídla, že se bude více snažit o vyřešení toho mého problému se zavazadly.
     Potěšil jsem ji, že jednu restauraci v Praze skutečně znám a rád ji tam večer vezmu. Můj problém se zavazadly bych ale raději neřešil u sklenky vína, přednost dávám okamžitému rozhovoru, s vedoucí pobočky.
     Nevěděla, jestli se má radovat nebo tvářit uraženě, takže se jako správná žena v nesnázích zhoupla v bocích tak, až se mi zatajil dech a odešla najít vedoucí.
     Do přijímací kanceláře vstoupila postarší nápadně hezká blondýna a bujaře spustila česky.
     "Tak kdopak to tu má problém se zavazadly?"
     "Vy," usadil jsem ji. "Jsem už třetí pracovník naší firmy, kterému jste za poslední půlrok zašantročili zavazadla. Čekám na ně už deset dní. Za tu dobu třikrát obletěla zeměkouli a překonala Gagarina. Obávám se, že je ale čeká osud pejska Lajky, taky shoří v atmosféře."
     Přemýšlela, jak se má zachovat a jaký by měla zvolit přístup. Nejraději by mě předhodila na hraní Arťomovi, ale s diamantovou kartou si to nechtěla rozházet. Křížit zbraně s diamantovou kartou bylo, jako zápasit holýma rukama s hladovým tygrem.
     "Vaše zavazadla jsou v bezpečí," ujistila mě vágní frází, "dopravíme vám je včas," ujelo jí obligátní rutinní hlášení.
     "Tak to sebou budete muset hodit, protože včas bylo před deseti dny," opravil jsem ji.
     Podíval jsem se na vizitku, kterou měla v klopě slušivého firemního sáčka. Stálo na ní, Martina Gdaňská, hlavní manažer.
     Aha, připadala mi povědomá. Revoluční změny s ní asi pořádně zamávaly, ale soudruh Ivan Brežněvovič Jelcin ji na hubu padnout nenechal. Proletáři všech zemí se spojili, Gdaňskou povýšili na managera a jmenovali ji vedoucí pobočky ruské soukromé aerolinky.
     Pro mne to byla špatná zpráva. Jestliže bude mou reklamaci vyřizovat ona, mohu si rovnou jít do Domu oděvů na rohu Václaváku a Krakovské nakoupit nové obleky. Dobrá zpráva je, že to pěšky nemám daleko.
     Rozhodl jsem se ji trochu potýrat.
     "Já mám diamantovou kartu," zopakoval jsem jí známý fakt, "vy máte letadla a unesli jste mi moje zavazadla. Ona vám nic špatného neudělala a jsou nevinná a bezbranná. Taháte je po zeměkouli sem a tam a kdybyste, na rozdíl od Američanů, doletěli na Měsíc, už by moje zavazadla tahal za sebou na šňůře lunochod."
     "Trochu přeháníte," snažila se mě umírnit soudružka Gdaňská, hlavní manažerka pobočky.
     "Ne, ani zdaleka nepřeháním. Nejste schopni se tím zatraceným letadlem trefit do Prahy. Jsou vaše letadla pilotovaná, že?"
     "Jistě, zaměstnáváme špičkové piloty."
     "O tom nepochybuji, každé ráno mají špičku a pracovat mohou jen díky tomu, že ani pět set gramů ruského standardu nezastaví jejich vrávorání do pilotní kabiny."
     Zlostně semkla rty. Diamantová karta dělila mé oči od důsledného vyškrabání do dna.
     Pokračoval jsem v krasojízdě.
     "Jak chcete vést jadernou válku, když se neumíte trefit do cílové destinace ani pilotovaným letadlem. Vždyť si jadernou triádou většinu raket naházíte na vlastní města. V každé zapadlé gubernii teď nebudou muset chodit srát na dvorek, ale budou moci využít velkou díru po atomovce."
     Svými poznámkami jsem ji konečně dopálil.
     "Sovětský jader…, ruský jaderný program," opravila se, "je nejlepší na světě. Rusko je nepřemožitelné. Jadernou energii třímá pevně ve svých rukách."
     "No, jasně, v Černobylu nám to všem předvedli v praxi. A vůbec, laskavě mi řekněte, kdy se vám podaří doručit moje zavazadla na planetu Zemi a kdy se trefíte konečně do Prahy? Mohu se na ně těšit ještě v tomto tisíciletí?"
     Přivřela oči a počítala v duchu do deseti.
     Soudruzi komunisté to tak nadále dělávají.
     "My vám zavazadla pochopitelně doručíme v nejbližším reálném termínu a samozřejmě vás o tom budeme písemně a telefonicky informovat. Zároveň mám pro vás potěšitelnou zprávu. Do vašeho věrnostního programu držitele diamantové karty jsme vám přidali bonusové body, takže budete moci čerpat déle a výhodněji z rozšířené nabídky našich služeb."
     Provokativně jsem se uchechtl.
     "Fajn, začínám čerpat z výhodné rozšířené nabídky vašich služeb už dnes večer. Vyřiďte Klaudii, ať se pořádně vyfikne a přijde do restaurace včas. S angličtinou si nemusí dělat starosti, než na to vlítneme, ucpu jí hubu trenýrkami. Doufejte, že na mne bude obzvlášť milá, nebo si na vás osobně, paní Gdaňská, budu stěžovat a s bonusovými body do věrnostního programu si pak můžete v klidu vytřít prdel."
     Nechal jsem ji stát uprostřed místnosti s pusou otevřenou dokořán. Ex-ředitelka Gdaňská mě nepoznala. Má zavazadla mi nezajistí, ale dneska se postará, aby to Klaudii večer seklo.

     K parkovišti jsem se dopravil metrem a po cestě se začetl do nové knihy. Byla tlustá, dost nesrozumitelná a nesla název Vesmír kvarků a leptonů. Na předsádce jsem měl osobní věnování od autora:
     Bohoušku, drahý příteli,
slíbil jsem ti zaslat svou prvotinu, ale svému slovu jsem nedostál. Už když jsem dokončoval první knihu, věděl jsem, že celý koncept je nesprávný a budu ji muset přepracovat. Vesmír je nejen nekonečný, ale před našima očima se také nekonečně rychle rozpíná a mění. Stejně rychle se mění i naše vnímání vesmíru a objem našich znalostí o něm.
     V ruce tedy držíš mou druhou knihu. Lepší, obsažnější, ale pravdě stejně vzdálenou jako kniha první. Nic, o čem se dočteš, nepochopíš. Ale nemusí tě to rmoutit, knize nerozumí ani někteří moji kolegové, astrofyzici.
     Opatruj se, v tomto vesmíru se musíme mít nepřetržitě na pozoru.
Tvůj kamarád, Hynek Vlach.
     Knihu jsem otevřel u třetí kapitoly. Jmenovala se Omyly Muray Gell-Manna. Těšil jsem se na ni, ačkoliv nic nepochopím.
     Záložku jsem odložil stranou. Měla tvar dlouhého ostrého nože, kinžálu. Na jedné straně u ostří se ztrácela vybledlá písmena, ale nápis byl stále čitelný, SCHARFmesser.
     Nedalo mi to, abych si nezafilosofoval. Tupost je tolerována možná v paralelních vesmírech, ale v tomto je lepší být ostrý jako břitva.