Rotohor - Lužické hory

Kolem světa a na vrcholy hor - tentokráte Lužických.

Lužické hory

1. Luž - 793 m
2. Pěnkavčí vrch 792 m
3. Jedlová, 774 m
4. Malá Luž, 773 m
5. Klíč, 759 m
6. Hvozd, 750 m
7. Studenec, 736 m
8. Velký Buk, 736 m
9. Malý Buk, 712 m
10. Tkalcovský vrch, 710 m
11. Bouřný, 703 m
12. Javor, 693 m
13. Velká Tisová, 692 m
14. Malý Javorník, 690 m
15. Pětikostelní kámen, 689 m
16. Ptačinec, 679 m
17. Konopáč, 676 m
18. Tolštejn, 670 m
19. Sokol, 668 m
20. Čihadlo, 665 m
21. Stožec, 665 m
22. Bouček, 664 m
23. U Karlíků, 663 m

Hrad Vízmburk (146 km)

Počátky šlechtických sídel, budovaných zpravidla vysoko a daleko, jsou mnohdy zahaleny mlhou nejistot. Jejich existence se v písemných pramenech odráží většinou pouze v predikátech jejich majitelů, ale již se nezmiňují o samotném vzniku. I v případě hradu Vízmburku to je podobné...

Dějiny hradu Poprvé se hrad Vízmburk objevuje v tzv. Dalimilově kronice k roku 1279, kdy je uveden v podobě predikátu Tasa, který je považován za stavitele hradu a prvního majitele. Tas z Vízmburku je zde uveden spolu s dalšími šlechtici českého království, kteří se po smrti českého krále Přemysla Otakara II. v roce 1278 účastnili bojů proti vojskům markraběte Otty Braniborského. Dalimil ve svém veršovaném díle tyto chrabré skutky českých šlechticů líčí následovně:
"Mnozí čeští páni cizince pak děsí. Mutyně Vhřešcovský, bil se v Bořiměvsi, Mutyně Skuhrovský, poblíž Albrechtic, Jaroslav Jablonský a s ním ještě víc Petráň Zebinský, co trubky nosí ve štítě, také Tas Višemburský bije se lítě a v okolí Prahy pan Ctibor z Lipníka. Nejvíce však Hynek v bojích vyniká. ..."

Po tomto datu (1279) Tas na více než na deset let z písemných pramenů mizí a objevuje se až roku 1289. Tehdy je uveden spolu s Vítkem z Úpy, Hronem z Náchoda a Vítkem z Turgova na listině krále Václava II., ve které panovník svěřuje do správy část hradecké provincie svidnickému knížeti Boleslavovi I. V této listině je Tas jmenován jako Tazzo de Wizenburch. O pět let později, k 1. srpnu 1294, je Tasovo jméno uvedeno v polské listině jako kastelán v Krakově a Sandoměři (capitanus Crocovie et Sandomirie).

Na postu kastelána v Krakově vystřídal Bolka Opolského. Na rozdíl od svého předchůdce spravoval i Sandoměřsko, čímž se stal správcem celého Malopolska. Je možné, že Tasa na tento význačný post jmenoval král Václav II. již na přelomu let 1293 a 1294 během svého návratu do Čech přes Krakov. V závěru toho samého roku byl Tas nám z neznámého důvodu z postu odvolán a na jeho místo nastoupil pan Hynek z Dubé, který se stejně jako Tas proslavil svou statečností v bojích. Po svém odvolání se Tas v písemných pramenech objevuje až téměř po deseti letech. Na počátku roku 1303 získal Ještě důležitější funkci. Je jmenován starostou na Kujavsku a v Pomořanech a tím se stává prodlouženou rukou samotného českého krále v této oblasti. V první čtvrtině stejného roku tento již zcela jistě mocný a bohatý muž odchází zpět do Čech a stává se podkomořím království českého. Český historik J. Šusta se ve své knize "Soumrak přemyslovců a jejich dědictví" domnívá, že Tas svým působením v Polsku nashromáždil velké mění, které mu umožnilo zastávat v Čechách úřad podkomořího království českého. Funkce královského podkomořího (subcamerarius) byla určena především urozeným mužům, přičemž v Čechách tato funkce náležela příslušníkům nejmocnější šlechty z okolí samotného krále. Královský podkomoří spravoval berně z měst a klášterů královské fundace.

Poslední zmínka o našem hrdinovi pochází od zbraslavského kronikáře, který ve svém díle zaznamenává jeho vraždu. Dle popisu Petra Žitavského k ní mělo dojít roku 1304. Tas byl probodnut jakýmsi Janem Vlkem, svým sousedem, za to, že ho připravil o jeho skromný majetek. Ten se vypravil za svým sousedem do Prahy, aby sjednal nápravy, leč nebyv přijat, počíhal si na Tasa před kostelem sv. Klimenta "...vyzpovídav se a posilněn svatým přijímáním, rozdal chudým všechno, co měl a spokojuje se s mečem a nožem, stál před kostelem bez naděje na život a připraven na smrt...Neboť onen zuřivý člověk chytil Tasa za hrdlo a strhl ho k zemi, hned mu také vrazil do srdce nůž a neustal dříve, než mu nadobro vyrazil duši z těla...". Takto skončil první pán z Vízmburku, který zaznamenal ve svém životě na svou dobu nevídaný kariérní postup.

Po smrti Tasa z Vízmburku převzal celé panství jeho syn Jaroš, který kromě majetků zdědil po otci prchlivou povahu. O jeho osobě se dozvídáme záhy, neboť měl spory s klášterem na Zderaze o majetky, které držel klášter na Trunovsku od dob Idíka ze Švábenic (40. léta 13. století). Spory se vyhrotily až tak, že roku 1310 se stížnosti na Jaroše dostaly až k papeži do samotného Avignonu (tzv. papežské schizma). V té době má už hrad nového majitele, neboť Jaroš byl pravděpodobně donucen své panství prodat. V roce 1309 je zaznamenán jako vlastník hradu Milota z Pnětluk a Wissensteyna. O několik let později (1312 či 1313) je ten samý majitel zaznamenáván již jako Milota z Vízmburku. Dalším vlastníkem hradu i přilehlých statků se stal Arnošt z Hostinného, který je vyměnil mezi léty 1327 a 1330 za panství Pardubice s bratry z Dubé a Náchoda - Hynkem Crhou, Hajmanem, Hynkem Hlaváčem a Václavem. Tato směna je ještě doložena roku 1357 na listině Karla IV., kterou vydal dodatečně pro svého arcibiskupa Arnošta z Pardubic a jeho bratry Bohuše a Smila, syny Arnošta z Hostinného. Bratři měli hrad držet v nedílu spolu s Náchodem a Malou Skalicí do roku 1336, kdy si majetek dělí a hrad připadá Hynku Crhovi.

Po Hynkovi přechází hrad na jeho dva syny Hynka a Jindřicha. Oba bratři byli patroni všech kostelů na vízmburském panství. Jindřich v letech 1388-1397 zastával post zemského soudce. Tutéž funkci vykonával i Jindřichův syn Jan v letech 1402-1404. Posledním majitelem hradu Vízmburku se stal Jiřík, syn Jana, který zemřel okolo roku 1420. Nový majitel byl stoupencem husitského učení a z jeho vojenské posádky měli v sousedním Slezsku velké obavy, protože Jiříkova posádka je ohrožovala dnem i nocí. K roku 1425 je zaznamenám vpád vojsk vratislavského biskupa Konráda do východních Čech. Tehdy byly vypáleny vesnice v okolí Náchoda a Trutnova a snad i hrad měl být nějaký čas neúspěšně obléhán. K roku 1436 nalézáme Jiříka, bývalého představitele sirotčí šlechty, jako stoupence nového českého krále Zikmunda, od něhož získává za půjčku 15 000 grošů další statky ve východních Čechách. Jsou jimi Žleby, Vildštejn, Chotěboř a Drobovice. Již následujícího roku proto Jiří přesídluje na nové panství ve Žlebech,které je blíže centru dění, a kde také roku 1450 zemřel bez potomků. Zatímco se Jiří z Dubé a z Vízmburku věnoval vysoké státní politice, byly jehostatky na severovýchodě Čech řízeny jím dosazenými správci. Ve 40. letech 15. století byly, ještě v neklidné době po husitských válkách, Čechy sužovány nájezdy loupeživých rytířů. Po tvrdém zásahu v roce 1441 proti Janu Koldovi ze Žampachu, se předpokládalo, že problém loupeživých rytířů je ve východních Čechách vyřešen. Opak byl však pravdou . V roce 1446 musely spojené východočeské landfrýdy tvrdě zasáhnout proti bývalému táborskému hejtmanovi Ondřeji Keřskému z Římovic, který od konce 30. let loupil na Čáslavsku. Hned následujícího roku musel svaz řešit loupeživé výpady na východočesko-slezské pomezí, kdy posádky pohraničních hradů (mj. i Vízmburku) bez vědomí svých majitelů podnikaly loupeživé výpady do sousední Slezska.

Přestože výpady velice škodily slezským městům, nedošlo k otevřenému konfliktu mezi slezskými městy a východočeskou šlechtou. Vůdce spojených východočeských andfrýdů navázal na politiku Hynka Ptáčka z Pirkenštejna z roku 1441 a dohodl se se slezskými knížaty o vykoupení těchto hradů. O této dohodě nás k roku 1447 zpravují Staré letopisy české: "...téhož roku po sv. Duchu všechna knížata slezská spolu s městy Vratislaví, Svídnicí, Zhořelcem, Budyšínem, Žitavou a dalšími městy, která jim patřila, vytáhli, a když mezi sebou sebrali peníze, vykoupili od pánů a zemanů hrady, ze kterých jim silně škodili a loupili, jako Vízmburk pana Jiříka Vízmburského z Dubé, Adršpach pana Hynka Červenohorského, Žacléř patřící kdysi panu Hanušovi z Varnsdorfu, Belver a Skály pana Jana Salavy. Hrady zaplatili hotovými penězi a pak je zbořili a zničili. Ale vesnice a platy z nich všem uvedeným pánům ponechali."

Po tomto datu Jiří z Dubé své vízmburské panství prodal za 265 kop grošů Jindřichovi z Michalovic. Roku 1456 byly statky ve správě Jiřího z Poděbrad a z Kunštátu, který toho roku potvrdil rtyňskému rychtáři jeho rychtu a důchody. Po smrti Jiřího z Poděbrad panství přešlo na jeho syna Jindřicha staršího, který ho prodal Hanuši Volfovi z Varnsdorfu. V roce 1487 se majitelem stal Zbyněk z Buchova. Dalším majitelem byl Petr Adršpach z Dubé, který někdy mezi lety 1516-1519 prodal hrad, městečko Úpici a několik vsí Janu Špetlovi z Janovic. Tehdy je Vízmburk uveden jako pustý hrad.

V roce 1545 v souvislosti prodeje náchodského panství je zmiňován Vízmburk jako pustý hrad. 
(text zkopírován z oficiálních stránek o hradu Vízmburk)

24. Medvědí vrch, 660 m
25. Rousínovský vrch, 660 m
26. Malý Stožec, 659 m
27. Střední vrch, 657 m
28. Zlatý vrch, 657 m
29. Plešivec, 653 m
30. Popelova hora, 652 m
31. Kozí hřbet, 651 m
32. Hřebec, 650 m
33. Javorník, 643 m
34. Sušší vrch, 641 m
35. Suchý vrch, 639 m
36. Kopřivnice, 638 m
37. Černý vrch, 638 m 
38. Velký Šébr,  633 m 
39. Zaječí vrch,  631 m 
40. Kobyla,  625 m 
41. Ovčácký vrch,  623 m 
42. Chřibský vrch,  621 m 
43. Široký kopec,  613 m
44. Stříbrný vrch,  613 m 
45. Andriesenova kupka,  607 m 
46. Pramenný vrch,  605 m 
47. Juran,  605 m 
48. Stříbrný vrch,  600 m 
49. Plešivec,  597 m 
50. Malá Tisová,  595 m    
51. Tábořiště,  594 m
52. Střední vrch,  593 m

Hrad Šternberk (277 km)

Hrad Šternberk, původně obranné středověké sídlo s dochovanou válcovitou věží a zbytky opevnění hlavního paláce, láká návštěvníky nevšední atmosférou. Půvabné kulisy hradu potom tvoří okolní lesopark a dnešní podhradí.

Hrad Šternberk založil v polovině 13. století pravděpodobně Zdeslav z Chlumce a ze Šternberka, příslušník starého českého šlechtického rodu. První písemný záznam najdeme v listině z roku 1269. Dokument zároveň vymezoval hranice šternberského panství a kláštera Hradisko. Z obranného sídla byl hrad v 70. letech 14. století přestavován a rozšířen. Biskup Albert II. ze Šternberka, významný církevní hodnostář a vlivný diplomat, využíval hrad jako svou rezidenci. Pozornost biskupa se upírala především ke kapli, kterou nechal vyzdobit ve stylu panujícím tehdy na dvoře Karla IV. Během prohlídky vás překvapí členitost hradu a jeho velká rozloha a bohatá výzdoba od gotiky až po secesi.

V 16. století proběhla díky rodu Berků z Dubé a Lipé renesanční rekonstrukce hradu. Po rozsáhlém požáru byl hrad přestavbou rozšířen o renesanční křídlo s "Vizitkovým sálem" a s unikátními hráňovými klenbami. Berkové také zasáhli do života v podhradí, v němž nechali vybudovat systém hospodářských a správních budov.

Historie hradu Šternberka je bezprostředně spjata s rodem Šternberků i s pohnutými chvílemi českých dějin – s husitskými válkami, s potomky českého krále Jiřího z Poděbrad, s knížaty z Min­strberka i s třicetiletou válkou, během které město i hrad značně utrpěly.

Události třicetileté války se tvrdě podepsaly na podobě šternberského hradu. Ten sloužil jako sýpka, kasárny a po skončení vojenských operací se z něj stala téměř neobyvatelná ruina. Tehdejší majitelé hradu, vévodové z Würtenberka, neměli dostatek finančních prostředků ani zájem o poničený hrad který navíc několikrát vyhořel. Vzhledem ke složité finanční situaci Würtemberkové roku 1695 prodali hrad i panství Šternberk a Pňovice Janu Adamu Ondřeji z Lichtenštejna (1657 - 1712), za 504 000 zlatých. Ten sice koupil nadějné panství, kde fungovaly železné doly a vzkvétalo zpracování lnu, nicméně o vlastní hrad Jan nejevil přílišný zájem. V roce 1699 totiž koupil panství Schellenberg a roku 1712 hrabství Vaduz. Tím mohl konečně naplnit myšlenku svého děda Karla I. a položil tak základy dnešního lichtenštejnského knížectví.

Jan Adam Ondřej byl vnukem Karla I. (1569 - 1627) po kterém zdědil podnikavého ducha i nadání ke správě panství. Po svém otci Karlu Eusebiovi (1611 - 1684) zase zdědil obrovské dluhy. Jan přistoupil k radikální reformě panství, propustil část úředníků, utužil robotu a snížil výdaje na pořádání nákladných parforsních honů. Rázné reformy brzy přinesly očekávanou stabilizaci majetku a Jan dokonce mohl nakupovat další panství a statky. Navzdory veškerým snahám zůstal Jan posledním členem tzv. karlovské větve Lichtenštejnů.

V následujících letech na Šternberku probíhala jen nezbytná údržba. Vlastní jádro se postupně měnilo v ruinu, pouze spodní renesanční podhradí sloužilo jako kanceláře správy panství. V roce 1852 navštívil hrad významný český malíř Václav Mánes, který zde provedl několik kreseb a později v časopise Květy poznamenal, že se zde nachází továrna na zpracování lnu. Z dispozice objektu podhradí pak jednoznačně vyplývá jeho funkce městského vězení a bytů zaměstnanců správy. Ačkoliv hrad patřil přímo vládnoucímu lichtenštejnskému knížeti, žádný z nich nejevil o hrad zájem. Ten stále více chátral, což dokládá romantická malba A. C. Hauna z 50. let 19. století. Tento stav se změnil teprve v 80. letech 19. století. Tehdejší Lichtenštejnsý kníže, Jan II. Dobrotivý (1840 - 1929) rozhodl o generální rekonstrukci, či spíše radikální přestavbě.

Jan II. později zvaný "Dobrotivý", představuje jednoho z nejznámějších příslušníků rodu Lichtenštejn. V mládí získal skvělé vzdělání, byl to skvělý filantrop, vyznal se v problematice chodu a správy panství. Podporoval řadu spolků i veřejný život. Ve Šternberku přispíval značnými obnosy na zřizování parků i chod chudobince. Přes veškerý rozhled a znalosti se pozornost Jana II. obracela ke středověku, do doby slavných rytířů a Lichtenštejnských válečníků. Tato myšlenka, poplatná době, vedla Jana II. k přestavbám mnohých hradů a zámků do novogotického slohu, který odpovídal jeho požadavkům na reprezentaci historie rodu. V případě šternberského hradu Jan II. povolal architekta Karla Gandolpha Kaysera (1837 - 1895), který v té době pracoval na rekonstrukci hradu Liechtenstein u Vídně. Jan II. vyžadoval od Kaysera navrácení starobylohé vzhledu hradnímu komplexu. Ten měl následně sloužit jako Janovo letní sídlo, kde by mohl soustředit rozsáhlé umělecké sbírky. Z období rekonstrukce (přibližně 1886 - 1910) se dochovaly četné plány, které ukazují celý průběh i některé nerealizované návrhy. Například původní věž – bergfit, měla doplnit zastřešená vyhlídková plošina, přístupná visutým ochozem z tzv. vyhlídkového pokoje.

V podstatné části však rekonstrukce proběhla podle plánu. Ovšem vypjatá snaha o původnost a navrácení starobylého rázu hradu, vedly ve své podstatě paradoxně k likvidaci naprosté většiny historických konstrukcí a prvků. Bohužel navíc neexistoval žádný stavební deník. Nevíme tedy, kde se podařilo nalézt zbytky raně gotických kamenických prvků z původní hradní kaple, nebo soubor středověkých a raně novověkých kamnových kachlů. Tehdejší představy o rekonstrukci středověkého hradu dokládá například zboření a následné znovupostavení horní poloviny vrcholně gotického arkýře v presbyteriu kaple, nebo přeložení původního vstupu do hradního areálu ze 13. století.
Na druhou stranu Jan II. jevil o rekonstrukci hradu velký zájem. Již před zahájením rekonstrukce shromažďoval uměleckou sbírku ve Valticích, odkud pak byla postupně převezena na Šternberk. Patrně tímto způsobem se na Šternberk dostaly dvě vzácné halapartny z výzbroje Lichtenštejnské gardy, které jsou mimo Šternberka dochovány pouze ve Vaduzu.
Valtický zámek se stal skutečným skladištěm, kde mimo obrazů, soch, kožených tapet a dalších předmětů, ležela kachlová kamna. Jan II. se rozhodl, že celý hrad bude upraven také pro zimní přebývání. Dlouho pak trvalo, než vznikla současná situace rozložení kamen. Stavební plány vykazují změny umístění kamen. Záměrem bylo rozmístit kamna tak, aby starší kusy ze 16. a 17. století byly v prvním patře, mladší kusy ve druhém patře. Dalším kritériem byla barevnost kamen. Jednotlivé kusy měly vytvářet nápaditou směsici, aby se ve dvou po sobě následujících místnostech neopakovala barevnost kamen nebo styl. Tímto rozhodnutím na šternberském hradě vznikl ojedinělý soubor kachlových kamen.
K vyhřívání hradních chodeb, kaple a dvou velkých sálů pak sloužily mohutné kotle, umístěné v přízemí a ve sklepě hradu. Fungovaly na podobném principu, jako ty středověké. Nad topeništěm se nacházel volný prostor, kde se ohříval vzduch. Ten následně samovolně stoupal potrubím do jednotlivých částí a ústil otvory v podlaze, překrytými mosaznými mřížkami.
S ohledem na svůj věk a zejména pohodlí, nechal Jan II. po celém hradě instalovat vodovod, který zásoboval koupelny a toalety. Ty stejně jako v případě Valtic a Lednice vyrobila vídeňská firma Gramlick. Velkou novinkou je osobní výtah, který byl v roce 2016 restaurován. Další výtah vede do nové kuchyně, restaurované v letech 2015 – 2016. Všechny tyto technické zajímavosti je možné spatřit při prohlídce hradu.

Po smrti Jana II. (1929) se obyvatelem hradu stal jeho prasynovec Jan František (1910 - 1975). Jeho dědeček Alfréd Alois (1842 - 1907) se totiž oženil se svou sestřenicí Marií Henrietou (1843 - 1931), která byla sestrou Jana II. Dobrotivého.

53. Sokol, 593 m
54. Kozí hřbet, 592 m
55. Šibeniční vrch, 589 m
56. Jánské kameny, 589 m
57. Široký vrch, 586 m
58. Kamenný vrch, 586 m
59. Popel, 584 m
60. Křížová hora, 574 m
61. Trávník, 571 m
62. Tetřeví vrch, 569 m
63. Žulovec, 566 m
64. Popova skála, 565 m
65. Na Širokém, 563 m
66. Kulich, 559 m
67. Bukovina, 557 m
68. Ovčí vrch, 556 m
69. Břidličný vrch, 556 m
70. Malý Stoh, 552 m
71. Wowczakův vrch, 549 m

Žerotínský zámek (344 km) 

Město Nový Jičín a jeho zámek jsou spjaty s renesancí, stejně jako je renesance propojena s Žerotíny. Těmito slovy lze charakterizovat nevyvratitelnou historickou spojitost renesančního věku Nového Jičína s jedním z nejvýznamnějších moravských rodů té doby. Stopy Žerotínů staré pět set let se nesmazatelně vryly do architektury města, starých listin a povědomí mnoha generací obyvatel Nového Jičína. Právem je tedy i novojičínský zámek dodnes nazýván přízviskem Žerotínský.

Konec 15. století znamenal pro severovýchodní část Markrabství moravského prudký vzestup hospodářského a politického růstu. Obzvlášť bývalé kravařské statky se stávaly výnosným zbožím mnoha nových šlechtických rodin, a proto se nelze divit, že tento všeobecný trend přilákal k investování i starobylý a bohatý rod pánů ze Žerotína.

Nejstarší písemné zmínky o rodu pánů ze Žerotína pochází z 13. století. Za nejstaršího předka se považuje Blud z Bludova, který vykonával v letech 1213 - 1215 funkci přerovského purkrabího. Na konci 13. století získali jeho potomci ves Žerotín u Olomouce, podle níž přijali nový šlechtický přídomek. Rod Žerotínů se postupem let rozrůstal a získával na vážnosti. A tak se nelze divit, že již roku 1478 byli Žerotínové povýšeni do panského stavu.

První konkrétnější vazbu žerotínského rodu na Nový Jičín je třeba hledat u Jana staršího ze Žerotína (? - 1500), od roku 1475 pána na hradě Fulneku. Nejsou sice známy přímé důkazy, ale je nanejvýš pravděpodobné, že právě on se zasloužil o předjednání odkupu novojičínského zboží od tehdejšího majitele Petra z Pezinku. Jan starší ze Žerotína roku 1500 umírá a následně je obchodní transakce zapsána do zemských desek. Zde již jsou uváděni jako kupující jeho synové Jan, Viktorin, Jiří, Bartoloměj a Bernard ze Žerotína. Správa nově nabytých statků byla zpočátku uskutečňována společně.

Zeměpanské město Nový Jičín na úsvitu 16. století patřilo ke středně velkým střediskům obchodu a cechovní výroby. Od roku 1501 se mohlo honosit vlastní radnicí. Do jeho osudů zasahuje na den sv. Marka 25. dubna roku 1503 velký požár, který tehdy ještě dřevěné město zničil do základů. Tato pohroma se týkala i nejstarších městských listin a privilegií, které byly v souvislosti s tím zničeny. Jedním z mála objektů, které přestály požár s menšími škodami, byl novojičínský městský hrad. Hradní komplex, pocházející z několika historických stavebních období, se stal společně s dalšími hrady, Starým Jičínem a Štramberkem, panským sídlem rodu Žerotínů.

O několik let později, roku 1507, umírá na fulneckém hradě Jiří z Žerotína a následně i jeho bratr Bartoloměj. Rodovým dělením z 30. listopadu roku 1507 dostává do vlastnictví zboží jičínské, zahrnující rovněž hrad v Novém Jičíně, jejich bratr Viktorin ze Žerotína (16. 10. 1474 - 1529). Druhý bratr, Bernard dostal fulnecké zboží. Je nutno podotknout, že při tureckém vpádu roku 1529 se stal Bernard ze Žerotína hejtmanem kraje ve čtvrti jičínské a podílel se i na jeho obraně.

Panování Viktorina ze Žerotína v následujících letech (1507 - 1529) přineslo novojičínskému panství rozsáhlé změny. Viktorin se již v dřívějších letech podílel na likvidaci následků požáru města. Podporoval budování prvních městských kamenných domů a zvláště pak výstavbu svého sídla na novojičínském hradě. Z jeho podnětu bylo dokončeno budování západního a východního hradního traktu. Na 1. zámeckém nádvoří při hradebním systému byly přistavěny renesanční konírny. Důležitá byla rovněž i Viktorinova pomoc při zdokonalení městského obranného systému, do kterého byl zanesen důležitý prvek na východní straně - tzv. Žerotínova bašta. Byla postavena pravděpodobně již v roce 1500 a na římse, která obepínala její střední část, nesla erb s žerotínským znakem. Ten je dodnes uchováván jako cenný fragment v lapidáriu novojičínského zámku.

Bernard ze Žerotína za svého panování v letech 1529 - 1532 se zasloužil o rozšíření novojičínského majetku, když k tomuto zboží přikoupil Hustopeče a také hrad Štramberk. V roce 1532 Bernard umírá a v následujícím roce dochází k dalšímu dělení žerotínských statků. Zboží jičínské se rozdělilo mezi dva syny pana Petra z Žerotína - panství starojické se střediskem na hradě Starý Jičín připadlo Vilému z Žerotína a panství novojicko-štramberské Bedřichu ze Žerotína. Do tohoto statku byl zahrnut hrad a město Nový Jičín, městečko a hrad Štramberk, Šenov, Bernartice, Žilina, Bludovice, Libhošť, Životice, Veřovice, Mořkov, Tamovice, Hodslavice a Rohlina.

S příchodem Bedřicha ze Žerotína nastává nejvýznamnější a nejucelenější stavební období novojičínského zámku. Bedřich ze Žerotína za svého mládí procestoval část západní a jižní Evropy. Vzdělání se mu dostalo na dvoře císaře Karla V. V této době získal nové poznatky o budování italských a francouzských pevnostních systémů. Zvláště italské městské pevnosti byly považovány za jedny z nejdokonalejších své doby. Další důležitou okolností byla Bedřichova znalost uherských protitureckých pevnostních systémů. Svých poznatků využil v roce 1538 při zahájení rozsáhlého projektu přestavby hradu v pevnostní systém nového renesančního zámku jako tzv. kaštelu.

Koncepce přestavby spočívala v soběstačnosti a obranyschopnosti zámku nejen vně hradebního systému, ale i ze strany uvnitř města. Dvacet pět metrů vysoké atiky převyšovaly všechny stavby v okolí a z jejich klíčových střílen bylo možno střežit vše v dostřelu tehdejších zbraní. Navíc renesanční obranné věžice zvýšily počet pozorovatelen k dokonalosti. V současné době lze na zámku spatřit pouze tři tyto věžice, které jsou jen fragmenty z dřívějšího počtu deseti věžic. Zámecký objekt měl obranný obdélníkový půdorys, který vytvářel nároží jihozápadní části městských hradeb. Ve stejném architektonickém stylu byla zbudována Horní brána, která střežila jižní vstup do Nového Jičína. Tato brána společně s rozsáhlým dvorem a přilehlými domy patřila k Bedřichovu majetku.

Architektura 2. zámeckého nádvoří budovaná za Bedřicha ze Žerotína svědčí o přípravě výstavby renesančních arkád, které realizoval až jeho syn Jan na pozdějším žerotínském panství v Náměšti nad Oslavou.

Účelnost a praktičnost zámecké stavby byla posvěcena zbudováním reprezentační renesanční lodgie při dnešním středním traktu. Lodgie byla obohacena toskánskými sloupky a na své předprsni dodnes nese kamenný alianční znak stavitelů Bedřicha ze Žerotína a jeho manželky Libuše z Lomnice, dědičky části náměšťského panství. Libušin erb se skládá z klenotu křídla a helmice, erb Bedřichův s tradičním žerotínským lvem s korunkou na třech pahorcích je završen rovněž helmicí, doplněnou korunou s klenotem lva. Nápis pod oběma heraldickými erby uvádí jména obou manželů.

Panování Bedřicha ze Žerotína bylo naplněno mnoha soudními rozepřemi s bratrem Vilémem ze Starého Jičína. I Bedřichovo členství v Jednotě bratrské a podpora omezování vlivu katolických a kališnických obřadů vedly k dalším soudním sporům. Přesto si tento rázný a rozšafný Žerotín zachoval trpělivost a důstojnost a městu Novému Jičínu udělil různé druhy milostí, jako kupříkladu v roce 1538 osvobození od šenkování panských vín.

V roce 1541 však náhle Bedřich ze Žerotína umírá a zanechává po sobě manželku s nezletilým synem Janem (? - 1596) a dcerou Martou. Jeho dědictvím byl i nedostavěný novojičínský zámek a dluhy spojené s jeho přestavbou.

Další stavební práce na zámku sice nepokračovaly takovým tempem jako za Bedřicha, ale život se zde zásadně nezměnil. Nadále se zde pořádaly bohaté hostiny a plesy, na které se sjížděla okolní šlechta. Častými hosty zde byli Sedlničtí z Choltic nebo kupříkladu Jan Kropáč z Nevědomí. Rovněž tak podpora protestantské církve ze strany žerotínského rodu neutuchala. Jejím projevem bylo roku 1544 privilegium pro bratrský sbor v Novém Jičíně. K významné události došlo na obecném sněmu olomouckém roku 1555, kdy byl již plnoletý Jan ze Žerotína přijat do rodů starožitných. Byla to velká čest, která byla jeho rodu tehdy prokázána.

Malý zájem Jana z Žerotína o zámek a panství vyústil 5. července roku 1558 v rozhodnutí obojí odprodat. Kupcem se stal Jan Kropáč z Nevědomí, pán na Hranicích, který za ně zaplatil 39 000 moravských zlatých (čili 19 500 kop českých grošů), což byla Žerotíny záměrně nadsazená cena vzhledem k pouhým 1800 moravských zlatých výnosu panství v roce 1558. Protože v Novém Jičíně byl znám tvrdý Kropáčův postoj k poddaným, rozhodla se celá městská obec, že neuzná novou vrchnost. Usnesla se, že zaplatí tuto vysokou kupní cenu Janovi z vlastní kapsy. Současně se novojičínští rozhodli, že se poddají s celým panstvím císaři Ferdinandovi I. Habsburskému. A tak již 20. července 1558 po přijetí delegace města, v níž byl i známý Ondřej Řepa z Greifendorfu (? - 1596), byl zvláštním listem přijat Nový Jičín pod ochranu císaře a stal se městem komorním. Znamenalo to, že odváděl své dávky do královské komory - pokladny, čímž se stal zeměpanským statkem.

S odchodem Jana ze Žerotína z Nového Jičína na náměšťské panství nastává nová kapitola dějin nejen města, ale i žerotínského rodu. O šest let později Janova první manželka Mariana z Boskovic povila v Brandýse nad Orlicí nejslavnějšího člena rodu, Karla staršího z Žerotína (1564 - 1636).
(text je zkopírován z oficiálních stránek Žerotínského zámku)

72. Profesorův odpočinek, 548 m
73. Vápený vrch, 548 m

74. Kozí hřbet, 548 m
75. Pískový vrch, 547 m
76. Zaječí vrch, 544 m
77. Žernov - Milštejn, 544 m
78. Sedlecký Špičák, 544 m
79. Loupežnický vrch, 539 m
80. Liščí hora, 537 m
81. Zámecký vrch, 536 m
82. Pařez, 536 m
83. Kohoutí vrch, 535 m
84. Bučina, 534 m
85. Hřebeny, 534 m
86. Spravedlnost, 533 m
87. Krkavčí kameny, 532 m
88. Volská hlava, 526 m
89. Lipník, 525 m
90. Háječek, 524 m
91. Malý Sokol, 523 m
92. Na Výšině, 519 m
93. Podkova, 518 m
94. Rollebereg, 517 m
95. Lipka, 510 m
96. Kunratický vrch, 505 m
97. Sokolík, 501 m
98. Vraní skály, 500 m
99. Břidličný vrch, 499 m
100. Kančí vrch, 495 m
101. Malý ovčí vrch, 495 m
102. Knesplův vrch, 494 m
103. Soví vrch, 491 m
104. Dobrák, 488 m
105. Větrný vrch, 481 m
106. Herdstein, 479 m
107. Jehla, 478 m
108. Černý vrch - severní, 476 m

Budatínský hrad (456 km) u Žiliny

Vznik hradu historici datujú do druhej polovice 13. storočia. Písomná zmienka o ňom však pochádza až zo 14. storočia, kedy patril ako mnohé ďalšie Matúšovi Čákovi. Jeho základ tvorila valcovitá veža s obytným palácom obohnaná hradbou a vodnou priekopou. Hrad bol postavený v močaristom teréne na malom skalnom brale následkom čoho sa vonkajšie opevnenie v druhej polovici 15. storočia zrútilo.

Následne sa hrad dostal na niekoľko storočí do vlastníctva rodu Szunyogovcov. Postupne zrekonštruovali a rozšírili novú hradbu, pribudli renesančné úpravy a budovy. Ďalší pokračovatelia pokolenia vybudovali pohodlné sídlo s barokovými prvkami, a tak sa vzhľad bývalého hradu zmenil na zámok. To je aj vysvetlenie, prečo sa dnes stretávame s pomenovaním Budatínsky zámok.

Po vymretí Szunyogovcov získali hrad koncom 18. storočia Csákyovci. Najväčšiu pohromu zažil Budatínsky hrad v 19. storočí pri ničivom požiari, kedy sa vážne poškodila južná a západná časť barokového paláca. Celý objekt čiastočne opravili, ale na najvýznamnejšiu úpravu si hrad musel počkať do začiatku 20. storočia. Posledný vlastník Gejza Csáky vniesol do opráv goticko-renesančné prvky inšpirované romantickými motívmi.

Míľniky

• 1321 – prvá písomná zmienka o Castrum Budetyn;
• 1487 – 1798 Budatínsky hrad patril Szunyogovcom;
• 1849 – hrad podpálili cisárske vojská;
• 1798 – 1945 hrad vlastnil grófsky rod Csákyovcov;
• 1922 – 1923 prebehla významná stavebná úprava hradu;
• 1956 – od tohto roku je Budatínsky zámok v správe Považského múzea v Žiline;
• 2008 – 2013 prebehla rekonštrukcia celého objektu;
• 2014 – 2016 postupne sprístupnené jednotlivé zrekonštruované budovy vrátane hradnej veže a kaplnky.

109. Železný vršík, 464 m
110. Strážný vrch, 462 m
111. Milíř, 458 m
112. Skalka, 455 m
113. Stráž, 451 m
114. Zámecký vršek, 450 m
115. Lesní vrch, 445 m
116. Ptačí vrch, 442 m
117. Petrovický vrch, 430 m
381 metrů
118. Lipový vrch, 403 m
119. Kněžický vrch, 392 m
120. Fredevald, 392 m
121. Zelený vrch, 390 m
122. Pařez, 390 m
123. Ořešník, 383 m
124. Velká hůrka, 382 m
125. Malá hůrka, 362 m

https://en.wikipedia.org/wiki/Category:Lists_of_British_sitcom_episodes<br>