Vy dva máte stejný hlas, čtvrtek

Příběh o dolním toku lásky, meandrech vykoupení a žhavých ústech delty.

Kapitola 30

Čtvrtek, 00:01

     Lexus jsem nechal na příjezdové cestě k Tomášovi a na předním sedadle připsal na papír vzkaz, že zítra zase budu potřebovat půjčit auto. Lexus se mě zeptal, jestli ještě někam dnes pojedu a když se dozvěděl, že nic podobného nemám v plánu, popřál mi dobrou noc a zavřel dveře. Chystal se jít spát a nechtěl být rušen.

     Já se spát nechystal. Sedl jsem si na verandu domu, otevřel si lahev skořicového Jacka Danielse, hlavu jsem položil do dlaní a přemýšlel, proč řeky před člověkem kličkují a proč se vždy vydají nejschůdnější cestou. Jak je možné, že nikdy nevyrazí do kopce?
Monika přede mnou ale nekličkovala, naopak byla přímočará a pokaždé mi na rovinu řekla, co jí na mě vadí. Arogance, namyšlenost a hlavně lži.
Také nešla nejschůdnější cestou, žádný můj renonc mlčky nepřešla a pokaždé mi to vytmavila, ačkoliv muselo být snazší věc přejít, přečkat den a víc se ke mně nehlásit. Za každou cenu se snažila najít pravdu, navíc asi přistoupila na mou podivnou hru a vyrazila za pravdou do kopce. Srovnání se řekou neobstojí. A jestli ano, tak jedině s Vltavou.

     Vltava dokázala vzít osud do svých rukou, zamávala Tyrolákům, naposledy jim ve zpěněných vírech zajódlovala a pak se vydala hledat slávu a hlavně lásku do Čech.

Kapitola 31

Čtvrtek, 00:44

     Jack Daniels už ztratil polovinu své hmotnosti a chyběla mu síla a vůle k tomu, aby došel zpátky do ledničky. Měl jsem ho na kolenou a hodlal jsem se ho několika posledními ranami dorazit. Život mu zachránilo zazvonění telefonu.

     Volal Miloš, chystal se stáhnout oponu dnešní velké premiéry o dvou dějstvích v kulisách lékařského domu a restaurace na přehradě.
Když vám v noci volá psychiatr, neměla by vaše odpověď na otázku, co děláte, znít, že se chystáte dorazit Jacka Danielse.
     "Asi víš, proč piješ. Lidi často pijí, pokud ztratí něco drahého nebo vzácného."
     "A ztratil jsem to?" zeptal jsem se.
     "Jo, hochu, to bude záležet na tobě."
     "Člověk nemůže ztratit, co mu nikdy nepatřilo," zamudroval jsem.
Chtěl jsem vědět, jak na tom jsem: "Tak to vybal, Miloši, ať si to můžu prohlédnout na světle a ze všech stran."
     "Ok," spustil Miloš. "Tak předně, brácho, jsi vyhrál hru sto jedenáct. Povídali jsme si víc než dvě hodiny. Přesněji 123 minut."
     "Cože?" rozesmál jsem se, "to ses jí nedokázal zbavit rychleji?"
     "Kdepak, ona už to chtěla položit po dvaceti minutách, když jí došlo o co jde. To já ukecával ji, aby hovor neukončila."
     "Proč, proboha?
     "Protože jinak bys ji ztratil, kamaráde."
     "Už se stalo, brácho. A proto tu sedím a povídám si s Jackem. Jack je v mnohem hovornější náladě než já, ale je i dobrý posluchač, proto ho mám rád. Nikdy po mně nehází vyčítavými pohledy a mlčky přejde, když mu něco zata-tata-jím," zaplétal se mi jazyk do zubů.

     "Nejdřív si samozřejmě myslela, že jsem ty. Jak jinak. A já ji v tom utvrzoval. Ale po několika minutách jí došlo, že jsem někdo jiný. Ustavičně dorážela s tím, že jsi jí slíbil, že se u mne dozví, proč jsi o ní věděl tolik. Na to jsem ale odpověď neznal.
Už to chtěla položit s tím, že jsi jí zase lhal, jako dnes pokaždé, ale já se jí zeptal, jestli nechce vědět, co se děje a proč se dovolala k někomu, kdo má stejný hlas jako ty. Proč bys měl mít důvod jí dávat moje číslo? To ji zaujalo, ráda ví o věcech všechno.
Tak jsem jí celou hru popsal, jak jsme na shodu hlasů přišli a jak jsme přemýšleli, co s tím a jak jsi pak přišel s nápadem na tuhle hru."
     "Cože!? Tu hru jsi přece vymyslel ty!"
     "To sice ano, ale nechtěl jsem před ní vypadat jako nějaký hajzl. Pokud bych se zdiskreditoval, jak bych později mohl působit důvěryhodně, až tě začnu bránit a vychvalovat? Přeci jen, ta hra je kolem a kolem pěkná sviňárna, nemyslíš?"
     "Ty debile!" zařval jsem a to ho pobavilo. Úplně jsem slyšel, jak se zakuckává smíchy.
     "Uklidni se, klídek, ať ti neuteče nic z toho, co ti budu povídat."
     "Nemusíš mi povídat nic, klidně si to nechám ujít. Končím, jdu spát. Naštval jsi mě."
     "Přestaň vyhrožovat položením telefonu, jsi horší než Monika a okamžitě přestaň kňourat, jsi horší než Nimral."
To mě zaujalo, jak to vypadá, Miloš toho o mém dnešku ví víc, než jsem si myslel. A pokud se s Monikou vybavoval přes dvě hodiny, je schopen si, s ohledem na svou profesi, udělat o dnešku dokonce lepší obrázek než já.

     Miloš počkal až zmínka o Nimralovi zabere jako účinné anestetikum a pak pokračoval: "Nejdřív začala s tím, že ji vůbec nepřekvapuje tvoje autorství hry, protože o tobě dobře ví, jaký jsi bezpáteřní hajzl."
Výborně. Skvělá pomoc.
(Á, tady je pan Jindra, operace ledvin. Pane Jindro, máme pro vás výbornou zprávu, operace se zdařila, brzy půjdete domů. Nyní nám dovolte, abychom vám jménem lékařského konsilia poskytli základní informace o průběhu operace vašich ledvin. Operaci jsme zahájili tím, že jsme vám vydloubli oko a uřízli ucho, což je standardní postup.....)
     "Tak s tím se nedalo nesouhlasit. Potvrdil jsem to a tím jsem získal další body do své beztak vysoké kredibility."
(Další postup operace byl takový, že jsme vám odstranili genitálie. Tím jsme se trošku zdrželi, nemohli jsme je najít....)
     "Prohlásil jsem o tobě, že jsi absolutní kretén a že jsi velice, velice hloupý. A slaboch. Nemáš vkus a ničemu nerozumíš. Jsi lempl a máš obě ruce levé. Neumíš být nikdy a za žádných okolností upřímný a ještě jsem od tebe neslyšel slovíčko pravdy. Pokud mi popřeješ hezké pondělí, jdu se raději podívat do kalendáře, jestli není čtvrtek. Jsi netaktní a všechny holky o tobě říkají, že neumíš líbat. Pokaždé je oslintáš, kousneš, nebo jim nosem vypíchneš oko."
(Operace ledvin není snadná. Abyste tomu dobře rozuměl, nejedná se o žádnou rutinní záležitost. Pokračovali jsme tak, že jsme vám odstranili páteř, ne celou, pochopitelně, ponechali jsme vám dva krční obratle, nosič a čepovec, abyste mohl pohodlně otáčet hlavou. Následovala totální endoprotéza obou kyčelních kloubů, abychom se mohli k ledvinám snáze dostat. První fázi operace jsme zakončili přeříznutím achilovek. To je vždy jeden z kritických momentů operace ledvin. Pokud bychom udělali sebemenší chybu, až do smrti by vám na nohou pořádně neseděly froté ponožky.)
     "Co ti na to mám říct? Zhoršit si to už asi nemohl, takže je to celkem jedno," rezignovaně jsem mávl rukou.
     "To ale nemáš pravdu, o reverzní psychologii toho, kamaráde, moc nevíš. Já jsem jí jen hodil lakmusový papírek, abych viděl, jak bude reagovat."
     "Jasně, lakmusáku, jak reagovala?"
     "Nejprve se mě zeptala, zda jsem opravdu tvůj kamarád a zda tě vůbec znám," řekl Miloš a pokračoval: "potom tě začala nejprve obhajovat a pak bránit. Bojovala jako lvice, chlapče, za tebe. Řekla zpočátku klidným hlasem, že kretén určitě nejsi. Blbec ano, ale ne kretén, to ani náhodou. A když o tom tak přemýšlí, tak nejsi ani blbec. Trošku moula. A popravdě nejsi moula. Jsi inteligentní a vzdělaný, sečtělý a zcestovalý. Slaboch nejsi určitě, za to může dát ruku do ohně. A jsi hodně šikovný, protože jsi udělal práci, kterou ten ožrala správce nebyl schopen zařídit za půl roku. To už zvýšila hlas. Máš výborný vkus, hezky se oblékáš. Líbí se ti hezký holky, takže to s tím vkusem jsem hooodně přestřelil. A s tím lhaním to také není tak jednoznačné. Vždycky říkáš pravdu, ale někdy zamlčíš informaci. To není lhaní v pravém slova smyslu, křičela na mne: ´ To si uvědomte!´  A rozhodně umíš být taktní a pozorný. Kdyby byli všichni muži tahle galantní, bylo by ženám lehčeji. A úplná hovadina je, že neumíš líbat. Která kráva to o tobě vykládá? Musí mít v hlavě nastláno seno. A jestli jsi je nepolíbil tak jako ji, možná jsi je ani líbat nechtěl. A co se týče té hry, řvala na mne, vůbec to není špatný nápad, je to vtipné a srandovní. A spousta ženských si takové zacházení zaslouží. Chovají se jako mrchy, takže sklízí, co zasely."
     "Páni. To jsem nečekal. Co dál?," zajímal jsem se.
     "Řekl jsem jí, že jsi jí zřejmě nelhal skoro v ničem a že jí objasním, jak ses dostal k některým osobním informacím o ní. Spoléháš se na to, že umím věci vydedukovat, logicky si vše odvodit a poté správně vysvětlit. Ty jsi už dnes několikrát selhal při vysvětlování svých pohnutek, takže jsi to nechal na mne. Pochopitelně, těžko mohu něco vydedukovat, když o dnešku nic nevím. Poprosil jsem jí, aby mi do detailu popsala celý dnešní den."
     "Dobře ty," pochválil jsem Miloše za vynalézavost.
     "Nejdřív říkala, že je to blbost, ale pak jí přirozená zvědavost zase vystavila ultimátum a spustila vodopád vyprávění. Tak já si osobně myslím, že jsi sice polovinu času strávil čekáním na chodbě, ale jinak jsi zažil poměrně rušný den."
     "To máš pravdu," přiznal jsem.
     "Vyprávěla mi všechno a nedalo mi moc práce, abych v jejím povídání záhy odhalil slabinu."
     "Jak to myslíš?", zeptal jsem se zvědavě.
     "Jednoduše. Ona přiznala, že ji nezajímalo, jestli jsi na chodbě, nebo nejsi, protože věděla, že Nimral, tedy distributor, přijde až za tři hodiny. Přiznala to. Zavolala mu a dopředu si zjistila dobu jeho příchodu. On dříve ani přijít nemohl a pokud by ona hrála férově a nezatajovala ti důležitou informaci, nemusel jsi na chodbě čekat. Byl krásný den, ty ses mohl opalovat na sluníčku nebo balit holky. Místo toho jsi měnil žárovky na chodbě, pil hrozné kafe, které ti mimochodem úmyslně osolila a trpělivě čekal na Nimrala. Dvakrát jsi byl nucen snášet její šikanu, jednou za složení upřímného komplimentu, byť neobratného, podruhé za pozvání k pokecu u sklenky vína. Naznačil jsem jí, že je nestoudná lhářka."
     "Jé, to jsi udělal fatální chybu, na tohle je citlivá."
     "Ani ne, byla v pohodě. Přiznala, že taky udělala chybu. A zeptala se mě, jestli už jsem vydedukoval, jak jsi mohl přijít na podrobnosti z jejího soukromého života. Já řekl, že jsem na to samozřejmě přišel, ale nechci jí to říkat teď, když je rozrušená z toho, že ti odpustila a už se na tebe nezlobí."
     "Fakt? Ale to je úžasný. Takže se na mě nezlobí?, měl jsem obrovskou radost a nejraději bych Miloše objal. Poskakoval jsem po verandě, ale jen do chvíle, než mě zpražil.
     "Nezlobí, ale je na tebe šíleně nasraná. Vůbec tě nechce vidět. Jestli to nevezmeš za správný konec, nemáš šanci."
Přestal jsem tancovat čtverylku a moje radost zhasla jako plamínek v průvanu.
     "Podle mne nemáš šanci už jen z toho důvodu, že jsi skutečně kretén a navíc velice, velice hloupý k tomu."
(Takže operace skončila úspěšně, sice jsme přišli o játra, to musím přiznat a nevyhnuli jsme se ani odebrání sleziny s dvanácterníkem, ale jinak palec nahoru, velká spokojenost. Když už jsme vás měli otevřeného, zkontrolovali jsme funkce dalších orgánů a primář rovnou rozhodl, že než abychom vám přinesli v nejbližší době diskomfort další operace, raději některé drobnosti provedeme neprodleně. Plíce jsme vám zaměnili za žábry ropuchy obrovské, takže sice nesmíte tři roky vůbec chodit na sluníčko, ale vydržíte nyní pod vodou bez nadechnutí čtvrt hodiny. U srdíčka se nám nezdála jedna chlopeň, takže jsme vám tam nainstalovali krásné dvoubarevné srdíčko ze stavebnice Lego. Dílky do sebe dokonale zapadají. Kdyby se vám náhodou rozpadlo, dostanete návod s obrázky, jak ho zase sestavit. Jediná věc, kde si nejsme jisti úspěchem operace, je výměna penisu, protože nevíme, jestli vaše partnerka netrpí alergií na oříšky v čokoládové tyčince Mars.)

     Bavili jsme se ještě dlouho, možná další dvě hodiny. Připravili jsme plán, podle kterého se musím následujícího dne zařídit. Plán dostal název A-K-Z.

Kapitola 32

Čtvrtek, 7:26

     Vstal jsem brzy, vybral si tričko s nápisem: Too much thursday not enough coffee. Vzal jsem na milost ohavnou italskou koženou bundu, kdybych musel vyjednávat při plnění svého plánu s nějakými dámami a nebyl žádný důvod k výměně kalhot. Ty se líbily každému.

     U Tomáše Lažana jsem zvonil v osm ráno. Opět jsem uslyšel bzzz, bzzz, dotěrný bzukot elektrooptického hmyzu. Nazdar holky, pozdravil jsem kamery, taky jste v noci nezamhouřily oka?
Dneska mě nepřivítala Ariana Bella, osobně mi vyšel v ústrety můj kamarád Tomáš. Neumytý, neoholený, rozcuchaný, naboso v ošlapaných žabkách, dlouhé trenýrky s lampasy spuštěné tak hluboko, že ani na jedné straně už skoro neplnily svou krycí funkci. Na sobě tričko s nažehleným nečitelným nápisem.
     "Tý vole, votevřeš mi voči, venku není sluníčko," postěžoval si.
 Jsem jeden z mála lidí, kteří pochopí, co říká. V lažansko-českém slovníku mi právě popřál dobré jitro, ale zároveň si postěžoval, že jsem ho probudil brzy.
     "Tý vole, co?," došel až ke mně a poplácal mě po rameni. "Tý vole, co tý, Rusko, co?"
Já znám samozřejmě lažanskou frazeologii zpaměti, takže už si ani nemusím nic překládat, rozumím přímo originálu, ale pro vás musím opět zalistovat v lažansko-českém slovníku. Osmý nejbohatší Čech se mě právě zeptal: "Co pro tebe mohu udělat?" a pak: "Potřeboval bych tě v Rusku, nejel bys tam?"
     "Na to rychle zapomeň," objasnil jsem mu svoji pozici.
Rozmrzele se na mne díval. "Lexu ti neska nedám, vezmi si necky."
Úplně všechno samozřejmě překládat nemusím, protože ačkoliv to možná zní neuvěřitelně, také Tomášovým rodným jazykem je čeština. Jedinou vysvětlující okolností je, že po celé čtyři roky střední školy z češtiny propadal.
 Já byl spokojený, necky jsem si půjčoval rád. Pojmem necky se u Lažanů označovala lahvově zelená Mazda 626 v plný palbě.
Podal mi klíčky. "Tý vole, jó, Áčko říkala, že vyňuchala u Lexy ňáký levný parfůmy, stam ňákou klátil?"
Občas je diskuze s Tomášem náročná věc. Tady mi chtěl sdělit, že Ariana Bella ucítila v Lexusu levný parfém Moniky, rozumějte ne tu nejdražší značku na světě, a chtěl vědět, jestli nedošlo k něčemu, co by mělo řešit mravnostní oddělení.
     "Tomáši, proč jste dávali dceři jméno Ariana Bella, když jí stejně říkáte Áčko?"
     "To Ivet," mávnul za sebe rukou. "Já chtěl aby to byla Máňa, jako moje babule."
     "Hm, parfém v autě patří Monice, manikúrce Ivety a k ničemu nedošlo, takže pokud se ptáš na to, jestli jsem ti náhodou nepostříkal semenem vyhřívané kožené sedačky, tak nemusíš mít obavy."
     "Tý vole, z manikúry? Ta bloncka s očima?"
Ne Tomáši, vybral jsem si tu bez očí. V manikúře byly v ten moment na výběr tři blondýny. Jednooká se třema ušima, tříoká s dvěma nosy bez uší a slepá bez nosu ale s pěti ušima, tu jsem si vybral já. Nebude za mnou slídit, nebude nadávat, když mi budou smrdět ponožky a bude mě umět pozorně naslouchat.
     "Jo, ta."
     "Tý vole, když už se bavíme vo kozách," začal nelogicky z jiného soudku, "Áčko řikala, žes jí chválil kozy. Prej gůdovej matroš. Tý vole, víš, že ji neni patnáct, viď?"
To je husa.
     "Tomáši, nedívej se na mě tímhle tónem, snad mě znáš, ne? Doufám, že si nemyslíš, že jsem včera přijel, abych tvé dceři chválil prsa, potřeboval jsem půjčit auto."
Ahoj Ariano Bello, jak se máš? Je hezky, svítí sluníčko, napadlo mě, že bych se po ránu stavil a pochválil ti kozy. Jestli chceš, můžu přijít i zítra a můžeme probrat tvůj zadek, není problém.
     "Tý vole, klid do pohody, jí znám. Tebe taky. Sme kámoši, ne? Ale na oslavě vo jejích kozách ani muk, okej, bady. Musel bych tě picnout a pokazil bych to."
     "O jaký oslavě to mluvíš? Nic nevím."
     "Áčko tě chce na oslavě patnáctek. A máš si voblýct tu pěknou bundu. To není tedle hadr, že ne?" ukázal na můj italský objev, který mi otevíral svět dospívajících dívek.
Zafuněl jsem. "Zauvažuju o tom. Hele, Tome, ještě něco bych potřeboval...."
"Kolik?"
To je zajímavé. Mluví hůř než orangutan, ale jak jde o peníze, hned ví, kam střelka ukáže sever.

Kapitola 33

Čtvrtek, 9:00

     Do elektra jsem vpadl hned s otvírací hodinou. O výdejní pult se opíral vysoký sympatický mladík. Byl jsem první a jediný zákazník, takže se mi začal věnovat. Když uviděl moji bundu, pobavený úsměv mu zaškubal koutky úst.
     "Klid," řekl jsem mu, "mně se ta bunda taky nelíbí."
Rozesmál se.
     "Co sháníte?" zeptal se přátelsky.
Vysvětlil jsem mu, co potřebuji.
     "Nejlepší je JURA," sdělil mi, "to je bez debat, ale je dost drahá," prozradil mi cenu.
Špičkový automat na všechny typy káv byl dražší než běžná ojetá vozidla.
     "Tak jo," uzavřel jsem, "výběr je hotový. Vezmu si ji."
     "Budete ji kupovat na leasing?"
     "Ne, zaplatím hotově, peníze mám s sebou."
     "Tak fajn," řekl potěšeně. "Dneska mám vyděláno."
Chvilku jsem si ho prohlížel.
     "Potřeboval bych ještě něco. Zaplatím vám za drobnou službu," vytáhl jsem tisícikorunu a natočil Františka Palackého tak, aby na něho dobře viděl, "jste tu svým autem?"
Přikývl, tvářil se vyčkávavě a ostražitě.
     "Myslíte, že byste mohl obětovat trochu svého pracovního času? Potřeboval bych automat odvézt a předat, je to dárek," přesunul jsem k němu lístek s údaji.
Zamyslel se a potom pohodil souhlasně hlavou: "Jsme tu tři a dopoledne moc zákazníků nemíváme, navíc jsem uzavřel dobrý obchod," vysvětloval už opět uvolněně, "vy jste velmi dobrý zákazník a naší firemní politikou je vyjít zákazníkům v každém ohledu vstříc. Adresa je liberecká, nevidím v tom problém. Rád dárek doručím."
     "Je to v lékařském domě, sice ve třetím patře, ale nemusíte se bát, v budově je funkční výtah," uklidnil jsem ho.
     "S tím si nedělejte starosti," ubezpečil mě, "poradím si."
     "Prima," řekl jsem, "ale je tu ještě jedna věc, na kterou vás musím dopředu upozornit."
Znovu se zatvářil ostražitě.
     "V provozovně bude mladá dáma, o dárku dopředu neví, takže je možné, že jej odmítne. Nemělo by vás to odradit od předání zásilky."
     "Mám ji k převzetí donutit?" začínal se bavit.
     "Ano, přesně to jsem měl na mysli, přesvědčit ji."
     "Mám použít násilí?" usmál se.
     "Jen v krajním případě."
Rozesmál se, ale pak zvážněl. "Ta dáma, je vaše..." hledal správný výraz.."životní volba?"
Přikývl jsem.
     "A tenhle dárek je odškodnění? Něco jste provedl? Zlobí se na vás?"
Přikývl jsem.
     "V tom případě si dovolím navrhnout nejen fyzické předání zásilky, ale také zapojení, instalaci a seznámení dámy s obsluhou, aby mohla kávovar okamžitě sama používat. Pokud bych jí dárek jen nechal v provozovně, bylo by pro ni samotnou velmi pracné přístroj zapojit a při neodborné manipulaci s automatem by se mohla naštvat ještě víc."
     "To je dobrý nápad," souhlasil jsem.
     "Budu ale muset zajet do obchodu, nakoupit do přístroje náplně, mléko, smetanu a cukr. Potřebuji na to od vás peníze."
     "Ale já už jsem vám peníze dal," ukázal jsem na přísně se tvářícího Palackého.
Bleskově sbalil bankovku a strčil si ji do kapsy: "Nedal a svoje peníze utrácet nebudu."
Rozesmál jsem se. Byl mi sympatický svou pohotovostí a důvtipem. Vytáhl jsem další tisícovku. "Udělejte všechno tak, jak jsme se dohodli. Potom mi, prosím, pošlete smsku, jak vše proběhlo."
     "Spolehněte se, pane. Buďte bez obav."
Zásilka byla v dobrých rukou.

Kapitola 34

Čtvrtek, 9:50 

     Vyplnili jsme záruční list, já vysázel peníze na desku stolu a v plánu A-K-Z jsem si odškrtl písmenko A. Mohl jsem pokračovat písmenem K. Jedno vyhlášené květinářství se nacházelo poblíž, stačilo přejít ulici, projít krátkým průjezdem do nevelké pasáže a odtud už byla vidět dlouhá prosklená výloha zavalená květinami řezanými i v květináčích.

     Vešel jsem dovnitř, hlasitě pozdravil a rozcinkal desítku malinkých rolniček, které do útrob obchodu neprodleně zvěstovaly zprávu, že práh překročil zákazník. Doufal jsem, že obsluha bude dámská a já zapojím do vyjednávání o platebních a dodacích podmínkách svou italskou koženou dobyvatelku dívčího vkusu. Na mou škodu byl jediným prodejcem v květinářství mládenec.

     Byl drobné postavy, jemných rysů a když jsem vcházel, stál sehnutý u pracovního stolu a pravděpodobně finišoval při vázání velké kytice. Pohybem ruky mi naznačil, že o mne ví, ale nyní se mi nemůže hned věnovat, protože dokončuje důležitou práci. Svazek stonků utáhl ozdobnou mašlí. Zubatými nůžkami konce mašle nařezal na třásně, nařasil je a pak je nějakou chvíli čechral. Pod třásně naháněl dlaní vzduch a lehce se u toho pohyboval nahoru a dolů. Z hlediska fyziky to nedávalo žádný význam, takže jsem drobně zakašlal, aby si všiml, že jsem z obchodu neodešel.
Afektovaně si povzdychl a obrátil ke mně svůj zrak. Měl smutné temné oči člověka, který plní důležité poslání a svět mu nerozumí. "Copak si pán přeje, že to nepočká?" zeptal se.
To je přesně otázka, po které se zpravidla otočím o sto osmdesát stupňů a odcházím.
     "Chci koupit růže, bílé, s donáškou na libereckou adresu, všechny."
     "Chcete je darovat nějaké dámě nebo třeba...?" nechal otázku viset ve vzduchu.
Ne, chci je darovat svému instalatérovi. Za chvíli mi přijde vyměnit sifony a vodovodní těsnění. Nutně pro něho potřebuju nějaký dárek. Bílé růže jsou ideální. Pokaždé jsem mu zatím kupoval lahváče a tlačenku s cibulí, takže ho chci překvapit. Jak se říká: instalatéra květinou neuhodíš.
     "Dámě," řekl jsem a prodavač se zatvářil zklamaně, já pokračoval: "A také potřebuji kytky předat. Nabízíte tuhle službu taky, ne?"
     "Jistě, nejen že ji nabízíme, byli jsme to právě my, kteří tuto službu v celém libereckém kraji zavedli jako úplně první. Uvědomili jsme si totiž, že prodejem květiny nekončí nutnost se o ni starat. A upřímně, většina zákazníků," pohrdavě se na mne podíval, "péči zanedbává a hodně, ale hodně," zvedl ruce dlaněmi ke mě a prsty zvrátil k sobě jako nějaký krasobruslař po obtížném skoku," ji podceňují. "Předaná květina obdarovanou dívku, nebo chlapce, neočaruje," dodal a ve tváři se mu objevil ruměnec.
Vzápětí přidal: "Pokud byste se obtěžoval s přečtením našeho jarního katalogu květin, věděl byste to."
Nechal jsem ho domluvit.
     "No jo, moje chyba, zapomněl jsem si ten váš leták přečíst."
Zvrátil oči v sloup: "Nemluvíme o žádném letáku ale o úplném jarním katalogu květin, do kterého vždy zařazujeme nejen kompletní výčet všech květin, které hodláme zařadit do našich prodejních jarních kolekcí, ale také vhodné tipy pro dlouhodobou péči o trvalé domácí květiny a krátkodobou péči o květiny divoké, nebo chcete-li, já osobně to slovo nepreferuji a ani jeho používání zákazníkům nedoporučuji, řezané."
Ok, pane Květinko.
     "Jak říkám, moje chyba. Já si kompletní katalog určitě prostuduji, ale teď mám naléhavou potřebu koupit květiny, konkrétně bílé růže, všechny co máte a potřebuji, aby je nějaký váš poslíček zanesl v určitou hodinu, na zde uvedenou adresu," ukázal jsem papírovou kartičku," a předal je jisté mladé dámě."
Zakroutil hlavou. Evidentně měl pocit, že jsem právě slezl ze stromu a teprve se po malých krůčcích seznamuji s tím, jak funguje moderní civilizace.
     "Naše firma neposílá s květinami žádné poslíčky," slovo poslíčky úplně vyplival, aby zdůraznil, co si o něm myslí, "předání květin a písemných dedikací provádí odborně zaškolený pracovník na pozici manažer externích operací."
     "V pořádku," řekl jsem omluvně, "další moje chyba. Nechtěl jsem se nikoho dotknout, je mi úplně jasné, že to nemůže dělat každý. Jedná se o předání daru a informace často osobního rázu a osobitého významu."
     "Přesně tak," souhlasil.
Potěšil jsem ho. Kompletní jarní katalog fungování civilizace jsem si sice ještě celý neprostudoval, ale dělal jsem pokroky.
     "Nejprve si pojďme ujasnit jaké květiny si přejete pro dámu zakoupit, v jakém množství kusů, jak je budete chtít vázat a čím celý svazek květin, kterému se správně říká kytice, ozdobíme. Na základě tohoto výběru stanovím cenu podle přesné kalkulace. I ta je dostupná v našem kompletním jarním katalogu květin. Následovat bude organizační stránka věci. Dohodneme se na ceně předání, jejíž součástí je doprava a samotný akt převzetí kytice určenou osobou."
     "Jdeme na to," potřeboval jsem věci trochu rozhýbat.
     "Takže začneme výběrem květin. Jaké květiny by to měly být? Velice záleží na druhu příležitosti, u které květinu dané osobě budete dávat. Také záleží na obdarovávané osobě a jejích preferencích, ať už z hlediska barev, tvarů či vůní. To vše hraje roli a nikoliv marginální."
Pokýval jsem souhlasně hlavou, přimhouřil jsem oči a na čele vytvořil tři brázdy hlubokých vrásek, abych dal najevo, že si s výběrem květin dávám záležet. Po chvíli jsem prohlásil: "Budou to růže. Bílé."
Povzdychl si. Zklamal jsem ho.
     (Společnost ve městech funguje jinak než společnost v korunách stromů. Jsou věci, které nesmíte udělat: Nesmíte nikomu sebrat banán, praštit ho klackem nebo si stáhnout k sobě na větev samici a pářit se s ní. Ale úplně to nejhorší je, když jen tak nazdařbůh plácnete do vzduchu: ´ Bílé růže ´. Tehdy musí nastoupit represe.)

     "Proč růže? A ještě k tomu bílé? Obdrželi jsme novou velikou zásilku květin, přímo z Holandska. Máme květiny, o kterých se vám ani nezdálo. To je úplně stejné, jako kdybyste přišel do luxusní restaurace a k jídlu si objednal rohlík s máslem."
     "Objednávám růže. Bílé. Pokud možno holandské. Dámu to potěší a bude se jí o nich zdát," trval jsem na svém.
     "Dobrá," udělal si na lístek poznámku. "Nechcete kytici osvěžit růží rudou či černou?" nevzdával se naděje.
     "Ne, nechci, přejdeme k množství." 
     (Několik věcí už pochopil a vážně dělá pokroky. Ale stále to není ono, potravu si strká do úst zadními končetinami, pohybuje se po čtyřech a když jede tramvají, u všech lidí zabaví ovoce, hlavně banány.)
     
       Můj život se evidentně ocitl v zátočině se stojatou nehybnou vodou. Včera jsem proseděl dopoledne čekáním na Nimrala, dnes musím čelit podobně nebezpečnému uspávači hadů, držiteli severočeského patentu na rozvoz květin.
     "Dobrá. Tedy počet. Počet květin vyjadřuje vše. Běžným názorem je, že sudý počet květin patří leda na hrob. To je dávno překonaný názor," spustil Květinka a vyznělo to tak, jako by to byl právě on osobně, který tento názor překonal za nás ostatní, "například v Americe je běžné dávat dvanáct květin jako symboliku toho, že na obdarovaného myslíme dvanáct měsíců v roce. V případě, že dáma od vás dostane květiny k narozeninám, měla by dostat tolik květin, kolika let v den narozenin dosáhne. Nehledě na to, zda je výsledkem číslo liché či sudé. Kolik květin zařadíme do kytice?"
     "Všechny," řekl jsem bez váhání.
     "Pfůů," ozvalo se, "slovo ´ všechny ´  není číslovka. Vyberme číslo," vysvětloval mi trpělivě, "tedy počet květin. Poté tam pochopitelně dáme, jak říkáte, všechny."
     (Zkoušel jsem ledacos, ale zasekl se a nedělá žádné pokroky. Podám mu kladivo, zahodí jej a najde si na zatloukání hřebíku pazourek, dám mu pilu, ale on se snaží strom překousat zuby. Nechápe význam toalet, chodí močit do automatu na výdej jízdenek městské dopravy a hovna si pečlivě schovává do sbírky v suterénu krajské knihovny. Budou se mu prý hodit až sleze sníh a nebude čím se koulovat)
     "Mýlíte se," opravil jsem ho. "Slovo všechny je v tomto konkrétním případě nositelem zatím neznámé číselné veličiny a podobně jako číslovka mnoho, se samo o sobě stává číslovkou neurčitou. Chci koupit všechny bílé růže, které vám přišly z Holandska. Číslovku, tedy konkrétní číslo, vám nemohu říct, protože nevím, kolik jich máte skladem."
     "To nemůžete myslet vážně," pokusil se vyvzdorovat si na mě nějaký odpovědnější přístup k nakupování květin, "počet květin tím ztratí symboliku."
     "Dotyčná dáma je ročník 1975, takže pokud bude skladem tisíc devět set sedmdesát pět bílých růží, beru je a zároveň zachováme tradici symbolického významu počtu květin. Mám pravdu?"
     (Experiment nevyšel, objekt úplně zpanikařil a přestal se ovládat. Vylezl si zpátky do koruny stromu v parku, vzal si tam svojí drahocennou sbírku a z nejvýše položené větve na mne hází jednotlivé exkrementy. Od hlavy až k patě jsem celý od hoven. Budeme ho muset odchytit a zavřít do klece.)

     "Já, já prostě," zajíkl se, "já nenacházím slov. Vážně, vážně ne."
     "Tak žádné nehledejte. Nebo mi řekněte, které slovo hledáte a já vám pomohu jej najít."
     "Incredible!" zvolal.
Aha, s češtinou už si nevystačíme. Měl jsem chuť na něho zakřičet: "Shut fuck up and do your job, lad!" Místo toho jsem se ho zeptal, jestli ví, kolik bílých růží má skladem.
Vypadal vykolejený, zíral do prázdna a polykal vzduch.
Asi jsem ho rozbil.
     "Jestli chcete, pomohu vám bílé růže spočítat," navrhl jsem.
     "To není potřeba," vzpamatoval se. "Informace mám tady v papírech," ukázal na stůl, "a od rána si nikdo bílé růže nekupoval."
Ostatně, kdo by si také kupoval bílé růže, když si může v našem kompletním jarním katalogu květin najít naši nabídku divokých orchidejí z holandských Antil.
Během následujících pěti minut jsme zjistili, že skladem je rovných tisíc růží z nové dodávky a přibližně stovka ze starých zásob, o které jsem ale neprojevil zájem.

Chtěl jsem Květinkovi říct, že tisícovka je krásné číslo a je i symbolické, protože po celou dobu, co se spolu bavíme, jsem měl tisíc chutí mu dát pěstí.
Potom ale přišel Květinka s praktickým dotazem: "Kam růže ta šťastná mladá dáma dá?"
     "Domů," nalezl jsem rychle řešení, "bydlí sice v paneláku, ale do bytu se jí předpokládám vejdou. V nejhorším jich pár vystrčí na balkón. To asi nebude úplně v souladu s doporučenými tipy z vašeho kompletního jarního katalogu květin, jak se o květiny starat, ale s tím nic nenaděláme, takže nemá cenu si s tím lámat hlavu."
     "Já měl na mysli nádoby. S vodou. Tolik váz asi mít nebude, ne?"
Aha, to byl zádrhel. Asi by se vešly do vany, ale výsledný efekt by byl nevalný. Možná by je šlo narvat do velkého akvária, jestli nějaké má. Jenže, kam s rybičkami?
     "Mohl bych vám levně odprodat přepravní kádě," přišel s elegantním řešením a mně se začínalo vyplácet, že jsem s ním měl trpělivost a nepropleskl ho.
     "Vezmu si ty kádě zadarmo," rozhodl jsem se.
     "Nebo tak," řekl rezignovaně Květinka.

     Domluvit cenu nebylo snadné, protože Květinka se snažil držet ceníkových stereotypů, zatímco já požadoval množstevní slevu, na kterou jsem měl podle svého mínění nárok.
Společnou řeč jsme našli v kompromisu a Květinka, který miloval symboliku mi dal symbolickou slevu, ale do ceny byla zahrnuta i doprava, předání a kádě.
Zeptal jsem se ho, jestli si ještě mohu promluvit s jejich manažerem externích operací.
Oznámil mi, že tím manažerem je dnes on sám.
     "Hm, výborně," řekl jsem, "tady na lístku je přesná adresa a jméno. Nevím ale, ve kterém patře dáma bydlí. Musíte to zjistit sám."
Chvíli se to snažil označit za neřešitelný problém, ale jeho snahu jsem rychle utnul: "Kvalitní manažer externích operací si s tím musí umět poradit hravě. Hlavně to neposerte a kytky předejte komu máte. Jestli kytky nedorazí, dorazím zítra já k vám a zase si vezmu zpátky svoje peníze. Předání mi potvrďte zprávou na mobil."

     Když jsem odcházel a v duchu si odškrtával písmeno K, zavolal na mne, že mám krásnou bundu a jestli si může sáhnout. Aha, řekl jsem si, tak tahle bunda je definitivně zázračná. Nejspolehlivější radar široko daleko.
(´První navigátor velícímu můstku: Kapitáne, v dosahu radarů se objevilo plavidlo, blížící se k nám od teplého golfského proudu. Vyslalo kódovanou depeši tohoto znění: Mám zájem. Máš zájem?
Tady velící můstek, kapitán lodi: Navigační důstojníku vyšlete kódovanou odpověď tohoto znění: Vyliž si prdel!
První navigátor velícímu můstku: Potvrzuji a rozumím, kóduji a odesílám depeši.)
Zpětně jsem byl velice rád, že jsem mu předtím neřekl anglickou repliku " n do your job, lad!" Kdo ví, jak by si to vysvětlil a možná by tu teď seděl a počítal si zuby.
Otočil jsem se a do zvuku rolniček prohlásil: "Ne." 

Kapitola 35

Čtvrtek, 11:22 

     Zbývalo mi písmeno Z.
     Na parkovišti jsem si vyzvedl Mazdu a k dopředu vybrané velké cestovní kanceláři jsem popojel. Těsně před tím, než jsem vstoupil do ústřední pobočky cestovní agentury, ozvalo se z mého mobilu zahoukání parní sirény, oznamující mi, že přišla smska. Přesně jak jsem očekával, se jednalo o raport mladíka z obchodu s elektro. Když jsem uviděl, jak dlouhá je došlá zpráva, dolehlo na mne špatné tušení. Ruka s telefonem se mi roztřásla nervozitou.
(Bohužel jsem nemohl kávovar předat. Když dáma vašeho srdce zjistila, oč se pokouším, zabouchla přede mnou dveře a zabarikádovala se. V souladu s vašimi pokyny jsem nadále usiloval o předání daru.
Soustředěnými kopy se mi postupně podařilo nejprve rozštípat a pak i vylomit dveře. Vaše dáma ale byla připravena, házela na mne různé ostré předměty a z praku střílela umělé nehty.
Obranu jsem statečně překonal, probil jsem se dovnitř a snažil se vaši vyvolenou zpacifikovat. Zuřivě se bránila. Poštěstilo se mi prorazit její dvojí kryt a uštědřit jí těžký hák pravačkou na hlavu, po kterém upadla na zem. Ranou kolenem jsem ji omráčil.
Na zemi jsem ji svázal a do úst jí dal roubík.
Přístroj jsem vyňal z krabice a provedl instalaci přesně tak, jak jsme se dohodli. Když přišla k sobě, automat na kávu už byl připravený.
Využil jsem toho, že nemůže protestovat a ani jinak narušovat můj výklad a podrobně jsem jí vysvětlil, jak automat na kávu používat. Prošli jsme všechny programy.
Já osobně nemám o vaší dámě valné mínění a dovoluji si vám navrhnout, abyste se jí co nejdříve zbavil a našel si jinou.
Na druhou stranu, pokud leží na zemi, zbitá a svázaná, s roubíkem v puse, dá se to s ní vydržet. Hodně zdaru!)
     Zdravím.
     Nejprve vás chci uklidnit, že je všechno v pořádku a nemusíte mít žádné obavy.
Přesně jak jste očekával, odmítala kávovar přijmout. Nezbývalo mi nic jiného, než se asertivně vnutit. Bránila se a dokonce mě kousla do ruky.
Podařilo se mi ji ale přesvědčit, aby se na automat alespoň podívala, kdyby měla někdy v budoucnu zájem si nějaký sama pořídit. To mi dovolila, ale upozornila mě, že dárek v žádném případě nepřijme. Souhlasil jsem a začal přístroj vybalovat. Během této činnosti jsem jí vysvětlil, že se jedná o nejlepší dostupný model. Řekl jsem jí, že je to nádherný dárek. Jistě od člověka, kterému na ní velice záleží. Řekla mi, že automat je nádherný, ale pochází od člověka, který je .............a tady to s vaším prominutím vytečkuji, protože o situaci mezi vámi dvěma vím málo a nerad bych vás urazil.
Stroj jsem jí přesně popsal, doplnil jsem náplně a podrobně jí objasnil, které funkce k čemu slouží a jak správně vybírat a kombinovat jednotlivé pracovní programy. Nabídla mi, že si můžeme dát kávu společně, ale já ji pouze řekl, že bych s ní poseděl rád, protože přesně jak jste mi ji popsal, je krásná a velice jí to sluší, ale nemám už žádný volný čas a musím se vrátit do obchodu.
Ve skutečnosti jsem měl času dost, ale společné popíjení kávy s tak neobyčejně půvabnou dámou, je dle mého názoru intimní věc. A mezi vámi a mnou je vztah obchodníka se zákazníkem. Důvěrná dohoda, kterou bych přijmutím nabídky od paní Moniky porušil.
Když jsem odcházel, paní Monika si pochutnávala na kávě z programu číslo dvanáct, Latté s vysokou našlehanou pěnou, kterou si sama připravila.
Byla uklidněná a stabilizovaná.
Marek.

     Rozesmálo mě, že ho pokousala. Muselo to být divoké. Ještě více mě ale pobavilo slovo stabilizovaná. Než jsem vešel do cestovky, vyťukal jsem odpověď.
     Děkuji Marku. Zvládl jste to dobře. Po krátkém zaváhání jsem doplnil text: Pokud by vás práce v maloobchodním prodeji přestala bavit a nebo jste hledal práci s možností vyššího výdělku, obraťte se na pana Lažana. Odvolejte se na mne a vzkažte mu, že se ucházíte o práci u něho na mé osobní doporučení. Slávek.
Ke zprávě jsem připnul Tomášovu vizitku a odeslal ji.
Šikovných mladých lidí je dneska málo.

     Vstoupil jsem do velké rozlehlé místnosti centrály cestovní kanceláře Krucík a okamžitě mě obklopila atmosféra celnic, exotiky, letištních hal, mořských letovisek, voňavých pláží, míchaných koktejlů, hotelových apartmá a vůbec všeho, co je spojené s cestováním.
Letmým pohledem jsem zjistil, že se zde nachází čtyři odbavovací místa, tvořená nikoliv klasickými přepážkami jako na poště, ale pracovními stoly, u kterých seděli zaměstnanci agentury, kteří se snažili přesvědčit klienty, že delší pobyt v dražší destinaci s plnou penzí bude pro ně ideální způsob, jak investovat peníze našetřené za tři roky.
Všechny přepážky byly vytížené, na přistavených křeslech se rozvalovali zákazníci.
S panem Krucíkem, majitelem firmy, jsem v minulosti měl co do činění, ale pokud to nebude nezbytně nutné, nechtěl jsem se na známost s ním odvolávat.
Odněkud ke mně dolehl mužský hlas, který říkal: "Buď je dementní, nebo slepý. Spíš slepý, podle té bundy."
Postával jsem vedle stojanu s prospekty, pečlivě srovnaných do několika pravidelných sloupců, takže jsem si jeden z letáčků vzal a prohlížel si, jak lákavě čisté jsou pláže středozemního moře, pokud dobře umíte používat počítačový program Photoshop, kterým vyretušujete všechen bordel zabraný optikou vašeho fotoaparátu.
Zaslechl jsem další hlas, který jakoby odpovídal tomu prvnímu: "Třeba je dementní i slepej dohromady. Dva v jednom." Následoval smích.
Znovu jsem se rozhlédl, jestli se některé místo u přepážek neuvolnilo, ale zatím byla všechna obsazená.
Otočil jsem list propagačního materiálu a prohlížel si pozorně ceny. "Možná ani neví, kde je. Šel si k očnímu prověřit dioptrie a skončil omylem v cestovce."
Konečně mi došlo, že se tu někdo baví na můj účet. Zvedl jsem oči od katalogu a důkladněji začal studovat jednotlivá odbavovací místa.
Nejdále ode mne seděli dva mladíci, jeden na místě zaměstnance firmy a druhý na židli vyhrazené pro zákazníky. Oba na mě mávali rukama, jako bych byl nějaké retardované dítě, kterému musí ukázat kudy přes ulici.
Napadlo mě, že dřív nebo později se asi stejně budu muset odvolat na pana Krucíka.

     Popošel jsem k přepážce a přátelsky oba mladíky pozdravil, nenamáhali se s odpovědí.
Oba se na mě dívali lačně a očekávali výbornou zábavu, až si budu vybírat dvoudenní dovolenou v Tanvaldu.
Kluk sedící na místě pro zákazníky se drze šklebil a vůbec se nechystal k tomu, aby vstal a pustil mě si sednout.
Omluvil jsem se jim za svou nevšímavost, protože mě zmátlo, že jsou všechna místa obsazená. Falešný zákazník to považoval za útok na sebe a okamžitě se ohradil: "Povídám si s kámošem, to jsem si měl vlézt pod stůl nebo se pověsit na lustr?"
Tlustý pihovatý mladík u stolu se rozesmál. "Kla-si-ka," prohlásil.
Zůstával jsem stát, zatím jsem byl v klidu. Čekal jsem, až vystřílí patrony svého ostrovtipu a přejdeme k objednávce zájezdu.
Pihoun to kupodivu pochopil, v otáčecím křesle se ke mně našteloval tak, aby mu neuniklo ani slovo a zeptal se mě: "Tak kam to bude?"
Jeho kamaráda to pobavilo, otřel si čelo v hraném gestu a pak si hlavu podložil rukou: "Tohle si nemůžu nechat ujít..."
     "Viděl jsem, že nabízíte víkendové pobyty v Paříži. Rád bych si ho zarezervoval pro dvě osoby, eventuálně koupil. Ode dneška za čtrnáct dní."
Pihoun zavrtěl netrpělivě hlavou. "Mohl byste se vyjadřovat trochu jasněji? Ať v tom nemáme zbytečný zmatek. Ode dneška za čtrnáct dní si chcete udělat rezervaci, nebo chcete jet do Paříže?"
Falešný zákazník poznamenal: "Tý vole, tohle fakt ne, to nedávám...."
Jsi stále v klidu, přesvědčoval jsem sám sebe. "Za čtrnáct dní bych rád jel."
Pihoun trval na svém: "To jste ale prve neřekl, krapet jste se nám v tom zamotal. Už to tak začíná vypadat, že nevíte, co přesně chcete. Takovým zákazníkům je těžké vyjít vstříc."
     "Omlouvám se," řekl jsem, "asi jsem se špatně vyjádřil."
Falešný zákazník zaklonil hlavu a polohlasem mě imitoval: Tý vole, já se omlouvám, špatně jsem se vyjádřil, asi..."

     Hoch za přepážkou se pracně otočil k monitoru počítače a informoval nás, že se na to tedy podíváme.
Prsty běhal svižně po klávesnici. Netrvalo dlouho, a jeho obličej rozzářil škodolibý úsměv. "Tak bohužel, všechno obsazeno, zase jste zaváhal a přišel pozdě. Takže žádná Paříž, žádná Eiffelovka, žádný Louvre ani Moulin Rouge. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Pěkně Liberec, Ještěd, Severočeský muzeum a Rumunská."
Falešný zákazník se rozesmál tak, že si musel vytáhnout kapesníček, aby si osušil oči.
Zrzek si asi konečně uvědomil, že je v zaměstnání a jeho prací je prodávat zájezdy. Na můj účet už se pobavil dost, kamarád také nepřišel zkrátka a teď se musí začít hýbat kšefty. "Nechcete si vybrat jinou destinaci nebo jiný termín?"
     "Ne, pojedu do Paříže, na víkend, přesně za čtrnáct dní," řekl jsem odměřeně.
     "Ale ne s námi," zavrtěl hlavou Zrzek.
Pokrčil jsem rameny: "Uvidíme."
Pihoun zase zavrtěl hlavou. Je to jeho poznávací znamení. Mým oblíbeným pohybem je pokrčení rameny, jeho zavrtění hlavou.

     Už se mi nechtělo čekat a začínal jsem být otrávený. Okolní svět se propadal do své průměrnosti a já jsem nehodlal nečinně přihlížet. Po ránu jsem měl příjemný pocit, že mladí lidé jsou pracovití, schopní a vstřícní. Marek toho byl důkazem. Květinka představoval průměr, protože neuměl jednat s lidmi, ale byl skutečným profesionálem v oboru příprav kompletního jarního katalogu květin do tisku. Zrzoun, právě jsem si všiml, že má na stole vizitku se jménem Šimon, byl mizerný odpad.
Změna taktiky.
     "Mohl byste se, prosím, podívat, jestli o víkendu za čtrnáct dní bude volné apartmá v hotelu Porte D ´ Orleans ve čtvrti Montparnasse?"
Vyvalil na mne oči: "Cože? Co to plácáte?"
Jeho kamarád vyprskl smíchy: "Ty kráso, to je mazec."
Naštvali mě.
Popošel jsem blíž k Šimonovi, aby slyšel každé moje slovo: "Potřebujete to zopakovat? Třeba jste dementní nebo hluchý? Možná obojí."
Šimon se na mě udiveně zadíval, zvažoval jakou formu konfrontace si má vybrat. Ustupovat, či mi dokonce vyjít vstříc, neměl v plánu ani náhodou.
Otočil jsem se na jeho parťáka: "Vypadněte z té židle, je pro zákazníky. Okamžitě, teď hned! Kromě hlavy už mě z vás bolí i nohy."
Raději se zvedl. Byl stejně vysoký jako já, ne-li vyšší. Pomalu a rozvážně, aby neutrpěla jeho důstojnost, se přesunul ke stolu Šimona. Postavil se těsně za jeho otáčecí křeslo, aby mi dal najevo, že bude kolegovi v případě nutnosti krýt záda.

     Hranou ruky jsem dvakrát přejel po sedáku židle, jako že ji čistím od slepičinců, které po sobě mohl zanechat falešný zákazník. Než jsem se posadil, židli jsem přitáhl blíže k pracovnímu stolu Šimona, abychom se slyšeli, pokud bychom přešli do důvěrného hovoru šeptem.
Předklonil jsem se, takže moje hlava byla nad deskou stolu: "Podívejte se na hotel Porte D ´  Orleans ve čtvrti Montparnasse, buďte tak hodný."
     "Není na co se dívat. Proč bych to měl dělat?" odmítl Šimon.
     "Protože jsem dostal spolehlivý tip, že pro případ nouze máte vždy k dispozici firemní apartmán v pátém patře hotelu Porte D ´ Orleans. A tohle je případ nouze."
Šimon už si mezitím z mnohých variant konfrontací vybral jednu, o které byl přesvědčený, že je ta pravá a nejlépe mu bude ladit s oblečením.
     "Nasrat," řekl důrazně, ale potichu, aby vše zůstalo jen v rodinném kruhu nás tří.
Jeho kamaráda to překvapivě nerozesmálo. Byl obezřetnější. Na jeho vkus jsem toho o firemním apartmánu v pátém patře pařížského hotelu věděl až podezřele dost. Teď se viditelně obával, že se nabídkový pohovor s přihlouplým zákazníkem může zvrtnout. Choval jsem se nepředvídatelně. Něco tu nehrálo.
     "Zavolejte mi vašeho šéfa, prosím. Pokud ho zavoláte ihned, neřeknu mu ani slovo o tom, jak jste se ke mně vy dva chovali. Zůstane to mezi námi. Pospěšte si."
Šimon semkl rty a spodním schoval horní až k nosu, pokyvoval hlavou jako by zvažoval můj návrh. Na tváři vykouzlil křivý usměvavý půlměsíc a tiše sykl: "Vyser si voko, sráči!"

     Podobný přístup nedokáži nikdy úplně pochopit a už vůbec nejsem ochotný jej tolerovat.
     "Vybral jste si nesprávného člověka," řekl jsem mu mrazivě.
Pobaveně se opřel o opěradlo. Falešný kamarád se k němu nahnul a něco mu pošeptal. Už se vůbec netvářil sebejistě, něco mu na mně nesedělo.
     "Jsi akorát nesprávný hovno, kriple," vypěnil Šimon.
     "Nevybavuji si ten okamžik, kdy jsme my dva přešli na tykání," řekl jsem mu odměřeně, "ale teď zavolám tvému šéfovi a dám ti ho na hlasitý odposlech."
Mávl odmítavě rukou: "Já nemám šéfa, já mám šéfovou, paní Valáškovou. Je majitelkou firmy a poslouchám jenom ji. Takže si svým telefonem můžeš akorát tak vytřít prdel. A jestli budeš prudit, vynesu tě v zubech ven a tam ti dám takovou nakládačku, že nebudeš mít na cestování chuť. Nepojedeš do Paříže, ale sanitkou na áro."

     Překvapil mě poznámkou o šéfové a majitelce firmy. Jméno Valášková mi nic neříkalo. Nevěděl jsem nic o tom, že by Krucík svoji firmu prodal. Ale stejně jsem se rozhodl mu zavolat. I kdyby firmu prodal, ještě stále mohl znát osobně novou majitelku.
Našel jsem v seznamu telefonní karty jeho osobní číslo. Vzal hovor po druhém zazvonění a bylo poznat, že mě rád slyší. Řekl jsem mu, že jsem u něj ve firmě, rád bych si objednal výlet do Paříže, ale nedaří se mi naladit se s obchodními zástupci na stejnou notu. Slíbil, že obratem zavolá majitelce firmy a ta se mi bude osobně věnovat. Přidal, že mě moc rád uvidí a ať se co nejdřív zastavím na pokec.
Ve stejnou dobu Šimon nelenil, zvedl se z otáčecího křesla a po telefonu organizoval příchod bezpečnostní ostrahy objektu. Jestli jsem dobře pochopil, ve vedlejším obchodu byli dva muži, kteří uměli umravnit nepoddajné zákazníky, jako jsem byl já.

     Netrvalo ani minutu a k naší přepážce přišli tři lidé. Dva podsadití muži v uniformách soukromé bezpečnostní služby a z druhé strany vysoká krásná mladá žena ve slušivém kostýmku. Černé vlasy měla stažené modrou stuhou, tvářila se velice přísně a okamžitě převzala velení nad situací.
     "Co se tady děje, může mi to někdo vysvětlit?"
Šimon se na ni hrdě podíval: "Všechno je v nejlepším pořádku, paní Valášková. Mám to pod kontrolou," ukázal na mne rukou: "Tady pánovi trochu ujely nervy, drobátko si zanadával a byl hustý, takže jsem pozval chlapce odvedle, aby se ho ujali, vyvedli ho z budovy a my se mohli zase vrátit k naší práci. A tou je přinášet lidem radost na cestách s naší firmou."
Nová majitelka firmy pokývnutím hlavy poděkovala Šimonovi za vysvětlení situace, přísně se zadívala na mne a usmála se na uniformované muže: "Děkuji vám, pánové, nebudeme vás potřebovat, zvládneme to sami."
Oba byli rádi, že se nemusí s nikým přetahovat, pozdravili a rychle odešli.

     Potom se majitelka otočila na své zaměstnance.
     "Ty Kamile," řekla falešnému zákazníkovi, "se vrať na své pracovní místo. Nechápu, proč jako ajťák zasahuješ do jednání se zákazníkem. Jestli nemáš, co dělat, práci ti najdu. Později si o tvém pracovním vytížení promluvíme."
Kamil se zatvářil vyděšeně. Jeho tušení, že se mnou něco není úplně v pořádku, se naplnilo. Při odchodu mě raději pozdravil: "Na shledanou, pane."

     Na řadu přišel Šimon.
     "Ty Šimone se obleč, posbírej si věci a okamžitě padej z kanceláře. Dneska už tě nechci ani vidět. A zítra až přijdeš, jako první věc kterou uděláš, ještě dřív než si vypiješ kafe, bude, že se stavíš u mne v kanceláři. Společně se zamyslíme nad tvou budoucností ve firmě."
Šimon vyvalil oči a zalapal po dechu.
     "Snad nebude tak zle," zastal jsem se Šimona, kterého mi mezitím začalo být líto. Už se netvářil přechytrale ani nabubřele.
Majitelka firmy na mne varovně zvedla prst a pokývala s ním ze strany na stranu. Tady jsem pánem já a vy mi nebudete radit, jak mám jednat se svými zaměstnanci.
Šimon v mém příznivějším postoji pocítil možnost znovu se vrátit do hry: "Paní Valášková, možná byla chybička i na mé straně. Dovolte mi, prosím, abych se pána znovu ujal. Určitě najdeme společně způsob, jak mu vyjít vstříc."

     Dáma v černém se odvrátila ode mne a opět věnovala pozornost svému zaměstnanci. Pod jejím pohledem se přihrbil.
     "Šimone," řekla pomalu a důrazně, "obleč se a ihned vypadni. Pána se ujmu sama. Jestli ti to budu muset říct potřetí, už ani nemusíš zítra chodit. Jo a až budeš odcházet, stav se u Zdeničky a vyřiď jí, že si zítra s vámi po ránu promluvím s oběma."
     "Má průšvih?" zeptal se Šimon.
     "Do toho ti nic není, ale ano. Minulý týden přišla šestkrát pozdě do práce."
     "To je hodně," řekl Šimon pokorně.
     "Ne, Šimone, to není hodně, to je nejvíc, když v neděli máme zavřeno."
     "Ano, jistě," řekl zrzek. Oba nás pozdravil a rychle se vzdálil.

     Elegantní, půvabná majitelka cestovní kanceláře se znovu zajímala o mne.
Byl jsem rád, že jsem zavolal panu Krucíkovi. Podle všeho paní Valáškovou musel znát a udržoval s ní nadále přátelské vztahy, protože od momentu, kdy ukončil telefonát ode mne, neuplynulo do příchodu paní Valáškové víc než půl minuty. Mohl mít čas maximálně na několik málo slov a majitelka okamžitě zareagovala. To bylo dobré znamení a dodávalo mi to naději, že všechno dobře dopadne.
     "Bylo to s nimi hodně špatné?" zeptala se omluvným tónem.
     "Nebylo to tak hrozné," nechtěl jsem shodit oba mládence, "ale upřímně jsem moc rád, že jste přišla. Zachránila jste mě, ti hoši odvedle vypadali odhodlaně."
Hřejivě se na mě usmála, ukázala dvě řady bílých zubů a kolem očí se jí rozběhly vějířky drobných vrásek.
     "Ty mi vykáš?, zeptala se mě, "ty jsi mě nepoznal, viď že ne?"
Kdyby vytáhla kovovou tyč a praštila mě do hlavy, těžko by mě mohla víc překvapit.

     Zíral jsem na ni několik dlouhých sekund a pak jsem začal zmateně koktat: "Ty, ty, jsi Adélka?" Slova jsem doprovázel gestem ruky. Hranou dlaně pravé ruky jsem si přejížděl po hrudi, abych jí ukázal, jak byla vysoká, když jsem ji viděl naposledy.
     "Vyrostla jsem, že?"
     "Nejen to, jsi, jsi krásná, jsi dospělá," snažil jsem se vyjádřit své dojmy.
     "Bylo mi jedenáct, když jsi mě jel zachraňovat do Ruska, teď jsem ti to vrátila" s úsměvem pokyvovala hlavou. 
Prohlížela si mě. "Dlouho jsme se neviděli, takže se z malé Adélky Krucíkové za těch čtrnáct let stala dospělá Adéla Valášková," pochlubila se prstenem.
     "Páni," nezmohl jsem se na víc.
Adéla udělala několik rychlých kroků ke mně a vroucně mě objala. Pevně jsem jí objetí opětoval a pohladil ji po vlasech.
     "Uteklo to, Adélko."

     Ukázala na židli: "Posaď se a vysvětli mi, kam se chystáš a co potřebuješ." sama si sedla k počítači a vnímavě se na mne dívala.
Všechno jsem jí vysvětlil.
Nakrátko se zamyslela. "Jdeme na to."
Začala systematicky pracovat: "Nejprve hotel. My sice máme v hotelu Porte D ´ Orleans jedno apartmá, ale lepší a komfortnější apartmá máme v hotelu Moderniste. Takže si zapisuji hotel Moderniste."
     "Děkuji," řekl jsem.
Mávla rukou.
     "Chceš víkend. Máš na mysli prodloužený víkend, že? To je pět dní, v podstatě týden. Nárok na fakultativní výlety nabíhá až po deseti dnech, takže deset dnů. To je ale nepraktické, lépe se nám vše bude plánovat, pokud budeme uvažovat o dvou týdnech. Takže si zapisuji čtrnáct dní, správně?"
     "Ano, počítal jsem s čtrnáctidenním víkendem."
V duchu jsem prováděl jiné kalkulace. Z peněz od Tomáše už mi moc nezbylo, takže si na dlouhý pobyt v Paříži budu muset od něho vzít další prachy.
     "Když říkáš polopenze, máš tím na mysli snídani, oběd a večeři plus volný konzumní lístek v tamním baru, že?"
     "Jistě, neplánoval jsem zůstat o hladu," odsouhlasil jsem.
Cink, cink, ozvala se mi v hlavě kasa.
Adéla se zamračila: "Tady musím udělat jednu zásadní změnu. Cesta autobusem? Doufám, že jsi nemluvil o cestě autobusem až do Paříže, ale jen na pražské letiště? I tak škrtám autobus, na letiště pojedeš naším nasmlouvaným taxi."
Cink, cink, přikývl jsem.

     Pokračovala další půlhodinu a doplánovala do ceny zájezdu návštěvy divadel, muzeí, vyhlášených kaváren, proslulých restaurací, vináren na Montmartru a to z jediného důvodu, tam prostě musíš zajít, to musíš vidět, to tě položí.
Cink, cink, cink, položí mě to finančně.
      "Tak", shrnula vyplněné formuláře, "to byla zábavná část a teď přejdeme k té seriózní části."
Pochopil jsem, že se budeme bavit o penězích.
     "Ty po mně chceš, aby mým zákazníkem při koupi zájezdu pro dva byla paní Monika Kašparová plus jeden. Je to tak?"
Odsouhlasil jsem to pokývnutím hlavy.
     "Pak ale vědomě riskuješ, že tím plus jeden nemusíš nutně být ty. Zájezd bude zaplacený, připravený, vše bude objednané a ona si s sebou může vzít někoho jiného."
Znovu jsem mlčky přikývl.
Opravdu to mohlo dojít tak daleko? Určitě ano. Byla naštvaná. Mohla úplně odmítnout a nebo mohla dar přijmout a strávit dva týdny s někým jiným, například s Bavičem Lubošem, který toho času v Paříži pobýval. Nebo si mohly udělat dámskou jízdu s Jolanou, která byla navíc schopna vymyslet ještě lepší a podrobnější harmonogram zájezdu.
     "Tvoje velkorysost tě jednou zabije," řekla prorocky Adéla.
Podíval jsem se jí do očí: "O to se nestarej, moje velkorysost mě v těžkých chvílích udržela při životě."               "Promiň," řekla Adéla a pokračovala na pracovní vlně.
     "Platnost daru potvrdíme vystavením voucheru. Platba proběhne tímto způsobem: dnes zaplatíš polovinu celkové ceny, nejpozději dva dny před odjezdem doplatíš zbytek. Souhlasíš?"
Ani na můj souhlas nečekala. "Voucher ti vystavíme okamžitě po složení zálohy, abys jej mohl předat."
     "K tomu mám ještě jednu prosbu," poznamenal jsem, "byl bych rád, kdybyste voucher ještě dnes doručili přímo do rukou paní Kašparové."
     "Aha. Nechceš jí ho dát sám? Asi ne a máš k tomu důvod. Dobrá, doručíme jej za tebe. Tady v Liberci?"       "Ano, do lékařského domu. Provozuje ve třetím patře manikúru," dodal jsem.
     "Blondýna? Zelený oči? Čtyřicítka? Solidní figura?"
     "Ne, to není ona. Popis by seděl kromě té figury."
     "Fajn, hezká figura?"
     "Tak to je ona."
     "Předám jí voucher osobně," rozhodla Adéla tónem, který nepřipouštěl diskuzi.
Pokrčil jsem rameny.
     "Teď ty finanční věci, abychom mohli vytisknout voucher. Budeš mít u sebe peníze v hotovosti?"                   "Nevím, záleží na tom, kolik to bude. Nějaké peníze ale u sebe mám," řekl jsem s obavami.
     "Mohu tě založit," řekla laškovně.

     Dívala se do monitoru počítače, občas rychle zapohybovala myší po podložce a několikrát klepla prsty do klávesnice v místě, kde jsou číslice.
     "Tak," řekla a dávala si na čas, "už to tady máme. Už známe celkovou cenu a ještě jí musíme vydělit dvěma, abychom dostali jednu sumu pro zálohu a druhou sumu pro doplatek."
Cink, cink, cink, cink, slyšel jsem pokladní kasu.
     "Sto korun mi dáš okamžitě, za to obdržíš voucher, sto korun doplatíš nejpozději dva dny před odjezdem. Záloha je nevratná, takže pokud si výlet rozmyslíš, peníze nám zůstanou. To je riziko, které musíš přijmout. Jedinou výjimkou je podstatné zhoršení zdravotního stavu, ale v tom případě chci mít právo určit, jestli je to chlapská rýmička nebo skutečný zdravotní problém."
Civěl jsem na ni. "To nemohu přijmout, Adélo. Takové rozhodnutí nemůžeš udělat bez konzultace s tatínkem."
     "Můžu a právě jsem jej udělala. Jsem jediná majitelka. Táta na mne firmu před dvěma lety převedl. Nemá do toho co mluvit. Ani bych to nesnesla."
     "Já, já vůbec nevím, jak ti mám poděkovat.." byl jsem naměkko a v rozpacích.
     "Nemusíš mi děkovat vůbec. Ať bych pro tebe udělala stokrát cokoliv, nikdy v životě se ti nedokáži dost odvděčit za to, cos udělal ty pro mne a naši rodinu. Teď mi zaplať, ať mohu vystavit voucher a předat ho té blondýně s výbornou figurou."
Položil jsem před ni sto dvacet korun a řekl jí, ať si dvacku nechá od cesty.
Poděkovala.
     "Pošleš mi smsku, až voucher předáš?", zeptal jsem se ještě.
     "Pošlu. Mimochodem, máš hezkou bundu."
Odškrtl jsem si písmeno Z.

Kapitola 36

Čtvrtek, 14:06

     Vrátil jsem japonské necky Lažanovým a snažil se nepotkat Arianu Bellu. Obával jsem se, že ke mně přijde dole bez a bude chtít znát můj názor na nový sestřih jejího pubického ochlupení.
Než jsem se dostal pěšky domů, přišla mi zpráva od Adély.
     Ahoj. Voucher jsem předala. Monika mi udělala nejlepší kávu, jakou jsem kdy pila. Má mnohem lepší automat na kávu, než máme my ve firmě. Musel být drahý. U kávy jsem jí nejprve naladila na některá další zajímavá místa v Paříži, která stojí za návštěvu a pak jsme probíraly obligátní ženská témata: módu a chlapy. Měla jsem dojem, že se do Paříže těší. Pa, Adéla.

Kapitola 37

Čtvrtek, 18:55

     Stihl jsem se vykoupat, oholit a probrat situaci s Milošem, než přišla poslední zpráva, na kterou jsem dnes čekal.
Psal Květinka a také on si dal záležet na tom, abych si udělal jasnou představu o obtížích, které musel coby manažer externích operací zvládnout.

     Dobrý den.
Zboží jsem doručil, ale ještě nikdy jsem nemusel překonat tolik překážek a potýkat se s tak zarputile vzdorující zákaznicí.
     Kdybyste mě býval upozornil, že příjemcem zásilky bude krajně nepřátelsky naladěná, nespolupracující a poťouchlá osoba, bydlící navíc v chudinské čtvrti Františkov, od smlouvy bych odstoupil a doporučil bych vám raději jiné květinářství.
     Místo předání jsem našel snadno, ale u zvonků je poznámka, že některé nejsou funkční. Bohužel tam není blíže specifikováno, které funkční jsou a které nefungují. Informace je tedy bezcenná. Zkoušel jsem zazvonit postupně na úplně všechny zvonky u vchodu, ale pravděpodobně nezvoní ani jeden, protože se nikdo neozval. Hlavní vchodové dveře byly zavřené, takže jsem musel čekat, až někdo bude do vchodu vcházet a pustí mě.
     Nečekal jsem, že se zdržím dlouho, takže jsem nechal otevřené dveře u dodávky a pozdě jsem si všiml hloučku dětí, které se kolem něj seběhly. Když jsem šel auto zamknout, zjistil jsem, že mi stačily ukrást autorádio. Mezitím prošel nějaký pán hlavním vchodem, ale než jsem na něj stačil zavolat, dveře se opět zavřely.
     Stál jsem před vchodem s jednou kádí plnou růží a čekal jsem nejméně 20 minut, než někdo přijde.
     Měl jsem štěstí, protože přišel mladý, velmi inteligentní a hezký mladík a když viděl, jak jsem zoufalý, pomohl mi. Vrátil jsem se k autu a společně jsme mohli vzít dvě kádě z pěti. Také mi důmyslně popsal jak pracuje výtah u nich ve vchodu.
     Především, zákaznice bydlí v šestém patře a tam výtah neumí zastavit ani cestou nahoru ani cestou dolů. Nejlepší způsob je vyjet nahoru do sedmého patra a sejít jedno patro dolů. Do sedmého patra se ale dá zajet pouze cestou ze shora dolů. Je tedy potřeba nejprve zajet do osmého patra a potom se vrátit výtahem o patro níž. Do osmého patra se ale dá zajet jedině z patra čtvrtého. Tam je potřeba udělat mezizastávku. Abyste se dostali do čtvrtého patra, musíte v přízemí zvolit, že chcete jet do šestého patra. Výtah zastaví v patře čtvrtém a odtud už se pohodlně dostanete do patra osmého. Pozor, pokud byste nastupovali do výtahu nikoliv v přízemí, ale v prvním patře, k cestě do čtvrtého patra musíte navolit patro deváté. Byl jsem upozorněn, že výtah někdy zajede do sklepa a vypne se, dveře se zablokují a nejdou otevřít. Nemá ani význam někoho přivolávat, výtah se sám po chvíli vzpamatuje a je provozuschopný. Pozná se to podle toho, že se rozsvítí červené světýlko s upozorněním o překročení hmotnosti. Výtah také někdy sám od sebe zajede do nejvyššího třináctého podlaží nehledě na vybrané patro a pak se postupně propadá dolů šachtou. Propady nejsou veliké, největší bývají tak od deseti do dvaceti centimetrů. Je to prý ale velice nepříjemné. Ve dvanáctém patře se výtah vždy sám zprovozní a pozná se to podle toho, že zhasnou všechna světla, včetně podsvícení panelu pro výběr cíle jízdy. Stává se to ale velice, velice výjimečně. Pozitivní na tom je, že je to jediný případ, kdy lze výtah zmáčknutím volby třetí patro poslat do patra šestého. Jak jsem už uvedl, výtah normálně do šestého patra nejezdí.
     Štěpán, to je ten můj zachránce, je zlatíčko, protože mi pomohl dojet do sedmého patra a pak se mnou ještě snesl první dvě kádě k bytu zákaznice. Tam jsme se rozloučili, popřál mi hodně štěstí.
     Od té chvíle už jsem byl v tom hrozném domě na všechno sám.
     Osvětlení na chodbě nefunguje a neuslyšel jsem ani zvonění, když jsem se snažil přivolat paní Kašparovou. Byl jsem nucen klepat. Přišla mi otevřít a hned bylo vidět, že jste ji vůbec nepřipravil k převzetí zásilky. Ani jsem neměl jistotu, že zásilku předávám správné osobě a vy jste mi vyhrožoval, že pokud zásilku předám někomu jinému, nastanou potíže. V TOM domě ale hrozí záměna zákazníka velmi reálně.
     Zákaznici jste mi popsal jako mladou dámu, ale otevřela mi starší paní, které mohlo být ke čtyřicítce. Musel jsem ji požádat, aby svou totožnost doložila nějakým validním způsobem. Občanským průkazem, cestovním dokladem nebo alespoň kreditní kartou. Řekla, že si žádné kytky neobjednala a já ji musel pracně popisovat naše obchodní jednání. Schválně dělala, že vás vůbec nezná. Doslova sabotovala spolupráci. Ptala se, zda nejste nějaký cizinec, kterému jsem špatně rozuměl, když se ptal, jak se dostat na vlakové nádraží. Také říkala, že chtěla původně červené růže a jestli bych byl tak hodný a dojel je vyměnit. Musel jsem ji upozornit, že mě strašně rozbolela hlava a to není dobré, protože mohu upadnout do stresového šoku a ztratit vědomí. Nikdy jsem neviděl tak bezcitného člověka, protože ji to rozesmálo.         Když uviděla dvě kádě s květinami, zeptala se mě velice poťouchle, zda jsem přijel do šestého patra výtahem. Měl jsem toho už dost a asi jsem se mohl kontrolovat lépe, ale kdyby si vám na mne stěžovala, tak není pravda to, co bude tvrdit, ať už je to cokoliv. Já vám teď popíši, co bylo řečeno mezi námi, slovo od slova. Mrzí mě, že jsem si to nenahrál, abych měl důkaz. Podotýkám, že já té starší paní po celou dobu vykal a ona mi tykala. To jen na okraj.
      Já řekl: "Paní, stačí. Už opravdu nemohu. Prosím prokažte svou totožnost."
     Ona řekla: "Teď se budeme líbat. Pak si můžeš obejít sousedy a oni ti potvrdí, že takhle líbám v Liberci jedině já."
      Já řekl: "Dobře, budu to brát tak, že jste to vy. Mám pro vás, madam, tisíc bílých holandských růží. Je to dar. Krásně voní a jsou součástí kolekce našeho kompletního jarního nabídkového katalogu."
     Ona řekla: "Pojď ke mě, ty můj bludný Holanďane. Dali mi tě jako dar, tak se předveď, rozepni si poklopec a nabídni mi svůj pevný katalog."
      Já řekl: "Ne, já nejsem ten dar. Ty květiny jsou dar. Já ani nejsem z Holandska, bydlím na Králově háji."
     Ona řekla: "Můj květinový králi v jarním háji, vstup do mne svým mocným katalogem a učiň mě šťastnou. Pohni zemí a přenes mě do Holandska!"
     Potom si začala rozepínat halenku.
     Už jsem na sobě cítil příznaky stresového šoku, tak jsem se možná neovládl a zakřičel na ní, že je hrozná, ale hrozná píča a ať mi řekne, kam mám nanosit kádě s květinami. Asi to pomohlo, protože mi ukázala, kde mám kádě položit, až si zuji boty. Taky mi oznámila, že jestli jí vyšplíchnu vodu na podlahu, vytáhne si mě za čumák na chodbu a tam mi ukáže, kde mají facky hnízdo.
     Chtěl jsem jít pro zbývající tři kádě, ale v předsíni jsem si uvědomil, že jsem úplně zapomněl návod na výtah a že to asi nedokážu zvládnout bez pomoci nějakého domorodce. Z pocitu beznaděje jsem dostal ten stresový záchvat, složil se na botník a rozbil si čelo.
     Když jsem se probral, ležel jsem v obývacím pokoji na gauči, na čele jsem měl náplast a mokrý ručník. Řekl jsem vaší paní, že je to celé její vina, že je zlá, protivná a sobecká. Věděla, že mám pravdu a přestala se alespoň tvářit tak hloupě. Najednou se snažila všechno zachránit, ale na to, abych jí odpustil, už bylo pozdě.
     Řekla mi, ať navalím klíče od auta a popíši jí, kde s ním parkuji. Pak mi uvařila čaj.
     Mně se mezitím udělalo špatně a pozvracel jsem se na čajový stolek. Sice všechno uklidila, ale vůbec se netvářila mile.
     Potom se mi spustila krev z nosu a měla co dělat, aby zastavila krvácení. Naštěstí ji napadlo rychle mi vyprat tričko ve studené vodě, takže na něm snad nezůstane flek.
     Chtěl jsem jí pomoci, ale úplně mě opustila síla, tak musela vynosit kádě s květinami sama.
     Jelikož mi dala nějaké uklidňující prášky, cítil jsem se hodně malátný. Zaplať pánbůh, že jí došlo, v jakém jsem stavu a odvezla mě mým autem domů. Mně bylo tak zle, že jsem si nemohl vzpomenout, kde přesně bydlím. Já se sem přestěhoval teprve minulý týden, takže jsme to společně hledali. Potom odešla domů a ani nepoděkovala.
     Teď už je mi mnohem lépe a tak jsem vám přes e-mail napsal tuto zprávu.
     Zásilku jsem předal a navzdory několika zaváháním jsem si vedl, podle mého názoru, výborně.

     Incredible, pomyslel jsem si.
Uvažoval jsem, jakou odpověď odeslat zpět. Umím být velkorysý, potvrdila mi dnes Adéla.
Děkuji za předání zásilky a za zprávu. Podmínky byly obtížné, ale zvládl jste to skvěle. Přeji vám brzké zotavení.

Kapitola 38

Čtvrtek, 19:30

     Oblékl jsem se. Koženou bundu, o které jsem se toho během dvou dnů tolik dozvěděl, si neobléknu. O jiných lidech mi prostřednictvím jejich reakcí předávala přesné zprávy, ale o mně lhala pokaždé, kdy jsem ji měl na sobě. A já měl v úmyslu se vykoupit pravdou. Dnes nebudu mluvit já, nechám vše na svém srdci. My dva máme stejný hlas.
Oblékl jsem si starou džínovou bundu, do kapsy si zastrčil zlodějskou finku a vyhrnul si rukávy.

     Slunce tonulo v rudých mracích a stíny byly dlouhé, vzduch byl provoněný závany brízy od Nisy, když jsem došel k samotnému břehu své řeky. Vstupní dveře jsem otevřel finkou a do šestého patra raději vyšel po schodech.
Nespěchal jsem, potřeboval jsem se vypořádat s pocitem, že se chystám vstoupit do řeky a vůbec nemám tušení, co mě čeká. Stojatá voda zátočiny? Trysk peřejí? Hukot zvířeného vodopádu? Nebo zamrzlá hladina? Přemáhal jsem chuť se otočit a dát přednost pevné půdě pod nohama.
Ale nerozmyslel jsem si to a neotočil se.
Přemýšlel jsem, že se možná neotáčím kvůli penězům, které jsem investoval. Jsem tak vypočítavý? Ne, odpověděl jsem si s ulehčením, Monika se mi líbí. Je žádoucí a krásná. A vzápětí se dostavil nový osten výčitek. Jsem tak povrchní? Myslím jen na to, na co myslí každý muž, který ji uvidí? Ne, dozvídám se o sobě. Zamlouvá se mi, jak Monika teče životem nezkaženou prostotou pouhého bytí, jak mění řečiště silou své nepoddajné duše a trpělivě čeká na muže, který nebude učebnicovým ideálem, ale bude umět uchopit její krásu a zavalit ji láskou v dny sváteční a nadějí v dny všední.
Před dveřmi s malou ozdobnou tabulkou se jménem Monika Kašparová jsem se zastavil, chystal jsem se už poněkolikáté vstoupit do téže řeky. Čtyřikrát jsem se hluboce nadýchl a vydýchl, se zatajeným dechem si zašeptal:
Four long years of mingled feeling,
Half in rest, and half in strife,
I have seen thy waters stealing
Onward, like the stream of life … 

a pak jsem zaklepal na dveře.