Vy dva máte stejný hlas, středa

05.02.2024

Příběh o pramenu lži, peřejích vášně a horním toku hry o život.

Předmluva autora
Krátká předmluva autora není součástí příběhu a bude odstraněna po korekturách. Kdy zmizí, zatím nevím. 
V minulosti jsem každou novou povídku předal nejprve Liborovi a on ji redigoval. Provedl korektury textu, chyb všeho druhu a občas dějových nejasností. 
Před mnoha lety zemřel a já s touto prací nemám zkušenosti.
Vy jste na mne naléhali, popoháněli mě, takže jsem spěchal se zveřejněním, abych vám udělal radost.
Pokud najdete chyby, nebo se vám povídka nebude líbit, je to celé vaše vina.

Středa, 7:35

     Na začátku rozhovoru s paní doktorkou Ottovou jsem seděl rozvalený u psacího stolu, měl výbornou náladu, protože začínal krásný slunečný den, v pravé ruce jsem držel u ucha mobilní telefon a levou ruku jsem měl volně položenou na desce stolu před sebou.
O několik minut později jsem z nervozity začal bubnovat ukazováčkem levé ruky do stolu v rytmu mého narůstajícího vzteku.
Pak jsem přidal prostředníček a po dalších několika minutách už jsme klepal do stolu dlaní celé ruky. Všechny věci na stole poskakovaly, kromě těch které přidržovalo těžké skleněné těžítko. Já zvyšoval hlas a vztek mnou doslova lomcoval.
Když hovor končil, už jsem neseděl, ale stál, koutek oka se mi chvěl tikem, mobil jsem měl přendaný do levé ruky, pravačkou jsem drtil těžítko a chystal se jím prohodit skleněnou výplň dveří. Na čtyři metry bych se trefil spolehlivě. Udělalo by to břink, bác a alespoň trochu by mi to zvedlo náladu.
     "Takže paní doktorko, já jen jestli tomu dobře rozumím, tak abychom si všechno ještě jednou ujasnili, tak to teďka zase shrnu a zrekapituluji, dobře?"
Počkal jsem na souhlas paní doktorky.
     "Já ve vaší budově, myslím tím tu budovu zdravotních služeb, musím být už těsně před devátou, vyjedu do třetího patra, od výtahu vpravo půjdu chodbou až na konec a tam bude po levé straně vaše ordinace. Jenže ordinace bude zavřená, protože je dneska výjimečně zavřeno a vy se tam celý den vůbec neukážete. Je to tak?"
Doktorka Ottová mi to radostně odsouhlasila a jak se zdá, moje chápavost ji zvedla náladu.
Venku začínal májový den a moje nálada zůstávala na bodě mrazu.
     "A já tam pak budu pět hodin, potmě, o hladu, o žízni, vestoje čekat, až přijde nějaký poskok, který mi odmítne vydat výsledky testů z rozboru mého mozkomíšní moku, říkám to dobře?"
Doktorka Ottová mi to tentokrát neodsouhlasila, protože jsem podle ní všechno vykreslil ve zbytečně temných barvách.
Já si pochopitelně mohu rozsvítit a sednout na pohodlnou lavičku před vchodem do ordinace. Přes lavičku je přehozena dečka, kterou její dcera osobně vyrobila ve škole a ten poskok není žádný poskok ale takzvaný distributor, který rozváží pro externí firmu výsledky testů z rozborů krve po ordinacích soukromých lékařů, takových jako je ona. Vůbec nemusí přijet až za pět hodin, to by nedávalo žádný smysl tam zbytečně vysedávat už od devíti ráno, pokud by přijel ve dvě odpoledne. Zkrátka může přijet kdykoliv mezi devátou ráno a druhou hodinou odpolední. Bohužel, jestli chci výsledky testů dneska, takové jsou podmínky. A pokud se chci najíst a napít, dole ve vestibulu jsou automaty na kávu a na bagety. Včera sice nefungovaly, ale dneska může být všechno jinak.
     "Jasně, jasně," skočil jsem jí do řeči, jelikož začínala hovor posouvat do roviny, ve které ona je ta správná, která z nebes snáší všechno modré pro svoji klientelu a já jsem nevděčný, ufňukaný a ustavičně nespokojený pacient.
     "Potom, až přijde ten poskok, ten distributor," opravil jsem se, "mu vysvětlím, že máte sice zavřeno, ale v budově jste. Jenom v jiné ordinaci, konkrétně v prvním patře v ordinaci doktora Kukačky, za kterého zaskakujete. On bude mít pro vás jednu, konkrétně jednu, obálku. Obálka obsahuje výsledky testů mých vzorků. Já ji po něm budu chtít, ale vlastně ji ani nemusím chtít, protože on mi ji stejně nesmí vydat, na to je předpis. Já ho poprosím, jestli by se mnou sjel do prvního patra, do toho hnízda doktora Kukačky a tam vám zprávu proti podpisu vydá. Vy ji pak dáte mně a já ji odvezu primáři Dieneltovi na neurologii do nemocnice. Takhle zní plán?"
Doktorka Ottová mě pochválila, řekla že obdivuje moji trpělivost a tolerantnost a pak dodala, že to skoro určitě vyjde, pokud se něco nezvrtne.
Ještě pořád mi cosi vrtalo hlavou a neuměl jsem si to nechat jen pro sebe:
     "Mně tam stále něco neštymuje, paní doktorko. Proč nezavoláme do té firmy a nevysvětlíme jim to. Nebo proč nezavoláme přímo tomu, tomu distributorovi. Nebo mu přece můžeme na mobil poslat zprávu."
Doktorka Ottová začala zdůvodnění pochvalou. Řekla doslova, že jsem výjimečně skvělý organizátor a mám výborné deduktivní, logické myšlení. Asi už ji také trochu polevovaly nervy, protože vzápětí dodala, že v tomto konkrétním případě je to bohužel k hovnu. V té firmě budou dneska až od jedné hodiny odpoledne, čili mimo náš časový výsek a tenhle konkrétní distributor kvalitou odpovídá stavu nabídky na trhu práce. Je líný, není ani zdaleka tak chytrý jako třeba já a zásadně nebere telefon a ani nijak nereaguje na došlé zprávy. Tahle práce není žádná výhra v loterii, je hodně o odpovědnosti a málo o penězích.  A lepší to nebude.
Byl jsem fakt naštvaný, můj život bude mít dvacet pět tisíc dní. Třetinu z toho jsem prospal, pět tisíc dní propracuji, pět tisíc dní mi sebraly manželka a tchýně, tři tisíce dní jsem věnoval dceři a tři tisíce dní rodičům. Devět set dní jsem tahal z bryndy známé a přátele, devadesát pět dní jsem si odseděl v Německu v chládku. Celkem 24 995 dní.
Pro mne samotného mi z celého života zůstalo jen PĚT dní. Nechtěl jsem, aby mi na jeden z nich paní doktorka Ottová naplánovala program. Chyběl jí na to talent.
Doktorka Ottová ještě dodala, že se po mně ve skutečnosti chce jenom to, abych tam seděl a nedělal nic. S tím bych si podle ní měl poradit.
Zamyslel jsem se a vyšlo mi z toho, že nedělat nic bych mohl zvládnout.
     "Tak dobře, paní doktorko, budu tam," ukončil jsem hovor a položil těžítko na hromadu papírů. Hodit strike od pracovního stolu do skleněné výplně dveří si vyzkouším někdy příště.
Ještě jsem o tom zatím neměl ani zdání, ale právě jsem začal velké říční dobrodružství.
Čekala mě dvoudenní jízda na divoké vodě lží, přetvářky a strhující hry dvou stejných hlasů. 

Středa, 8:01

     Budu tam na chodbě čekat možná pět hodin, takže si pečlivě promýšlím, co si vezmu na sebe.
Mám džíny 501 a tričko, na kterém kostlivec sedí u monitoru počítače a pod ním je nápis: ještě jeden level a jdu spát.
Už, už sahám po staré maskáčové parce, když pohledem zachytím na dně skříně tu italskou koženou bundu. Před lety jsem ji dostal jako luxusní dárek od ségry, měl ji na sobě jednou, když mě k tomu donutila Helča, abych si ji vyzkoušel před zrcadlem a od té doby jsem na ni nesáhl. Je odporná a nesnáším ji.
Když jsem si ji ale tehdy oblékl, Helča úplně zatajila dech a řekla, že ta bunda je krásná. Úžasný materiál, výborná pravá kůže, měkká jako hedvábí, matně lesklá. Bunda má prý úplně nadčasový střih, protože Italové mají cit.
     "Má jednu zvláštnost," řekla tenkrát věštecky Helena," úplně každý kluk v ní vypadá naprosto neodolatelně. Dokonce i ty," dodala po chvilce, "jenže má to jeden malý zádrhel. Každá holka bude bundu milovat a každý kluk ji bude nenávidět."
Pak ještě dodala s úšklebkem: "Přibližně 4% kluků ji budou milovat taky."
     "Hm, děkuji za rozbor, klidně o italských citech můžeš napsat knížku. Já jsem Čech a cítím se v ní blbě. Hotovo, tečka."
Momentálně jsem si představoval, jak sedím na vypelichané dečce, v chodbě se stěnami plnými vlhké plísně.
Možná usnu a spadnu na špinavou zem.
Nebo si někdo bude myslet, že jsem bezdomovec a zavolá na mne policii. Dojde ke rvačce, z každého kusu mého oblečení budou viset dlouhé cáry, pak mě potáhnou za vlasy do výtahu, ve výtahu mi budou sedět na krku, před budovou mě zmlátí obušky, nacpou do kufru služebního auta a nakonec mě vyvezou za město na skládku odpadu, kde mě pohodí do škarpy.
Nebylo nad čím dál uvažovat, natáhl jsem na sebe ten škaredý italský hadr a chystal se vyrazit.
A přesně v ten okamžik zazvonil můj mobilní telefon. 

Středa, 8:05

     Doufal jsem, že je to paní doktorka Ottová, aby mi sdělila, že distributor právě dorazil, předal ji výsledky testů a navíc má dneska tak výbornou náladu, že je osobně zaveze k primáři Dieneltovi do nemocnice.
Jenže to nebyla doktorka Ottová.
Volala nějaká cizí ženská a vemlouvavým, žužlavým hlasem se představila jako Dáša.
     "Slíbil jsi mi, že zavoláš, Miloši. Ale nevoláš," začala vyčítavě, skoro plačky, "tak ti volám já. Domluvili jsme se, že se sejdeme v té naší kavárně na rohu, já tam na tebe čekala skoro celý den a ty nikde."
No ty vole a já si dělám zbytečný nervy kvůli pětihodinovému čekání.
No jo, budu se jí muset zbavit.
Podíval jsem se na hodinky. Připravit, pozor, teď! Ródeo začíná!
     "Milá paní, tohle musí být omyl. Máte asi špatné číslo a já se nejmenuji Miloš ale Slávek."
     "Miloši nech toho, prosím tě! Já vím, že mám správné číslo, přesně to číslo, které jsi mi na sebe dal. A také tě slyším, slyším, že jsi to ty. Poznám tvůj hlas."
Aha, tak tudy cesta z lesa nevede. Musím trochu přitvrdit.
Změna taktiky!
     "No tak, Dášo, samozřejmě, že jsem to já, Miloš. Já, já ti to řeknu, jak to je. Upřímně. Do té kavárny jsem chtěl přijít, ale pak jsem tam nepřišel. Já si tě nezasloužím, Dášo!"
     "Miloši! Zasloužíš, zasloužíš si mě! Já jsem nikdy v životě tak úžasného člověka, jako jsi ty, nepotkala. A nikdy už nepotkám!"
     "Ne, ne, ne, Dášo," přerušil jsem ji, "vždyť ty mě vlastně vůbec neznáš, nevíš jaký jsem, já jsem ti o sobě spoustu věcí neřekl, já mám tajemství, Dášo," podíval jsem se na svého kostlivce na tričku, "vždyť já mám kostlivce ve skříni, Dášo."
     "Milošku, drahoušku, zlatíčko," spustila, "na tomhle světě není nic, co bys mi nemohl říct a co bych ti neodpustila."
     "Ne, Dášo, to neříkej, já jsem ti zatajil, že jsem ženatý. A ne poprvé. Před touhle ženou jsem byl ženatý už pětkrát a pokaždé jsem ty ženy buď opustil, nebo ode mne odešly. Od jedné jsem zdrhnul, když čekala moje dítě, to se pak narodilo postižené a já se k němu vůbec nehlásím. Druhou jsem opustil, protože byla smrtelně nemocná a mně se o ni nechtělo starat. A tři manželky jsem normálně týral, chodil jsem domů pravidelně opilý, mlátil je a děti jsem zneužíval. Ty vůbec netušíš, jaký já jsem necita a tyran!"
Chvíli bylo ticho, zdálo se, že nová taktika slaví úspěch.
     "Miloši, to jsou věci, které jsou minulost. Jsou za námi. Lidé dospívají a mění se. I ty se měníš, z housenky se vylíhnul nádherný motýl. A to jsi ty, Miloši, jsi motýl, jsi Emanuel. A já jsem tvoje Maková panenka. Jestli jsi opustil ty ženský, já ti to nevyčítám. Já je ani neznám, třeba si to zasloužily..."
     "Ne, nezasloužily si to!" skočil jsem jí do řeči.
     "Ale zasloužily, Miloši," vzala si zase slovo obratem zpátky, "a to, že jsi ženatý a máš šest dětí, to jsi mi samozřejmě řekl. Možná si to úplně nevybavuješ, ale řekl jsi mi to těsně před tím, než jsme se líbali."
Ženatý a šest dětí? To je ale svině, ten Miloš. Hraje férově, ale fakt tvrdě, to mu musím nechat.
Podíval jsem se na hodinky: Do prdele! Už s ní mluvím šest minut.
Už teď mám šestiminutovou penalizaci a ještě jsem se nehnul z místa. Vypadá to, že čím hnusnější věci o sobě řeknu, tím víc mě má ráda. Asi za tu upřímnost. Miloš hraje opravdu drsně.
No nic. Budu muset přitvrdit.
Změna taktiky!
     "Taky Dášo, ještě jedna věc tu je a tu jsem ti nechtěl říkat. Ale teď vidím, že budu muset."
     "Jaká?" zeptala se Dáša hlasem, ve kterém se skloubila obava s velkou vůlí jakoukoliv nepřízeň osudu překonat.
     "Vadí mi, jak se oblékáš. Moc mi to vadí. Nosíš takové odporné věci."
     "Tak já si koupím něco nového, půjdeme spolu a ty mi vybereš, co mi bude slušet a co se ti na mně bude líbit."
     "Taky mi vadí, jak jíš. Děláš u toho takové podivné zvuky. Je to nesnesitelné. Čestně ti řeknu, že na to bych si nikdy nezvykl."
     "Ale Miloši, vždyť jsi ještě nikdy neviděl, jak jím."
     "To ne, neviděl, ale umím si to představit, mám dobrou představivost."
     "Tak já se vždycky najím někde jinde, kde mě neuvidíš. Nebo budu držet dietu, nebudu jíst vůbec."
Ty kráso, to snad ne! Tohle bude fakt oříšek.
Tu ženskou oblbnul Miloš tak, že jestli jí teď řeknu, že se mi nelíbí její nehty, navrhne, že si nechá amputovat obě ruce.
Začínám si připadat jako pořádná svině, ale nedá se nic dělat, čas kvapí a nezbývá prostor na hrdinství.
Budu muset opět přitvrdit.
Změna taktiky!
     "Podívej, je to takhle," začínám zeširoka a přemýšlím, co chci vlastně říct. Bude to taková improvizace, asi jako když herec v hlavní roli, ztvárňující Richarda III, zapomene text a nahradí ho úvahou na téma počátků pásové výroby automobilů v Americe, "mně se ani trochu nelíbíš. Když už jsi mluvila o té Makové panence, tak se mi nelíbíš ani za mák. Hrozně zvláštně dýcháš, nepříjemně se díváš, divně otáčíš hlavu," přemýšlím, co dál, "taky se hloupě směješ, hlavně nevhod. Já řeknu něco vtipného a ty sedíš jako husa v kyšce, pak vyprávím něco smutného a ty se řehtáš jako lama. Nelíbí se mi tvoje uši, oči a brada, hlavně brada. Taky máš celé tělo nějaké takové pokroucené, jako kdyby tě zkusil namalovat Salvator Dalí. Tady ruka, kde má být rameno, támhle noha místo břicha, nic není tam, kde má být. Abych to zkrátil, Dášo, mě tak strašně odpuzuješ, že si vůbec ani ve snu nedokáži představit, že bychom spolu někdy mohli mít sex."
Chvilku bylo ticho a pak Dáša řekla: "Milošku, ty nemůžeš mluvit, viď? Ty tam někoho máš a proto musíš říkat tyhle věci, viď? Vždyť my už jsme se přece vyspali. Už jsme měli sex a bylo to nepopsatelně nádherný!"
Miloši, ty hajzle!
Tak to je v háji. Téhle pijavice se nezbavím.
Když jí řeknu, že za chvilku přijedu s motorovkou v ruce, rozřežu ji a nastrkám po kusech do mrazáku, bude to brát jako roztomilý projev hormonální touhy. Otevře dveře dokořán, připraví jednohubky, šampusové sklenky, do misky jahody a pod blůzku si vezme nejsvůdnější prádýlko s volánky. A až přijdu s tou pilou, půjčí mi pilník na nehty, abych nabrousil řetěz, sama vyklidí mrazák a pak si lehne na podlahu, aby mi ulehčila práci.
Nutně jsem potřeboval zázrak.
Tvrdit jí, že jsem impotentní homosexuál už nedávalo smysl, když jsem se s ní vyspal a bylo to nepopsatelně nádherný, takže jsem musel přijít na něco jiného.
     "Miloši, vždyť si mi sám říkal, že takový sex jsi ještě v životě nezažil. Vždyť ses mě nemohl nabažit a já tebe. Kdyby se Pepa nevrátil z práce a nemusel jsi utéct po požárním schodišti, tak bychom pohnuli světem už počtvrté. Málem jsi mi ani nestačil napsat tohle telefonní číslo."
Zázrak je tu. Alelujá!
Dáša samozřejmě neví, že konkrétně o TOHLE telefonní číslo přijít nemohla, to si Miloš pohlídal.
Teď udělala Dáša v příběhu dokonalé lásky chybičku a já toho hodlal využít. Objevil se detail. Příhodný detail.
Změna taktiky!
Znáte ten pocit, když hrajete žolíky a zůstává vám plná ruka. Čekáte na jednu kartu a ona nepřichází a nepřichází. Všichni ostatní už mají vyloženo a vypadá to, že prohrajete. A přitom by úplně stačilo, kdybyste tu jednu vytouženou kartu dostali a zavřete hru z ruky. Pořád nic, nic, nic a najednou ji hráč před vámi položí na odhazovací balíček.
Na odhazovacím balíčku se právě objevila klíčová karta, Pepa.
     "No vidíš," pečlivě vykládám karty srovnané podle hodnoty, "a pak je tady Pepa. A o tom s tebou chci od začátku mluvit. Tady totiž nejde o mne a o tebe, tam je to jasný, my se máme rádi a je nám souzeno být spolu, ale co Pepa?"
Potřebuji zjistit, kdo je Pepa. Co je zač? Může to být syn, bratr, soused, milenec, kdokoliv. V ideálním případě to bude manžel.
Dáša se uklidnila a strach z toho, že by mě mohla, Bůh chraň, ztratit, pominul.
     "Já jsem ti ale o Pepovi říkala. Já ho nemám ráda a on nemá rád mne. On žárlí, ale ne z lásky, možná to odkoukal z nějakého filmu nebo seriálu a tak si chce vyzkoušet, jaké to je. Já si ho ani nebrala z lásky, ale ze strachu. Bála jsem se ho, protože je hrozný pruďas, zabil by mě."
Bingo!
     "No vidíš, to jsi přesně ty, Dášo" rozvíjím závěr partie, "je ti úplně jedno, jak se cítím já. Že se ho bojím. Strašně, desetkrát víc než ty. Umíš si představit, co by mi udělal? Já se neumím prát, Dášo, já mám jiné dobré vlastnosti, ale prát se neumím," říkám a pohledem zavadím o svou sbírku boxerských rukavic.               "Jednou ranou by mě zabil, jednou ranou, Dášo. A proto já teď tady sedím, už dvacet dvě minuty a patnáct sekund, a říkám ti do telefonu tyhle hrozné hovadiny, tyhle hnusárny, které bych ti nikdy neřekl. A víš proč? Protože ti nechci ublížit. Tak jako ty chceš, aby Pepa ublížil mně. Já tě nechci ztratit, ale tobě asi nevadí, že ztratíš mne, až mě Pepa zamorduje. A moc dobře víš, moc dobře to víš, jaký je Pepa pruďas. Já ti to řeknu na rovinu, dokud se s Pepou nerozvedeš, nechci s tebou mít nic společného."
     "Hm, ale v posteli jsi říkal, že se ho nebojíš vůbec. Říkal jsi, že kdyby si něco zkusil, vytřeš s ním ten našlapaný bordel v předsíni, pak ho protáhneš po kuchyňské lince a nakonec s ním prokopneš okno."
     "No jo, Dášo, v posteli je každý hrdina. Notabene, když má po boku takovou svůdnou čertici jako jsi ty."
     "Jé, čertice," zaradovala se Dáša. Až do teď měla pocit, že mluví s někým jiným a ne s Milošem, "takhle jsi mi v posteli říkal a já ti říkala ďáblíku"
No, tak jasně, znám Milošův slovník.
     "Ve skutečnosti jsem ale měl opravdu strach. Z Pepy. A už to nechci nikdy zažít. A nikomu nepřeji, aby to zažil. A nebudu se s tebou stýkat, dokud se s ním nerozvedeš. Ani v kavárně, ani v posteli a ani po telefonu."
Hlavně ne po telefonu, měl jsem dodat.
     "Miloši, uklidni se. Já se s ním rozvedu. Ale byt je můj a on mi jej dobrovolně nenechá, takže se o něj budu muset soudit. A to může trvat třeba půl roku nebo i déle. Jedině by to šlo uspíšit tak, že bych mu byt nechala a nastěhovala se k tobě. To by šlo."
To by vážně nešlo.
Nouzová změna taktiky!!
     "Tak na to rychle zapomeň. Já ti teď řeknu, jak to bude a tak to bude, nebo to nebude vůbec. Dokud nebudeš rozvedená, my dva se neznáme. Teď se rozloučíme, ale ještě před tím si slíbíme věčnou lásku. Od okamžiku, kdy ukončíme náš hovor, se neuvidíme a neuslyšíme, dokud neproběhne rozvod. A pamatuj si, o ten byt nesmíš přijít! První den po rozvodu mi zavolej, budu čekat. A pak se k tobě klidně nastěhuji a nebo ty ke mně. Ale pamatuj, jestli mi zavoláš do rozvodu, nebudu se k tobě znát a ztratíš mě navždycky," připadalo mi to málo patetické, tak jsem ještě dodal, "na věky věků. Přísaháš?"
     "Milošku, ale je to takové divné..."
     "Vůbec to není divné, přísaháš nebo ne?"
     "No tak tedy přísahám!"
     "Já taky přísahám a teď to polož."
     "Ne, ty to polož," zalaškovala.
     "Už teď porušuješ přísahu!"
Konečně to položila. Uf.
Jsem morální odpad a půjdu do rovnou pekla, do největšího kotle a tam se budu navždycky smažit. Na věky věků.
Ale ještě před tím si budu muset změnit telefonní číslo.
Čas na stopkách 27 minut, 9 sekund. Katastrofa.
Vstal jsem od stolu a šel k nástěnce u dveří. Do kolonky Slávek jsem napsal +27:09, součet 75:25. Milošovi jsem napsal sms zprávu, ve které jsem uvedl stejná čísla a po chvilce váhání připojil: Hraješ tvrdě, ty hajzle!
 

Středa, 8:33

Já vám všem teď dlužím vysvětlení.
Právě jste byli svědky telefonního hovoru, ze kterého asi nejste moc chytří. Pokud nevíte o co jde, a to vy nevíte, může vám ten hovor připadat hodně zvláštní, ne-li absurdní. Až vám všechno vysvětlím a popíši, bude vám vše křišťálově jasné. Pak si můžete zápis rozhovoru v klidu znovu přečíst a divné nebo nelogické už vám na něm nebude připadat ani slovo. Abych vám celý proces usnadnil, pokusím se najít optimální postup.
Nejprve vás seznámím s Milošem, pak vám vyjasním, proč si paní Dáša myslela, že já jsem Miloš a úplně na konec vám popíši pravidla jedné moc zajímavé hry, kterou s Milošem hrajeme a kvůli které už asi nad námi naši andělé strážní zlomili hůl, šli si nechat uřezat křídla nebo rovnou spáchali sebevraždu.

Včera, dnes a zítra

     Miloš je můj kamarád. Spíš přítel než kamarád.
Celým jménem je Miloš Čepelík a známe se odjakživa. Je spolehlivý, laskavý a vděčný. A je s ním sranda. Šílená a to vůbec nepřeháním.
Také je přírodním úkazem, tím jsem měl možná začít, jaký tady asi ještě v historii lidstva nebyl. Je dokonalým magnetem na holky. Živá jantarová hora.
Asi si někteří z vás říkáte: no a co, taky znám pár takových, ostatně když jsem byl sám mladý, holky se kolem mne točily, že jsem je musel odhánět vodním dělem.
Zapomeňte na všechny děvkaře a sukničkáře, Cassanova byl proti Milošovi druhořadý příštipkář. Miloš Čepelík v tomto oboru není jiná liga, ale jiný svět, jiný planetární systém, jiná galaxie, nějaký dosud neznámý paralelní vesmír.
Holky se v principu zamilují dvěma způsoby. Buď očima, nebo ušima.
Miloš Čepelík je obojživelník a zvládá obě disciplíny stejně bravurně, je šampiónem dvojbojařů. Dokonalý hybridní, univerzální nadsamec.
Je vysoký, urostlý, širokých ramenou a má uhrančivé oči v usměvavé tváři. Vlasy má černé jako havran a ani s přibývajícími roky mu nezačínají šedivět. Naopak, občas si nechává vlasy na skráních dobarvovat šedivou barvou, aby vypadal starší a zajímavější.
Pokud bude Čepelík v jedné místnosti s padesáti jinými muži a vstoupí krásná dívka, nezadržitelně a nejkratší cestou zamíří přímo k němu. Po cestě odstrčí tři nápadníky a jednoho, který bude obzvlášť dotěrný, probodne jehlicí ve vlasech. A padne Čepelíkovi kolem krku, mise bude splněna.
Obrátíme-li situaci zrcadlově a představíme-li si, že Čepelík vstoupí do místnosti s padesáti ženami, všechny okamžitě nastraží ženskou intuici, která jim důvěrně prozradí, že tohle je ten pravý osudový muž, budoucí otec jejích krásných a talentovaných dětí a že se jim vyplatí všem těm courám tady kolem vyrvat vlasy, obočí a vyškrabat oči, kdyby na něj měly také zálusk.
Osobně jsem byl svědkem, jak Miloš jednou přišel na rozjetou narozeninovou párty, která byla specifická tím, že tu byli hokejisté a jiní sportovci, kteří vždy přitahují pozornost půvabných dam. Jakmile vešel, zábava se zastavila, všem holkám se rozzářily oči jako démanty. Miloš oznámil zvučným hlasem, že dneska nepřišel sám, ale je tu s tou, která nejsvůdněji zašeptá jeho jméno.
Všechny holky si okamžitě obstaraly informaci, jak se onen přitažlivý muž jmenuje a po chvíli už celý sál ševelil jeho jménem. Ševelení postupně nabíralo na hlasitosti a končilo mohutným skandováním: "Mi-loš-če-pe-lík, mi-loš-če-pe-lík!" Miloš si zkušeně vybral nejkrásnější holku, vedle které nehlídkoval žádný sportovec, zlomil ji v pase, zvedl do náruče a udivenému publiku oznámil: "Všechny jste báječné a hezky bavte. Dneska jsem tu s touto dívkou, od prvního okamžiku mě uchvátila a teď je řada na mně. Unáším ji k pultu, aby mohl složit hold její kráse objednávkou chlastu."
 

Přibližně před pěti týdny, kolem 20:00

     Není to tak dlouho, co jsme se s Milošem potkali v Liberci náhodně v restauraci. Seděl u stolu s hezkou holkou číslo 19 (to číslování ještě vysvětlím) a hned jak mě uviděl, neodbytně začal mávat, že se k nim musím posadit. Holku číslo 19 to otrávilo, ale snažila se tvářit, že jí moje přítomnost nevadí.
Miloš má takovou poměrně zvláštní zvyklost nebo spíše rituál, který si on může jako jeden z mála mužů dovolit. Každý týden vymění holku. Já na to nemám, ale ani by mě by to nebavilo. Jemu to vyhovuje naprosto výborně.
Drží se procesního pořádku a dodržuje důsledně harmonogram. Ve středu, nejpozději ve čtvrtek, si najde holku. Během pátku ji opracuje tak, aby byla ochotná s ním strávit víkend. V pondělí ji pustí k vodě a během úterka zalátá citové škody na její duši. Pak se proces opakuje. Funguje to jako recyklace obalového materiálu nebo něco podobného. A jelikož máme právě devatenáctý týden v roce, tahle holka je devatenáctka.
Jednou jedinkrát se stalo, že Miloš selhal a žádnou holku nesbalil. Dodnes na to občas přivede řeč a jeho shrnující popis zní takto: "Netuším, co se stalo. Asi skvrny na slunci. Provedl jsem obvyklou rutinní rekognoskaci terénu, hloubkový průzkum, povšechnou observaci a na základě dostupných informací jsem konstatoval jediné: nenašel jsem žádné stopy po známkách výskytu akceptovatelných kundoorganismů v nejbližším okolí."
Holka číslo 19 byla hezká zrzka s malým pihatým nosíkem, vlasy měla upravené do dvou culíků, které jí držely gumičky s beruškami.
Chvilku nás poslouchala a pak se otočila na Miloše: "Neřekl jsi mi, že máš bráchu."
Na Milošovi je hrozně fajn, že nepokazí žádnou srandu.
Místo toho, aby přiznal, že žádného bratra nemá, zachytil na zlomek okamžiku můj pohled, pokrčil rameny, pokýval hlavou a řekl: "Nepovažoval jsem to za důležitý. On brácha," poplácal mě po ramenou, "tady nebývá často. I dneska je tu na zapřenou. Ani bych ti to neměl říkat, ale pracuje v jednom tajným projektu, viď brácha?"
     "Jo, jo," přisvědčil jsem, "ale jak říkáš, je to dost tajný. Ono tajný, stejně už se to rozkřiklo, takovou věc úplně v tajnosti neudržíš, dřív nebo později se to tak nebo tak dostane ven. A jakmile to unikne, hned je hotovo, chytnou se novináři a máš toho plný zprávy. Jsem docela otrávený. Už se mi dokonce stalo, že mě normálně na ulici poznali lidi. Šel jsem tady v Liberci Pražskou dolů na Gotvalďák, teda ono je to teď Soukenný náměstí a najednou nějaká holčička: Hele mami, koukej, to je ten pán z televize z toho projektu. Ty vole, já hned hubu pod kapuci a už jsem to valil. A pěkně do první tramvaje a radši až na konečnou do Lidáků. Pak jsem to šel normálně rozchodit do Zoo mezi opice."
     "A co je to teda za projekt, když už to není tajemství?" zeptala se zvědavě holka číslo 19.
Našpulil jsem pusu a vyfoukl vzduch, aby to vypadalo, že procházím těžkým dilematem. Na jednu stranu bych jí to rád řekl, ale na druhou stranu ctím předpisy, týkající se mlčenlivosti.
Miloš ztlumil hlas až do šepotu: "Tak jí to řekni, Gábina je fajn, nikomu to nepoví. Umí držet basu, obrazně i opravdu, hraje totiž na basu v orchestru. Řekni jí, co děláte, ale neříkej kde."
Bylo vidět, že ho také zajímá, na jakém projektu pracuji.
Ukázal jsem jim, abychom všichni tři předklonili hlavy doprostřed stolu. Jedině tak zůstane tajemství skryto před zvědavci v restauraci. Hlavami jsme se skoro dotýkali.
     "Určitě víš," začal jsem a sám jsem ještě neměl představu, na jakém projektu spustím práce, ale určitě to bude něco velkého, "že tu máme v Česku hodně vědeckých pracovníků. Když to přepočítáš, tak máme největší počet vědeckých pracovníků na kilometr čtvereční na světě," konečně jsem dostal solidní nápad, se kterým jsem mohl pracovat.
     "Fakt?" zeptala se zrzka nedůvěřivě.
     "To je pravda, to jsem někde slyšel v rádiu, nebo četl v novinách," podpořil mě Miloš.
     "A máme tady jaderné elektrárny. Teď máme dvě, Temelín a Dukovany, ale původně už jsme měli mít čtyři, ještě Tetov a Blahutovice. A Temelín měl být prakticky dvakrát větší, než je teď."
Pokývala souhlasně hlavou. To bylo dobré znamení.
     "Samozřejmě, kvůli evropské unii, je rozvoj jaderné energie zpomalený. Jenže stát už dopředu počítal s tím, že bude potřebovat mraky vědců z oboru jaderné fyziky..."
     "Jako jsi ty, třeba," přisolil Miloš.
Holka číslo 19 zpozorněla a začínala mě vnímat s větším respektem. Přeci jen, jaderného vědce nepotkáte v liberecké hospodě každý den.
     "....fajn, jako jsem já. Během necelé jedné dekády nám tady vysokoškolský systém vychrlil nadbytek jaderných vědců, pro které nemáme využití v jaderných elektrárnách, to je celé."
     "Celé?" zeptala se zklamaně.
     "No, celé to není. To je jen důvod, proč byl spuštěn projekt. Abychom využili vědecký potenciál, který byl k dispozici. Naší tiskovou mluvčí je paní Drábová. Tu znáš, ne?"
     "To zní celkem logicky," řekla, "a Drábovou znám, jako ženská nám dělá všem ostudu, ale na druhou stranu chytrá je."
     "Poslouchej bráchu," řekl Miloš a zvedl prst. "To je bedna. To je hlavička, řekni jí jaký máš IQ, jak vám ho měřili v Cambridge."
     "Prosím tě, nech toho," řekl jsem naoko upejpavě, "moje IQ s tím nemá nic společného."
     "Jak nemá nic společného, brácha, co to kecáš, ty vole. V téhle republice nikdo nemá tak vysoký IQ jako ty a ty to prostě přejdeš mávnutím ruky? To jsi mě nasral, brácha."
     "A jaký máš teda IQ?" zeptala se a bylo znát, že ji máme na háčku, "fakt máš nejvyšší IQ v Česku?"
     "Né, to takhle nejde říct. Já mám nejvyšší dosud naměřený IQ mezi lidmi s českým občanstvím. Ale to nemusí znamenat, že mám stoprocentně nejvyšší IQ. Jednak některým lidem vůbec nikdy IQ neměřili a druhak žádné měření není dokonale objektivní. A abych ti odpověděl na tu první otázku. Naměřili mi IQ 198."
     "Ty krávo," řekl můj bratr Miloš, "to je neskutečný."
     "No to je ale fakt hodně," řekla holka číslo 19, "to máš víc než Sheldon Cooper."
Já i Miloš jsme zařvali smíchy.
     "Hele," řekl jsem, když jsem se trochu uklidnil, "věc se má tak, že Sheldon Cooper je vymyšlená seriálová postava."
     "Zatímco můj brácha," ukázal Miloš na mne, "je tady, živý, z masa a kostí."
     "Jo," přisvědčila zrzka, "a co teda děláte v tom projektu, trochu jsme to zakecali."
     "Jasně, promiň. No, bude to znít trochu jako sci-fi, ale zase se na to musíš podívat logicky, to ty umíš, jak jsem si všimnul," zalichotil jsem jí, "a pak to bude dávat smysl. My vyvíjíme, nebo jinak, my jsme vyvinuli jadernou zbraň..."
     "Atomovku," skočil mi do řeči Miloš, který už si udělal obrázek, na jakém projektu s paní Drábovou pracujeme.
     "No jasně, lidově atomovku, ale jinak je to vodíková bomba a nesměli bychom být Češi, abychom zase neměli nějaký světový primát. Je to zdaleka nejsilnější jaderná zbraň na světě."
     "Kecáš!" vykulila oči.
     "Ne, nekecám!"
     "A už ji máte?"
     "Jo, už ji ne máte, ale máme. Taky jsi Češka, takže je i tvoje. A máme ne jednu, už jich máme skoro šedesát, myslím, že v pátek to bylo padesát osm. Já ti něco řeknu, Gábino, já jsem tak neuvěřitelně hrdý na to, co jsme dokázali, že si to ani neumíš představit."
     "Umím."
     "Neumíš. My jsme malý národ a vždycky si o nás otírali boty. Ale teď kdyby si na nás někdo začal, tak ho vymažeme z mapy."
     "Vymáčkneme z glóbusu," přisadil si Miloš. Otočil se na Gábinu: "Co říkáš bráchovi, je skvělý, viď?
     "Je a blahopřeji," řekla Gábina a myslela to upřímně.
Skromně jsem se usmál: "Děláme to pro nás všechny, ale hlavně pro naše děti. Už se nemusíme bát války, nikdo si na nás netroufne."
     "Amen," řekl Miloš.
Seděli jsme ještě asi půl hodiny, ale o tajném projektu už nepadlo ani slovo. Tajemství je tajemství.
Těsně před odchodem, jsem se zeptal Gábiny na jednu věc, která mi celý večer vrtala hlavou.
     "Hele, jak jsi vlastně poznala, že jsme bráchové? Vždyť vypadáme každý úplně jinak."
     "To je strašně jednoduché. Vy dva máte stejný hlas."
Vyvalili jsme oči tak, že bychom je mohli použít jako držák na kabáty. Celý večer jsme šokovali Gábinu a teď překvapila ona nás.
     "Cože? To není pravda."
     "To teda je pravda, věřte mi, já mám perfektní hudební sluch, hraji v liberecké filharmonii. Je úplně jedno, jestli se smějete, brečíte, snažíte se hlas nějak změnit, křičíte nebo šeptáte, pořád je to váš stejný hlas. Vám to možná tak nepřijde, protože každý člověk slyší svůj hlas trochu jinak a pak bývá často překvapený, když jej uslyší dejme tomu z magnetonového záznamu, nebo v rádiu. Kdybych zavřela oči, vy si vyměnili místa, nedokázala bych určit, který z vás na mě mluví. Dejte na mě: Vy dva máte stejný hlas."

Před nějakou dobou, kolem 19:00

     Nedalo nám to a když jsme se na tramvajovém ostrůvku loučili, slíbili jsme si s Milošem, že se co nejdříve potkáme, něco s tím podnikneme a do té doby vymyslíme nějaké konkrétnější návrhy.
Už za dva dny jsme se sešli v hospodě U Černého koně a sotva jsme se usadili, Miloš plácnul rukou do stolu: "Vymyslel jsem hru."
Osnovou hry bylo pochopitelně využití nově nabyté informace, že my dva máme, z nám nepochopitelného důvodu, úplně stejný hlas.
     "Podívej," řekl Miloš, "vysvětlím ti základní pravidla a pak doladíme zbytek, souhlasíš?"
Kývnul jsem hlavou a na znamení souhlasu jsem si pořádně přihnul irského piva.
     "Někdo z nás sbalí holku, naslibuje ji hory doly a je úplně jedno, kolik si s ní užije. Až ji bude chtít dát kopačky, slíbí jí, že jí zavolá nebo si někde dají spicha. Ale nedá jí svoje telefonní číslo, ale..."
     "...číslo toho druhého," doplnil jsem za něj.
     "Jasně. Ta holka samozřejmě nevydrží čekat a ozve se sama..."
     "Co když se neozve?"
     "No tak se prostě neozve. Neproměněná šance. Ve fotbale taky každá gólová příležitost neskončí s míčem v brance."
     "Co dál? Budeme prostě sčítat holky? Tak to nemám šanci, můžu to rovnou vzdát."
     "Ne, tak jednoduchý to nebude, máš úplně stejnou možnost vyhrát jako já. Od okamžiku přijetí hovoru ti poběží čas, každá sekunda hovoru je penalizace. Musíš se snažit hovor zkrátit na minimum."
Přemýšlím, nápad se mi líbí moc, ale pravidla je potřeba doladit.
     "Ten hovor zkrátím snadno, jednoduše jí to vytípnu."
     "To nesmíš."
     "Tak jí řeknu, ať zavolá jindy."
     "Co tím získáš? Ona opravdu zavolá jindy."
     "Když uvidím, že zase volá, protože už budu znát její číslo, tak to nevezmu."
     "To nesmíš."
     "Co když budu reálně v situaci, že jí nebudu moct ten telefon vzít? Třeba u doktora nebo budu zrovna pracovat v laboratoři na nějakém tajném projektu s paní Drábovou?"
Oba jsme se zasmáli a Miloš pravidlo upřesnil: "Tak jí musíš při první vhodné příležitosti zavolat sám."
Hra začínala dostávat reálnější obrysy, ale stále jsem měl pochybnosti.
     "Mohu nějaké holce vysvětlit pravidla hry a poprosit jí, aby ti zavolala a mluvila s tebou po telefonu půl dne."
     "To nesmíš. Kromě nás dvou nikdo nesmí vědět, že hru hrajeme."
     "I tak určitě půjde podvádět, si myslím. Vždycky se dříve nebo později najde skulina."
Miloš se zhluboka napil, otřel si pusu a pozorně se na mě zadíval.
     "Víš, jakou má Izrael konstituci?"
     "Nějakou postavenou na základech americké ústavy?" zkouším nadhodit možnost, ale jenom hádám.
     "Nemá žádnou. V Izraeli nemají konkrétní zákony. Mají v podstatě jen jeden: je to zákon moudra, zdravého rozumu. Chápeš? Když se ve hře dostaneš do situace, kdy budeš mít pochybnosti o tom, jestli porušuješ pravidla, ať už psaný nebo nepsaný, musíš dát zadní. Je to hra gentlemanů."
     "No, nemyslím si, že se budeme chovat k těm holkám jako gentlemani. Spíš naopak, budeme s nimi dost vytírat podlahu."
     "Co je, máš morální zábrany?"
Chvilku jsem obracel v ruce pivní tácek a hledal na něm odpověď. "A víš, že jo? My těm holkám ublížíme. Pro nás to bude hra, bezva zábava, ale ony do toho vloží všechno. Všechny city. Půjdou do toho po hlavě. Může to ovlivnit jejich životy, jejich práci, další rozhodnutí. Některé rozchod opláčí...."
     "....začnou brát drogy, změní si pohlaví, spáchají sebevraždu, odstěhují se na Venuši," rozvedl myšlenku ironicky Miloš.
     "Nedělej si z toho prdel, Miloši. Prostě to není košer. My dva," ukázal jsem na něho a na sebe, "hrát férově budeme. Ale k těm holkám féroví nebudeme ani málo."
Miloš pokrčil ruce, lokty se opřel o stůl a propletl si prsty. Na klouby prstů si položil bradu a dlouze se na mě zadíval.
     "Ty si vážně myslíš, že holky s námi hrají férově? Všechno kolem nás, celý svět jak tu stojí a leží, je součástí velké hry, kterou holky hrají už po staletí s námi, chlapče. Pokud se budeš podrobněji zajímat o vývoj lidstva, zjistíš, že jsme vždycky, připomínám vždycky, žili v tlupách. Až pětisetčlenných. A bylo nám dobře. Ve všech ohledech. Chtěl jsi nějakou holku, tak jsi ji chytil pěkně za vlasy a jen sis musel dávat pozor, aby se ti nevysmekla. 0dtáhnul jsi ji od táborového ohně, abyste nerušili Veverčáka s Kopčemem, jak vypráví o výpravě na mamuty a někde v jeskynním výklenku jsi z ní vytloukl to, co mají ženský místo duše. Jenže pak se objevila nějaká vychcaná věstonická Venuše, které se vůbec nelíbilo, že jde z ruky do ruky. Že musí být po vůli nejen náčelníkovi Mamutíkovi, ale taky smradlavému Huňáčovi. Venuše jednoho dne řekla: Mamutík dám, dobrý, Huňáč nedám, špatný. A bylo to. Mamutíka tak zblbla, že vyhlásil nové pravidlo: Mamutíkova žena jen Mamutíkova, Huňáč najít jiná žena a Huňáčova žena jen Huňáčova. Tehdy se to celé zvrtlo. Když si představíš existenci lidského rodu jako jeden den, čtyřiadvacet hodin, pak v rodinném uspořádání, které tak vyhovuje ženským, protože jim garantuje nadvládu nad mužem v každém směru, žijeme třicet sekund. Půl minuty z celého dne, chápeš to?"
Pochopil jsem to a věděl jsem, že má pravdu, obav jsem se ale nezbavil. "Máš pravdu, Miloši, ale dnešní holky za věstonickou Venuši a slabou chvilku Mamutíka nemohou. Narodily se do téhle doby, která si rodinné uspořádání idealizuje, přijala ho za své a rodinu staví jako základ veškerého lidského bytí. A s rodinou, nalézáním partnera, spojuje všechny tužby, city, emoce. My těm holkám strašně ublížíme, Mílo."       "Asi jo," řekl Miloš spokojeně, "hele, podívej, na útlocitnost léky nemám, ale můžu ti předepsat léky na úzkost, jestli chceš."
Vyprsknul jsem smíchy a Miloš se přidal.
Jednu věc jsem vám o něm ještě neřekl. Miloš holkám obyčejně nakuká o sobě různé hlouposti. Tvrdívá, že pracuje jako automechanik, instalatér, knihovník, agent FBI v utajení a když jsem mu řekl, že jsem změnil profesi a jsem pomocný dělník ve skladu, začal o sobě holkám vyprávět moje příhody z prostředí fabriky. Ve skutečnosti je ale prachobyčejný lékař v oboru psychiatrie, jinými slovy psychiatr čili cvokař.
Jakmile jsme společnými silami zkrotili mé výčitky svědomí a zbagatelizovali z větší míry případné morální dopady na stabilitu našeho duchovna, přikročili jsme k poslednímu článku pravidel hry. Jak se bude bodovat?
Miloš prohlásil, že speciálně tuhle věc má vymyšlenou perfektně. "Přijmeš hovor a od té chvíle běží čas. Nesmíš telefon vymáčknout sám, musí jej položit ona. Hned jak to položí, zkontroluješ délku hovoru. Dejme tomu, že jsi ji zazdil za 10 minut a 20 vteřin. Do tabulky si čas zapíšeš jako svou penalizaci a stejné údaje pošleš mně, abychom oba měli přehled o stavu hry."
     "Rozumím," přisvědčil jsem a připojil: "Cílovou metou bude pochopitelně 111 minut, mám pravdu, že?"       "Jistě," prohlásil Miloš, "musí to být jedině 111 minut, nic jiného by vůbec nedávalo smysl."                           "Pochopitelně."
     "Rozhodně."
Zase to budu muset vysvětlit.
Je logické, že když už se známe tak dlouho, funguje mezi námi chemie dlouhého přátelství, ve kterém sdílíme pro jiné lidi nepochopitelné výrazy, odkazy, slovní spojení a všelijaké logické myšlenkové zkratky, postavené na základech stovek společných příhod a událostí.
V malém, napůl kamenném a napůl roubeném domku na úpatí Jizerských hor, který Miloš zdědil po babičce už ve svých sedmnácti letech, s číslem popisným 111, jsme prožívali báječné roky středoškolských lásek.
Číslo 111 je pro nás magické. Hotové numerologické afrodisiakum. Když nějaká přitažlivá žena řekne číslo sto jedenáct, nehledě na to v jaké souvislosti, dostanu erekci. Jsem lepším důkazem fungování podmíněných reflexů než psi profesora Pavlova. 
Pro mne osobně byl domek okouzlujícím místem.
A v kamenné části domku byla unikátní věc. Uprostřed obýváku, pro nás hlavní společenské místnosti, byl horský pramínek. Opravdový horský pramen.
Tam, u té křišťálově průzračné, mrazivě jiskřivé a přírodou provoněné čisté vody jsem byl schopen vypít třeba deset piv a pak se ještě pokoušet přesvědčovat holky, aby se mnou postoupily na třetí metu.  

Středa, 8:32  

     Tak, a teď už víte všechno.
Rozumíte, proč jsem s Dášou tak cvičil na bradlech a snažil se jí zbavit za každou cenu.
Momentálně byl stav hry: Miloš, trestný čas 12:28, Slávek, trestný čas 75:25.
Miloš plnil roli jasného favorita.
Vyběhl jsem z bytu a pospíchal ulicí nahoru k louce u lesa. Obrovskou parcelu s palácem uprostřed tam vlastní kamarád Tomáš a já si dnes potřebuji půjčit jeho auto.
Zazvonil jsem u vchodových dveří a okamžitě jsem zaslechl tichý bzukot servomotorů, jak se na mne zaměřily optiky všech průmyslových kamer dokonalého bezpečnostního systému.
Dveře mi otevřela Tomášova dcera Ariana Bella, na sobě měla jen jakýsi batikovaný hadřík, takže byla napůl nahá.
Opřela se o rám dveří a koketně se usmála:
     "Čau. Hezká bunda," pochválila mi vkus.
     "Ahoj, přišel jsem si pro auto."
     "Já vím, máš ho připravený na příjezdový cestě," ušklíbla se.
     "Fajn, mohla by sis, prosím tě, nějak zakrýt, tohle," zamával jsem jí rukou před hrudníkem.
Rušivě na mne působil pohled na bradavky, které jí vykukovaly nad lemem, dejme tomu oblečení. Dolů pod pás jsem se jí raději ani nedíval.
     "Já se takhle cítím fajn, je to pohodlný," zářivě se usmála, udělala piruetu a zaparkovala opět ramenem na dveřním rámu. "Tobě se moje prsa nelíbí?"
Kristova noho! To je ráno, nejprve Dáša a teď tohle.
Těžší otázku jsem nemohl dostat, protože na ni neexistovala žádná správná odpověď. Samozřejmě jí nemohu pochválit prsa, protože je jí teprve čtrnáct let a pokud by se Tomáš nějak domákl, že jsem tady u dveří nad jejími bradavkami slintal, už by mi asi nikdy auto nepůjčil. Klidně se mohlo stát, že někde uvnitř baráku spustil domovní zvonek nahrávání všech zvuků od vstupních dveří. Nahrávku by si Tomáš určitě nezařadil mezi oblíbené hity v audiotéce.
Na druhou stranu se ve svých čtrnácti letech už cítí být ženou, je evidentně pyšná na své vnady a když jí je nepochválím, přestanu být jejím oblíbeným tátovým kamarádem, se kterým je pokaždé zábava k popukání.
Vůbec by se mi nehodilo, kdyby mě Tomášova dcera, rozmazlený jedináček, začala nenávidět.
     "Líbí, nelíbí, není na mně, abych to posuzoval. Samozřejmě, kdyby mi bylo dvacet let, tak bych ti ode dneška za rok, až ti bude patnáct, na rovinu řekl, že jsou výstavní. Takhle ze mne nedostaneš žádný komentář."
     "Mně to takhle stačí," rozzářila svůj dokonale souměrný obličejík, "beru to jako kompliment od chlapa, co se vyzná."
     "Ok, ber to jako pochvalu, ale mámě o tom neříkej."
     "Mámě bych to neřekla, akorát by žárlila. Ale tátovi to řeknu, bude mít radost."
     "Tátovi to neříkej tuplem, nebo ti už nikdy nic nepochválím," naoko jsem se zamračil, "a teď mi fofrem dej klíčky od auta, pospíchám."
     "Žádné klíčky ti nedám," řekla Ariana Bella, "nepotřebuješ je, auto jsem ti odemkla přes mobil, musíš si vzít Lexuse."
     "Cože? Já nechci Lexuse."
     "Proč? Je mnohem větší, lepší, rychlejší. V té bundě v něm budeš vypadat dobře. Drahá bunda, drahý auto."
     "No právě. Kde máte ostatní auta?"
     "Máma půjčila bavoráka Sergejovi, aby s ním jel domů na Ukrajinu, podívat se za rodinou. Každý půlrok trvá na tom, že chce vidět manželku a děti, to fakt nepochopíš. A máma chce nový auto, takže bavoráka dobře pojistila a teď se podle mne každý den modlí, aby přišla zpráva, že Sergej najel na minu. Dneska jela dokonce do města sockou. Poprvé po dvaceti letech, jsem zvědavá, jak to dopadne. Dobře asi ne, podle mne zabloudí, nebo ji něco přejede, nebo ji odvezou někam, kam nechtěla. Vůbec nemá tyhle návyky. To je stejné, jako bys pustil domácí kozu do savany. A necky si vzal dneska táta, jel za svými otroky vyjednávat o nové kolektivní smlouvě. A protože chce svým dělňasům platit míň peněz, nechce, jak říkal, přijet mezi tu pakáž v Lexusu."
     "Aha," předložila fakta a mně to bylo jasný jako facka. Koza je v savaně, poskok v Donbasu a otrokář na plantáži.
     "Akorát dej majzla, ať to někde neodřeš," podívala se na mne přísně.
     "Proč bych to měl odřít?"
     "To nevím," řekla příkře, "ale jedno auto už jsi nám naboural."
     "Nenaboural," zakroutil jsem hlavou.
     "Možná jsi nenaboural, ale přivezl jsi jej rozflákaný, takže to vyjde nastejno," měla v tom jasno. "Tobě táta nic nevyčetl, protože jsi jeho kamarád, ale na nás s mámou si vylil vztek. Takže buď hodně opatrný. Jestli mu TOHLE auto nakřápneš, tak tobě asi zase nic neřekne, ale nás buď zastřelí nebo utopí v bazénu."
Byl jsem v tom nevinně a bylo jasné, že Arianu Bellu už definitivně považuji spíše za ženu, než za malé děcko, protože jsem pociťoval potřebu všechno vysvětlit: "Já to auto nenaboural a nemohl jsem nic dělat. Zaparkoval jsem před obchoďákem a šel si nakoupit. Když jsem se vracel zpátky, kolem auta jela odtahovka s naloženým citroenem, ten se jim uvolnil a spadl na moje auto, chci říct vaše...."
     "....chceš říct tátovo. Mně už bude patnáct a ještě žádné auto nemám."
Nemělo cenu jí vyprávět, že moje první auto jsem měl ve dvaceti a musel jsem si na něj sám vydělat. Ještě pořád jsem na tom byl lépe, než generace přede mnou.
     "Naval ty klíčky, nestíhám."
Otevřela pusu plnou dokonale bílých zubů a vyplázla jazyk: "Sedíš si na uších? Už jsem ti řekla, že jsem ti auto odemkla mobilem, kód je Slávek, víc toho vědět nepotřebuješ, auto se postará za tebe. Anglicky umíš, tak si poradíš."
Zakroutil jsem nechápavě hlavou, ale pak jsem se otočil a pospíchal na příjezdovou cestu.
V zádech, někde na zadku, jsem cítil její pohled.
Tak s touhle ratolestí si Tomáš ještě užije. 

Středa, 8:42

     Sešel jsem po serpentinách pískových uliček, mezi pečlivě udržovanými skalkami, obsypanými exotickými květinami, až na hlavní příjezdovou cestu. Stál na ní nový krásný Lexus, lesklý off-road, který si Tomáš nechal poslat přímo z USA.
Zatím jsem neměl možnost se v něm svést ani jako spolujezdec, natož řidič.
Obrovská kovová brána na pojezdových lyžinách se nehlučně otevírala, Ariana Bella ji k tomu asi také dala povel ze svého mobilu.
Ariana Bella měla prázdniny a nudila se. Už jí bylo skoro patnáct a ještě ani neměla svého vlastního Lexuse se šoférem. To může být ubíjející. Setkání se mnou pro ni muselo být hlavní událostí dneška. Přesně tomu by odpovídalo vyzývavé oblečení, které měla na sobě. Trošku si se mnou zašpásovala, vyzkoušela moje reakce a otestovala si mě. Miloš má pravdu, ženský jsou potvory.
Neměl jsem žádné klíčky, takže jsem vzal za kliku auta. Bylo otevřeno. Posadil jsem se a okamžitě mě ovanula vůně peněz, pohodlí, bezpečnosti, luxusu v každém ohledu, kvality bez kompromisů a pořádné dávky snobství.
Tenhle model stojí v základní verzi sedm miliónů korun. Jenže tenhle model se ještě nikdy v historii neprodal jen v základní verzi. Lidé, kteří si jej pořizují, mají dost peněz na to, aby si na něm nechali zhmotnit svou vlastní představu o luxusu.
Pokud si dobře vzpomínám, Tomáš si velice pochvaloval, že se mu podařilo nechat si do auta nacpat všechno, co chtěl a přitom se vejít cenově těsně pod 10 miliónů korun. Plus náklady na dopravu, homologování, clo a všechny ostatní náležitosti.
Seděl jsem v krásném, drahém, přepychovém autu, ale nevěděl jsem, co mám dělat.
Auto jako by se vcítilo do mých myšlenek. Asi si si řeklo, tak můj páníček to není, ale jsem dobře zaplacený profík, takže bych mělo začít kmitat, aby neutrpěla moje dobrá pověst.
     "Kdo jsi?" zeptalo se anglicky.
Vzpomněl jsem si, že Ariana Bella říkala něco o tom, že kód je Slávek.
     "Slávek," řekl jsem.
Auto se na chvilku odmlčelo, asi si mou informaci ověřovalo. V imaginární budově centrálního řízení elektronické části vozu pobíhali horečně úředníci s papíry a úředními listinami, sháněli razítka a ověření.
     "Vítej, Slávek. Dobré jitro," pak následoval výčet základních informací o datumu, předpovědi počasí a stavu silnic a také upozornění, že v Liberci na Husově třídě došlo k dopravní nehodě, která blokuje provoz z obou stran.
Auto se odmlčelo, patrně mi také chtělo poskytnout prostor k tomu, abych i já měl možnost přispět do debaty.
Čas mě začínal tísnit a úplně jsem si v duchu představoval, jak distributor už čeká na časové znamení, oznamující devátou hodinu, aby okamžitě vběhl do budovy a ignorujíc výtah, pere to po schodišti nejkratší cestou k ordinaci doktorky Ottové.
Chtěl jsem vyjet, jenže jsem nevěděl jak.
     "Máš chuť na kávu, Slávek?"
     "Dám si potom, ok?"
     "Nerozumím, Slávek."
     "Ne, nechci kávu." Větu pochopilo. Musím se s ním naučit komunikovat, zatím se nám konverzace rozpadá.
     "Mám zapnout multimediální centrum?"
     "Ne," zakřičel jsem, "chci jet, drive, motor, engine," zkoušel jsem.
     "Mám nastartovat?," auto se nenechalo vyvést z rovnováhy. Cítilo nade mnou velkou převahu.
     "Ano."
     "Zapni si bezpečnostní pás sedadla, Slávek."
Ty vole, to je ale buzerace. Bylo jasné, kdo to tu má na povel a kdo bude muset na slovo poslouchat. Přetáhl jsem přes sebe bezpečnostní pás a konec upevnil ve zdířce zámku. Těsně poté auto jemně zavibrovalo a uslyšel jsem tlumené zahučení, které posléze postupně utichalo, až se ustálilo na tichém, téměř neslyšném předení. Motor byl nastartován.
     "Navigace je zapnuta, zadej cíl cesty, Slávek."
     "Znám cestu, dobrý, pojedeme," ztrácel jsem trpělivost.
     "Nerozumím, Slávek."
Auto se mi tolik snažilo nabídnout, aby mě přesvědčilo, že umí být skutečně užitečné, že možná dneska vůbec nevyjedeme a zítra si budu moci půjčit auto, které je sice na klíček, ale drží jazyk za zuby.
     "To je ale těžká práce s tebou, když ničemu nerozumíš, rozumíš?"
     "Nerozumím, Slávek."
     "Ne, navigace, ne," zopakoval jsem pro jistotu.
     "Navigace je nyní neaktivní, v režimu připravena," a vzápětí: "Auto je v režimovém nastavení jízda terénem, potvrďte, Slávek."
     "Přepnout do režimu jízda městem," už mi začínalo docházet, jak se na něj musí.
     "Přepnuto do režimu jízda městem. Jedeme."
Na řadícím automatu byla písmena R, D, N, a L. Předpokládám zpátečka, dopředu, neutrál a výška podvozku. Zařadil jsem D, auto to nekomentovalo a nijak se vůči tomu neohradilo.
Vyrazil jsem.

Středa, 08:45

     Neujel jsem ani polovinu vzdálenosti a už mi bylo jasné, proč se majitelé podobných aut považují za nadřazenou rasu.
Auto jako by se mi snažilo vyvrátit, že debata před výjezdem byla jen ztrátou času. Na rovince, objíždějící Rochlické sídliště, jsem zkusil přidat. Sešlápl jsem pedál plynu a okamžitě ucítil prudké zrychlení a také drobné poškubávání vozu, jak se aktivoval kontrolní systém trakce a nyní se pokouší navýšit adhezi pneumatik.
Z třicítky na stovku se auto dostalo za dvě sekundy a já musel přesunout nohu na vedlejší brzdový pedál, abych poněkud zkrotil jeho probuzenou vášeň.
Po celou dobu auto spokojeně žvatlalo a zahrnulo mě spoustou informací o počasí. Nevěděl jsem, jak vypnout komunikaci s autem a už jsem měl málo času, abych zkoušel najít příslušné slovo. Všiml jsem si ale, že na display řídící desky je napsáno Počasí a pod ním byly další volby patrně dlouhého seznamu. Neuměl jsem seznamem rolovat, takže jsem si vybral následující slovo v nabídce - Vtipy.
Auto okamžitě přestalo hovořit o 25 procentní pravděpodobnosti dešťových srážek v podvečerních hodinách a začalo vyprávět vtipy. Nejprve anekdotu o Mercedesu, potom o Renaultu, Vauxhallu a následovaly asi dvě další automobilové značky.
Pochopil jsem z toho, že vypráví vtipy o konkurenci. Vtipy jsem neznal, ale pobavily mě.
Přibližně desátá se na řadu dostala boleslavská Škodovka.
Vtip zněl takto: "Víš, proč má Škodovka vyhřívané zadní sklo? Abys měl ruce v teple, až ji budeš tlačit."
    Poslouchal jsem plejádu humoru na adresu obchodních rivalů a pak mě napadlo, jestli se dočkám nějakého vtipu o Lexusu.
Auto jako by mi četlo myšlenky, spustilo: "Do servisu přivezou porouchaný Lexus..." Pak chvíle pauzy a následoval vtip o Mazdě.
Jasný, pochopil jsem. Pohladil jsem Lexus po přístrojové desce, začínali jsme se sbližovat.
Když jsem u sokolovny zastavil v prostředním pruhu, pociťoval jsem nevoli z toho, že dopravní předpisy platí i pro mne a já tu musím s Lexusem trčet mezi těmi žebřiňáky kolem sebe, všelijakými Volkswageny, Peugeoty, Fiaty a podobnými škopky.
Na parkoviště před lékařským domem jsem přijel minutu před devátou, nebohého Lexuse jsem zaparkoval mezi rumunské zástupce automobilového průmyslu Dacii a starého Oltcita, který měl nejstarší poznávací značku, jakou jsem kdy viděl. Na poslední technické kontrole musel být v době, kdy ještě lidé netušili, že by nebylo špatné měřit podíl škodlivých látek ve výfukových plynech.
     "Tak, s těmahle dvěma auty si asi moc nepokecáš," řekl jsem Lexusu, "ty neumíš rumunsky ani slovo a ona jsou němá."
Vylezl jsem ven z auta a přemýšlel ve spěchu, jak zamknu. Postával jsem vedle auta, ale zatím se nic nedělo. Popošel jsem tedy směrem k lékařskému domu a vzápětí jsem uslyšel, jak jemně zapadly zámky dveří.
Aha, zaradoval jsem se, ale hned jsem se poplašeně lekl, že už se nedostanu dovnitř. Zbytečně, jakmile jsem přiblížil ruku k autu, všechny západky opět vyskočily ze zámků. Zkusil jsem to ještě jednou. Odešel jsem, auto se zamklo. Vrátil jsem se zpátky, ale tentokrát jsem ho chtěl překvapit zezadu. Ruku jsem přiblížil ke kufru vozidla a Lexus se pokorně otevřel.
Nevím, co si o mně myslel. Jestli mi třeba nepřeskočilo a zda by mi třeba neměl nabídnout hospitalizaci v nemocnici.
Úplně jsem slyšel, jak říká: "Chceš jet na psychiatrii, Slávek?"
"Já ale nejsem cvok!"
"Nerozumím, Slávek!"
Lexusu jsem věnoval poslední zamilovaný pohled. Tímto průmyslovým skvostem si přes oceán podávají ruce japonská vynalézavost a technická dovednost s americkou poživačností, okázalostí a snobismem.
Spěchal jsem k ordinaci paní doktorky Ottové. 

Středa, 09:01

     Vyjel jsem výtahem do třetího patra, chodba byla dlouhá, špatně osvětlená. Na konci chodby stála přislíbená lavička a na ní dečka, kterou ve škole ušila dcera paní doktorky Ottové.
Po cestě jsem míjel vchody do místností po obou stranách, ale na žádných dveřích nebyly tabulky, takže byly zřejmě prázdné. Kromě jedněch dveří naproti ordinaci doktorky Ottové, na kterých byla cedulka: Monika Kašparová, manikúra. Pod nápisem byla nakreslena ruka s roztaženými prsty a na všech byly krásné, zdravé neokousané nehty.
A otvírací hodiny. Pokud byl údaj aktuální, Monika Kašparová provozuje dnes svůj byznys od devíti hodin, takže už má dvě minuty zpoždění.
Rozhlédl jsem se po čekárně před ordinací. Byla skromná a praktická, ale neútulná. Dečka s vyšitým motivem motýla nebo možná vážky celkový dojem moc nevylepšovala. Spíše naopak, obří hmyz vypadal, jako by sem zaletěl omylem, nedokázal už najít cestu ven, a tak tu umřel.
Vedle trojmístné lavičky byl malý stolek a na něm ležely, pro případ dlouhé chvíle při čekání, dva časopisy.
 Jeden byl propagačním materiálem energetické společnosti Eon a letmým prolistováním jsem se přesvědčil, že k zábavě v něm není nic. Možná k poučení, pokud máte rádi analytické grafy, dokládající, že každý jiný dodavatel energií, který se nejmenuje Eon, vás bezostyšně okrádá a usiluje o vaše celoživotní úspory.
Druhý časopis byl určený výhradně ženám. Na prvních dvaceti stranách jsou recepty a tipy do kuchyně, vesměs na sladká a tučná jídla. Následují čtyři strany horoskopů s tak obecnými předpověďmi, že alespoň jeden se bezpečně trefí. Posledních deset stran je věnováno dietám, které unisono slibují, že pokud se jich bude čtenářka držet, za týden zhubne do posledního modelu dvoudílných plavek značky Iorin.
Tak tohle bude opravdu zábava.
Sedl jsem motýlovi na hlavu, natáhl si nohy a začal lovit v paměti, jestli už jsem někdy v životě měl tak dobře nastartováno k nudnému dopoledni.
Od schodiště cinkl zvonek, otevřely se dveře výtahu a do chodby vstoupila nějaká žena.
Na tu dálku a kvalitu osvětlení jsem sice spolehlivě poznal, že to je žena, ale to je asi tak všechno. Měla vysoké podpatky, mohlo ji být odhadem dvacet, postavu měla výbornou, pokud dáváte přednost sportovně stavěným holkám, které ale nenechají v potu závodních drah zmizet svou oblou ženskost.
Když přišla blíže, uvědomil jsem si, že bych se měl stavit u optika a nechat si přeměřit dioptrie na dálku. Mohlo ji být odhadem pětatřicet možná dokonce čtyřicet, měla hezky upravené blonďaté vlasy a zajímavý obličej se slušivými vráskami, způsobenými smíchem. Obličeji dominovaly pyšně zdvižený nosík a doširoka rozzářené zelené oči.
Popis její postavy musím ještě mírně poopravit k lepšímu. Pohybovala se ladně s přirozenou elegancí a s určitým převisem energie, takže jsem si udělal obrázek, že v minulosti se musela věnovat nějakému pohybově náročnému sportu. Prsa měla malá, ale to pro mne nebylo žádné zklamání, protože bez okolků přiznám, že já jsem spodňák.
Podle nějaké teorie se muži dělí na ty, které okouzlují především vnady horní části ženského těla a pak ty, kteří se soustředí na spodek. Já patřím k těm druhým.
Přítomná pětatřicetiletá blondýnka měla hezké dlouhé pevné nohy a krásný zadeček, jakým by se ráda pochlubila nejedna dvacítka.
Vidět to bylo na první pohled, protože na sobě měla kaliopky, o kterých si já osobně myslím, že byly ženami v sedmdesátých letech úplně zbytečně zavrženy.
Kaliopky nikdy nelžou, jsou v principu stejně průkazné jako minisukně.
Venku bylo teplo, takže měla jen modré čisté tričko s krátkým rukávem bez potisku. Krátce jsme se pozdravili.
Říci, že jí to slušelo, je málo, byla krásná a okouzlující. 

Středa, 09:05

     Podívala se na mne velice pozorně, jako by si mě kalibrovala pro nějaký chemický pokus v kádince.
Před vchodem do provozovny manikúry se zastavila a začala v malé kožené kabelce přehrabovat obsah. Očividně hledala klíče. Předpokládám, že do práce konečně přišla Monika Kašparová.
Nebylo kam spěchat, žádní klienti tu zatím nebyli a já si na profesionálně upravené ruce nepotrpím.
Vylovila klíče, otevřela dveře, ale na prahu se zarazila a znovu pohlédla na mne. A znovu se mi zavrtala očima až do lebky.
     "Jestli jdete za paní doktorkou Ottovou, tak tady čekáte zbytečně. Dneska bude celý den v prvním patře zaskakovat za pana doktora Kukačku. Chcete popsat cestu?"
Poděkoval jsem jí a řekl, že je velice laskavá. Pak jsem jí v krátkosti popsal své čekací martýrium.
     "No to je hloupé, venku je takový krásný den, to je mi vás líto," řekla soucitně a v jejím podání jsem nenalézal frázovitý balast. Myslela to upřímně a nikoliv jako prázdnou floskuli.
Zmizela v místnosti, ale nezavřela za sebou dveře. Zapnula rádio a chvíli bylo slyšet, jak tam štrachá. Potom se vrátila zpátky ke mně, v ruce nesla židli. "Je tady na chodbě špatné osvětlení a už jsme výměnu žárovek urgovaly u správce, ale moc se k tomu nemá. Ve skutečnosti je to líný hňup, chlastá od rána do večera."
"Já nechlastám," řekl jsem popravdě a hlavně rychle, aby mě náhodou nehodila do stejné kolekce jako správce.
 Její úsměv se mi zařízl do duše jako nabroušená břitva. Zůstane jizvička.
     "Já vím. Když už jste tady a času máte habaděj, mohl byste vyměnit žárovky vy. Jste vysoký a silný, takže snadno staré žárovky vykroutíte. My to zkoušely a ani jedna z nás ze židle ke stropu nedosáhneme. Pomůžete nám?" zadívala se prosebně a bylo jasné, že pokud bych řekl ne, bylo by to stejné, jako bych jim odmítl poskytnout první pomoc po zásahu bleskem.
Natáhla ke mně ruce, v jedné byla židle, které jsem si už všiml a ve druhé měla několik krabiček se šedesátiwattovými žárovkami.
     "Beze všeho," souhlasil jsem okamžitě, "ostatně to dělám i pro sebe, nezkazím si oči, až si budu číst nějaký hezký článek," a ukázal na staré číslo výtisku Pro ženy.
Rozesmála se zvonivým smíchem a já si poprvé uvědomil, jaký melodicky sametový hlas má.
     "Tu krásnou bundu si sundejte, ať si ji neumažete."
Ty vole, fakt že jo, Helča měla pravdu. Nejprve mi bundu pochválila Ariana Bella a teď i Monika Kašparová.
     "Jinak, já jsem Monika, jak mám říkat vám?"
     "Slávek," řekl jsem prostě, přistavil pod první žárovku židli a vylezl na ni.
     "Opatrně, ať se vám něco nestane," řekla Monika, "žárovky podávejte mně, já se o ně postarám. Chcete něco podržet?"
Uchechtl jsem se uličnicky a zachytil její pohled, abych jí dal znát, že otázku je možné si vyložit všelijak a já toho mám spoustu, co bych chtěl od ní podržet.
Statečně vydržela můj pohled a ani nemrkla, zároveň se ale usmála, abych i já věděl, že všechno pochopila.
Rychle jsem vyměnil všechny žárovky a chodba se rozzářila.
A pak jsem všechno posral. 

Středa, 09:32

     Bundu pečlivě složila a opatrně ji dala na lavičku.
     "Je krásná, hrozně měkký materiál, uklidňující na dotyk. Musela být drahá."
     "Asi ano," souhlasil jsem, "dostal jsem ji jako dárek od sestry k narozeninám. Je to zvláštní nikdy se mi nelíbila a ani teď se mi moc nelíbí."
Rychle jsem jí převyprávěl Helčinu teorii.
Po tváři ji přeběhl nakrátko stín zklamání. "Má dobrý postřeh, počítám, že to tak bude. Je spousta věcí, které se líbí kluků a holkám ne, a naopak. To je vaše slečna, ta Helena?"
Aha, proto to zklamání.
     "Ne a nikdy nebyla," nezalhal jsem, "kámoška ze školy. Já jsem teď sám a aktivně žádnou známost nehledám, nechávám tomu volný průběh. Vlastně to s holkami moc neumím, ta pravá si mě bude muset najít sama. Nebude to mít snadné, často do společnosti nechodím."
Do očí se jí vrátil spokojený úsměv. "Třeba se nějaká najde dřív, než si myslíte."
"Snad."
 Napadlo mě, že bych ji oplatil pochvalu oblečení.
Ukázal jsem na její kaliopky a v několika větách ji uvedl do mé teorie o pravdomluvnosti kaliopek. Zakončil jsem ji nepřímým komplimentem, že kaliopky si dneska vezmou jen ženy, které jsou si stoprocentně jisté tím, že mají dokonalou figuru.
Přijala pochvalu s velkým zaujetím a širokým úsměvem. Věděla, o co mi jde, ale nesnažila se mě zastavit ani přibrzdit.
Naklonila malinko hlavu na stranu a nepatrně se zhoupla v bocích, pronikavě se mi zadívala do očí a pak řekla: "To je zajímavá teorie a mám stejně zajímavou teorii o pánské módě. To, co si myslíte o ženách v kaliopkách, to já si myslím o mužích v džínách Lewis Strauss 501."
Neměl jsem, co bych k tomu dodal, protože teď už celé chodební scénce chyběl jen happyend v podobě mé pozvánky na kávu, kterou Monika po kratším váhání přijme.
Akorát mě napadl ještě malinký vtípek, který jsem si nedokázal odpustit a kterým jsem to všechno chtěl vylepšit.
"Jak jste si sáhla na mou bundu, myslíte, že bych si já mohl promnout mezi prsty tenhle materiál," ukázal jsem na kaliopky.
     "Jasně, určitě," souhlasila ihned Monika, zvedla koleno a ze šponovek mezi prsty vymáčkla kousek látky tak, abych si mohl sáhnout.
     "Já ale nemyslel tenhle materiál, měl jsem na mysli ten úžasný materiál pod kaliopkami," rozesmál jsem se.
To jsem ale narazil.
"Uhm," udělala Monika, koleno dala z mého dosahu a nejenže ji můj humor nepobavil, oči se jí stáhly do úzkých štěrbin a pevně sevřela rty.
Hned jsem zareagoval omluvou: "Promiňte, nezlobte se. To bylo hloupé."
     "Jo, to bylo," řekla Monika, vzala židli, posbírala žárovky a zmizela ve své provozovně.
Pečlivě za sebou zavřela dveře.
Bóže, já jsem takovej kretén.
Natáhl jsem si zase bundu, kterou tak pečlivě složila, na sebe, zasedl motýla a hlavu si strčil do dlaní. 

Středa, 09:56

     Seděl jsem odhadem slabou půlhodinku, když opět cinkl zvonek výtahu a někdo vyšel na chodbu.
Osvětlení bylo nyní jako v opeře, takže jsem okamžitě viděl, že můj distributor to není.
Po chodbě si rázným krokem vykračovala korpulentní dáma a bez váhání si to namířila do nehtové ordinace Moniky Kašparové. Netrpělivě zabubnovala konečky prstů na dveře.
Do chodby vykoukla Monika, přátelsky přivítala příchozí a pak se ještě podívala mým směrem: "Zatím nic?" zeptala se.
Pokrčil jsem rameny. Má oči a já tu sedím, takže asi není potřeba, abych jí hypotézu potvrzoval nebo vyvracel.
Chvilku se na mě dívala a pak zavřela dveře.
Byl jsem ze všeho otrávený. Z čekání, z doktorky Ottové, z Miloše, z Dáši, z toho, že prohrávám, z motýla na dečce, z Moniky, ale hlavně sám ze sebe. Na chodbě bylo hrobové, tíživé ticho a jediné zvuky jsem vydával já, když jsem občas popotáhl nosem.
Zaklonil jsem hlavu a týl opřel o stěnu za sebou.
Náhle jsem uslyšel rádio tak jasně a zřetelně, jako bych ho měl na stolku vedle sebe. "..............a nehledě na to, že do konce zápasu zbývalo méně než půl minuty, Bílí tygři se zahryzli...." oddálil jsem hlavu od stěny a znovu se vše ponořilo do ticha. Vrátil jsem ji zátylkem ke stěně.........." nehledají žádnou výmluvu. Trenér nám po utkání řekl, že první branka byla klíčová, protože nastartovala tým k obratu............" nahnul jsem se vpřed do ticha.
Zajímavé, pomyslel jsem si.
Opět jsem pohybem hlavy vzad spustil rezonanční odposlouchávací zařízení, jak jsem jev nazval a vzápětí jsem uslyšel Moniku: "Počkej Magdi, povíš mi to pak, jen trochu ztlumím rádio, ať o nic nepřijdu."
Okamžitě jsem se napřímil.
Takhle poslouchat cizí hovory se nedělá. Je to nefér, nesprávné a odsouzeníhodné. Je to jako se někomu hrabat v důvěrné poště, nebo pročítat jeho smsky. Těžko bych si mohl sám sebe vážit, pokud bych se k takové špinavosti uchýlil. 

Středa, 10:01

     Přisunul jsem hlavu ke stěně a tentokrát jsem nepřiložil zátylek ale levé ucho, aby mi neuteklo, ani kdyby si paní Magda upšoukla. Seděl jsem s hlavou otočenou tak, abych zevnitř slyšel každé slovo a abych zároveň viděl, kdyby někdo vstoupil do chodby.
     "No to víš, Moničko, ženská v mých letech a s mojí postavou už romantiky moc nezažije. Dřív se kolem mne chlapi točili a já se uměla točit kolem nich tak, až se nám z toho společně hlavy točily. Život byl jeden velký kolotoč. Dneska jsem ráda za každé vlídné slovo. Jedinou lásku, kterou vídávám, je každý den od tří hodin odpoledne v televizi na stanici Prima v mém oblíbeném seriálu. Musím si s tím vystačit."
Monika řekla pár hezkých věcí na adresu Magdy, pozvedla jí náladu, pochválila jí, jak krásné má ruce a povzbudila ji úvahou o tom, že není všem dnům konec a nikdo nemůže vědět, co přesně se stane. Klidně se může objevit nějaký štramák přiměřeného věku, postavení a na duševní úrovni Magdy, který ji okouzlí a opět v ní zažehne plamen lásky.
Pak se hovor stočil na nějakého Luboše, o kterém Monika nejprve nechtěla vůbec mluvit. Když už se ale rozjela, nenechala na něm nit suchou. Je to samolibé, egoistické, narcistické hovado a už o něj nemá zájem. Nechápe humor, neumí ji pobavit, v posteli je neohrabaný jak pytel golfových holí a je tak lakomý, že kdyby měli děti, chodily by nahé, trpěly by souchotěmi a určitě by jim už ve dvou letech vysvětlil, že žádný Ježíšek neexistuje, dárky musí kupovat on a letos na ně nezbyly peníze. Doma také nic neudělal. Luboš kdyby měl vyčistit ucpaný dřez, zdemoluje u toho celý byt a týden nepoteče voda v celém paneláku.
Potěšilo mě, že Luboš je mimo hru a zároveň jsem si uvědomil, že výměna žárovek byla pravděpodobně prvním testem. V tomto případě mé manuální zručnosti.
     "A máš teď někoho, Moničko?" zeptala se paní Magda a já zatajil dech.
     "Ne," přiznala Monika a mně se ulevilo. "Já jsem teď sama a aktivně žádnou známost nehledám, nechávám tomu volný průběh. Vlastně to s kluky moc neumím, ten pravý si mě bude muset najít sám. Nebude to mít snadné, často do společnosti nechodím."
Polekaně jsem odskočil od zdi. Co to bylo? Že by se nějak dovtípila, že poslouchám s uchem přilepeným ke zdi? Vždyť slovo od slova zopakovala věty, které jsem jí řekl já
Klid, nemůže vědět, že poslouchám. Jednoduše se jí moje formulace, týkající se aktivity při hledání partnera, zalíbila.
     "Poslyš, Magdo, jak já poznám, že je to ten pravý? Když s někým budu rok, tak samozřejmě přijdu na to, jestli je to on nebo ne. Jenže ztratím rok. Existuje nějaká zkratka? Nějaký test? Nějaká finta? Něco, čím by šlo ho oťukat a z reakcí poznat, jestli by to mohl být ten pravý a nebo je to určitě chlap pod splachovadlo?"
     "A máš někoho konkrétního na mysli?" zeptala se Magda.
     "No, potkala jsem teď nedávno třeba kluka, není to žádný fešák, to ti řeknu rovnou, ale je opravdu vtipný, připadá mi takový nevyumělkovaný, bezprostřední. Vím, že se mu líbím, asi dost, si myslím. A umí se na mne podívat tak, že to cítím až v kolenou."
     "Je to ten kluk na chodbě?" zeptala se se zabijáckým instinktem Magda.
     "Je," přiznala Monika.
Magda zafuněla. Určitě teď otočila oči v sloup: "Moničko, to ale skutečně není žádný krasavec, na něm je hezká jenom ta bunda, jinak nic. Uvědom si, že ty máš na víc. Na jinou ligu. A proč tam vůbec sedí jako bezdomovec?"
Monika jí převyprávěla můj dopolední příběh a obě se tomu srdečně zasmály.
Pak se Magda patrně zamyslela: "Co když právě teď přišel distributor a on ti zmizí ze života?"
     "Ale nezmizí," řekla uvolněně Monika, "znám toho kluka, co roznáší výsledky krevních testů. Asi před půl rokem mě zkoušel sbalit, když odcházel od doktorky Ottové a dal mi svoje telefonní číslo. Normálně telefony nikomu nebere, ale mně jej vzal okamžitě. Asi doufal, že přilezu a pozvu ho na rande, ale to se nedočká. On je nuda v krystalické podobě. Přijede, znudí tě a zase odjede. Wolfgang. Wolfgang Nimral, to nevymyslíš. Představ si, že bych dělala manikúru a jmenovala se Nimralová. Kolik bych asi měla zákazníků? Objeví se až za tři hodiny, Wolfgang."
To je ale mrcha.
     "A co o něm vlastně víš? Kde bydlí? Jakou má práci?"
     "Nevím o něm skoro nic," přiznala Monika.
Chvilku nemluvily o ničem a asi je to muselo stát velké přemáhání, protože pak spustily obě najednou. Opět je to rozesmálo. Ženským občas stačí jako důvod ke smíchu málo.
     "Já ti poradím, jak si vyzkoušet chlapa po mým. Chceš? Říkám tomu kávový test."
     "Kávový? Jako jestli pozná kvalitu kávy? Třeba běžnou směs od Arabici?"
     "Ne a nepřerušuj mě. Až odejdu, zeptej se ho, jestli by si dal kávu."
     "Já tu mám ale jen konvičku a sáčky tři v jednom. A stejně asi odmítne, možná jsem ho trochu odradila."
     "To je úplně ideální," řekla Magda, "obě dvě věci. Káva tři v jednom, čím hnusnější tím lepší - dokonalé. A on je ještě je uražený? Paráda!"
Tak na to ať zapomene, že si mě koupí jednou kávou, když tu dřepím zbytečně.
     "Podívej, Moničko, jestli odmítne, klidně si ho škrtni. Buď může být ješitný nebo urážlivý. Obě vlastnosti jsou hrozné. A pokud ti řekne, že kávu nerad, taky na něj rychle zapomeň."
     "Jak to?"
     "Všichni chlapi mají rádi pivo, to je součást jejich genetické výbavy. Někteří mají rádi víno a to už je lepší, protože tam už přihořívá. Ale hoří u kávy, moje zlatá. Chlapi, kteří mají rádi kávu, jsou nejlepší milenci a nejvěrnější partneři. Mám to odzkoušené. Mají trpělivost, výdrž a umí si vychutnat okamžik. Káva není o pití nápoje. Když piješ kávu, piješ čas, piješ náladu, piješ sám život. Teď nemyslím, když do sebe Italové obrátí náprstek kávy. Italové, ti jsou praštění. Mozart měl pravdu, Italové o lásce neví nic. Pakliže chlap pije kávu sám, nikdy nevíš na co myslí. Může myslet na fotbal, hokej, auta, sex s jinou, může myslet na cokoliv. Ale když bude chlap pít kávu s tebou, najde si tu společnou chvíli, vzdává ti hold. Ukazuje ti, že mu nejsi lhostejná, že je s tebou rád a váží si tě. Věř mi, že není nic krásnějšího, než po milování sedět na balkóně s chlapem, pít kávu a mlčet. Poetika není v básních, poetika je, když chlap a ženská umí společně mlčet a tím si řeknou všechno. A nejčastěji taková situace nastane, když spolu pijí kávu nebo víno. Víno je možná ještě lepší, ale těžko mu můžeš z ničeho nic nabídnout tady na chodbě sklenku Chardonnay. Tak si ho otestuj na kávě."
Chvilku bylo ticho, Monika pravděpodobně vstřebávala novou informaci a Magda jí k tomu dávala čas.

     "Nabídni mu cukr k doslazení. Jestli si vezme a sladkou kávu dosladí, znamená to, že je poživačný a měkkota. Takový je k ničemu. Může si hrát na tvrďáka, ale každou krizi si bude snažit ulehčit a nebude ji řešit jako chlap. Bude měkký v životě i v posteli."
Další smích.
     "Pak udělej ještě jednu věc. Řekni, že až se objeví ten distributor, je to prima kluk a klidně si můžete dát kávu ve třech."
     "Proč bych to dělala?"
     "Pozorně ho sleduj. Podle jeho reakce poznáš všechno. Trochu by se měl upejpat a to ti naznačí, že mu na tobě záleží a že se o tebe nemíní dělit. Ale měl by s tím souhlasit a neměl by dělat zbytečné cavyky. Nejstrašnější chlapskou vlastností, milá Moniko, je žárlivost. Žárlivost zabije každou lásku. Žárlivost není o tom, že tě chlap strašně miluje, je o tom, že tě nemiluje dost na to, aby ti věřil. S žárlivým chlapem se nikdy nebudeš cítit bezpečně a svobodně."
Tradiční chvíle ticha na vstřebání nových informací. Potřeboval jsem ji i já, to se přiznám. Paní Magda se vyznala. Nejen v kávě.
     "Já tu ale nemám žádnou dobrou kávu, mám jen několik sáčků tři v jednom..."
     "To je naprosto postačující, ba naopak. Je v pořádku, aby dával přednost kvalitě. To chceš, nabízíš sama sebe, čili ryzí kvalitu. Ale jak už jsem řekla, káva se nepije jen kvůli kávě samotné. Vypije si s tebou i nekvalitní a nedobrou kávu. A vypije ji do dna. Podle toho poznáš, že je to chlap, který se nevzdá a umí věci dotáhnout do konce. Nepřipraví tě o zážitek, když pochopí, že ti záleží na tom, aby s tebou kávu pil. Ani když káva nebude vůbec dobrá, i tehdy ji vypije, protože nebude pít kávu ale tebe... A ani ty nebudeš v životě vždycky ideální. Nebude ti to slušet tak jako teď, zestárneš, budeš mít krize, výkyvy nálad, já bych ti o tom mohla vyprávět hodiny. A on ti bude stát po boku, vždycky a pokaždé. Pokaždé tě vypije, ať už se mu nabídneš jakákoliv. Nebude remcat a kňučet a ty budeš vědět, že to není žádný bolestín, žádná májová sračka. Že to je chlap, jak má být. Je důležité, aby ti, až dopije, poděkoval a ukázal vděčnost, ale nesmí ti kávu pochválit. To bys věděla, že je licoměrník a jen se ti snaží dostat do kalhotek. A úplně na konci se ho zeptej, jestli káva byla chutná. Jestli ti řekne, že byla výborná, okamžitě s ním skonči, je to lhář. A lháři jsou stejně nebezpeční jako žárlivci. Lhaní je jako drogová závislost. Pokud ti bude lhát, neodnaučíš ho to."
     "No jo, jenže já mu teď taky lžu," nadhodila Monika.
     "To je něco jiného, ty ho testuješ," okamžitě odvrhla tuto možnost Magda, "navíc, příroda nás vybavila odlišně. Chlapy silou a nás rozumem."
Ty vole a je to tady.
Tak za tohle, Moničko, pošupajdíš do hry, aby ti Miloš trochu srovnal světonázor.

Středa, 11:03

     Paní Magda vyšla ze dveří, nakrátko ale důkladně se na mne zadívala a já měl neodbytný pocit, že jsem byl právě protažen magnetickou rezonancí. Ve dveřích se ještě rychle otočila a řekla: "Za pokus nic nedáš. Pa, pa, Moni!"
Pozdravili jsme se a já jí popřál hezký den. Moc jsem to nepřeháněl, rozhodně jsem ji nechtěl pozvat na kávu. Těžko bych ji mohl vypít v dokonalém souladu se všemi pravidly správného mužství. Beztak by z mého usrkávání poznala, jaké jsem si ráno oblékl trenýrky.
Na distributora jsem přestal mít důvod se těšit, ale očekával jsem příchod Moniky každou chvíli. Dávala si načas.
Asi za pět minut po odchodu Magdy vykoukla ze dveří, podívala se nejprve ve směru výtahu a pak, čistě z důvodu pečlivosti, otočila hlavu ke mně.
Snažila se tvářit překvapeně a předstírala, jako že si musí nejprve vybavit, kdo jsem a co tam pohledávám. "Jé, to jste vy? Ještě jste neodešel?"
Trochu nesmyslná otázka od bytosti, která byla přírodou vybavena rozumem.
Měl jsem hroznou chuť jí říct, že už jsem odešel asi před pěti minutami a teď v blízké kavárně popíjíme já, paní Magda a distributor Wolfgang kávu tři v jednom. Tady jsem nechal pro ni na památku svůj hologram.
     "Hm," přisvědčil jsem, "obrnil jsem se trpělivostí, nic jiného mi nezbývá. Dává si na čas, distributor, ale třeba přijde co nevidět."
     "Určitě se brzy dočkáte, je spolehlivý."
     "Vy ho znáte?" otestoval jsem pro změnu zase já ji.
     "Ne, skoro vůbec," a pak dodala, aby zvýšila věrohodnost odmítnutí, "vždycky se tady jen mihne."
     "Hm, jasně," řekl jsem.
Protože kdybys ho znala a měla na něj telefonní číslo, mohla bys mu zavolat, zjistit v kolik nakluše a já bych tu nemusel posedávat otakárkovi na sosáku.
Začala zavírat dveře, ale pak jako by ji něco náhle napadlo, vystrčila znovu hlavu.
     "Já si teď budu vařit pro sebe kávu, nedáte si něco pro povzbuzení? Kávu nebo čaj? Nedáte si hrneček čaje?"
Jde na to chytře. Pokud si objednám čaj, vyplázne na mne jazyk a přibouchne dveře.
     "Už se na mne nezlobíte? Mne to mrzí, co jsem řekl. Občas chci být vtipný za každou cenu, zejména když se snažím někoho zaujmout. Omlouvám se."
Oči jí zjihly a už se zase usmála. Mávla rukou, jako že to necháme plavat.
     "Tak jestli mohu poprosit, moc rád bych si dal kávu. Upřímně, káva je můj kyslík, a jelikož vážím osmdesát pět kilo, tak jak dlouho asi myslíte, že vydržím nedýchat?"
Spokojeně se rozesmála příjemnou zvonkohrou, aby mi dala znát, že tenhle vtip se mi povedl a získal jsem několik bonusových bodů.
Klidně si může poznamenat do deníčku:
(Milý deníčku,
dneska jsem v práci potkala skvělého adepta na pozici mého milence. Má rád kávu, je přirozený a nevyumělkovaný. Až se mi třesou kolena, jak se těším, až na to hupsneme. Už dnes večer vysadím antikoncepci)
     "Mám ale jen Nescafé, tři v jednom, moc se omlouvám," zatvářila se tak lítostivě, že jsem se málem neudržel a rozesmál se.
     "To nevadí," hrál jsem svoji roli v její hře, "pochutnám si, když mi slíbíte, že než přijde nová zákaznice, uděláte si kávu i pro sebe a vypijete si ji se mnou. Místa je tu dost."
Přisunul jsem stolek před lavičku, pěkně jednou rukou, aby viděla, že v životě umím improvizovat a řešit zapeklité situace. Časopisy jsem shodil na zem vedle lavičky, dokládaje tak, že žádná jiná Žena ani Dodavatel energie mi nikdy nebudou přednější.
Nepřestávala se usmívat, mezi zoubky se jí občas začal objevovat jazyk. Nesnažte se domyslet, jaké jsem měl představy ohledně toho, co se svým jazýčkem všechno dokáže.

     "Volnou chvilku mám, jdu udělat kávu," otočila se, "a donesu si židli."
     "Nemusíte," poposedl jsem si na lavici do motýlích nohou a nabídl ji motýlí tykadélka, "jestli vám to nebude vadit."
Na chvilku jsem měl pocit, že mám na kontě další přešlap, ale pak zvedla bílý praporek a pokus mi uznala jako regulérní.

"Tak prima, hned jsem tu." 

     Na stolek položila malý ubrousek s motivem Pražského hradu a Karlova mostu. Na něj vysázela hrnky s kávou, talířky, cukřenku a lžičky, evidentně se chystala proškrtávat další body na svém seznamu. Pak ladným pohybem usadila svůj zadeček motýlovi na tykadélka, trochu se zavrtěla a ihned se pustila do organizace kávového dýchánku. Přesunula jeden hrnek na talířku přede mne a jeden k sobě. Na mém hrnku byl netopýr, sama si nechala hrnek s velkým srdíčkem. Doufal jsem, že rozdá hrnky opačně, ale nemínila mě rozmazlovat.
     "Mohl bych zase vyšroubovat nové šedesátky a vrátit tam původní žárovky, abychom tu měli příjemnější osvětlení," zažertoval jsem.
Mávla rukou a smála se očima, až kolem létaly jiskřičky. Já měl mezitím co dělat, abych držel oči dál od jejích stehen. Můj pohled mi seděl za uchem a našeptával mi, ať jí řeknu o běžných zvycích kávového rituálu.

(Připravila jsi mi hrnky, talířky, cukřenku a lžičky, co s tím mám asi dělat? Jako hostitelka sis už dávno měla odložit kaliopky a hupsnout mi do klína. Ty testuješ mne a já tebe. Zatím nic moc. Ještě stále to můžeš napravit tím, že mi otevřeš poklopec a předvedeš trik s jazýčkem. Takhle mi to poradila paní Magda, když odcházela a ona ví o kávových rituálech všechno)
Oba jsme kávu zamíchali a drobně usrkli. Káva byla tak odporná, že mi málem vyhrkly slzy do očí. Ta malá potvora mi tam snad přidala lžičku soli a pak ještě nějaký humus, který tady lidem vytahala zpod nehtů. Tak tohle dopít bude pořádná fuška.
Pozorovala mě.

     "Nechcete si kávu přisladit?" posunula ke mně cukřenku.
Zkřivil jsem koutek úst jako drsňák: "Je to tři v jednom, ne?"
Přikývla, čekala na reakci.
     "Tak to už tam cukru je dost," řekl jsem krátce a jasně.

(Milý deníčku,
můj nový adept na milence není žádná poživačná měkkota. Fajfka.)
     "My jsme se tady takhle rozvalili," pokračovala v testu, neztráceje tempo, "ale až přijde distributor, ten hoch, asi by nebylo od věci ho také na hrníček pozvat. Má za sebou hroznou honičku a šálek kávy by mu možná přišel vhod. Co myslíte?"
Pokýváním hlavy jsem zvážil všechna pro a proti a pak jsem řekl lehce škrobeně, ale přívětivě: "Máte pravdu, tuhle práci mu nezávidím, určitě ho potěší, když někde najde vlídnější přístup. Ale vedle vás sedím já. Jemu přinesu židli od vás z provozovny, jestli to zase nevadí vám."
(Milý deníčku,
můj nový adept na milence není vůbec žárlivý. Ale kdyby se o mne někdo pokusil, rozšlapal by mu ciferník. Fajfka) 

     Seděli jsme bok po boku a pili kávu.
Povídali jsme si o všelijakých maličkostech ze života. Já jí popisoval své výhrady k dnešním mladým mužům, na kterých mi vadí hlavně to, že doma neumí zastat žádnou práci. Mají dojem, že celý svět je tu kolem nich pro ně samotné. Jejich humor už není ten humor, který byl laskavý a srdečný a o děti ztratili zájem docela. Překáží jim v jejich zálibách a jediným výchovným prostředkem je ponechat je samotě. Já osobně si myslím, že když jsou děti sami, je to horší než rákoska.
No, v podstatě jsem popsal Luboše.
Monika přikyvovala hlavou a asi si říkala, jak je zvláštní, že mezi muži může být tak obrovský rozdíl. Na jedné straně mrzké hovado Luboš a na druhé straně milý, vtipný, přitažlivý kluk, který tady se mnou sedí a pije kávu, do které jsem přidala dvě lžičky krému proti vráskám.
Dopil jsem kávu, nebo spíš tu kalnou tekutinu, o které Monika tvrdila, že je to káva a opřel se do opěradla. Přemítal jsem, jestli by se jí nějak dotklo, kdybych si narval prsty do krku a pokusil se kávu vyzvracet vedle lavičky.
Také dopila, odložila svůj hrnek a potom se mi ostražitě zadívala do očí. Byl jsem připraven, lháře nemá nikdo rád, takže už jsem znal svou odpověď na její nadcházející otázku:

     "Chutnalo?"
Pozvedl jsem obočí a drobně sykl. Snažil jsem se demonstrovat, že někde uvnitř mne zápasí v klinči pravdomluvnost s přetvářkou. Já už měl pochopitelně s přetvářkou jasnou dohodu o tom, že nechá pravdomluvnost vyhrát.

     "Upřímně?" řekl jsem a ihned pokračoval, "jen jednou v životě jsem pil horší kávu. U stánku v botanické zahradě. Pomstil jsem se jim tak, že jsem ji vylil na palmu. Podle mne to palma nemohla přežít, ale bylo to buď já, nebo ona. Kdybych kávu dopil, umřel bych já. A tahle káva byla jen o ždibec lepší."
(Milý deníčku,
bez komentáře. Dokonalá shoda)
Udělal jsem dojem, protože jí vůbec nevadilo, že jsme se skoro dotýkali rameny a když jsem ji pomáhal sbírat hrnky, dotkly se i naše ruce. Neodtáhla se.
     "I tak ale moc děkuji, za společnost víc než za tu kávu."
Potěšilo ji to.

     "Chcete abych vám také něco upřímného řekla?" zeptala se.
Čekal jsem, že vybalí celou tu habaďůru, místo toho řekla: "Mně se ta káva prostě nepovedla. I ta moje stála za prd, ale vypila jsem ji s vámi, abyste věděl, že už se na vás nezlobím."
Hm, odhadem patnáctiprocentní upřímnost vždy potěší.
     "To jsem rád." 

 
     Odtáhl jsem stolek zpátky na své původní místo a vrátil kompetence Ženě i Energetikům. Společně jsme pobrali nádobí a odnesli je do Moniččiny provozovny.
Mezitím vyprávěla o své další klientce, kterou je její nejlepší přítelkyně, kamarádka z dětství,  Jolana. Jolana má štěstí na chlapy, je hezká, vtipná, skoro jsem slyšel za tím slovem dovětek ...jako vy.
Jolana ale nejde pro ostré slovo daleko. Vlastně je to tak, že kdyby vynechala ve své řeči vulgární slova, asi by byla němá.
Poslouchal jsem Moniku a ukolébávala mě jakási důvěrnost rozhovoru. Najednou jsem měl pocit, že se známe už dlouho a jen jsme si jeden od druhého dali pauzu. Život nás logicky svedl zpátky dohromady, protože ví, že patříme k sobě. Kdyby se život o naše setkání nepostaral, mohlo by stát něco strašného. Nastala by třeba nová doba ledová, nebo by Sparta mohla vyhrát ligu mistrů. Těžko říct, co by bylo horší.
A jelikož jsem si začal být příliš jistý sám sebou a tím, jak dobře znám Moniku, tu starou, dobrou Monču, zase jsem to posral.
Tentokrát pořádně.
     "A až to tady skončí, vy doděláte své kšefty, já doladím tu věc s distributorem a paní doktorkou Ottovou, můžeme spolu vyrazit na oběd, jestli chcete? Jíte ne? A pak, kdybyste měla zájem, můžeme koupit lahvinku a třeba posedět. Nemyslím hned svíčky, předání zásnubního prstenu nebo tak. Jen posedět a pokecat. Co vy na to?"

Přešlap! Červený praporek.
Oči se jí opět zúžily do tenkých čárek. Smaragdové tůně byly nahrazeny krvavými jizvami.

(Milý deníčku,
můj vztah s mým adeptem na milence skončil. Mé city byly šlechetné a čisté jako jarní lesní studánka, jenže on do té studánky nasral a nachcal) 

     Bylo vidět, že zuří. Nejprve málo, pak více, jak jí vše docházelo a jak si vše třídila podle barev do skříněk mozkových buněk. Nakonec vybuchla jako sopka, obávaná Mt.Monika:
     "Co si to dovolujete? Vy mi to hodíte jako kost čoklovi. Jaký oběd? Já se vás prosila? Víno a svíčky? To mám jako zapanáčkovat a padnout vám kolem krku? Hvízdnete si, já přiběhnu, dáte mi obojek a odvedete si mě do restaurace? Vaše nová kořist. Blonďatá fenečka. Slyší na jméno Monika. Sedni, buď hodná! Žer Moniko! A pak při svíčkách to samé: Lehni! Ták je hodná, tlapky od sebe. Možná máte alergii na kofein nebo jste hloupý, arogantní, namyšlený blbec. Takhle by mě neponížil ani ten pitomec Luboš," ukázala mi rukou cestu z provozovny a zavřela za mnou dveře.
Energicky a rozhodně.
O chvíli později přidala hlasitost rádia, takže bylo slyšet i bez použití pokročilých odposlechových technologií.
Tak to je špatný, zkonstatoval jsem fakt.
Pokud to došlo až tak daleko, že mě srovnává s Lubošem, blížíme se k bodu singularity, odkud není návratu.
Posadil jsem se na lavičku a hlavu si opět položil do dlaní. Má to tam ráda, je tam zvyklá. Přál jsem jí, aby si v důvěrně známém prostředí odpočinula, budu ji ještě potřebovat. Nehodlal jsem se vzdát a jednou už jsem se z vykopaného hrobu vyhrabal. Třeba se mi to podaří i podruhé.
Navíc jsem podle paní Magdy bojovník, vypil jsem přece kávu a ani jednou jsem neblinknul.
Přemýšlel jsem, co jsem řekl špatně a čekal na příchod Jolany. 

Středa, 11:47

     Přesvědčil jsem se o funkčnosti odposlouchávacího zařízení a pak vrátil hlavu zpátky tam, kam patřila - do dlaní. Ticho v chodbě hrálo věčný refrén.
S příchodem Jolany se to nadobro změnilo. Ticho bylo vyštváno někam do exilu a dokud tu bude Jolana, nemá šanci se vrátit.
     "Debilní výtah," prohlásila když opustila kabinku a vešla do chodby. Rázným krokem měřila chodbu. Šla najisto. Jolana.
Kousek od Moniččiných dveří si mě všimla. Pozdravil jsem ji první. "Dobrý den."
     "Ani ne," zlobila se, "jestli vy máte dobrý den, tak to jste asi neparkoval teď někdy před barákem. Blbci s pitomci si tam dali sraz. Můžu klakson přilepit na troubení lepící páskou, ale nejsou schopni pochopit, že mají uhnout."
Souhlasně jsem to odkýval: "Úplně s vámi soucítím, já tam parkoval dřív než vy a několik blbců a pitomců už tam bylo. Možná tam mají mítink za práva všech, kteří neumí parkovat. Peklo."
Asi se jí nestává často, aby s ní někdo takhle bezvýhradně souhlasil. Zaujal jsem ji. Potřeboval jsem spojence a také jsem si chtěl zajistit, aby se na mne zavedla řeč, až bude probíhat rekultivace Jolaniných předních končetin.
     "Vy tady čekáte proč? Nejste objednaný k Mon....k paní Kašparové, nebo ano? Protože já přišla o trochu dřív, odpadla mi kadeřnice. Ta kráva pitomá odjela na dovolenou a ani mi nedala vědět."
Dostal jsem zase nápad. Moje hlava funguje přesně jako akumulátorový článek. Stačí, abych ji položil na chvíli do dlaní a když ji pak vytáhnu, je dobitá a produktivní.
 Já nevím, kde se mi myšlenky v hlavě líhnou, ale asi to bude střední ucho. Z některých nepovedených nápadů se mi občas utvoří zánět.
Hodlal jsem si ověřit prostřednictvím Jolany, jestli o mne Monika opravdu ztratila zájem, nebo mě jen dává znát, že není snadnou kořistí středečních dopolední.
     "Souhlasím s vámi, bezvýhradně." rozhorlil jsem se, "to mám nejradši, když si myslí, že tu nejsou oni pro nás ale naopak. Přitom vás musela mít poznamenanou v diáři. Co by se jí asi stalo, kdyby se obtěžovala vám zavolat? Asi už si představovala, jak jí u moře natírají záda opalovacím krémem."
Pozorně jsem se jí zadíval na vrabčí hnízdo na hlavě: "Máte sice nádherně upravené vlasy, ale i tak bych na vašem místě zauvažoval o změně kadeřnice. Vlasy jsou vlasy, ale čas jsou peníze. A peníze člověku samy nedorostou."
Zalíbil jsem se jí. "Tak co, předbíhám vás nebo ne?" zeptala se starostlivě.
     "Samozřejmě, že ne. Já tu čekám na paní Kašparovou, až bude mít po práci. Rád bych ji konečně pozval na oběd. Jsem tu každý den, rozvážím výsledky krevních testů."
Ukázal jsem na sebe oběma palci: "Obávaný distributor obálek se špatnými zprávami. Teď jsem jednu právě předal pánovi, má rakovinu varlat, ještě o tom neví."
     "Aha," užasle poslouchala Jolana. "to je ale kurva špatná zpráva."
     "Asi tak. Možná ještě horší než nenajít místo k parkování. Je to moc špatná zpráva i pro paní Kašparovou. Poslala k ledu toho dřeváka Luboše, to už asi víte, a teď úplně ztratila hlavu do toho pána, kterému jsem předával zprávu. Slávek se jmenoval. Jestli přijde o koule, paní Kašparová by musela jít na umělé oplodnění a to se jí moc nelíbí. Tak jí chci dneska u oběda nabídnout, že jí dodám sperma já, varlata mám úplně zdravá a plná," zvedl jsem obě ruce s palci v zaťatých pěstích, " držte mi palce".
Užasle se na mě dívala, myšlenky se jí honily v hlavě jako v urychlovači jaderných částic.
     "Kurva, kurva, kurva a do tří prdelí," shrnula pro sebe potichu nová fakta a svědectví. Pak zaťukala na dveře a bez vyzvání vstoupila dovnitř.
Zapnul jsem odposlech.

Středa, 11:57

     Nejprve k výsledkům testu, určitě jste zvědaví. Hned zkraje vás uklidním, dopadl dobře, takže příběh má pokračování.
Obě dámy se vesele pozdravily a Jolana Moniku v krátkosti uvedla do svízelí svého nelehkého života. Kadeřnice si kdesi u moře nechává natírat záda opalovacím krémem a vysrala se na ni. Na parkovišti pod okny stávkují pitomci z celého libereckého kraje za právo blbě parkovat.
Za chvíli jsem se dočkal. Jolana se v místnosti přesunula, asi už se usadila do operačního křesla.
     "Ten kluk na chodbě je celkem sympaťák."
     "Hm," zabručela Monika, "je namyšlený. Ty jsi s ním mluvila?"
     "Jop, chce tě pozvat na oběd a pak ti darovat sperma."
     "Cože? To je ale kretén!"
     "Asi jo, když to tvrdíš. Ale mně se líbí, že je upřímný. Moc se s tím nesere. A má dobrý názory, taky má dobrý vkus. A náročnou práci. Já bych takovou práci třeba ani dělat nemohla. Roznášet lidem jejich budoucí úmrtní oznámení. Neměla bych na to žaludek. ´ Dobrý den, ve spolek, tady máme pro pána jednu rakovinku prostaty, mladé dámě ufikneme jednu kozičku, ale pořád jí to bude slušet a děti, děti, které by si dalo od strejdy distributora jednu leukémii?´ "
     "Cože?" pochopila ihned Monika. Bylo slyšet hlasité cinknutí, asi jak jí vypadly z rukou nůžky. Skoro hned se otevřely dveře a tentokrát se hlava neotočila nejprve směrem k výtahu, ale rovnou ke mně.
Když mě uviděla, na její tváři bylo možno vysledovat celý pochod emocí.
Emoce se střídaly jako na prvního máje před hlavní tribunou.
(Procesí je vedeno obavami, hurá obavám, dvakrát hurá-hurá, následuje velká úleva, zdravíme velkou úlevu, sláva velké úlevě, a nyní přichází totální nasrání. Ať žije nasrání, ať žije nasrání!)
     "Vy jste, ale..."
     "Kretén?", napověděl jsem jí.
     "Přesně tak!" zabouchla dveře.
Během necelých pěti minut si vyjasnily, jak se věci mají. Jolana jí slovo od slova přesně převyprávěla, co jsem jí řekl a navíc měla dar výborně imitovat, takže se trefila i intonací a dikcí.  

Středa, 12:10

     Obě se řehtaly jako klisny.
     "Co mu říkáš?" zeptala se Monika, když se přestaly chvět okenní výplně.
     "Je vtipný."
     "Jo," souhlasila Monika, "vtipný je šíleně. Jenom zatím nevím, jestli je šíleně vtipný, nebo vtipný šílenec."
Chvíli bylo ticho, Jolana asi vybírala správnou odpověď.
     "Řeknu ti to takhle: já bych ho brala. A jestli o mne bude mít zájem a ty o něj ne, půjdu do něj. S tímhle klukem se nikdy nebudeš v životě nudit, ráda s ním půjdeš večer do postele a ráda se vedle něho probudíš ráno. Bude tě umět překvapit, občas potěšit a někdy nasrat. Ale vždycky to bude stát za to. Nestačila ti lekce s tím hovniválem Lubošem? Jasně, proti Lubošovi vypadá jako pytel ropuch, ale nechybí mu," hledala správné slovo, pak luskla prsty, "duchaplnost, Moniko. Luboš mi jednou vyprávěl vtip. Asi mě chtěl pobavit, místo toho mi přinesl kruté utrpení. Já ten infantilní vtip už znala, ale chtěla jsem mu udělat radost a dala jsem si upřímný závazek, že se budu smát. Ale nedala jsem to. To nešlo. Začínal vtip asi čtyřikrát a pokaždé špatně, takže jsem mu musela poradit. V půlce začal vyprávět úplně jiný vtip, který jsem také znala. Snažil se je spojit. Asi si myslel, že když spojí dva vtipy, legrace se tím znásobí. Ke konci jsem ho musela opravovat, protože u obou vtipů vynechal pointy. Když dovyprávěl anekdoty, tak se jim začal sám smát, podle mě je teprve pochopil. Já se smát nemohla, vážně to nešlo. Vím, že jsem jako posluchačka selhala, ale bylo to mnohem horší než na pohřbu. Potřebovala jsem si rychle dát panáka, nebo se rovnou opít."
     "Je to nějak hodně narychlo," řekla Monika a role byly dány.
 (Tak mladá paní, vy co stojíte a držíte v rukou ty nůžtičky, vy nám tady budete představovat odpůrkyni a budete každý návrh negovat. Budete odmlouvat, mračit se a k pánovi na chodbě budete příkrá a zlá. Sedící mladá dámo, vy se do prdele drát snažte, ať od těch sraček pána očistíte)
     "Já ti nemůžu radit, řekla Jolana, "sama víš, co máš dělat. S Danem i s Lubošem jsi nepospíchala a nebylo to narychlo. Jak jsi s nimi daleko? Luboš žije v Paříži, to je dost daleko a Dan je sice tvůj soused, ale je ženatý a má tři děti, takže žije v jiném planetárním systému."
     "Já jim to přeji."
     "Já tobě přeji toho kluka na chodbě."
     "Ale já ho nechci!"

Nastalo nejprve ticho, později přešly k tématu úprav nehtů.
Když už to vypadalo, že téma ´ vtipný kluk s hezkou bundou, vypadající jako pytel ropuch ´ zcela vyčerpaly, ozvala se Monika: "Dobře, a kdybych náhodou měla zájem, neříkám, že ho mám, co bych teda měla udělat?"

     "Přijmi to pozvání na oběd," řekla Jolana. Jako obhájkyni ex-offo jsem si ji nemohl dost vynachválit, "ale sama za ním nechoď. Teď musí ukázat svůj zájem sám. Až přijde distributor a předá mu zprávu, kašli na něj. Jestli chce odejít, nech ho odejít. Jestli přileze, zda sis to s tím obědem nerozmyslela, odmítni ho. Jestli ale najde správný kompromis mezi svou hrdostí a vlezlostí, musíš ho odměnit. On najde nějakou záminku, aby tě ještě jednou uviděl a ty přijmi pozvání."
Až na chodbu jsem slyšel jak Monika přemýšlí. Vlny jejích myšlenek vibrovaly zdmi.

     "Au," vykřikla tiše Jolana, "teď to docela zabolelo."
     "Promiň, Džoli, nemůžu se na to tak soustředit, jak bych chtěla. A co dál, co mám dál dělat? Já nemám tolik zkušeností jako ty. Táhne mi na čtyřicítku, ala v podstatě jsem hloupá nána. Měla jsem dvě známosti za celý život. Dan byl můj první, věděl co chce, já se mu podřizovala ve všem. Říkal mi, co si mám vzít na sebe, co mám jíst, o co se mám zajímat, co se mi má líbit. Než mi došlo, že pro mne není ten pravý, ztratila jsem deset let a ještě jsem si musela vyposlechnout při rozchodu, že těch deset let ztratil on a já mám těch jeho deset let v zástavě. Udělal ze mne prý ženu. Nebýt jeho, vyvinul by se ze mne za těch deset let pterodaktyl. Pak jsem si dala od chlapů pauzu a našel si mě Luboš. A Luboš je Luboš. Neznám nikoho, kdo by byl lubošovitější než Luboš. Král sebestřednosti mezi všema centrifugama."
     "Vem to z té lepší stránky," začala ji povzbuzovat Jolana, "jsi nejhezčí holka jakou znám. Nikdo by ti nehádal čtyřicítku, tu ti budou hádat až ti bude šedesát. Všechno máš ve svých rukou. Uživíš se, práce tě baví, dodnes zacvičíš sestavu v prostných a na kladině. Jsi vtipná, chytrá a po zkušenostech s Danem a Lubošem ti bude každý vztah připadat kurevsky báječný. Můžeš to brát tak, že deset let s Danem a pět let s Lubošem jsi prosrala a už ti je nikdo nevrátí. Je to půlka vypitý sklenice. Ještě pořád máš druhou půlku, na které si můžeš pošmáknout s někým jiným. Dan chtěl loutku a tu teď má, udělal si s ní tři Pinoccia a tím se dostal na svůj životní Olymp. A co se týče Luboše, tak znám jeho fotra, to je debil. Taky znám jeho mámu a to je kráva. Vyváženému páru se narodilo vyšlechtěné, čistokrevné štěňátko a slyší na jméno Lubošek. Nemáš čeho litovat, na tvým úmrtním oznámení by jednou stálo: ´ Zemřela po dlouhé vysilující nudě. Se zesnulou se rozloučíme na místním hřbitově, k uctění památky bude její partner Luboš vyprávět kolekci svých nejlepších anekdot.´ "
Jolana se mi líbila moc, přitahovala mě ale jiným způsobem než Monika. Rád bych ji měl za svoji kamarádku a připomínala mi Miloše v ženském přisprostlejším provedení.
     "Máš dvě zkušenosti, to není mnoho, ale zase to není málo. A víš, co chceš. Pozoruj toho kluka. Máš ráda rošťáky, ale ne grázly. Nech ho, ať ti vypráví o svým dětství a hlavně, ať začne první. Když se ti nebude něco líbit, nemusíš mu o sobě říct klidně vůbec nic. Zjisti, jestli byl rozmazlený a rozcapený. Omšelou ale funkční frází je také: má rád zvířata, má rád lidi. Zjisti, jestli cestoval. Pokud ano a svět dobře poznal, možná už dospěl do stádia všude dobře, doma nejlíp. Snaž se zjistit, jestli máte společné zájmy, jestli třeba sportuje...."

     "Dřív sportoval určitě, viděla jsem ho na židli, postavu má fajn. Něco tam zůstalo. Do smrti už nemusí nic dělat, stačí mu, když dvakrát do měsíce projde kolem činek."
     "Hm, tak vidíš, všímavá jsi dost a umíš si z toho vyvodit závěry. Zjisti si, co ho zajímá, jestli čte, na co se rád dívá v televizi a tak. Porovnej to s tím, co máš ráda ty. Představ si sobotní podvečer, jahody snědený, šampaňský vypitý, už dvakrát jste si vrzli, takže si bude chtít odpočinout u televize a ty se k němu přitulíš. Budete se chtít na něco podívat, než bude moct potřetí. On bude chtít koukat na válečný film z Pacifiku a ty..."
     "Já na horory," řekla Monika bezprostředně. "Mám ráda moderní horory a pak klasické romány ze staré Anglie. A taky ráda skládám puzzle."
Trochu divná kombinace, uvažoval jsem a zároveň prováděl v duchu inventarizaci všeho, co jsem přečetl.

(Pán na chodbě se připraví k odpovědi za sto bodů. Jmenujte prosím alespoň pět autorů moderních hororů. Odpovídejte, teď. Hmmmm, Steven King, Dean Koontz....hmmmm. É...časový limit vypršel. Odpověď nemůžeme uznat jako správnou. Další otázka je za dvě stě bodů. Jmenujte prosím alespoň pět autorů klasické anglické literatury. Začněte odpovídat, teď: Sakra, Charles Dickens, Jane Austenová, Jonathan Swift, Chesterton. Celé jméno prosím? Keith? To odpovídáte, nebo se ptáte? Odpovídám. Jerome Klapka É...Jerome. Bohužel, časový limit už vypršel. Ani tuto odpověď vám nemůžeme uznat za správnou)
     "Ale nejdůležitější je, abyste si sedli v posteli, to je jasný. Chlap ti musí vonět."
Netvrdím, že jsem to byl já, mohl to být kdokoliv, ale jeden z lidí, kteří jsou nyní na chodbě, právě dostal erekci.
 Jolana byla úžasná lobbistka. Až vyjde ven, hluboce se jí ukloním a pak s ní půjdu na parkoviště. Každému, kdo jí bude překážet při couvání, rozbiju kamenem přední sklo.
     "Když sex funguje, není to ještě záruka toho, že bude vztah ok. Na druhou stranu, jakmile sex nefunguje, vztah bude v prdeli určitě. A čím dřív to zjistíš, tím líp."
Moje řeč, Džoli!
     "To mi jako radíš, abych mu podržela dneska? Vždyť já ho vůbec neznám. Může to být klidně násilník, nebo přímo vrah. Čím dřív, tím líp je na mě moc brzy."

(Náno hloupá! Říkám, čím dřív, tím líp. Jsi hluchá? Uděláš to přesně takhle, jak ti řeknu. Jakmile přijdete do restaurace, snaž se najít nějaký oddělený salónek, nebo alespoň uzavřenou kóji. V klidu si objednejte, ale pod stolem už mu prohmátni koule a zkontroluj velikost nářadí. Míň než dvacet je málo a víc než pětatřicet moc. Snaž se vybrat minutku a ne hotovku. Nepopleť to. Vyber třeba tatarák a ovarové koleno. Nezapomeň, že s objednanými nápoji je číšník zpátky v cukuletu. Až odejde, pusť se do toho. Zeptej se ho, jestli ti to chce udělat zezadu nebo zepředu. Kašli na předehru, pro chlapa je beztak předehrou svlékání kalhot. Gumu ať si nebere, je to pro něho jako čichat ke květině v plynový masce. Nech přirážet hlavně jeho, chlapi to tak rádi, protože mají pocit kontroly. A ať se do tebe udělá, pro příště mu to zvýší libido. Při orgasmu hlavně neřvi, rozumíš, jenom bys tím rušila ostatní hosty. Nezapomeň, že tady v Liberci jsou dost prudérní lidé, banda blbců a pitomců, kterým by to klidně mohlo i vadit)
     "Na horory asi koukáš moc často. Ten kluk je normální," opět se mě zastala Jolana. Asi jí budu taky říkat Džoli. Džoli je fajn. Je sice z Liberce, ale není prudérní.
     "Já ti v žádným případě neradím, aby ses s ním vyspala už dneska. To ani náhodou. On není kohout a ty nejsi slepice, na kterou si zakokrhá a ona už mává křídly a přidřepne si, aby se mu na ní líp sedělo. Dneska ani kurevskou náhodou, poradím ti, jak to uděláš."
Au, au, Džoli! Ne, nebudu ti říkat Džoli, na to můžeš zapomenout.
Jolana mi bodla kudlu do zad. Nečekaně. Až po střenku.
(Detektive, co vy si o tom případu ubodaného muže na chodbě myslíte? Zatím na tom pracujeme a některé detaily už vám můžu prozradit. Jedná se úkladnou vraždu, provedenou zvlášť odsouzeníhodným způsobem. Oběť patrně vraha znala a důvěřovala mu, tomu nasvědčuje skutečnost, že byla k útočníkovi zády v okamžiku výpadu. Rána nebyla vedena na srdce, ale do orgánu, kterému říkáme testosterone. Zranění testosteronu oběť okamžitě podlehla. Pracujeme nyní s verzí, že vrahem byla žena, s čerstvě nalakovanými nehty, špatně upravenými vlasy a byla mizerná vzteklá řidička, která na parkovišti zanechala automobil obrácený na střechu)
     "Uděláš to takhle: určitě ti dá telefonní číslo a určitě bude chtít přejít na druhou metu. Tam ho pusť, pusa je ok. Venerickou nemoc ti polibek nezpůsobí a jeho neodradíš upejpavostí. Bude vědět, že homerun z toho nebude, ale odpal je to slušný."
     "Celkem se ztrácím, mohla bys Džoli přestat používat tu sportovní hantýrku?"
     "Klidně. Dáš mu pusu a jasně znát, že jeho jazyk ve tvé puse je to jediný, co do tebe dneska zasune. Ale uděláš pro něj jeden fejvr, který každý kluk ocení. A zároveň je to další zkouška, kterou si ho namarkýruješ. Jestli se s tebou chce jen vyspat, nabídne ti odvoz až domů a bude na tom trvat. Vymyslí si cokoliv, třeba tvoji bezpečnost. Jestli je fajn, nabídne ti odvoz někam, odkud to máš blízko a bezpečně domů. Ukáže ti, že není slídil, který bude prudit, kdybys mu náhodou dala vale. A ty mu ukážeš, že mu důvěřuješ, on to pochopí, na to je dost chytrý, a necháš se odvézt až domů."
     "Hm, vymyslelas mi to dobře, nechceš s ním jít na rande sama?"
     "Půjdu, jestli zaváháš. A pamatuj si jednu věc: nebuď nedůtklivá, buď velkorysá....až zase něco posere."
Nic dalšího užitečného už z nich nevypadlo.

Středa, 12:58

     Jolana vyšla na chodbu, rozloučit už se musela uvnitř, protože za sebou jen mlčky zavřela dveře. Popošla směrem ke mně.
     "Vy jste mi lhal," řekla odměřeně
     "Lhal," nemělo cenu se vykrucovat, "co s tím uděláte? Vyškrtnete mě ze svého života? Takže až se zase potkáme na nějaké chodbě, nebudete se ke mně hlásit?"
Prohlížela si mne, odhadovala pohledem a slyšel jsem hlasité tik, tik, tik, tik, jak na plné obrátky pracoval její neselhávající povahometr.
     "Jestli se mi omluvíte, dám vám jednu cenou radu," nabídla.
Rychle jsem uvažoval, jestli mi může nabídnout něco, co nevím. Všechno potřebné jsem slyšel, ale omluvou nic nepokazím. Čas se krátil a její ochota mi něco říct uvadala.
(Tak to máme jedna dobrá rada. Minimální nabídka za dobrou radu je nyní jedna omluva. Jedna omluva poprvé, jedna omluva podruhé, nikdo nebude přihazovat? Ani ten pán tady v chodbě, sedící na motýlovi? Jedna omluva po....)
     "Omlouvám se, lhal jsem vám. Měl jsem k tomu důvod. Bylo to hloupé, ale nechtěl jsem vám tím ublížit."
     "Omluva se přijímá. Myslím, že to s lidmi umíte."
     "Snažím se. To je celé?"
     "Myslíte, že to za omluvu nestálo?" mluvila tichým uklidňujícím hlasem, znějícím přesně jako nahrávka v Lexusu. Vy dva máte stejný hlas!

Pokrčil jsem rameny. Je to moje univerzální gesto. Já lidi většinou nechápu a nerozumím jejich projevům. Pokrčením ramen dávám najevo neutrální postoj.
     "Hlavně si myslím, že to není celé," řekl jsem, "ještě mi chcete něco říct. Možná vás to tíží. Třeba vám na někom záleží a přejete si, abych tu informaci měl k dispozici. Navíc si myslím, že byste mi to, než odejdete, řekla i bez omluvy. Já se vám neomluvil kvůli radě, možná trochu. Omluvu vám dlužím. Nemám dluhy rád."
     "Á pan Vímcojinýne. Nikdo nemá rád dluhy. Hlavně, když někdo dluží jemu. Klidně bych odešla a nechala vás tu s rakovinou varlat."
Usmál jsem se. Jolana by byla fajn kámoška. Férová, nekompromisní, inteligentní a navzdory ostentativně předváděné vulgaritě, neobyčejně laskavá.

     "Pojďte si sednout a poraďte mi," posunul jsem se na lavičce a nabídl tykadélka, "už dvakrát jsem to dneska posral, do třetice snad všeho dobrého."
     "Nenuťte mě si k vám sedat," odmítla, "nechci, abyste mě obtěžoval jako Moniku."
Vůbec se o to nesnažím, ale pokaždé se mi v podobné situaci povede rošťácký úsměv: "Taky to s lidmi umíte. Jinak nevím, co vám Monika nakukala. Určitě se nedá považovat za obtěžování, když jsem si před ni jen klekl, roztáhl jí nohy, obličej jí zabořil do rozkroku a očichal si ji. Nebo snad ano? Bože, v jakém světě to žijeme?!"
Rozesmála se a přisedla si ke mně.

     "Monika má za sebou druhý rozchod s vážnou známostí," začala.
 Já vím, Dan Plánovač a Luboš Bavič.
     "Je krásná, ale moc příležitostí k seznámení nemá."

Vím. Zatím se jí dvořil jen Smrtonoš Wolfgang, ale dost se s tím nimral.
     "Vám se opravdu líbí, že? Hodil byste se k ní, myslím si."
Pokrčil jsem rameny.
     "Jenom na ni nepospíchejte. Je jako řeka. A na řeknu nikdy nemá cenu tlačit."
     "Možná mám rád peřeje," namítl jsem.
     "Taky se jich dočkáte. Ale nejdřív musíte mít trpělivost s klidnými meandry," dívala se mi do očí, "nebojte se, o nic nepřijdete, až vás bude znát, zúží se řečiště a poznáte, co to je jízda na divoké vodě. Rovnou vám řeknu, že budete mít co dělat, abyste jí stačil."
Vybavil jsem si její pevnou sportovní postavu, krásně modelovaná stehna a zadeček.

     "O tom nepochybuji."
     "Tak fajn, to je všechno, neposerte to," zvedla se k odchodu.

     "Budete mi držet palce, abych neskončil v slepém korytu?"
     "Budu držet palce jí."
Prošla chodbou a zmizela ve výtahu. 

Středa, 13:13

     Ještě před chvílí jsem měl jen výbornou kandidátku do hry ´  111- Vy dva máte stejný hlas ´  a z čista jasna jsem se cítil na dosah osudovému vztahu. Zatím jsem si neudělal jasno, co vlastně chci, kromě toho, že bych ze zdejší provozovatelky manikúry rád serval kaliopky zuby.
Nutně jsem si potřeboval položit hlavu mezi dlaně a nechat ji tam na dobití tak dvě tři hodinky, aby mi pokaždé nezačala po deseti minutách blikat kontrolka "Low charge".
Někde za stěnou seděla Monika a možná si přála, aby přišel Wolfgang Nimral, předal mi písemnosti a já abych pak zaťukal na její dveře.
A možná si přeje, abych dveře raději minul a odjel výtahem z jejího života. Kdo ví.
Na každý pád, já jsem zatím nevěděl, co udělám.
Složil jsem hlavu do dlaní a spustil rychlodobíjení. 

Středa, 13:46

     Výtah zahrál svou hudební partituru a do chodby hlučně vešel vysoký mladý kluk. Vytáhl jsem hlavu z nabíječky, byl jsem na čtvrtině kapacity. I tak jsem okamžitě jsem poznal, že je to Wolfgang Nimral osobně, v celém svém majestátu. Nesl mi dobré zprávy.
     "Mluvil jsem dole s paní doktorkou Ottovou. Podepsala mi převzetí výsledků vzorků a mohu vám je tedy předat. Jste pan Bohuslav Jindra, ročník 1965, že?"
Uvažoval jsem, jestli odposlech funguje i opačně. Jestli třeba teď Monika nepřilepila svoje hezké ouško na dveře, aby se stala svědkem události nebývalého významu, slavnostního předání výsledků odběru mozkomíšního moku.
     "Ano," řekl jsem prostě. "Děkuji, jste moc hodný," natáhl jsem ruku.
     "Můžete mi ukázat váš občanský průkaz?"
Překvapením jsem zůstal stát a svěsil ruku.
Ty pičusi, k čemu by mi asi byly výsledky cizích testů? Že bych je třeba nabídl za peníze nějaké zahraniční výzvědné službě? Nebo že bych s nimi pacienta vydíral?
(Pane Jindro, mám vaše výsledky testů. Jsou tady u mne a jsou čitelné. Požaduji od vás dva milióny korun, v malých neoznačených bankovkách. K předání dojde na Sokolském náměstí, o půlnoci. Buďte tam přesně. Budu na sobě mít tričko s kostlivcem a parádní koženou italskou bundu. Nechci u toho policii, protože je to banda blbů a pitomců. Pokud podmínky nedodržíte, výsledky si vezmu na záchod a použiji je k úplně jiným účelům, než kvůli jakým byly pořízeny.)
     "Jistě, omlouvám se," podal jsem mu občanský průkaz.
Levačkou si opsal pečlivě údaje a vyplazoval u toho jazyk, jak se snažil udržet písmenka v příslušných kolonkách.
Vrátil mi občanku a řekl: "Tohle je pro vás."

Převzal jsem obálku. Slavnostní předávání občanských průkazů a krevních testů bylo u konce. Na chodbě už nebyl nikdo, kdo by byl ochoten od Wolfganga něco přebírat a prokazovat se při tom osobními doklady.
Otočil se na obrtlíku jako voják v činné službě a pochodoval zpátky.
Před dveřmi manikúry se náhle zastavil a začal se upravovat. Zastrčil si podolek do kalhot, rukou si přičísl ofinku, naslinil si prst a přejížděl si jím po obočí, aby mu slehlo.
     "Nechoďte tam," řekl jsem rychle, "a ani neťukejte. Slíbil jsem paní Kašparové, že pohlídám, aby ji nikdo nerušil během práce."
     "Cože?" otočil se na mne a nasadil tak neuvěřitelně drzý výraz, že jsem dostal okamžitě chuť mu z rypáku odebrat trochu krve na testy. Měl by výhodu, protože by si mohl ve firmě testy osobně vyzvednout a ani by se nemusel prokazovat občankou kvůli potvrzení identity.
     "Říkám, nechoďte tam, ani neťukejte."

     "Nechápu proč? A vůbec se o to nestarejte, paní Kašparovou dobře znám. Čeká na mne."
     "Ne, nečeká. Má tam zákaznici a trhá jí nehty. Nemůže se vám věnovat."
     "Jdu dovnitř," rozhodl se.
Vstal jsem. "Řekněte mi po pravdě, jestli chápete význam slov nechodit a neťukat. Já jsem ochotný vám je důkladně vysvětlit."
Zaváhal a ruku oddálil od dveří.
Už jsem pro něho přestal být pan Obálka s výsledky testů, ročník 1965. Chladně si mě měřil a odhadoval své vyhlídky, pokud by došlo ke rvačce. Taky nemohl přehlédnout, jak odhodlaně jsem ochotný chránit dveře a hladký průběh trhání nehtů.
     "Asi bych se mohl stavit zítra," řekl smířlivě.
Odhad mu správně napověděl, že by střetnutí nedopadlo v jeho prospěch a hlavně, že bych neváhal bez okolků použít sílu.

"To bude úplně nejlepší," souhlasil jsem.
Zítra už tu nebude nikdo na hlídce, kdo by ti jednou ranou roztrhl hubu až do půl pasu.
Odešel a já se vrátil do svého útulného koutku.
Obálku jsem položil na stolek. Potřeboval jsem pár minut k důležitému rozhodnutí. Chtěl jsem u toho sedět na motýlovi.
Zvrátil jsem hlavu vzad a uslyšel rádio.
MeatLoaf právě zpíval, že by pro lásku udělal cokoliv, ale tohle neudělá. Pozorně jsem se zaposlouchal. Co konkrétně není ochoten pro lásku udělat, to jsem se nedozvěděl. Jim Steinman mu napsal text tak, aby důležité zůstalo pro posluchače tajemstvím. Trhni si nohou, milý posluchači.
Monika u dveří neposlouchala, dala přednost dallaské romantice v řízném rockovém hávu.
Karty byly rozdány a bylo na mně, abych přihodil nebo pasoval.
Rozhodl jsem se přenést odpovědnost za rozhodnutí na osud. Ať rozhodne on. S důvěrou se svěřím do jeho rukou. Osud je v těchhle záležitostech kompetentní, těžko si můžete vybrat lepšího soudce.
V kapse jsem měl dvě vizitky se svým jménem. Jinak byla vizitka čistá, bez adresy a bez telefonu. Na jednu jsem napsal své číslo, na druhé číslo Milošovo. Zamíchal jsem je a strčil zpátky do zadní kapsy Lewisek.
Vstal jsem a upravil dečku s motýlem, kterou vyrobila ve školním předmětu domácí práce dcera paní doktorky Ottové. Oblíbil jsem si ji.

Popošel jsem ke dveřím.
Jsem pověrčivý, takže jsem se čtyřikrát hluboce nadýchl a vydýchl. Netlač na řeku, netlač na řeku.
Se zatajeným dechem jsem si zašeptal:

River! that in silence windest
Through the meadows, bright and free,
Till at length thy rest thou findest
In the bosom of the sea!
a zaklepal na dveře. 

Středa, 14:11

     "No co je?" ozvalo se zevnitř.
Otevřel jsem opatrně dveře a nakoukl.
     "To jste vy," řekla Monika, seděla u stolu a levou nohu měla přehozenu přes pravou, "co chcete?"
     "Já jen," začal jsem opatrně, "přišel jsem vám říct, že už mám ty výsledky, distributor mi je před chvilkou předal," mávl jsem jejím směrem obálkou velikosti A4.
     "Už tu byl? Proč se nestavil? Pokaždé se stavuje," divila se.
     "Nevím, nejspíš toho měl ještě hodně. Dal mi obálku, podepsal jsem to a už zase pelášil. Na vaše dveře se ani nepodíval."
     "Dobře, o tom si s ním promluvím ještě zítra. A vy? Vy jste mi přišel jen říct, že už máte testy? Tak fajn, já s tím co? Mám se na ně podívat? Jestli třeba nemáte rakovinu varlat?"
     "Ne," lezlo ze mne, "mě se to blbě říká, ale něco bych od vás potřeboval?"
Nejraději bych jí řekl, ať nedělá zbytečné drahoty. Má minutu na to, aby se hodila do podoby, posbírala do kabelky svoje saky paky a vyrážíme za pokrmem. Dáme si ovar a předvedeme naše nové číslo šedesát devět, se vzdycháním a sténáním, exkluzívně k polednímu menu pro tamní hosty.
     "Jako co? Jak jsem vás poznala, budete chtít, abych si sundala kaliopky i s kalhotkami a zatančila vám tady kozáčka."
     "Ne, já jen, jsem v úzkých. Na chodbě není toaleta a já už to mám v zatáčce."
     "Jasně," zatvářila se zklamaně. Tohle nečekala.
     "Poslužte si," ukázala na dveře na druhé straně místnosti. "Ale pospěšte si, chci si zajít na oběd. Jdete na malou nebo na velkou, abych věděla, jestli se mám těšit na polední menu nebo si rovnou objednat večeři?"
     "Na velkou," informoval jsem ji. "To bude asi tou kávou."
Poprvé se neudržela a vyprskla smíchy.
Zaplul jsem dovnitř, sedl si na prkýnko a zívnul, hlavu jsem si složil do dlaní. Přemýšlel jsem, jestli to jde všechno dobře nebo k šípku. Zmínila oběd, ale o tom, že by přijala moje pozvání nepadlo ani slovo.
Začal jsem být trochu nervózní. Třeba si doporučení Jolany špatně vyložila. Nebo jsem si jej špatně vyložil já.
     "Pak po sobě spláchněte!" křikla celkem zbytečně. Jako by mi radila nějaký úplně netradiční postup smývání hoven, který je vlastní jenom jejímu okolí a jinak je běžnou praxí hovna ze záchodu vytáhnout holou rukou a odnést je do odpadkového koše.
Spláchnul jsem a sledoval, jestli voda v pořádku odnesla ty dva prdy, které jsem vyprodukoval. Mísa zůstala bez poskvrnky.
Vyšel jsem ven a umyl si pečlivě ruce.
Sledovala mě a protože mi připadalo drzé otřít si ruce do jejího ručníku, vytřel jsem si je do sucha o kalhoty.
     "Klidně jste mohl použít ručník, je erární," řekla káravě.
     "V pohodě," řekl jsem skromně. To jsi mi to řekla brzy, 501 jsou dražší než všechny tvoje ručníky dohromady.
     "Tak já jdu, mějte se moc fajn," dělal jsem jako že přemýšlím, jestli jí podat ruku nebo ne a nakonec, že jí ruku nepodám, protože toho nejsem hoden.
Vypadala spokojeně, že konečně odcházím.
Milý deníčku,
dneska jsem měla namále. Moc nechybělo a propadla jsem svodům jednoho budižkničemu. Životem jsem vyvázla jen tak tak. Byl to velký lhář, podvodník, násilník, sprosťák. Měl tuhý kořínek. Zkusila jsem ho usmrtit elektrickým proudem, ale to se mi nepovedlo. Nechala jsem ho vypít otrávené kafe, přežil to s průjmem. Konečně nastal zázrak a odchází.
Otevřel jsem dveře. Ahoj, mizím navždy z tvého života, můžeš se klidně vyústit do Severního Nimralského oceánu.
     "Jste tady autem?" ozvalo se.
Šel jsem pomalu dál, jako bych její otázku přeslechl.
     "Ptám se, jste tady autem?" zeptala se hlasitěji.
     "Prosím?", zastavil jsem se, "jsem tady autem, ano."
     "Jen mě napadlo.... já chtěla jít na oběd k jezírku, ale je to dost daleko, než se tam dostanu tramvají," mávla rukou, "taky jste mě zdržel...."
     "No, co já s tím?", zareagoval jsem naoko rozmrzele. Oba toho máme tolik na práci, já musím předávat obálky, ty musíš stavět puzzle. Nevím, jak Monika, ale já se bavil výborně.
     "Jako, že byste mě tam mohl hodit."
     "Myslíte autem?"
     "Tak na zádech mě asi neponesete."
Otráveně jsem zafuněl. "Kdybych věděl, že za poskytnutí toalety budu muset zaplatím tím, že vás povezu autem, zkusil bych to býval vydržet."
     "Abyste se neposral," odsekla a začala si balit věci.
     "Já jsem ale chtěl jít na oběd k přehradě," stěžoval jsem si nahlas. "Takhle si budu muset zajet. U jezírka se nedá zastavit, takže budu hledat parkování, abych vás vysadil. Pak pojedu přes půl města až k přehradě."
     "V restauraci u přehrady jsem ještě nebyla," přehodila výhybku, "vaří tam dobře?"
     "Já sním všechno. Když mi to ohřejí, nezůstane na talíři nic. Ale jo, myslím, že tam vaří slušně. Lidi si to chválí. Je tam rychlá obsluha a dá se platit kartou."
     "Možná bych se mohla najíst tam," uvažovala nahlas, "ať si zbytečně nemusíte zajet."
Rozhodil jsem ruce v jasném, čitelném gestu: Typická ženská, neví co chce!
     "Jak chcete, to záleží na vás," řekl jsem, "do ničeho vás nechci nutit."
Podíval jsem se na ni. Pronikla do mne očima a oba jsme se na sebe usmáli. Rozhodla se ukončit hru.
     "Platí ještě to pozvání?"
Já se rozhodl pro ještě jeden set. Nedalo mi to, jsem hráč.
Nahodil jsem posmutnělý výraz. Klidně bych mohl z fleku hrát Hamleta.
     "Platí a neplatí. Klidně vás pozvu, ale budeme tam ve třech. Když jste mě odmítla, pozval jsem Helenu."
Byla už připravená k odchodu, ale teď se zastavila a odložila kabelku. Ihned jsem zpanikařil a vykřikl: "Dělám si srandu. Pozvání platí! Jako bych nic neřekl."
Povzdychla si a kabelku opět zvedla.
Právě se přidržela jedné Jolaniny rady: nebuď nedůtklivá, buď velkorysá, až zase něco posere.
     "Už to nedělejte, dobře?"
     "Dobře," přitakal jsem.
A pak jsem to posral.
Ne, neposral, dělám si srandu z vás, čtenářů.
Ale už nebudu, přísahám. 

Středa, 14:35

     Vyšli jsme před budovu a odpolední svit začínajícího léta nás oslnil. Oba jsme mhouřili oči. Dlaní jsem si zastínil výhled a točil hlavou ze strany na stranu.
     "Kde parkujete?" zeptala se.
Přehlédnout Lexus nebylo možné, mezi Oltcitem a Dacií se vyjímal jako čistokrevný kůň mezi prasaty. Uviděl jsem ho ihned.
     "Nemohu si vzpomenout," dělal jsem, že auto hledám.
     "Hm, stárnete," popíchla mě.
Na tebe budu stačit vždycky, ty Niagaro! Nekomentoval jsem to.
     "Á, támhle. Už ho vidím, trochu se schovalo," zaradoval jsem se. Vidíš, sice stárnu, zapomínám, ale zrak mi stále slouží.
Vyrazili jsme, šla o krok za mnou a čekala, ke kterému autu půjdu.
Nejprve jsem si to šinul k Dacii, která byla nalevo od Lexusu a Monika se táhla za mnou, nečekaně jsem změnil směr a blížil se k Oltcitu. Když už jsme se aut mohli skoro dotknout, Monika rezignovaně zamířila k místu spolujezdce sousedního rumunského šrotu. Přesně v ten moment se sami otevřely zámky dveří Lexusu.
     "Kam to jdete? Vy nepojedete se mnou?" zeptal jsem se zbytečně.
     "Vaše auto?" pohodila hlavou k Lexusu. Rozšířily se jí zorničky překvapením Rychle popoběhla k předním dveřím, abych jí neujel.
     "Jo, jo," řekl jsem otráveně a začal nastupovat," už je starší a uvažuji, jestli si koupit něco nového. Ale zatím jezdí, tak mi to stačí. Na to moje popojíždění," mávl jsem rukou. "Jezdím s ním pro chleba a do posilovny, víc ne."
Vlezla dovnitř a interiér si pozorně prohlížela. Usadila se a zavrtěla zadečkem, stejně jako když si sedala motýlovi na tykadélka.
     "Jezdíte si do posilovny zacvičit?"
Ne, jezdím si tam pochutnat na zmrzlině, nejraději mám vanilkovou a jahodovou. Když si chci zacvičit, jdu naproti do cukrárny. Půjčím si zmrzlinářský stroj a cvičím s ním benchpress na mrazáku značky Algida. Bicepsy, tricepsy, prsní svaly. Tři série po deseti.
     "Jen občas, pro potěchu a," usmál jsem se na ni napůl smutně a napůl vyčítavě, "provést pozáruční servis."
     "Já to s tou poznámkou o stárnutí tak nemyslela," omluvila se mi.
Milý deníčku,
s potěšením ti sděluji, že přední kandidát na pozici mého milence je v solidní fyzické kondici, takže neočekávám, že dostane před kopulací infarkt. Fajfka. Abych nezapomněla, milý deníčku, povezu se Lexusem, to koukáš, viď?"
Hned jak se nás Lexus zeptal, co pro nás může udělat, nabídla mi tykání.
Pusu jsme si nedali, podle Jolanina časového harmonogramu dojde na líbání řada až později. 

Středa, 14:53

     Už po cestě jsme se dohodli, že pokud bude otevřena zahrádka s venkovní obsluhou, v tak krásný den se posadíme na sluníčko. Na obloze nebyl ani mráček, modrá obloha se odrážela od hladiny liberecké přehrady a my si vybrali místo u volného stolu pro dva na konci falešného mola. Mohli jsme si nerušeně vychutnávat celé panorama vodní plochy i přilehlého zalesněného hřebenu Králova háje.
Zadali jsme objednávku a nyní jsme čekali na jídlo. Spokojeně jsme usrkávali nápoje brčky a bylo nám fajn.
     "Den jako malovaný," řekl jsem a začal realizovat svůj plán, "podobné výjevy se snažil na svých obrázcích zachytit Angličan Thomas Kinkaid. On samozřejmě maloval starou dobrou Anglii, ale myslím, že kdyby tu dneska seděl, už bychom ho viděli, jak si výhled hází na skicák. Aby mu atmosféru nevypustili zdvižením stavidel. Je škoda, že tady u nás jeho obrázky lidé neznají. Když jsem v Anglii žil, miloval jsem je. Jsou uklidňující. Jenom dodnes nevím, jestli jsou Kinkaidovy obrazy naplněny více láskou k anglickému venkovu nebo k poetice přírody jako takové. Jestli chceš, některé jeho obrázky ti ukáži, zajímal by mě tvůj názor."
     "Já znám obrazy Thomase Kinkaida," pochlubila se Monika, "strašně se mi líbí."
Samozřejmě, to jsem předpokládal. Každý, kdo skládá puzzle, dříve či později objeví obrazy Thomase Kinkaida. Mám je rád dokonce i já a to si umím představit tisíce jiných, zábavnějších aktivit, než je skládání puzzlů.
     "Vážně? Ani jsem nezaznamenal, že by tady v Česku v poslední době měl výstavu, určitě bych se jel podívat."
     "Neměl," odsouhlasila Monika, "a ani nic takového neplánuje. Před dvěma lety v Kalifornii zemřel. Opil se a předávkoval Valiem, aspoň tak to psali v novinách."
     "Aha," polkl jsem a rychle zapil rozpaky pomerančovým džusem.
     "Já ale nikdy neviděla reálné Kinkaidovy obrazy," rozvíjela dál svoji myšlenku Monika, "znám je jako motivy z dílkových skládaček, z puzzlů."
     "Vážně?" předstíral jsem nadšení, "které skládáš, já mám rád hlavně Gibsony a Clementoni."
Zvažovala odpověď. "Asi nemám nejoblíbenější značku, stačí mi, aby mě zaujal obrázek a hlavně aby do sebe dílky dobře zapadaly. Nesnáším, když do sebe pasují kousky, které k sobě nepatří. Když o tom tak přemýšlím, ráda v poslední době stavím Castorade, to je myslím polská značka a také mám ráda Heye."         "Páni, ty se v tom vyznáš. Kam se na tebe hrabu. Někdy můžeme postavit nějaký obrázek spolu, jestli chceš. Třeba třítisícovku."
     "Možná," řekla Monika mlhavě.
Miluji skládání puzzlů.
Rád bych postrčil konverzaci o kousek dál, ale nevěděl jsem jak.
Asi budu pokračovat přes puzzle, připadaly mi jako bezpečné předmostí, když teď už vím, že Thomas Kinkaid je po smrti a nemusím na něj žárlit.
     "Jen stavěním skládaček by sis ale figuru jakou máš asi neudržela, jaký děláš sport, jestli se mohu zeptat?"
Přijala kompliment bez rozpaků. Věděla o sobě, že má postavu dokonalou a asi jsem nebyl jediný, kdo se jí tímto způsobem dvořil. "Na jaký sport bys mě tipnul?"
     "Nevím, hod koulí?"
Zasmála se.
Dělal jsem, jako že přemýšlím. Mhouřil jsem oči a celkově jsem se snažil vzbudit dojem, že ji cejchuji a porovnávám její přednosti s různými typy sportů. Posléze jsem ukončil proces rekognoskace a přistoupil k vynesení soudu: "Děláš, nebo jsi dělala nějaký fyzicky hodně náročný sport. Ne plavání a myslím, že atletiku také ne. Vyzkouším gymnastiku. Možná máš v oblibě více sportů, gymnastika je pohyb v tělocvičně a ty máš určitě ráda aktivitu na čerstvém vzduchu."
     "Trefil ses přesně," řekla, ale neznělo to nijak nadšeně. A já si nemohl nevšimnout, že si na poslední chvíli odpustila dovětek:...."až moc přesně."
Musím být opatrnější, trefoval jsem se jí do vkusu podezřele často.
Navzdory tomu jsme za chvíli našli společnou notu ohledně hororů, protože se ode mne dozvěděla, že jsem velkým příznivcem tohoto nedoceněného filmového a literárního žánru.
Objasnil jsem jí, že se bojím k smrti rád a neumím si představit nic lákavějšího, než sdílet hrůzy a děs pátečních večerů ve dvou.
Zevrubně jsme probrali klesající úroveň filmů Steva Minera a Monika mi pak vysvětlila, jaký je základní rozdíl v dílech Stevena Kinga a Deana Koontze.
     "Koontz je mi bližší svým uvažováním a podle mne je ke čtenáři o hodně spravedlivější," teoretizovala zapáleně, "King začne děj knihy v reálném světě, jak ho známe a postupně jej přenese do čert ví kam. Udělá z toho nesmyslnou slátaninu. Koontz postupuje přesně naopak. Jeho knihy začínají daleko za chápáním reality, ale jak se rozvíjí dějová zápletka, stále více a více se přibližují realitě. Nad poslední stránkou sedíš a jsi z toho paf, protože si řekneš, jo to se klidně mohlo stát."
Než nám přinesli jídlo, probrali jsme ještě klasickou anglickou literaturu, zejména Charlese Dickense. Pochválili jsme překlady manželů Kischových a společně konstatovali, že máme velké štěstí na překladatele. Já pak dodal zajímavost, že Dickensův román Our Mutual Friend nikdy nebyl přeložen do češtiny, což je s ohledem na význam legendárního romanopisce překvapivé.
Monika se pochlubila tím, že přečetla všechny jeho knihy přeložené do češtiny a nejvíce se jí líbily Nadějné vyhlídky. Souhlasil jsem, že Nadějné vyhlídky jsou výborné a připojil jsem poznámku, že jsem při čtení měl několikrát namále, abych se nerozbrečel.
Ještě jsem využil zasvěcené debaty, abych dodal vtip. Postěžoval jsem si, že se Dickens v poslední době autorsky odmlčel a s novou knihou si dává načas.
Byl to dobrý vtip, provedení bylo bezchybné, ale efekt byl nulový. Monika se nezasmála. Na blankytu oblohy se objevil šedobílý mráček. Řeka se zastavila.
Něco nebylo v pořádku.
Monika si mě měřila zvídavým pohledem, který už ale neměl nic společného se snahou dozvědět se něco nového o muži, který se uchází o její přízeň. Tvářila se neutrálně, občas se i zdvořile usmála. Ale čenichala. Cosi jí vrtalo hlavou a přemýšlela, jak tomu přijít na kloub. Pátrala.
Měl jsem pocit, jako bych právě zakopal mrtvé tělo Dempseyho a u vchodu zazvonila komisařka Makepeaceová.
(Dobrý den, někde by tu měl být můj parťák, nevíte o něm něco? Nevíte, kde by mohl být? Mohla bych se tady porozhlédnout? Proč máte ruce od hlíny? Pustíte mě na zahradu? Copak jste to tady zakopával? Vypadá to úplně čerstvě vykopané. Říkáte kočku, ale proč jste kopal jámu dlouhou šest stop? Držel jste doma tygra? Zajímavé, moc zajímavé)
Oba jsme se odmlčeli.
Něco šlo šejdrem, řeka se rozlévala do polí a začalo hrozit, že si najde nové koryto. 

Středa, 15:21

     Přinesli nám jídlo. Velké porce, s bohatou zeleninovou oblohou.
Požádali jsme o další várku nápojů a druhé kolo mohlo začít.
Gong! Ring volný.
     "Vyprávěj mi o sobě," poprosila mě mile Monika. Milý tón mě ale neošálil.
Jako by se se na mě s prosbou obrátila Makepeaceová, jestli si může půjčit k prohlédnutí rýč.
     "Nechceš začít ty?" navrhl jsem jí, ale nenaléhal jsem na ni. Věděl jsem, že to nemá cenu. Přidrží se harmonogramu, který jí sestavila kvalifikovaná odhadkyně pánských rozkroků a znalec v oboru hydrometeorologie na dolních tocích říčního povodí, Jolana.
Začal jsem svým dětstvím, občas udělal pauzu, abych si ukrojil kousek masa a získal chvilku pro vymýšlení, jak pokračovat. Monika mě nepřerušovala, na dokonalé pleti se jí mísily sluneční paprsky se soustředěním a ostražitostí.

     Vyprávěl jsem jí příběh chlapce, který žil v zajímavé rodině. Rodiče se rozvedli a chlapec zůstal v péči otce. Tatínek si později našel partnerku s dvěma syny. Ti se stali de fakto jeho bratry.
Až potud jsem se přidržoval pravdy, během dalšího vyprávění jsem ale začal popisovat chlapce, který se mi nepodobal ani vzdáleně.
Hoch žil se svými bratry v dokonalé symbióze. Nikdy se nehádali, pomáhali jeden druhému, za všech okolností drželi při sobě a čelili společně nástrahám klukovského dětství. Byli jako ti tři mušketýři.
Ve škole se chlapec učil znamenitě a rád. Jistě, neodpustil si občasné drobné kázeňské přestupky. Byl uličník, ale nebyl sígr. Trochu rošťák, ale v žádném případě ne grázl. To ani náhodou.
Monika poslouchala se zájmem, ale zároveň jistým stupněm zklamání. Požádala mě, abych jí popsal některé kázeňské prohřešky.
Tak jsem jí vyprávěl, jak jsem jednou po vytření tabule schválně nevyždímal houbu. Učiteli později natekla voda do rukávu. Jindy jsem zase pohotově vyměnil učiteli pořadí kříd u tabule. Tím jsem ho popletl, protože byl zvyklý, že bílá křída je vpravo a žlutá křída vlevo. Jednou jsem také nevymyl před hodinou chemie baňky a kádinky dost důkladně, takže se pokus podařil jen napůl.
Pokračoval jsem tím, že chlapec si vážil děvčat a vždy vystupoval na jejich obranu, pokud to bylo zapotřebí. K ostatním spolužákům byl pozorný a kamarádský.

     Monika seděla, měřila si mě chladným pohledem a zájem vystřídala nuda. Začal jsem si v jejích očích připadat jako druhý Luboš Bavič. Bylo potřeba ji zapojit, stáhnout ji interakcí více do děje.
     "Viděla jsi už ten film z osmdesátek Občanský průkaz?" zeptal jsem se jí.
     "Jo," ožila. "Líbil se mi."
     "V jednom místě žáci vítají nového spolužáka Dana a mladší syn Myšičky a Geislerové řekne ´ Polib nám prdel, Daniku!´  Pamatuješ?"
     "Jasně, to si vybavuji. To bylo vtipný, celé kino se rozesmálo."
     "Vidíš, u nás by to bylo jinak. Nikdo by si z něho legraci nedělal. Přijali bychom ho mezi sebe okamžitě. O přestávce bychom mu všechno vysvětlili a pomohli mu."
     "Hm," houkla zklamaně. Možná si přála, abych řekl, že bychom ho svlékli do naha a vyhodili z okna.
Pokračoval jsem dál a předestřel jí jako na dlani krásné dětství v malém městečku. Život v malém domku blízko u lesa.
Jak jsme celé léto trávili s kamarády hlídkováním podél železničních tratí, na kterých ještě stále jezdily lokomotivy poháněné parními stroji, jimž od komínu odletovala celá hejna jisker. A stačívala jediná jiskřička k tomu, aby začala hořet na troud vyschlá tráva a klidně mohl shořet i celý les. Jenže my stávali statečně na hlídce. Ať hořelo, kde hořelo, my museli být u toho, s napřaženou pomocnou paží, s neutuchající energií a nezlomnou vůlí. Když chytnul veliký stoh na kraji Arnultovic a hrozilo, že vítr přenese plameny na blízké obydlené stavení, pomáhali jsme nehledě na to, že už byla pozdní hodina večerní. Odnášeli jsme cenné věci, pomáhali jsme stěhovat nábytek.

     Monika Makepeaceová se nejen nudila, poslouchala nedůvěřivě.
Seděla napnutě jako na připínáčkách a klidně se mohlo stát, že mě náhle přeruší hlasitým výkřikem, abych se vzpamatoval, přestal hrát divadlo a konečně kápl božskou, že jsem grázl a nic jiného.
(Takže vy tvrdíte, že Dempsey zazvonil u vás doma. Vy jste se právě modlil těsně před tím, než začnete vařit v kotli polévku pro chudé. Dempsey vás vzápětí požádal, jestli byste mu nepůjčil zbraň. Vy jste mu jí půjčil.)
Kolem dětství už jsem ji nechtěl více trápit, protože vyprávět podobné nesmysly začínalo být utrpením i pro mne samotného. Onoho Mirka Dušína, jak jsem ho popisoval, bychom v dětství z duše nenáviděli a při první příležitosti bychom ho trefili z praku kamenem do palice, pak bychom ho odtáhli do lesa, přivázali ho ke stromu a do trenýrek bychom mu nechali zalézt rezavé mravence.
Vzpomněl jsem si ale na omšelou, ovšem funkční frázi: má rád zvířata - má rád lidi. Tu o zvířátkách jsem jí ještě nevyprávěl.
Jako kluci jsme milovali všechna zvířata, chodili jsme do lesa krmit zvěř, pozorovali jsme lesní zvířátka a jejich příhody jsme si zapisovali do deníčků. Doma s námi měli těžké pořízení, protože jsme si nedali říct a neustále jsme domů přinášeli a přiváděli poraněné pejsky a kočky. Starali jsme se o ně, dokud se neuzdravili. Mnohá z těch zvířátek už u nás zůstala napořád, protože odmítala odejít.
     "Nebyli jsme špatní jinoši," uzavřel jsem.


     Monika seděla naproti, zakloněná a vzdálená ode mne, jak jen to šlo. Scházelo už jen, aby začala kroutit hlavou a potom si odplivla.
Už před chvílí jsem pochopil, že není hloupá slepička a že mi příběh nesezobe. Všechno jsem to přehnal, ale momentálně jsem nevěděl, jak to napravit.
Uvažoval jsem, jestli by ji připadalo zvláštní, kdybych ji poprosil, jestli si mohu asi tak na hodinku a půl položit hlavu do dlaní, abych si ji dobil.
Vysloveně se nemračila, ale už drahnou chvíli se neusmála. Moje varianta dětství ji nepřesvědčila.
(Takže, abychom si to shrnuli. Dempseymu jste půjčil zbraň, ale neměl jste nejmenší tušení, co s ní chce udělat. On si ji strčil do úst, zmáčkl kohoutek, ale výstřel nevyšel, protože v komoře a v zásobníku nebyly náboje. Dempsey vás požádal, abyste mu nějaké náboje přinesl, že je bude potřebovat. Tvrdíte, že jste nadále nevěděl, co hodlá se zbraní učinit. Takže jste mu donesl náboje a pomohl nabít zbraň. On si opět strčil zbraň do úst a vy jste si náhle uvědomil, že si chce sáhnout na život. Bylo ale už pozdě. Vyšel výstřel a Dempsey upadl na zem. Pak jste musel do kuchyně, odkud se nesl zápach spálené polévky. Když jste se vrátil, Dempsey už tam nebyl. Domníval jste se, že odešel po vlastních. Později jste vyšel na zahradu, našel tam rýč a uvědomil si, že Dempsey se patrně smrtelně zranil výstřelem, ale stačil ještě vyjít na zahradu, vykopat si hrob, vlézt si do něj a zasypat se hlínou. Jasně, pane Jindro, dobrý pokus, ale nevěřím vám to)

     Díval jsem se na Moniku a viděl, že přeci jen začíná malinko tát.
Napila se džusu, židli si posunula blíže ke stolku. Vstřebala moje vylhané dětství a chystala se dát mi další šanci. Obloha zůstávala blankytně modrá, hladina liberecké přehrady byla plná vábivých třpytek a soustředných kruhů z vlnek, které za sebou zanechávalo vodní ptactvo. Gigantické protuberační ohně molekulárních přeměn v koroně Slunce nadále vysílaly paprsky, které nás hřály. Proti mně seděla úchvatně krásná dáma a já si nemohl nevšimnout, jak po ní ostatní hosté pošilhávají a jak mi její společnost závidí. Chystal jsem se pokračovat v krasojízdě vyprávěním o střední škole, ale už jsem se k tomu nedostal.
Na obloze se náhle objevil velký černý mrak. Nízká oblačnost. Mrak ze kterého chčije tak, že by se kachna utopila.

Zazvonil mobilní telefon, Monika se mi zdvižením ruky omluvila a aparát si přiložila k uchu.
     "Ahoj," pozdravila vesele.
Seděla, poslouchala a občas se podívala mým směrem. Zprvu byly pohledy zvědavé, později vyčítavé, rozhořčené a nakonec zase mhouřila oči, tvářila se jako kudlanka a mne přešla chuť na jídlo, odsunul jsem talíř. Děkuji, už nebudu.
Už zase jsem něco posral.
Slovy Moniččiny manažerky Jolany:
Kurva, kurva, kurva
a do tří prdelí.
     "Ale Wulfi, určitě by ti neublížil," řekla Monika a zlostně po mně blýskla pohledem.
     "Ne, Wulfi, zatím není agresivní a nemusíš volat policii, poradím si s ním sama," přiletěl další hněvivý blesk na mou stranu stolu.
Pochopil jsem. Krevní specialista Wolfgang Dexter Smrtonoš Nimral zaťukal o pozornost u přepážky stížností.

Dobrý den, jmenuji se Nimral. Rád bych vám předal stížnost na pana Bohuslava Jindru, ročník 1965. Můžete se prosím prokázat občanským průkazem, zda jste oprávněna převzít mou stížnost? Děkuji. Tak tedy: Pan Jindra mě dnes verbálně napadl, vyhrožoval mi ublížením na zdraví a znemožnil mi setkat se s paní Monikou Kašparovou. Paní Kašparové jsem měl dnes předat semeno, ale takto se předání semene odkládá na neurčitý termín. Pan Jindra je podezřelé individuum, vyznačuje se brachiální agresivitou a je mimořádně nebezpečný. Poznáte ho snadno, má na sobě odpornou italskou koženou bundu a v ruce má obálku velikosti A4.
Že byla Monika naštvaná na mě, bylo nad slunce jasnější. Momentálně se ale její zloba obrátila i proti žalobníčkovi.
     "Wulfi, můžeš mi vysvětlit, odkud víš, že jsem s ním odjela autem a kam jsem přesně odjela?"
Wulfi nejspíš nedokázal poskytnout uspokojivé vysvětlení.

     "Wulfi, ty jsi za mnou slídil? Špehoval jsi nás?"
Následovala určitě další nepovedená replika Nimrala, protože Monika začala zuřit: "Já jsem ti neslíbila, že s tebou půjdu na rande. Něco sis vyfantazíroval, nic jiného. O můj soukromý život se nestarej, ani o to, koho si do něj pustím nebo nepustím."
Chvíli opět poslouchala, ale pak hovor rázně uťala: "Ne, zítra se u mne v provozovně nestavuj. Nebudu na tebe mít náladu. Vyhni se mým dveřím obloukem a vykračuj po špičkách. Dej mi minimálně měsíc, než mi budeš smět přijít na oči. A nefňukej, nebo to protáhnu na dva měsíce."
Položila telefon. Žhnula jako doběla rozpálený ingot. Wolfgang už svojí porci dostal, teď jsem byl na řadě já.
Nepopoháněl jsem ji.


     Seděl jsem, oči jsem měl sklopené, tvářil jsem se jako mílius a dělal vid, že mě velice zaujala deska stolu. Je z nějakého dřeva, ale nejsem si jistý, jestli je to habr, nebo buk.
Napadlo mě, že bych se mohl zeptat Moniky, co si o tom myslí a kterou dřevinu tipuje ona.
Dívala se na mne jako kobra na králíka a dávala si načas. Patrně počítala po jedné do tisíce, aby se trochu uklidnila.
     "Lhal jsi mi," začala a dávala mi jasně najevo, že něco takového nebude tolerovat, "pořád mi lžeš. A ještě z toho máš potěšení."
Mlčel jsem. V takových situacích je to jediné východisko. Jakékoliv slovo spustí blizard nevídaných rozměrů.
     "Vysloveně se ve lhaní vyžíváš!"
Snažil jsem si vzpomenout, jak se tváří malá štěňata, když udělají loužičku a páníček je peskuje.
     "To je neuvěřitelný, co si dovolíš. Jsi prolhaný arogantní a namyšlený trouba."
Dotčeně jsem pozvedl oči.
     "Tak blbec," opravila se, "a nedělej oči!"
Spustil jsem děkovně zrak, abych jí dal znát, že blbec jsem, o něčem takovém se nedá ani na sekundu pochybovat, ale o troubovi bychom museli vyjednávat.
Už začínala pravidelně dýchat. Asi jsme z nejhoršího venku.
Za chvíli bude ochotná si o všem promluvit a nastane příhodný moment k vysvětlování.

     "Víš, kdo mi volal?"
     "Nevím, jak to můžu asi vědět?"
     "Okamžitě přestaň," dupla nohou v kaliopkách.
     "Distributor?" zeptal jsem se tónem, jako bych vybíral z dlouhého seznamu možností.
     "Proč jsi mi neřekl, že Wolfi chtěl zajít ke mně do provozovny?"
     "Nepovažoval jsem to za důležité. Nějak extra," doplnil jsem.
     "Ne, vysloveně jsi mi řekl, že pelášil pryč a na moje dveře se ani nepodíval."
Stále se zlobila.
Potřeboval jsem si dát hlavu mezi dlaně. Nebo požadovat přítomnost advokáta. Už ani slovo do jeho příchodu.
     "Prý jsi byl agresívní?," hlas začínal ubírat na tenzi. Uklidňovala se, zvolna. Pššš, pšššš, hodná holka, hodná....
     "Má něco zlomeného? Nohu, ruku, žebra? Krvácel z nosu?"

     "Ne."
     "Tak jsem asi nebyl dost agresivní."
     "Prý ses chtěl prát?"
     "Co to je přesně prý? Nemusíš mu všechno věřit. Evidentně mě považuje za konkurenta a snaží se mě pomluvit. Já se s ním nechtěl prát," tvářil jsem se omluvně a ublíženě, "jen jsem nechtěl, aby tě otravoval, to je všechno."
     "Proč myslíš, že by mě otravoval?"
     "Působil na mě dost otravným dojmem. Jako Svědek Jehovův. Nikdo není rád, když k němu domů vpochoduje Svědek Jehovův. Navíc jsi měla spoustu práce," vysvětlil jsem svůj postoj.
     "Ne, neměla jsem žádnou práci."
     "Aha," řekl jsem, "já myslel, že sis připravovala omluvu za to, jak jsi na mne byla předtím tak ošklivá a jaks mi řekla, že jsem kretén."

Konečně se usmála. "Sám jsi mi to napověděl."
Pokrčil jsem rameny. Moje obligátní reakce.

Chvíli přemýšlela, co dál mi vytknout.
     "Kdyby chtěl jít dovnitř, ty by ses s ním opravdu popral?"
     "Ne, v žádném případě" řekl jsem rozhodně, "ale zmlátil bych ho."
Vzdychla si. 
"Ach jo, jsi žárlivý a žárlivost je...."
Skočil jsem jí do řeči: "Ne, nejsem žárlivý a jestli je tvým výběrem on, můžeš se zvednout, zamávat na něj - beztak nás odněkud poblíž pozoruje dalekohledem - a dát si rande s ním."
     "Možná to udělám," řekla potichu, už klidnějším, vyrovnanějším hlasem.
Největší chybou by bylo nyní říct, posluž si nebo klidně jdi. Aby si zachovala ženskou hrdost a důstojnost, zvedla by se a už bych ji nikdy neviděl. Seděl jsem, ani jsem nedutal.
Neodcházela, naopak se zavrtěla zadečkem, z toho pohybu budu mít asi smrt, a znovu si vzdychla.
Mám s ním starost, milý deníčku. Wulfimu, mému druhému největšímu kandidátu na pozici milence, málem vykopal zuby a ještě všechno zaonačil tak, že je to celé moje chyba.
 
Dívala se na mne, mlčela a já na ní viděl, že přemýšlí, jestli by neměla říct, že pro dnešek už toho bylo dost a že chce odvézt někam poblíž svého bytu.
Pak se rozhodla: "Dám si ještě něco k pití. Nebude ti vadit, když si objednám skleničku vína?"
     "Vůbec ne, budu rád," řekl jsem upřímně.
Objednali jsme si tři decky polosuchého Rieslingu a nealkoholické pivo.
     "Mám tě plný zuby," řekla Monika, "těch tvých ustavičných lží. Já lháře nesnáším. Pokud odteď řekneš jedinou lež a já to poznám, zvednu se a jdu."
Chvíli jsem uvažoval. Když jí budu lhát, zvedne se a odejde. Když jí řeknu pravdu, zvedne se a odejde. Rozhodl jsem se, že jí o svém životě řeknu pravdu, výsledek bude stejný, ale je to snazší a nemusím se hlídat.
     "Chceš pravdu?"
     "Chci," řekla bez váhání.

Středa, 16:12

     Začal jsem tím, ať úplně zapomene, co jsem jí povídal o svém dětství. Nikdo na světě se ode mne neliší tak moc, jako hoch z mého vyprávění. Jediná pravda, kterou jsem jí původně řekl, byla ta o rozvodu našich, tatínkovi, jeho nové družce a jejích synech.
Viděl jsem na Monice, jak ožila a v očích jí tančí plamínky. Na mé autentické vyprávění se těšila.
Tátova družka, která měla dva syny, byla pro mne moje teta, ale chovala se ke mně vždy s láskou a nahradila mi matku. Oba kluci byli jako moji bratři, jeden byl o málo starší než já, druhý o málo mladší mne.
Neexistoval den, kdy bychom se do krve neporvali.
Když jsem chodil do druhé třídy, starší z obou začal navštěvovat karate, o rok později se mladší začal věnovat judu. Oba bojové sporty jsem si musel osvojit, v opačném případě bych neměl šanci přežít.
V sedmé třídě jsme se museli doma přestat rvát, protože už jsme znali chvaty, údery a páky, díky nimž jsme byli schopni si účinně ublížit. Každá rvačka mohla skončit zmrzačením nebo smrtí. Zakopali jsme válečnou sekyru. Obrazně i skutečně. Každý z nás musel obětovat svou nejoblíbenější věc. Která věc to je, určovali druzí dva. Já obětoval svou sbírku odznaků, Petr sbírku známek a nejmladší s přezdívkou Sysel obětoval Lunochod na baterky. Věci jsme zakopali. Vykopat je, znamenalo vykopat válečnou sekyru.
Ty věci jsou dosud zakopány a někdy by mě zajímalo, v jakém jsou stavu. Známky a odznaky by možná ještě stále byly k poznání, o Lunochodu pochybuji. V každém případě by bylo potřeba vyměnit baterii, ta stará nebude po pětačtyřiceti letech pravděpodobně funkční.
Nebyl jsem ani rošťák a ani uličník, jednoznačně jsem spadal do kategorie sígrů a grázlů nejhrubšího zrna.
Pokud se o některých zlobivých dětech řekne, že rostou pro šibenici, já vyrůstal pro šibenici, elektrické křeslo, injekci eutanázie, gilotinu, protažení pod kýlem lodi a čtvrcení zaživa.
V celé dlouhé historii borské základní školy na náměstí nepobývalo v jejích zdech takové monstrum jako já. Překonal jsem všechny mety a nastavil nové standardy.
Mojí jedinou devízou byl vynikající prospěch a hlavně to, že jsem každý rok vyhrál okresní matematickou olympiádu a jednou také krajskou, čímž jsem postoupil do celostátního finále v Praze.
Také jsem reprezentoval školu v televizním show školních týmů Piškvorky, což byla soutěž ve znalostech a dovednostech. Třikrát jsme vyhráli a to bylo nejvíc, čeho bylo možné dosáhnout.
Znal jsem všechny odpovědi z dějepisu, přírodopisu a zeměpisu. Na konci hry jsem pokaždé porazil soupeře v piškvorkách.
Přímo během televizního vysílání jsem řekl jednomu protihráči, že je tupé hovado, hlášku museli vystřihnout. Před začátkem posledního našeho účinkování jsem se s jedním klukem z hlediště porval a přišla na mne stížnost z televizního štábu s upozorněním, že zástupce naší školy už nikdy do televize nepozvou.

     Monika se mě pohotově zeptala, jak bychom si poradili s Daníkem z filmu Občanský průkaz.
Na to byla snadná odpověď: "Nebyli jsme pitomí, takže dokud by byla ve třídě ředitelka nebo učitelka, nikdo z nás by ani nejmenší náhodou neřekl: ´ Polib nám prdel, Daníku ´ ! Proč bychom to dělali? Z toho by koukal průšvih. V klidu bychom počkali na přestávku. Jakmile by učitelka odešla, jeden ze spolužáků by šel hlídat ke dveřím. No a pak bychom si zašli za Daníkem, aby nám všechno znovu pomalinku a po lopatě vysvětlil. Za každé vychýlení od naší představy o tom, jak by se měl k nám, jako novým spolužákům, chovat, by dostal pěstí. Pokud by si na nás učitelům stěžoval, byl by bitý dvojnásob. Násobit jsme uměli dobře, já dokonce výborně. Postupně bychom z něho tu zpupnost vymlátili. Nebo by přešel na jinou školu, i to řešení by nám vyhovovalo, protože už bychom měli omlácené klouby."

Monice se odpověď zalíbila a já jsem pokračoval v rozletu. 
Smála se a dobře se bavila. To mě povzbudilo k dalšímu upřímnému vyprávění.
Průšvihy, které jsem měl na základce se úplně vymykaly běžnému chápání a nikdy neměly podobu výměny kříd.
Spolužáky jsme terorizovali všemi dostupnými prostředky.
Když jsem se dostal do deváté třídy, měl jsem sice na vysvědčení samé jedničky, ale z chování bych si zasloužil trojku. Nikdy jsem se jí nedočkal, protože mi nechtěli pokazit šance k postupu na výběrovou střední školu.
V lítém souboji o krále školy s osmákem Špaňhelem jsem sice utržil několik tržných ran a krvácel jsem v obličeji, ale podařilo se mi ho zkopat a získat výhru. Špaňhel byl dosud nejsilnějším klukem na škole, a také nejstarším, protože dvakrát propadl. Přímo během vyučování jsem obešel některé třídy a o svém triumfu žáky informoval. Učitelé pro to většinou neměli pochopení, ale ve většině tříd jsem se dočkal ovací, Špaňhela nikdo neměl rád.
Všichni, kteří se radovali, ale záhy poznali, že to bylo předčasné. Nastal teror. Nefalšovaný, nic kapesního. Jako žáci nejvyššího ročníku jsme pravidelně hlídali o velké přestávce na chodbě, aby všichni ostatní chodili spořádaně dokola a ukázněně snědli svoji svačinu. V ty dny, kdy jsem na pořádek dohlížel já s kamarády, žáci mladších ročníku doma raději předstírali nachlazení, aby nemuseli do školy.
Pokud jsme někde pomáhali hasit požár, zpravidla jsme se postarali o jeho vznik.
Pyromanem byl hlavně Sysel, který zapaloval všechno, co dokázalo hořet. Velký stoh, od kterého shořela stodola a málem i obytná stavení, pochopitelně zapálil také on.
Vše živé jsme týrali. Všechny tvory, kteří neutekli, neschovali se nebo nebyli schopni se ubránit, jsme považovali za laboratorní zvířata, na kterých máme povinnost provést testy výdrže.

     Monika mě pozorně poslouchala a možná už zalitovala, že se jí zachtělo pravdy. Mne by ale nezastavilo nic. Chtěl jsem ze sebe dostat všechno a vyčistit se. Hodně dlouho jsem nikomu svůj život nelíčil v opravdových barvách a teď jsem hodlal příležitosti využít stůj co stůj.
Vyprávěl jsem o střední škole, svých láskách, svých plánech a cílech.
O svých začátcích v zahraničním obchodě, přátelích a také podrazácích.
O STB, která se o mne zajímala a já raději odešel ze Skloexportu, abych pro ně nebyl lákavou kořistí.
O tom, jak jsem prožil revoluci a jak jsem se vrátil opět k zahraničnímu obchodu.
O svých cestách a dalších láskách, nepodařených, opětovaných i platonických.
Když jsem Monice popisoval, jak nás honila v Africe černá mamba, řehtala se jako zebra a když jsem končil se slzami v očích vyprávěním o smrti mého tatínka, kterému jsem svými průšvihy v Rusku, Malajsii a Německu zkrátil život o deset let, cítil jsem její horký dech, jak blízko mi byla. A svou ruku měla položenou na mé.

     Já měl páté nealkoholické pivo a Monika si objednala třetí sklenku vína, tentokrát rulandské šedé, když začala vyprávět o sobě.
V dětství a počátcích dospívání plnila ambice svých rodičů, všechen volný čas věnovala gymnastickým tréninkům a měla se stát českou Nadiou Comaneciovou. Neznala nic jiného než školu a tělocvičnu. Její kariéru nepřibrzdilo žádné zranění, zkrátka se ukázalo, že nemá dost talentu na to, aby v gymnastice byla úspěšná na vrcholové úrovni. Pro rodiče se stala velkým zklamáním.
Sourozence nemá. Z domova odešla po završení plnoletosti a s rodiči se usmířila necelý rok před jejich smrtí. Skonali během jednoho měsíce oba.
Dva její dlouhodobé vztahy se staly neúspěšnými pokusy o soužití rozdílných povah. Vina je hlavně na její straně, protože si nevybírala srdcem nýbrž hlavou. V obou případech potlačila hlas intuice, že dělá chybu, že partneři jsou naladěni odlišně.
Neměla velké ambice a cíle.
Vzdala se myšlenky na vlastní děti, ale chtěla pevný a hezký vztah s mužem, se kterým by ji bavil život.
Nikdy necestovala a teď už po tom ani netoužila. Ráda by ale navštívila Paříž, Londýn a Řím. Cestu si mohla finančně dovolit, ale nechtěla jet sama, protože by se neměla s kým o své zážitky a dojmy podělit.
Milovala bílé růže, anglickou historii, svou práci a vysněnou věcí, jakou by si někdy ráda pořídila, byl automat na kávu. Ne obyčejný, lepší, jaký mají v malých kavárnách.
     "Alespoň bych mohla připravit kávu, ze které se mým návštěvníkům neudělá zle," zavtipkovala na závěr.
Když jsme odcházeli z restaurace, přemýšlel jsem o Monice a našich životech, které byly v mnohém tak velice rozdílné a zároveň podobné. 

Středa, 20:20

     Navrhl jsem Monice, že ji odvezu kamkoliv, odkud to bude mít domů blízko a Monika mě poprosila, abych ji zavezl až přímo k domu, ve kterém bydlí.
Vysoký činžovní panelový dům stál v neutěšené části Františkova, kde byly nízké nájmy, špatná občanská vybavenost, vyšší kriminalita a lidé zpravidla toužili odtud co nejdříve vypadnout.
Seděli jsme v autě a čas jako by se zastavil, protože ani jeden z nás nevěděl, co má přesně dělat a jak má naložit se vším, co se během dne stalo.
Ticho přerušila Monika: "Tak já půjdu."
Pokrčil jsem rameny v neutrálním gestu.
     Pootevřela dveře a auto ji upozornilo, že pokud by chtěla vystoupit, bude si muset odepnout bezpečnostní pás.
     "Nechceš mi něco říct, Slávku?" zeptala se a já jsem s údivem zjistil, že mě poprvé po delší době oslovila jménem.
Měl bych, pomyslel jsem si. Pokud se rozejdeme rozpačitě, cesta k řece může zarůst travou a keři a už ji nikdy nemusím najít.
Hledal jsem správná slova v její tváři, ale myšlenka mi unikala jako voda mezi prsty. Pohnula se, jako by chtěla vylézt z auta a nadobro zmizet z mého života. Říct cokoliv bylo lepší, než neudělat nic.
     "Počkej, Moniko," řekl jsem, ale nevěděl přesně, jak mám pokračovat dál, aby to neznělo hloupě, banálně nebo naivně, "já nevěřím na náhody, nic se nikdy neděje jen tak. Myslím, že jsi krásná a mně nadmíru milá holka. Nechci ti po jednom dnu tvrdit, že jsem se do tebe bezhlavě zamiloval, ale kdybych to řekl, možná bych nebyl daleko od pravdy. Jsi pro mne žádoucí a nechci, abys s bouchnutím dveří zmizela z mého života. Mám chuť pokusit se ti nabídnout všechno, co hledáš a odměnou pro mne bude to, že mohu být s tebou."
Zastavila se, přivřela dveře a otočila se zpátky ke mně. Ztěžka si povzdychla a to nebylo dobré znamení.
Milý deníčku,
dneska jsem se svezla krásným pohodlným autem a zdarma se naobědvala v prvotřídní restauraci. Oběd se protáhl, takže navíc ušetřím za večeři. Nejméně ráda mám ta sladkobolná loučení, při kterých mi slibují věčnou lásku. Rozbíjet jejich krátkodobá okouzlení je tak vysilující. Milý deníčku, už mám plné kšandy toho, jak mě adorují a staví na piedestal, aby mě vzápětí proklínali, když jim vysvětlím, že to celé byla pro mne jen zábava.
     "Oběd jsem si moc užila a zasloužíš si tohle...," přitáhla si mě k sobě a políbila mě. Scénář sepsaný zkušenou dramaturgyní Jolanou byl naplněn.

     Nemohl jsem se jí nabažit a vpíjel se do ní, pravou ruku jsem jí obtočil kolem ramen a levou jí položil na koleno. Neodtáhla se a ani neprotestovala. Rty měla syté a hebké zároveň, v ústech vůni vína a mě se točila hlava bláznivou závratí. Doufal jsem, že čas náhle nezpanikaří a pábivá chvíle nevyprchá.
Když jsme se konečně rozhodli nabrat dech, cítil jsem, že si polibek také užila. Asi ne tak jako já, ale lhostejně či dokonce otráveně se netvářila.
Doufal jsem, že v kauze Kašparová versus Jindra nastal posun k lepšímu, ale z její reakce jsem vyčetl, že mi chce ještě něco důležitého říct. Polibkem splnila svou morální povinnost vůči hostiteli a nyní nastal čas vrátit všemu řád a pořádek.
Vyčkával jsem, nemá cenu tlačit na řeku. Stejně si poteče, jak se jí umane.
     "Ani já nevěřím, že se věci dějí jen tak, " začala a podívala se mi upřeně do očí, "ty jsi mě dneska nepotkal náhodou. Hrál jsi se mnou hru. Hodně nečistou a hloupou. A to je škoda, velká škoda. Pro tebe i pro mne. Odpověz mi upřímně, myslíš si, že jsem hloupá?"
Zpozorněl jsem, věci začínaly jít šejdrem a já nedokázal určit, ze kterého směru na ně působí tlak.
Otázka, tak jak byla položena, vyžaduje odpověď, pochopitelně zamítavou.
Asi by se neosvědčilo, kdybych řekl: Ano, myslím si, že jsi tupá, blbá kráva.
Nebo jiná odpověď: tak to hned zjistíme, jak jsi na tom s inteligencí. Mám s sebou čistě náhodou inteligenční testy doktora Ravena a uvidíme, jestli si dohmátneš alespoň na stovku.
Rozhodl jsem se pro střídmější, decentnější formu záporu. Beze slova jsem zakroutil hlavou. Ne, ne, nejsi hloupá. A nechceš se zase líbat? Šlo nám to tak dobře.

     "Tohle auto, milý Slávku," řekla chladně Monika a já věděl, že slovo milý nemá ve větě ve skutečnosti co pohledávat, "ti nepatří. Není tvoje, máš ho půjčené. Já to auto dobře znám. Tomáš Lažan v něm ke mně přiváží svou manželku Ivetu na manikúru. S Ivetou často probíráme svoje soukromí a já s ní o svých osobních záležitostech otevřeně mluvím. To ona ti o mně vyprávěla, určitě ti slíbila, že budu snadnou kořistí. Celý den jsem měla pocit, že jsi stále o krok vpředu, že o mně víš mnohem víc, než bys mohl vědět, kdybychom se potkali náhodou. Věděl jsi o gymnastice, horrorech, klasické anglické literatuře, o tom, že ráda stavím puzzle. A to všechno jsi věděl od Ivety, jiné vysvětlení pro to není. Celý den jsi si se mnou pohrával jako kočka s myší."
Kurva, kurva, kurva
a do tří prdelí.
     "Dobře si vzpomeň, co jsem ti řekla po telefonátu s Wulfim. Jestli mi ještě jednou zalžeš a já na to přijdu, zvednu se a jdu. Nepřestal jsi mi lhát, protože zamlčení podobné informace je stejné jako sprosté lhaní. Celý večer jsi mi koukal do očí, svým způsobem ses mi vysmíval a za celou dobu jsi nenašel kousek studu v těle, abys přestal hrát maškarádu a přiznal se. Jsi...já....prostě, mohlo to být fajn. Mohl jsi být ten, na koho čekám a po kom toužím, ale za sprostotu a podlost si zasloužíš jen opovržení."
Začala se sunout z auta ven.
(Tak je to jasný, musíš zabít i Makepeaceovou. Dempseyho už máš zakopaného na zahradě a ti dva patří nerozlučně k sobě. Zabiješ tím dvě mouchy jednou ranou: Makepeaceová přestane slídit a Dempesey bude mít na zahradě společnost. Navíc, detektivní případ už nikdo jiný nevyřeší: Poirot je HIV pozitivní, Slečna Marplová trpí Alzheimerem, Holmese pokousal nějaký velký černý pes a dostal vzteklinu a poručík Columbo je na invalidním vozíku, takže při ohledání místa pokaždé rozjezdí všechny stopy.)
Byl jsem v šoku.
Monika mi dala úder, který jsem nečekal. Připadal jsem si jako boxer v ringu při titulovém utkání. Hlídám soupeře a čekám sot pravou rukou, krátký jab levačkou. Pak vykrývám pravý hák a levý uppercut. Všechno mám pod kontrolou až do chvíle, než na mne spadne obří obrazovka zavěšená pod stropem haly.

Středa, 20:45

     Mísí se ve mně několik emocí a najednou začíná převládat zlost.
Já jsem dneska porušil pravidla a nepřiznal se, to je fakt, ale nehodlám přihlížet tomu, jak mě Monika osočuje z něčeho, co jsem neudělal a navíc do toho zatahuje Ivetu, která s tím nemá nic společného. To prostě ne, to nepřipustím.
     "Stůj," přikázal jsem jí a řekl to tak zřetelně a rozhodně, že se opravdu zastavila. Otočila se ke mně a asi čekala, že se začnu horem pádem omlouvat a všechno lakovat.
Milý deníčku,
na sklonku dne toho muže, jehož jméno nesmíme vyslovit, chytil rapl a dostal náhlou ataku pravdomluvnosti. V tom krásným autu, o kterém jsem ti říkala, a ve kterém mu nepatří ani jeho vlastní otisky prstů, se mi pokusil sehrát poslední dějství maškarády. Kašpar jeden! (vlastně ne, deníčku, Kašpar on nikdy nebude).
     "Když si chladíš žáhu na mně, je to v pohodě. Posluž si. Ale Ivetu Lažanovou nech na pokoji a netahej ji do toho. Nemá s tím nic společného. A když říkám nic, myslím tím konkrétně nic. Někdy je pěkně pitomá, ale tohle není její styl. Pokud by nás chtěla dát dohromady, udělala by to jinak. A tobě by o mně řekla minimálně tolik, kolik si myslíš, že jsem věděl já o tobě.
Ano, tohle auto patří Tomášovi. Zase jsem ti lhal, takže můžeš spokojeně odkráčet. Ale pravdu se v tom případě nedozvíš. Součástí pravdy je i to, že tě mám rád, ale to mi po předchozích zkušenostech asi sotva uvěříš. A pravdou zároveň je, že jsem s tebou skutečně hrál hru, nebo se k tomu spíš chystal. Úplně, ale úplně jinou, než tušíš. Jestli ji dneska se mnou dohraješ, dozvíš se a pochopíš všechno."

     Sáhl jsem do zadní kapsy kalhot, vytáhl dvě vizitky a nabídl je Monice prázdnými stranami nahoru. Překvapeně se na mě dívala. Zaujala ji hlavně poznámka o Ivetě a zatím si neuměla poradit s tím, jak horlivě jsem se ji snažil bránit. Už mě znala a věděla, že v tomto případě určitě mluvím pravdu. Byla zvědavá, kdo jiný mi mohl informace o ní dát a měla zájem to zjistit.
V jejím hlasu už nebyl žádný cit, jen čirá zvědavost: "To jsou vizitky? Co je na nich?"
     "Telefonní číslo. Když dnes večer v deset hodin zavoláš, dozvíš se celou pravdu."
     "Proč jsou ty vizitky dvě?"
     "To tě nemusí zajímat. Jsou tu prostě dva způsoby, jak se pravdu dozvíš."
     "Od různých lidí?"
     "Nezáleží na tom, kterou vizitku si vybereš, z obou čísel ti pravdu řekne můj hlas."
Jednu vizitku si vzala, ale tvářila se nechápavě a viditelně měla pocit, že situaci zbytečně dramatizuji:             "Nechceš mi pravdu říct prostě jen tak? Teď a tady?"

     "To vážně nechci. Nařkla jsi mě, že si s tebou celý den hraji jako kočka s myší. Fajn, ať je po tvém a já si té hry konečně trochu užiji."
     "Neslibuji, že zavolám," řekla na odchodu, "měj se hezky, Slávku."
Ale zavoláš, na to jsi příliš zvědavá.
Krátký okamžik jsem s odpovědí počkal: "Ty se měj taky krásně, Moniko. Za všechno se ti omlouvám. Chci být s tebou a toužím po tobě. Poslouchal jsem za stěnou jako agent KGB. Ale to nesnižuje hodnotu mých citů k tobě. Mám tě moc rád."

Moji odpověď neslyšela, už dávno zmizela ve vchodu do činžovního domu. 

     Podíval jsem se na vizitku, která mi zbyla a zastrčil ji zpátky do kapsy. Smůla, pravdu se dneska nedozví, tu znám jen já.

     Občas se přihodí, že se vody řek rozlijí do okolí a vypadá to, že řeka si hledá novou cestu. Pokaždé se vrátí zpátky, jakmile hladina vody opadne. Jednou za čas se ale stává, že řeka si opravdu najde jinou cestu a někdy i jiný domov.
Nedávno, jen před několika milióny let, což je z hlediska geologie minuta, řeka Vltava tekla do Rakouska a vlévala se do Dunaje. Pak se v jejím životě něco stalo, někoho potkala, někdo se jí postavil do cesty, nebo jen změnila svůj tok z rozmařilosti, zkrátka vydala se hledat své štěstí směrem na sever. Svého nového partnera našla v Mělníku, kde s ním spojila svůj osud. V Rakousku po ní dodnes zůstaly pozůstatky říčního koryta, meandrů a zátočin. Možná si občas vzpomene, ale je u nás šťastná, našla v naší kotlině nový domov plný lidí, kteří ji milují a opěvují.
     Měl jsem pocit, že řeka, na kterou jsem měl za úkol netlačit, právě změnila směr toku. Otočila se ke mně zády. Už jsem nestál na jejím břehu a zem kolem mne začala vysychat.